Stokařská romantika. Vzpomínky na bratislavský klub Fuga

Jen několik minut poté, co bratislavský klub Fuga začátkem února ohlásil svůj konec, objevil se na internetu obrázkový mem odkazující na legendární popkulturní bonmot, který se ptá čtenáře, co dělal v momentě, kdy zastřelili Kennedyho. Co jste dělali v momentě, kdy skončila Fuga? Já jsem byl ve svém bytě v Praze, kde žiji už šestým rokem. Bratislavu, která pro mě byla důležitým místem, se snažím pomalu, ale jistě nechávat v minulosti. Zpráva mě ale stejně zasáhla natolik, že jsem na dalších pár dní vstoupil do zvláštního mentálního stavu, ve kterém se mi postupně promítaly všechny momenty a obrazy, které jsem v tomto kultovním klubu zažil. A nebyl jsem v tom sám; mé feedy na sociálních sítích explodovaly rozličnými poctami, fotkami a vzpomínkami lidí na zážitky v tomto podniku.

Druhá inkarnace Fugy sídlila ve sklepě přímo v srdci Bratislavy a disponovala i dvorečkem ve vnitrobloku. Na toaletách jste občas stáli po kotníky ve vodě, po stěnách dvorečku lezli hrozivě velcí švábi a na hlavu se vám někdy vykadili holubi hnízdící v ruinách budovy, která měla nejlepší roky života už dávno za sebou.

Všechny tyto scény se ve Fuze protínaly a nad nimi se vznášel duch free techno komunity, který byl do její DNA výrazně vtištěn. Její neortodoxní a eklektický přístup se však nesetkával vždy jen s uznáním; jisté „staré gardy“ se o nás rády vyjadřovaly jako o frustrovaných noiserech z Fugy.

Pokud jste, nedejbože, potřebovali vykonat velkou potřebu a upřednostnili jste pánské toalety, čekala vás jen jediná kabinka s porcelánovou mísou bez záchodového prkénka. Abych byl fér, tak krásně a hustě potagované toalety jako ve Fuze jsem viděl snad jen v Berlíně. Máme Vysoké Tatry a záchody jako v Berlíně; dokázali jsme to!

Vždy mě dokázalo překvapit, když z kabinky vylezlo i pět lidí naráz, čímž jen potvrzovali oblíbené přísloví, že dobrých lidí se všude hodně vejde. (Což se nakonec potvrdilo i na zavíračce 15. února). Backstage svou vlhkostí připomínal saunu, jen místo vodní páry tam byl hustý cigaretový dým, vlhko a plíseň.

„To místo je úplně odporné, nalévají tam Havanu do plastových kelímků,“ rozhořčeně konstatovala moje známá z „lepších kruhů“, poté, co zavítala do původní Fugy v Továrenské ulici. Takové komentáře mě vždycky pobavily.

Nenápadně jsem sledoval reakce zahraničních umělců poté, co vstoupili do prostoru a spatřili tuto díru v celé její parádě. Fungovalo to jako lakmusový papírek otrlosti, přičemž jejich reakce sahaly od upřímného nadšení až po úplné zděšení. Ti ze skupiny zhrozených však později obvykle pookřáli, když si udělali soundcheck – zvuk ve Fuze byl totiž opravdu solidní. Co jiného čekat od prostoru, který vyrostl na základech freeparty komunity aktivní na Slovteku.

Prostor pro chybějící kulturu

Kolektiv Forum Absurdum, tvořený skupinou Lazy Bastards, otevřel Fugu v roce 2012, a to původně v Továrenské ulici v industriálních prostorách klasicky vypadajícího skladu. Dnes je už tato budova zbouraná a na jejím místě stojí nudné, bezpohlavní kanceláře. Od začátku se klub profiloval žánrově velmi otevřeně. Na rozdíl od jiných bratislavských podniků, jakými byla primárně punková (a žánrově docela konzervativní) Intergalaktická Obluda nebo naopak příliš akademická A4, nabízel opravdu pestrý výběr – od techno raves, elektroniky, metal punku a breakcoru až po jazzovější věci. Pokud se dá tento široký záběr nějak rámovat, tak snad jen tím, že šlo o nekomerční, undergroundovou hudbu. Podtitul Fugy „Prostor pro chybějící kulturu“ byl v tomto kontextu opravdu výstižný.

V Bratislavě tehdy ještě doznívala breakcorová vlna, která byla v jistých částech alternativních komunit prudce populární. Na vysloveně žánrový event Vermin v legendárním (a už sedm let zavřeném) Subclubu klidně přišlo v letech 2008 až 2010 i více než 200 lidí. V porovnání například s pražskou scénou to může vypadat jako málo, ale Bratislava má jen něco přes půl milionu obyvatel.

Kolektivy jako BWO přinášely aktuální zvuk dubstepu a dlouhodobě etablovaná punková a metalová scéna si šla po svých vyšlapaných cestičkách. Všechny tyto scény se ve Fuze protínaly a nad nimi se vznášel duch free techno komunity, který byl do její DNA výrazně vtištěn. Její neortodoxní a eklektický přístup se však nesetkával vždy jen s uznáním; jisté „staré gardy“ se o nás rády vyjadřovaly jako o frustrovaných noiserech z Fugy. Na jejich jména jsem už bohužel zapomněl, protože po nich dnes neštěkne ani pes.

Moje první osobní setkání s Fugou proběhlo 23. března 2012, když jsem tam hrál se svým noisovým projektem Zelený Antoin na akci Noize Konspiracy Live. Seznámil jsem se tehdy s Hargim, Marakym, Shutcoom, Bartekem a dalšími. Nezapomenu na to, jak mě posledně jmenovaný po akci vzal k sobě domů do sklepa, kde měl na stěnách plakáty Napalm Death a pouštěl mi breakcore, ze kterého se mi v mé tehdejší mentální konstelaci protáčel ciferník.

Tehdy jsem ještě v Bratislavě nežil; už pátým rokem jsem bydlel v Brně, ale ocitl jsem se v situaci, kdy se většina mých kamarádů a souputníků po škole z města odstěhovala. V Brně běžná věc. Těch pár, co tam zůstalo, mělo u piva jen kopec hustých řečí o tom, jak uděláme ten a ten hudební projekt, koncert či happening – „ale dnes to nebude, určitě zítra“.

A najednou jsem se ocitl v Bratislavě, v prostoru se specifickou atmosférou a hudebně zajímavou, celkem inkluzivní komunitou. Ta byla úzce propojená s internetovým diskuzním fórem Kyberia (což byla víceméně slovenská obdoba českého Nyxu), na které jsem chodil už od roku 2004. Zvenku to vypadalo opravdu tak, že tu existuje zdravá a fungující scéna. Když jsem se o pár měsíců později rozhodl přestěhovat do Bratislavy, Fuga byla rozhodně jedním z důvodů.

Cigareta před klubem

Jak jsem však později zjistil, situace nebyla až tak ideální. Ba naopak. Žádný Bristol ani malý Berlín se nekonal; indiferentnost lokální kulturní obce a prázdné koncertní sály byly poměrně běžným jevem. Dlouho mi trvalo naučit se v sobě udusit ten pocit bezmocnosti, který při takových situacích nutně přichází. Nikdy nezapomenu na uštěpačnou poznámku jednoho kamaráda, který jistý leták na akci – zobrazující půdorys prostoru s tančícími lidmi – okomentoval slovy „iluze plné Fugy“. To byla v jejích začátcích, bohužel, docela pravda. Na našich techno akcích s názvem Counterpoint jsme považovali za obrovský úspěch, pokud přišlo alespoň sedmdesát platících návštěvníků.

Bylo to ještě v době, kdy techno nebylo tak profláknuté a nemělo takový hype jako o pár let později. V Bratislavě se tehdy na techno chodilo do Subclubu, který byl v tomto směru doslova institucí, ale s hodně rigidním vkusem. Moc nám nepomáhali ani někteří vyhazovači, kteří techno nenáviděli a říkali lidem při vstupu, ať dovnitř ani nechodí, protože se „hrají píčoviny“. Když nás později přestalo techno bavit, najednou se z něj stala ta nejvíc cool věc na světě. Mně a mému kolegovi Filipovi celý ten cirkus, který kolem toho vznikl, způsoboval na tváři jen kyselý úsměv.

Každopádně si nemyslím, že bychom tuto akci mohli dělat jinde, kdyby nebylo Fugy. Hargi a spol. k nám totiž byli víc než velkorysí, když došlo na placení nájmu a vyhazovačů po akcích, které nebyly zrovna natřískané. Samozřejmě, když se vydělaly peníze, všichni byli šťastní, ale ve Fuze se primárně vždy řešila hudba a chuť nabízet něco nového. Hnacím motorem nebyl primárně zisk, jako je tomu dnes ve většině jiných klubů.

Bratislavští klubbeři si postupně začali na prostor zvykat. Určitě tomu pomohlo i to, že se tam objevovala jména jako Andy Stott, Laurel Halo – o něž se postaral Juraj Hoppan, který byl v druhé inkarnaci prostoru aktivní i jako dramaturg –, kultovní acidový čaroděj Ceephax Acid Crew, ale i legendy grindcoru Brutal Truth či Tera Melos. Konaly se tam také první showcaseové koncerty labelu LOM a množství dalších akcí, které dávaly prostor lokálním undergroundovým komunitám.

Z této první inkarnace Fugy si do konce života určitě zapamatuji zvuk řinčících oken způsobovaný basy, které byly tak hlasité, že jsme na sebe před klubem museli křičet, abychom se vůbec slyšeli. O fenoménu lidí, schopných vydržet celý večer venku na cigaretě a dovnitř si odskočit jen pro Havanu v plasťáku, asi ani nemusím mluvit – podle mě jde o globální fenomén.

Tady jsem poprvé zažil frustraci z toho, že uvnitř hraje interpret, na kterého se dívá pět lidí, zatímco třicet dalších kecá venku. Ale co s tím tak můžete udělat? Zkoušet do lidí prudit, aby šli dovnitř, většinou končilo jen tím, že vás měli za přemotivovaného blbce. Jednou mi například právě ve Fuze barmanka vylila na hlavu sklenici vody poté, co jsem ji slušně poprosil, aby byla během koncertu Marisy Anderson zticha. Nevadí. Ne vždy to bylo až tak hrozné.

A pak přišel konec roku 2014 a Fuga musela z Továrenské odejít. Budova byla o pár měsíců později srovnána se zemí a všichni jsme to brali tak, že tohle je jednoduše konec. Naštěstí šlo ale jen o začátek druhé fáze, která vyústila do znovuotevření Fugy přímo v centru města na náměstí SNP.

Undergroundová síť

Kdyby mi někdo v roce 2013 řekl, že něco jako Fuga bude jednoho dne sídlit v úplném centru Bratislavy, asi bych ho poslal do prdele. V bratislavských reáliích mi to přišlo jednoduše nemyslitelné. Umím si tam představit výčep, který se tváří jako něco víc než jen hospoda, nebo zmrzlinárnu s nějakým stupidním názvem, ale rozhodně ne klub, který v úterý dělá free jazz, v pátek rave a v sobotu tam hrají metaláci. Přesto se to stalo.

Pro mě to představovalo ideální možnost v jistém období téměř každý den sedět na baru, kecat s kámošem Jozefem, občas kopnout borovičku a poslouchat kapely. Já a jiní promotéři jsme se s radostí pustili do další fáze a začali jsme budovat program. Je důležité poznamenat, že Fuga nikdy neměla hlavního dramaturga, který by program uceleně zastřešoval. Šlo o kombinaci výběru vícero promotérů, což vedlo k opravdu eklektickému žánrovému mixu. Naštěstí se tam potkala dobrá kombinace lidí, kteří si vytvořili zdánlivě paralelní komunity, přičemž jejich občasné protínání bylo nezastavitelné.

Nová Fuga disponovala i dvorečkem ve vnitrobloku, kde se během jara a léta daly prosedět celé hodiny. Pouštěly se tam poslechové DJ sety, kterými jsme s radostí terorizovali druhou polovinu dvorečku. Ta patřila podniku Bukowski se zaměřením na „urban yuppie“ klientelu (což jsou pojmy, které v mém hodnotovém slovníku fungují vysloveně jako nadávka). Oba podniky od sebe odděloval jen drátěný plot a já jsem s velkou radostí pouštěl druhé straně black metal, noise nebo avantgardní nahrávky z mé sbírky. Netvářili se moc nadšeně.

Nadšeně se však naopak tvářila většina interpretů, které jsme do Fugy přivedli. Dokázali ocenit její stokařskou romantiku, velmi solidní zvuk a všeobecně pohodový přístup personálu – od zvukaře až po barmana. Za mých časů dělal ve Fuze zvuk hlavně Kero. Nevím, jestli jsem v životě potkal lepšího a normálnějšího zvukaře, a každý, kdo musel někdy něco pravidelněji řešit s lidmi od fochu, mi dá asi za pravdu, že někteří z nich by si za své arogantní chování zasloužili rovnou po palici.

S novou lokalitou konečně začalo přicházet více lidí, pomalu a pracně jsme si vytvářeli kontakty s mezinárodní undergroundovou scénou. Kapely psaly samy od sebe, že o Fuze slyšely a chtějí si tam zahrát. Undergroundová síť totiž nefunguje jako Live Nation, je o vazbách, ověřování a vytváření dlouhodobé důvěry. Fuga byla zároveň snad jediným klubem v Bratislavě, kde na bráně nepracovali náckové. Fakt si neumím představit, že by kapely jako Discharge nebo Negative Approach hrály v prostoru, který hlídají kreténi.

Čas od času k určitým problémům bohužel docházelo, a to nejen ze strany provokujících nácků, kteří párkrát přišli dělat před klub ramena. Když jsem v některá pondělí po náročném víkendu volal „CEO“ Fugy Hargimu, skončilo to téměř vždy hádkou a následným odebráním mého přístupu do promotérského kalendáře. Blue Monday is Blue Monday. Na jistou dobu se z toho stala taková naše milá tradice.

I při takových situacích jsem si začal uvědomovat, jak náročné na psychiku je trávit ve Fuze každý den – v prostředí, které vás svými toxikomanickými pastmi dokáže rychle pohltit a stáhnout dolů. Pár lidí na to bohužel doplatilo a tento prostor je pomalu, ale jistě ničil. S postupující alkoholovou závislostí u CEO se začaly zhoršovat i technické a organizační prvky v klubu. Platí to i jeho chování, které bylo často hodně přes čáru. Na poslední akci 15. února jsem ho viděl po více než dvou letech a s úlevou jsem sledoval, jak se vyhýbá alkoholu a odchází domů ještě před půlnocí. Držím palce a dík za vše!

Získat a ztratit naději

Spousta věcí se ve Fuze dělala prakticky za chodu, na koleni a na poslední chvíli, takže se občas jednoduše něco zkazilo. S tím se začal spojovat i postupný úpadek klubového programu; dělalo se čím dál méně koncertů a preferovaly se spíše parties. Odešli klíčoví promotéři a ti, co zůstali, se už na budování komunity příliš nesoustředili.

Dlouhodobě jsem tvrdil, že Fuga by měla více investovat do lokálních interpretů a umělců, držet si rezidenty a cíleně udržovat žánrovou pestrost. Když však klub začal dostávat granty, dramaturgii začal řešit člověk, který moc nebral ohled na to, čím Fuga ve své podstatě je. Trochu sobecky si bookoval jen věci, které se líbily jemu osobně a které reprezentovaly poměrně úzký žánrový záběr.

Navzdory nesporné kvalitě těchto projektů mi tento přístup přišel nešťastný. Postrádal totiž dlouhodobější plán, důraz na rozvoj lokální scény a silně mu chyběla žánrová rozmanitost. To samozřejmě nebyl jediný problém; důležitou roli sehrály i syndromy vyhoření, ponorková nemoc, osobní konflikty a také vznik nových prostorů jako T3 nebo Kulturák. Tato místa nabízela vítanou alternativu vůči občas skřípající organizaci ve Fuze. Jde však jen o můj subjektivní pohled, který nemusí stoprocentně odrážet realitu.

V neposlední řadě visela nad Fugou dlouhé roky hrozba zavření, jelikož vlastník budovy její rekonstrukci a předělání na byty jen několikrát dočasně odložil. Žít a fungovat s takovým vědomím značně komplikuje dlouhodobé plánování. Během posledního roku se však Fuga pomalu, ale jistě vracela k organizování čím dál většího počtu akcí. Přišla tam nová, mladá generace, která s ní doslova vyrostla, a svou energii do ní začal opět investovat i dlouholetý veterán bratislavské scény Inso.

Sám jsem se po dlouhé době vrátil zahrát si na pár skvělých eventech a s radostí jsem zjistil, že ta správná atmosféra tam stále je. Těšil jsem se z toho a budoucnost se najednou jevila pozitivně. Bohužel, asi to už přišlo příliš pozdě. Fuga definitivně končí a na jejím místě budou s největší pravděpodobností stát luxusní apartmány, které si 99 procent z nás nebude moct nikdy dovolit. Získat malou naději a vzápětí ji definitivně ztratit je asi to nejbolestivější.

Mikrovlnka na rozloučenou

Je 15. února 2026 a já jsem na poslední akci ve Fuze. Je tu takový nátřesk, že se nedá prakticky ani hýbat. Napadá mě, jaká je škoda, že lidé často přijdou až tehdy, když už je pozdě – návštěvnost v poslední době prý nebyla zrovna nejhvězdnější. Jsou tu dnes skoro všichni: mnozí ve Fuze začínali své hudební kariéry (52hz Whale, Edúv Syn, Fvck Kvlt, Viktor Ori…), pracovali tu za barem, chodili sem na koncerty, dávali si čáry na záchodech nebo si tu našli frajery či frajerky.

Naplno mi to dochází až ve chvíli, kdy vidím všechny ty lidi pohromadě. Jde o téměř dvě generace, kterým Fuga dokázala do života přinést něco nového, zabavit je a ukázat jim, že kultura může vypadat i jinak než ta, kterou běžně doporučují zaspalá slovenská liberální média ovládaná stárnoucími žurnalistickými dinosaury. Je málo pravděpodobné, že něco podobného jako Fuga v Bratislavě ještě někdy vznikne, i když vyloučeno to samozřejmě není. Jde však rozhodně o konec jedné éry a pro mě osobně další důvod, proč neuvažovat o návratu na Slovensko.

Na závěr večera si s Edovým Synem bereme mikrovlnku z backstage jako suvenýr a zdrháme. O mikrovlnku byl enormní zájem, ale vyhráli jsme si ji pro sebe jako věčnou vzpomínku. Děkuji za těch super čtrnáct let.

Uvidíme se na dvorečku.