Jennifer Clapp je profesorkou na University of Waterloo a držitelkou prestižní Canada Research Chair in Global Food Governance. Dlouhodobě se zabývá politickou ekonomií globálních potravinových systémů, především tématy koncentrace korporátní moci, financializace zemědělství, obchodu s komoditami a dopadů zemědělských a potravinových politik na globální Jih.
Rozhovor je o jejím posledním výzkumu pro knihu Titans of Industrial Agriculture, kde popisuje, jak několik obřích zemědělských korporací ovládá trh s osivem, chemickými přípravky, hnojivy a zemědělskými datovými technologiemi. Popisuje, jak tato koncentrace moci ovlivňuje ceny, zemědělské praktiky a omezuje volbu farmářů. Upozorňuje také na dopady na demokracii a životní prostředí a klade otázku, jak vytvořit spravedlivější a udržitelnější potravinový systém.
Ve své nejnovější knize Titáni průmyslového zemědělství jste naznačil, že hrstka velmi velkých agrobyznysových korporací dominuje klíčovým vstupním sektorům zemědělství, konkrétně semena, agrochemikáliím a technologiím. Mohl byste shrnout rozsah těchto fúzí?
Mega fúze v agrobyznysu, které proběhly v posledním desetiletí, byly opravdu obrovské. Ve skutečnosti právě tyto fúze mě podnítily k napsání této knihy, protože jsem se snažil pochopit, co se děje. Nejnovější dostupné informace ukazují, že čtyři největší firmy produkující semena ovládají přibližně 56 % globálního trhu se semeny. Čtyři největší agrochemické korporace kontrolují asi 61 % globálního trhu s pesticidy. To je problém, protože pokud firmy ovládají více než 40 % trhu, jde o vysokou koncentraci, což může deformovat trh a vést k méně než optimálním výsledkům. Může to způsobit neefektivitu a jedním z hlavních problémů jsou vyšší ceny, které čelí zemědělci.
Mohl byste přiblížit, kteří aktéři se na tom podíleli a jak probíhala centralizace v nedávné minulosti?
V roce 2015 jsme byli svědky fúze Dow a DuPont, které vytvořily novou společnost pro zemědělská semena a chemikálie zvanou Corteva. Hodnota transakce byla 130 miliard USD. Krátce poté čínská firma ChemChina, velká chemická společnost produkující pesticidy, koupila Syngentu za 43 miliard USD. O pár let později Bayer koupil Monsanto za 66 miliard USD. To byla série obrovských fúzí, které probíhaly rychle jedna za druhou. Současně probíhala fúze v sektoru hnojiv – dvě velké kanadské firmy, Potash Corporation a Agri, se spojily a vytvořily novou společnost N Nutri, což byla další více-miliardová transakce. Hnojiva jsou méně koncentrovaná, ale například dvě až tři největší firmy v Severní Americe kontrolují téměř veškeré potašové a dusíkaté hnojivo. Menší fúze probíhají stále, ale jejich souhrnná hodnota dosahuje stovek miliard dolarů. Tyto firmy jsou klíčové, protože poskytují hlavní vstupy pro zemědělce po celém světě. Chtěl jsem pochopit, co tento trend pohání – fúze vedly k větší koncentraci, než byla původně.
Identifikoval jste tři typy moci, které umožňují firmám dominovat v sektoru. Mohl byste je vysvětlit a uvést hlavní problémy s nimi spojené?
Jedná se o tržní moc, technologickou moc a politickou moc. Tyto tři typy moci se vzájemně posilují. Tržní moc znamená schopnost dominantních firem kontrolovat nabídku, poptávku a strukturu trhu tak, aby ovlivnily ceny a získaly tzv. nadměrný zisk, tedy vyšší než by odpovídalo konkurenčnímu trhu. To je aspekt, na který se ekonomové často zaměřují, protože lze měřit tyto nadměrné zisky a jejich dopady na neefektivitu.
Technologická moc je schopnost ovlivňovat směřování výzkumu a vývoje tak, aby se omezily možnosti producentů. Když je v sektoru jen pár firem, které jsou hlavními dodavateli zemědělského výzkumu, investují typicky jen do nejziskovějších technologií, i když nejsou nejlepší pro společnost, životní prostředí ani podporu udržitelného zemědělství.
Politická moc pak umožňuje firmám, protože jsou koncentrované a obrovské, financovat strategie ovlivňování politiků a utváření regulací. Podporují vědecké studie, čímž mohou formovat, jaké otázky se zkoumají a jaká data jsou k dispozici, a tím ovlivňovat politiku. Rovněž se účastní partnerství veřejného a soukromého sektoru, kde financují projekty a získávají vliv na politiku.
Mohla byste uvést konkrétní případ?
Monsanto například sponzorovalo studie o bezpečnosti herbicidu glyfosátu, který byl pro ně velmi ziskový. Později vyšlo najevo, že firma najala výzkumníky, aby tyto studie napsali a publikovali, přičemž výzkumníci neuváděli svůj vztah ke korporaci ani vliv Monsanta na obsah studií. Tyto práce byly následně použity v regulačním procesu.
Jaké jsou důsledky těchto fúzí a koncentrace moci pro zemědělce?
Tržní moc umožňuje firmám ovlivňovat ceny vstupů, což zvyšuje náklady pro zemědělce i následně pro spotřebitele. Například výrobci strojů umožňují opravy jen certifikovaným servisům, takže zemědělci nemohou sami opravit své stroje. Firmy poskytují provize distributorům pesticidů, pokud prodávají jen jejich značku, čímž omezují konkurenci a zvyšují vlastní zisk. Negativní dopady jsou často připisovány zemědělcům, přestože jsou v systému, kde jsou „uvězněni“ v konkrétních technologiích a trzích.
Jaká je role spotřebitelů?
Spotřebitelé supermarketů nemají kontrolu nad tím, jak byla potravina vyprodukována. Technologická moc formuje zemědělské modely a ekologické či zdravotní dopady. Politická moc a lobbying omezují demokratickou účast lidí na rozhodování o potravinových systémech, a tím podporují nerovnosti.
Jaký je trend propojení agrochemických, semenářských a technologických korporací včetně digitálního zemědělství?
Mega fúze investují do start-upů a digitálních technologií, které propojují hnojiva, pesticidy, semena a zemědělské stroje. Digitalizace umožňuje přesnější aplikaci pesticidů a hnojiv, integraci s hardwarem strojů a využívání genomického inženýrství. Firmy soutěží o dominantní pozici v digitálním zemědělství, protože zisky z prodeje dat a softwaru převyšují tradiční vstupy.
Proč jste zvolil historický přístup a co vás překvapilo?
Chtěl jsem pochopit, jak se zemědělské produkty staly komoditami a jak firmy získaly nad nimi kontrolu. Už v 19. století dominovala zemědělské průmyslové odvětví hrstka firem – například v roce 1902 sedm firem vytvořilo monopol ovládající 85 % zemědělských strojů. Fascinující bylo, jak už tehdy byli farmáři touto koncentrací pobouřeni a organizovali hnutí, aby poukázali na monopolní moc.
Jakou roli hrála regulace a státní rámec?
Po přijetí Shermanova antitrustového zákona v USA, který zakazoval monopoly, firmy reagovaly fúzemi a akvizicemi, aby maximalizovaly svou velikost. Historicky byly propojeny státní a soukromé zájmy, což se odráží i dnes.
Co vedlo k úspěchu těchto firem?
Firmy často tvrdily, že úspěch je díky inovacím a efektivitě. Kritická analýza však ukazuje, že zisky plynuly z rozsahu výroby, propojení s financemi, vlivu akcionářů a státní podpory (např. hybridní semena, syntetická hnojiva, pesticidy), což vytvářelo tzv. „lock-in“.
Jak realistická je účinná regulace a je potřeba systémové změny?
Regulace je obtížná, protože velké firmy ovládají procesy rozhodování. Politické a geopolitické turbulence (pandemie, válka na Ukrajině, obchodní války) často slouží jako záminka k omezování regulací. Jsme svědky eroze antitrustových opatření. Koncentrace moci je hlavním problémem, který je třeba řešit.
Jaký je váš názor na budování alternativních potravinových systémů?
Spotřebitelé nemohou jen „odstoupit“ od průmyslového zemědělství. Je potřeba masivní sociální hnutí a vládní investice do agroekologického výzkumu a vývoje, podobně jako v 18. a 19. století, aby se omezila moc korporací a podporovalo udržitelné zemědělství.
Rozhovor vznikl díky podpoře nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás