Střezte se, pokud z vás učitel chce učinit své následovníky

Nebyl jsem pravděpodobně jediným akademikem, kterého zveřejnění detailů z vyšetřování profesora Ivana Folettiho nejenže nepřekvapilo, ale okamžitě mi připomnělo podobné případy z vlastního akademického prostředí. Zvenku se to ovšem jeví děsivě, a děsivé to opravdu je. Výpovědi obětí popisují praktiky se „znaky sekty“, kdy je jejich profesor vtáhl do svého kruhu a poté jim začal odřezávat jiné sociální vazby. Škála těchto praktik sahala od mluvení do volby partnera či zákazu kontaktu s rodinou až po psychický nátlak, ponižování a osobní útoky, pokud se někdo pokusil odejít.

Neznám osobně nikoho, kdo by byl do tohoto případu zapojen, takže se k němu konkrétně nebudu vyjadřovat nad rámec toho, co je veřejně známo. Vzorec samotný ale znám až příliš dobře. Viděl jsem ho už tolikrát, že se domnívám, že by se před ním mělo varovat v příručce pro studenty prvního ročníku. Protože vystřízlivění může být velmi bolestivé. A zkraje studia je přitom snadné do takové situace spadnout, zejména když čerství studující nevědí, na co si mají dávat pozor, protože jim nikdo neřekne, že to vůbec hrozí a jaké jsou varovné signály.

Specifika malých oborů

Pokusím se tedy takové signály osvětlit na půdě, kde vznikají. Vzorec samotný totiž obecně představuje odvrácenou stránku toho, co je jinak velkou výhodou zejména malých oborů. Ty principiálně vytvářejí podmínky, ve kterých se lidé navzájem osobně a důvěrně poznají, a to jak napříč ročníky, tak pedagogickým sborem a studentstvem. Přátelské a vřelé vztahy – v jejichž rámci se formální prostředí univerzity rozšiřuje do hospod a na chaty, takže vyučující a studující komunikují nejen na seminářích, ale i u piva – mohou být prospěšné, protože vytvářejí komunitu v silném smyslu slova. Tímto způsobem se buduje prostor, do kterého člověk během svých formativních let může patřit, což je v ostrém kontrastu s anonymním odcizením, jež hrozí na oborech se stovkami studujících.

Musí existovat nezávislá instance, která dokáže tyto případy posoudit zvenčí, neboť přátelská komunita toho zevnitř vůbec nemusí být schopná.

Samozřejmě i v úzce stmelených komunitách by měly být jasné hranice mezi pedagogickým sborem a studentstvem, a to nejen z etického, ale i z pragmatického a psychologického hlediska. Jsou zdravé pro obě strany, i když v pozadí nefiguruje žádný zákeřný úmysl. Prostě proto, že být vyhozen u zkoušky kamarádkou či kamarádem, nebo naopak vyhodit kamaráda či kamarádku, je bolestivější, než když je dodržována základní distance mezi studujícími a vyučujícími. Na druhé straně vědomí tohoto mocenského rozměru i napříč pedagogickým sborem (vědomí, že i v nejkamarádštější atmosféře na univerzitě stále figuruje profesionální rozměr akademického vztahu) může pomoci v prevenci: když už se manipulativní vzorec objeví, nebude podporován okolím a nestane se (jako v případě Folettiho), že až do vzniku ombudsmanské instituce nebylo na koho se obrátit.

Podpora toxického chování od přihlížejícího okolí je další inherentní hrozbou malých oborů, protože jsou často závislé na jednotlivých lidech. Důvodů, proč může přátelské okolí manipulativní chování přehlížet, je celá řada. Manipulativní člověk může být jediný mezinárodně uznávaný odborník na dané katedře nebo může být brilantní v získávání grantů, tak či onak se může prostě jevit nepostradatelný. Anebo bagatelizace chování může pramenit čistě z kamarádského prostředí podle přísloví „Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly“. Dobrým úmyslem může být motivovaná i tendence vnímat chování kamaráda v co nejlepším světle. Což může vést k tomu, že lidé v okolí manipulátora sami sebe přesvědčí, že to, co dělá, nemůže být tak strašné.

Právě proto ale musí existovat nezávislá instance, která dokáže tyto případy posoudit zvenčí, neboť přátelská komunita toho zevnitř vůbec nemusí být schopná: člověk tak vidí důvod vzniku nezávislé justice v malém. A nejenže taková instituce musí existovat, ale studující o ní musí od začátku vědět a musí mít důvod jí důvěřovat.

Do kroužku vyvolených

Sama skutečnost, že na univerzitách působí i manipulativní pedagogové, nebrání tomu, aby si studentky a studenti občas zašli s vyučujícími na pivo. To samo o sobě totiž nestačí k vytvoření traumatického manipulačního vzorce. Ten rozhodně nevzniká nedopatřením, vzniká pouze v případě, že je od počátku přítomen manipulační záměr, který může být po dlouhou dobu neviditelný, a dokonce si ho nemusí přiznat ani jeho strůjce. Povaha toho vzorce je celkem konstantní, a už to málo, co o Folettiho případu víme, se zdá tomuto vzorci plně odpovídat.

Tradičně stojí v centru (jako „hvězda a středobod všeho“) učitel, charismatický v tom či onom smyslu, buď díky svým rétorickým schopnostem, nebo šíři svých znalostí, v nejnebezpečnějším případě díky kombinaci obojího. Takové intelektuální charisma je koneckonců předpokladem pro to, aby studenti začali daného učitele obdivovat, a ten si tak mohl začít tvořit svou vlastní kliku. Tato klika vzniká, když obdivná úcta dostane validaci par excellence – když onen okouzlující vzdělaný člověk na oplátku projeví osobní a aktivní zájem o konkrétní studentky a studenty. Potom začíná hrstka vyvolených trávit stále více času se svým akademickým vzorem, který jim dominuje nejen na univerzitě, ale i ve volném čase jako charismatická intelektuální autorita, od níž se lze neustále učit.

Právě ve chvíli, kdy se tato klika formuje, se formuje i atmosféra, v níž je prakticky nemožné si zpočátku manipulace všimnout, protože převáží pozitivní emoce. To platí zejména pro jedince, kteří byli ve svých intelektuálních zájmech osamělí a teprve na univerzitě se setkávají s komunitou stejně zaměřených lidí. A nejen to, rovnou potkají i mentora, který je ochoten je vést. V takovém případě může být přijetí do úzkého kruhu euforickou iniciací, doprovázenou pocitem sounáležitosti a blízkosti, který člověk nikdy předtím nezažil a po kterém zároveň vždy toužil.

Kdo by nechtěl být výjimečný

V tomto euforickém uznání se manipulativní varovné signály snadno ztratí. Například si student nebo studentka nemusí všimnout, že komplimenty od učitele jsou na úkor ostatních: často nejde jen o chválu schopností a intelektu, ale o potvrzení výjimečnosti. Učitel například zdůrazňuje, že je dotyčný chytřejší než ostatní, kteří do kliky nepatří. To je učebnicová manipulativní technika.

S tím je propleteno i potvrzování výjimečnosti samotného úzkého kruhu: implicitně jsou rozhovory protkány urážkami, ponižováním nebo pohrdáním, ať už vůči ostatním vyučujícím, nebo vůči celým jiným oborům. A způsob, jakým se tento vzorec uplatňuje, je zcela arbitrární; nemá žádnou konkrétní politickou identitu. Může mít pravicový nádech: klika pěstuje ušlechtilou evropskou kulturu, na rozdíl od zbytku akademické obce, která je zkažena woke culture… Potom může být „hysterie“ obvinění ze sexuálního obtěžování prezentovaná jen jako puritánská kruciáta proti citlivým a hlubokým mužům, kteří vášnivě hledají svou lásku, jež samozřejmě nezná věk ani mocenské rozdíly. Může však mít i nádech levicový: pouze v tomto kruhu se pěstuje skutečně radikální poznání a všichni ostatní přednášejí pouze reakční, ne-li latentně fašistické bláboly. A příznačně i tady se může ignorovat reflexe asymetrie sexuálních vztahů, akorát za hledání „neexistujících problémů“ nebude moci woke, nýbrž buržoazní kultura.

Zde máme další učebnicovou manipulační techniku, které lze snadno v euforii uvěřit, a sice odřezávání od jiných sociálních kruhů. Není ani třeba explicitních zákazů, jak to podle výpovědí dělal Foletti: stačí, když se haněním podaří členům vnitřního okruhu ostatní učitele či jiné lidi znechutit natolik, že se jich studující začnou stranit. Tento pocit výjimečnosti v rámci kliky však lze potvrdit nejen negativně, ale i explicitně: v těchto případech není o ego nouze, takže učitel může explicitně stylizovat sebe a svou kliku třeba jako Sókrata a jeho žáky (nebo jakékoli jiné velké zvíře dějin věd a umění). V každém případě je to konstanta, na které je založen tento typ pedagogické manipulace: pěstování pocitu výjimečnosti komunity, jež je lepší než plebs, ať jde o obyčejné lidi, anebo o okolní akademickou obec.

Raskolnikovův komplex

Právě tento pocit je živnou půdou pro to, co nazvu podle filozofie protagonisty Dostojevského Zločinu a trestu „Raskolnikovův komplex“. Protože, jak každý dobrý Raskolnikov na začátku (méně však už na konci) svého příběhu ví, pravidla běžného lidu se na skutečně výjimečné osobnosti přece nevztahují. A tak lze z takového komplexu lehko vypěstovat manipulaci, která zvenčí může vypadat jasně sektářsky. Právě prostřednictvím „Raskolnikovova komplexu“ lze ospravedlnit jakékoli překročení hranic. Ty jsou přece definovány pravidly, která si stanovili běžní lidé tam venku. A nezáleží na tom, zda se jedná o univerzitní etický kodex nebo běžnou morální intuici, která se proti zakazování kontaktu s rodinou bouří.

Každopádně euforický pocit a okouzlení nevydrží nikdy věčně, protože studující mají tendenci mít vlastní mozek. Bohužel tento pocit nemusí jen vyšumět, může se také bolestivě roztříštit, jak to tradičně zažívají téměř všichni, kteří se v určitém okamžiku začnou odchylovat od vysněné role učedníků velkého mistra. (A jak to pocítili i ti, kteří chtěli z Folettiho kruhu odejít, když se jim začal mstít.) Ať už se začnou zajímat o něco mimo sféru zájmu charismatického učitele, nebo naopak nemají zájem o to, co by je podle něj zajímat mělo, ve chvíli, kdy přestanou hrát roli, která jim v hlavě učitele byla přidělena, se často setkají s osobními útoky. Síra, která byla dříve chrlena na ostatní, najednou může mířit na ně, a po prožívané blízkosti a spřízněnosti nezůstane ani stopa. To může být skutečně traumatický okamžik, protože osoba, která se stylizovala do role mentora a která potvrzovala samotnou hodnotu studenta či studentky, najednou tu hodnotu začne záměrně ničit.

Proto je důležité studující předem upozornit na to, že se s takovým vzorcem chování mohou potkat. A dát jim jasnou informaci, že pokud se to stane, mají se na koho obrátit. To neznamená, že nelze vytvořit skutečné komunity inspirativních učitelů a lidí, kteří následují jejich rady a příkladu (a kteří se od nich v ideálním případě jednoho dne odtrhnou a začnou je kritizovat, což by ostatně mělo být cílem akademického vzdělávání a důkazem kritického myšlení). Ale to je něco, co se tvoří, ne něco, do čeho se lze ostentativně nastylizovat. Nemá-li tedy nad fakultami viset gigantický nápis jako nad Danteho Peklem „Střezte se, pokud z vás nějaký učitel chce učinit své následovníky“, pak to alespoň napíšu na závěr. Protože jakmile vás učitel začne explicitně formovat do svého učedníka, je velká šance, že vás nevidí jako člověka, ale pouze jako figurku ve své megalomanské fantazii, ve které je mudrcem kázajícím svým věrným. A jakmile se začnete ubírat jinam, než si on ve své fantazií představuje, může to bolet.

Autor působí v Ústavu filosofie a religionistiky FF UK.