Polistopadová transformace nepředstavovala jednoduchou demontáž sociálních jistot, ale spíše jejich postupné přepsání. Aspoň tak vidí období transformace Československa z komunismu ve volnotržní kapitalismus vidí historik Jakub Rákosník. Nový režim převzal klíčové instituce sociálního zabezpečení a proměnil jejich logiku – od univerzálního a paternalistického modelu směrem k důrazu na individuální odpovědnost, zásluhovost a trh práce. Jak se proměnil sociální stát po roce 1989 a do jaké míry na něj dnešní systém navazuje?
Dá se vůbec nějak srovnat to, jak fungoval sociální stát před rokem 1989 a po něm? Co nová garnitura od té předchozí převzala a co naopak zavrhla?
Srovnávat se to samozřejmě dá, ale je potřeba být velmi opatrný. Sociální stát před rokem 1989 fungoval v úplně jiném politickém a ekonomickém rámci – byl součástí autoritářského systému, který kombinoval sociální jistoty s politickou nesvobodou. Po roce 1989 se mění základní logika: sociální politika už nemá být nástrojem integrace obyvatelstva do režimu, ale součástí demokratického státu a tržní ekonomiky. Zároveň ale není pravda, že by po roce 1989 došlo k nějakému „nulovému bodu“. Nový režim převzal poměrně robustní institucionální infrastrukturu – systém důchodů, nemocenského pojištění, zdravotnictví, rodinných dávek. To, co se měnilo, byla především filozofie: od univerzalistického, silně paternalistického modelu se přecházelo k systému, který kladl větší důraz na individuální odpovědnost, zásluhovost a vztah k trhu práce. Zavržen nebyl sociální stát jako takový, ale jeho ideologické ukotvení v socialismu. To je důležité říct, protože často se dnes zpětně vytváří dojem, že transformace znamenala prostou demontáž sociálních jistot – což historicky neodpovídá realitě.
Jak vlastně vypadaly debaty o sociálním státu po roce 1989? Co bylo pro sametovou garnituru v této oblasti prioritou?
Debaty o sociálním státu byly po roce 1989 překvapivě intenzivní, ale zároveň velmi asymetrické. Dominovala ekonomická transformace – privatizace, liberalizace, deregulace – a sociální politika byla často chápána jako něco, co má tuto transformaci „doprovázet“, nikoli ji brzdit. Prioritou bylo zabránit sociálním otřesům, které by mohly ohrozit legitimitu nového režimu. To vedlo k poměrně opatrnému postupu: například důchody nebo zdravotnictví nebyly radikálně reformovány hned na začátku. Současně ale byla silná snaha distancovat se od „socialistického rovnostářství“ a vytvořit jasnou vazbu mezi prací a sociálními nároky. V tomto smyslu byla transformace sociálního státu spíš postupná než revoluční. Rétorika byla často radikálnější než skutečná politika.
Jak na to reagovala veřejnost? Jaká interpretace převládala? Otiskoval se do debat o sociálním státu tehdejší odpor vůči minulému režimu?
Ano, velmi silně. Odpor vůči minulému režimu se promítal i do toho, jak lidé vnímali sociální politiku. Sociální jistoty byly často symbolicky spojovány s nesvobodou, pasivitou a závislostí na státu. Převládala interpretace, že „svoboda“ znamená především osvobození od státu. Zároveň ale existovala určitá očekávání kontinuity – lidé počítali s tím, že základní jistoty zůstanou zachovány. Tento rozpor je pro devadesátá léta typický: na jedné straně silná ideologická podpora trhu, na straně druhé praktické očekávání sociální ochrany. Veřejná debata byla navíc silně morální: pracovitost, podnikavost a soběstačnost byly stavěny proti „příživnictví“ a závislosti. To mělo dlouhodobý dopad na to, jak byly legitimizovány sociální reformy.
V české debatě se cyklicky vrací téma zneužívání sociálních dávek. Bylo to téma na počátku devadesátých let? Jaký efekt to mělo na představu o tom, kdo patří a nepatří do českého národa?
Ano, to téma se objevuje velmi brzy a má silný symbolický význam. Diskurz o „zneužívání dávek“ pomáhal redefinovat hranice sociální solidarity. Už na začátku devadesátých let se začíná mluvit o „nepřizpůsobivých“, o lidech, kteří údajně nechtějí pracovat a jen čerpají výhody systému. Tento diskurz měl nejen sociální, ale i národní rozměr. Postupně se do něj promítaly etnické stereotypy, zejména vůči Romům. Sociální stát se přestal chápat jako univerzální právo občanů a stále více jako systém, do kterého je nutné „zasloužit si vstup“. To je moment, který má velmi dlouhé trvání a dodnes strukturuje českou debatu o sociální politice.
Normalizaci a Husákovu éru si spojujeme s robustním sociálním systémem, dokonce se používá termín „zaopatřovatelská diktatura“. Co bylo pro tuto éru typické?
Pro normalizační období je typická výměna sociálního zabezpečení za politickou pasivitu. Režim investoval do relativně stabilního zaměstnání, dostupného bydlení, levných základních služeb a rozsáhlého systému sociálních transferů. Na oplátku očekával loajalitu – nebo alespoň neodpor. Sociální stát byl silně paternalistický: stát „věděl lépe“, co lidé potřebují, ale zároveň je zbavoval možnosti politicky rozhodovat. Tento model vytvořil vysokou míru sociální jistoty, ale také závislosti na státu a slabé občanské společnosti.
Dnes, v době hluboké krize bydlení, se tehdejší plán výstavby občas skloňuje. Jak k otázce bydlení přistupovala porevoluční politická reprezentace?
Bydlení bylo po roce 1989 chápáno především jako oblast, která má být co nejrychleji převedena do tržních vztahů. Stát se z role hlavního investora a poskytovatele bydlení víceméně stáhl, aniž by vznikla náhrada v podobě silné bytové politiky. Předpokládalo se, že trh problém vyřeší sám. To se ukázalo jako iluze, ale v devadesátých letech byla tato víra velmi silná. Bydlení se postupně proměnilo z veřejné otázky na individuální problém domácností.
Jaký efekt na trh s bydlením měla privatizace bytového fondu?
Privatizace přinesla krátkodobé výhody – mnoho lidí získalo byt za velmi výhodných podmínek, což posílilo jejich sociální postavení. Z dlouhodobého hlediska ale vedla k dramatickému úbytku dostupného nájemního bydlení. Obce se zbavily nástroje, kterým mohly aktivně ovlivňovat bytovou politiku. Dnešní krize bydlení je z velké části důsledkem tohoto rozhodnutí, respektive absence alternativní strategie.
Václav Klaus bývá vnímán jako symbol neoliberální politiky. Jak jeho sociální politika vypadala ve skutečnosti?
Klausova rétorika byla výrazně neoliberální, ale jeho praktická politika byla umírněnější. Sociální stát nebyl zrušen ani drasticky osekán. Spíš byl postupně přetvářen tak, aby podporoval tržní logiku a individuální odpovědnost. Je to dobrý příklad rozdílu mezi ideologickým diskurzem a politickou realitou. Česká společnost by radikální šok v oblasti sociální politiky pravděpodobně nepřijala.
Bylo to tedy tak, že tehdejší společnost nebyla na radikální pravicové reformy připravena?
Ano, přesně tak. Existovala silná očekávání sociální stability. Transformace měla být rychlá v ekonomice, ale opatrná v sociální oblasti. Tento kompromis byl klíčový pro udržení společenského konsenzu.
Přináší v tomto ohledu něco nového nástup sociální demokracie a Miloše Zemana?
Sociální demokracie vrací do debaty jazyk sociální spravedlnosti a nerovností. Zemanova politika ale nebyla návratem k předlistopadovému modelu. Šlo spíš o korekci transformačního kurzu než o jeho popření.
Proměnila se tato vize pod vlivem koncepce „třetí cesty“ Anthonyho Giddense?
Ano, zejména na přelomu tisíciletí. Důraz se přesouvá na aktivní politiku zaměstnanosti, vzdělávání a „investice do lidského kapitálu“. Sociální stát má lidi aktivizovat, ne jen podporovat.
Máme z této doby nějaké významné postavy, které vývoj sociálního státu kritizovaly, ale nebyly vyslyšeny?
Ano, například část sociologů a ekonomů, kteří upozorňovali na rizika privatizace bydlení nebo na dlouhodobé důsledky prekarizace práce. Jejich hlasy ale v devadesátých letech zanikaly v převládajícím transformačním optimismu.
Rozhovor vznikl díky podpoře nadace Rosa Luxemburg Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás