Neliberální heterosexuálové, když se náhodou dozví o nějakém popkulturním díle, v němž se mihne – nebo dokonce víc než mihne queer postava, začnou trojčit, že se jim „to“ vnucuje, někdo je převychovává a že teda, kdy budou mít průvod hrdosti oni.
Nejen, že „průvod hrdosti bílých bohatých hetero bělochů“ z nejvyšších pater moci opět útočí na práva všech ostatních, na jejich představy o světě odpovídá asi tak devadesát procent audiovizuální kultury – a to včetně filmů tzv. pro ženy. Například v klasice žánru jako by po dekádách feministických riotů v šedesátých až osmdesátých letech šovinismus vracel úder romantizací prostituce coby cesty k ženskému štěstí. Tedy k dostatečně tajemnému i zazobanému princi v bílém rolls-roycu, přičemž lobotomicky infantilizovaná prostitutka může být natolik marná, že si samostatně ani nepořídí trochu hogo-fogo šatník. Hrdinka v podání Julie Roberts má prostě jediný životní úkol: být v každé vteřině neuvěřitelně sexy. Řeč je samozřejmě o Pretty Woman (1990), pop kulturním pilíři vrcholné éry neoliberálního kapitalismu a tzv. „konce dějin“.
Erotické dusno tvoří hlavně šerosvit nočních hotelových pokojů, dlouhé nyvé pohledy sportovních idolů a trochu toho škádlení na ledě.
Pro srovnání – v Česku šly o pár let později do kin Playgirls (1995, Vít Olmer) podle předlohy Vladimíra Párala. V této erotické akční krimi najdeme o něco méně nadýchané americké romantiky a trochu více z žánrů, které čerstvě postkomunistická kinematografie objevovala, stejně jako všechny dobově neokoukané motivy jako luxusní podnik, legální prostituce, emigrace, podnikání, privatizace, ezo i katolicismus. Jedno má ale tento spektákl na ČSFD hodnocený jako 20. nejhorší film (12 procent) se 79 procenty oceněným Pretty Woman společné – muži mají profese, kariéry, majetky, ženy jen tělo žádaného typu, s nímž musejí kalkulovat, a to explicitně i v rovině sexuálního uspokojení.
O moc dál nedojde ani o dekádu mladší Deník Bridget Jonesové, který další generaci žen jen potvrdil to, co už věděly od matek, že váha nad šedesát kilo je nekompromisním důvodem k sebenenávisti. Bez ohledu na to, že se nechcete stát prostitutkou. Není to ale zdaleka jen kultura v užším slova smyslu, co ženám připomíná jejich místo, infantilizuje je, romantizuje toxické vztahy a podrývá společenskou přijatelnost jejich profesního uplatnění výhradním důrazem na kapitalizaci mladého sexy těla.
Záplava heteronormativních obrazů nás stokrát za den ujistí v tom, co je tzv. normální a společensky žádoucí. Nešikovná heterorodinka v reklamě na pojištění, extaticky šťastná hetero rodinka svištící novým vozem prázdnými ulicemi velkoměsta do lůna přiměřeně divoké přírody. Postarší udržovaný hetero pár vítězně polykající potravinové doplňky během horské túry. Ženy jako sexy diblíci i megery se smetákem, muži, kteří jsou pořád trochu jako chlapci, a zároveň pohlavně podmíněnými superschopnostmi řídí tento svět, starostlivé maminky a legrační taťkové, zaměstnaná žena, co se po práci odmění čokoládovou cukrovinkou, borci významně povznášející své půllitry… To všechno je patriarchálně zastydlé heteráctví, které nám lidský dav činí nějak stereotypizovaným a zároveň hierarchicky srozumitelným. Jsme na něj tak uvyklí, že ho ani nevnímáme jako kulturně a historicky podmíněný konstrukt. O to větší drama nastává, když se v tomto hierarchicky binárním schématu něco vymkne.
Nečekaný útok
A to se po nějaké době opět stalo, přičemž další glitch v audiovizuálním heterosvětě má na svědomí kanadská seriálová adaptace Heated Rivalry (režie Jacob Tierney) natočená podle prvních dvou dílů původem fanfikční „male to male romance“ Rachel Reid – Game Changer a Heated Rivalry, v češtině vyšlo jako Spalující rivalita, pod tímto názvem sérii uvádí i HBO Max.
S českým uvedením se přitom ani nepočítalo, nicméně popularita série, v níž se do sebe zamilují kapitáni konkurenčních hokejových týmů – navíc Kanaďan a Rus, se šířila světem rychlostí stepního požáru. Právně licenční soukolí se tedy rychle rozběhlo a první díl spustilo HBO Max právě v den, kdy už se představitelé ústřední dvojice Hudson Williams a Connor Storrie culili do kamer coby nosiči olympijského ohně na zahájení zimních her v Miláně. Letošní olympijské hokejové klání se tak pro české diváctvo mohlo stát ještě docela jiným zážitkem.
Přitom právě hokej, rychlá tvrdá hra v těžké výstroji a na ledě tvoří dokonalou metaforu v kulturně dominantní představě o „ideálním“ bezemočním chladném a výkonném mužství. Heated Rivalry svým romantickým citem nerozpouští jen ledové srdce nejzastydlejšího heteráctví, ale nepřímo i toxické maskulinity – a feminity a celé té bulvární kultury, která český (a shodou okolností taky kanadský a ruský) národní sport obestírá.
Je to nejen celonárodní hokejový nadsamec Jágr, jenž navzdory zástupům přítelkyň nakonec vždy bude hlavně maminčin, ale kompletně ona symbióza „hokejek a modelek“, jíž se sytí domácí bulvár. Excentrická špička ledovce, kde muži a ženy performují „tradiční drag“, tedy nadřazené silácké mužství a servisní půvabné ženství, přestože jeho roli v současnosti částečně přebírá MMA kultura a její mnohdy ještě výraznější anabolicko steroidová potažmo silikonová tělesná estetika. V obou případech platí, že konzervativní role jdou pak ruku v ruce s genderovou afirmací binárního heteromodelu hranatějších mužů a výrazně drobnějších žen s neúměrně předimenzovanými prsy, rty nebo zadky. Toto umělé zveličování pohlavního dimorfismu jako by bylo nějakou vzpourou proti současnému komplikovanějšímu pohledu na gender a volalo po starém světě, v němž ženské a mužské bylo striktně oddělené včetně společenských rolí, práv a mnohdy ústilo i v pohlavní segregaci. Každopádně s karikaturní názorností toto sporťácké striktně oddělené uspořádání společenských rolí včetně estetiky nakonec zachycuje i naše domácí série Lajna (2017–2021, Vladimír Skórka, Petr Kolečko, Daniel Strejc).
Gayové za čárou
A Lajna kupodivu funguje jako paralela ještě dále. I v Lajně najdeme epizodu s hokejovým coming outem, A teď pomineme neustálé hlášky svědčící o nezdravé paranoii hokejové šatny z toho, že by někdo jen náznakem udělal něco „teplýho“. V epizodě Vlak třetí řady se totiž dokonce objeví hráč, který se netají životním partnerem. Navíc se jedná o slovenský mančaft, ale o tom zase jindy. Každopádně partner hokejového reprezentanta je v logice macho seriálu okamžitě degradován na ženskou, kdy je mu stejně tak nařízeno pojídat citrony coby recept na oddálení menstruace – to se děje proto, aby partnerky borce před mistrovstvím neobtěžovaly svým PMS… Nehledejte v tom logiku, tenhle typ hypertrofované maskulinity nikdy v biologii ani anatomii ženského těla nevynikal.
Gay hráč je pak v týmu trenérem Hrouzkem uveden jako „teplomet“ a „ližpytel“, takže jindy frekventované buzerant zní nakonec celkem neutrálně. Ani hokejistovi, je-li gay, ale není přiznaná „opravdová“ maskulinita – posléze si totiž v rámci ukrácení cesty mančaftu začne ve vlaku pisklavým hlasem zpívat. A přestože vyděšeného trenéra Hrouzka suverénně ujistí, že když se bude cítit svobodnější, bude i silnější na ledě, tento tenoučký paprsek naděje se sotva prodere skrze hutné vrstvy paranoidní homofobie obtěžkané oněmi zaříkávacími vulgaritami a „nekorektním humorem“, které jsou základním stavebním materiálem série.
Lajna je zkrátka tím četným případem, kdy se tvůrci nějakým tím smířlivým moudrem snaží vylhat z homofobie, která přitom sérii teče i ušima. Jestli je totiž něco pro zastydlé patriarchální heteráctví typické, je to jeho hierarchizace lidí podle genderu a sexuální orientace. V takovém univerzu, aby ta pravá maskulinita zůstala neohrožena, se musí gayové nutně projevovat jako nedokonalé verze níže postaveného genderu – žen, a tak je s nimi taky zacházeno. A z chrámu esenciální maskulinity, tedy hokejové šatny, musí být samozřejmě vyhnáni. Tak asi takhle nějak zkrátka vypadá průměrný (český) společensky spíše konzervativní mindset, do nějž – samozřejmě na bruslích, přijíždí queer glitch z jiného světa: Heated Rivalry.
Láska, sex, něžnosti a play off
V Heated Rivalry neuběhne ani 15 minut prvního dílu a už je divák s hrdiny ve sprše. Je třeba zároveň podotknout, že přes permanentní objektifikaci mužských těl, rozhodně nejde o softporno, což je termín, který se v souvislosti se seriálem taky občas objeví. Pro představu – nejen výrazně explicitnější, ale co do škály sexuálních interakcí podstatně kreativnější (skupinový sex, násilí, lesby, veřejné domy) byly kdysi Hry o trůny. Heated Rivalry sice snímá nahé osvalené trupy herců častěji než ve hřmotné hokejové výbavě, případně je pozorujeme v prádle nebo šortkách a tílkách do posilovny, na genitálie rovnou zapomeňte. Pouze ve zlomku vteřiny se tu mihne jeden dickpic. Erotické dusno tvoří hlavně šerosvit nočních hotelových pokojů, dlouhé nyvé pohledy sportovních idolů a trochu toho škádlení na ledě. A jistě, není to nejen softporno, ale není to ani o hokeji.
Celé je to totiž především o romantické lásce, od prvotního zakoukání přes nával fyzické přitažlivosti, postupné budování důvěry až po finální coming out. A ta romantická láska je tu přímočará – nepřekvapivá a v zásadě až sladkobolně předvídatelná. Jednou z příznačných scén série je vyznání toho drsnějšího a komplikovanějšího z páru Rusa Ilji Rozanova (Connor Storrie) mírnějšímu Shaneovi Hollanderovi (Hudson Williams) – odehraje se po telefonu ve chvíli odloučení, když se Ilja nachází v Moskvě, kam přijel za rodinou. Pro jistotu jej pronese v rodné ruštině, jíž Kanaďan Shane nerozumí, ale pro diváky v noci, za tiše padajícího sněhu a tónů Beethovenovy Sonáty měsíčního svitu.
Západ a Východ pro začátečníky
Hlavní poselství Heated Rivalry tvoří coming out, který tu sledujeme hned dvakrát, jednou efektně naplánovaný, podruhé tzv. z přistižení. Přičemž vedlejší gay hokejová vztahová linka není o nic méně sladká než ta ústřední. A možná ještě sladší – hokejista Scott Hunter (François Arnaud) si jde zaběhat, načež jemně orosen, v triku obepínajícím dokonalé tělo jako druhá kůže, žízniv vejde do hipsterské džusíkárny „straw&berry“, kde obsluhujícího krasavce zrovna přemohla dřímota, přičemž na kolenou mu leží rozečtená kniha o umění. Následující dialog o množství banánů v šejku předurčí romantický osud dvojice.
Snad právě coming out a schopnost seriálu ukázat, že přetrvávající defaultní nastavení gayů, aby svou orientaci tajili, je zásadním životním stresorem i když vás zrovna nepronásleduje inkvizice homofobních dementů na maloměstě. Zároveň je tedy nutné říct, že je to taky jediná naléhavější linka v příběhu, který je jinak až kýčovitě schematický, kde nás střih mílovými skoky posouvá sezónami a jehož podstatnou část tvoří „fan service“ záběrů výstavních těl.
Související článek:
Aby lineární love story měla aspoň nějakou dynamiku, pracuje se s osobnostmi protagonistů na pozadí nějaké geopolitické stereotypizace. Nám z Východu budou asi připadat trochu karikaturně návodné ruské reálie. Matka mrtvá, otec v uniformě ověšený řády, který mluví jen o národu a záhy se propadá do mentální dezorientace, bratr tradiční homofob, jenž kvůli prostopášnému životnímu stylu tahá peníze z Ilji, jehož bonusy „profrkal v koksu“. Rusko tu definuje pařba v přeplněném bytě, imperiální paláce i zablešená olympiáda v Soči.
Narušené, citově chladné zázemí, jímž je Ilja především povinován k národu (vítězstvími) a k rodině (penězi), z něj ve vztahu učiní „hráče“. Je to on, kdo je iniciativní, manipulativně střídá vřelost a odmítavý odstup, pohrává si se situacemi, kdy se hodný kluk Shane děsí prozrazení. Krutým světem Východu otrkaný Ilja, který si pauzu klidně vylepší cigárkem, si se zakřiknutým disciplinovaným kanadským makrobiotikem vypiplaným rodiči dlouho možná spíše pohrává, než mu definitivně propadne. A je taky trochu otázka, jak moc je kanadská rodina, kde matka Shaneovi agilně sjednává reklamní spolupráci, vřelejší. Takové záludné otázky si ale romance neklade, nechá nás hlavně prodlévat v luxusních interiérech se dvěma krásnými muži a jejich vášní. Takže se taky tak trochu nabízí otázka, jak moc je divácká afinita ke gayům, nad níž ohlasy na sérii jásají, podmíněna nejen hvězdností a přitažlivostí aktérů, ale taky jejich socioekonomickým statusem.
Kulturní dostaveníčko žen a gayů
Podobný zájem a pozitivní ohlas jako Heated Rivalry před lety vyvolala i gay epizoda Long, Long Time postapokalyptického seriálu The Last of Us (2023–2027 Neil Druckmann, Craig Mazin). Během bloudění krajinou rozvráceného světa ústřední hrdinové narazí na preprersky opevněný samozásobitelský domeček se zahrádkou, kde spolu harmonicky žijí dva gayové. Ti se vymykají popkulturně oblíbenému obrazu queer lidí jako party animals obalených třpytkami. Tady naopak potkáváme dva ozbrojené chlapíky ve flanelkách, jež jsou si celoživotní pečující oporou až do hořkého konce.
Ale ani tady to není poprvé, kdy se gayové stávají součástí tradičně maskulinní sféry či vizuálního kódu, protože už oscarová Zkrocená hora (2005) Anga Leeho odhalila gaye mezi kovboji. Což, půjdeme-li ještě dále není překvapivé, protože maskulinní prostředí a „zakázaná láska“ k sobě tak nějak patří a západní tradici tu může jít příkladem Japonsko, kde je homoerotika součástí i samurajské kultury, přičemž i výrazy pro dominanci a submisivitu v sexu pocházejí z bojových umění. Právě současnému japonskému yaoi žánru, tedy dílům postavených na romantických gay vztazích, přičemž to ve výsledku může být cokoliv od beletrie přes mangu po hru, se kanadská hokejová romance blíží nejvíc. A možná ne náhodou je stejně jako většina japonských yaoi i její předloha napsána ženou.
Kde se vůbec vzaly ženy jako nadšené konzumentky male-to-male romancí? Nejsou to totiž ženy, které na ČSFD vypisují velmi kreativní, detailní a zároveň vulgárně homofobní hejty k LGBTQ+ filmům. Ženy na Databázi knih k novelám Rachel Reid naopak píšou nadšené komentáře jako „Chemie mezi Shanem Hollanderem a Ilyou Rozanovem funguje od první vteřiny. Jiskry nelétají – ty vybuchují jako novoroční ohňostroj“. Ostatně i tvůrce seriálové Heated Rivalry Jacob Tierney se o nejvěrnější skupině divaček vyjádřil ne úplně lichotivě jako o „wine moms“. Jako beer mom tu snad mohu trochu spekulovat.
Gay romancím totiž často chybí ona disciplinační složka, kterou dodnes nacházíme v dílech pro ženy, stejně jako to, že součástí „vztahové dynamiky“ je i socioekonomické schéma. Kdyby Christian Grey nebyl milionář, těžko říct, jestli by se Anastasia při prvním pokusu o kontakt neobrátila na policii, nebo alespoň posléze – ohlédneme-li se za Padesáti odstíny šedi E. L. James. Ilja a Shane svou romanci najednou prožívají o tolik rovnoprávněji, navíc společně čelí riziku společenských předsudků. Lze namítnout, že Padesát odstínů bylo ve své době naprostým blockbusterem a nepochybně odpovídalo i na stigmatizaci BDSM sexu. Nyní ale nastává otázka, jestli se všechny ty konzervativní mustry, kdy se muži zmocňují vyprávění v rolích sexuálních predátorů, milionářů a manipulativních psychopatů – bylo by nespravedlivé tu opomenout pana Božského ze Sexu ve městě (1998–2004, Darren Star), kteří si s ženami zahrávají jako s myšmi, tak trochu nepřežily.
Určité společenské fenomény by tomu nahrávaly. Je zmapována ideologická propast mezi mladými ženami a muži. Zatímco ženy tíhnou k progresivnímu pohledu na svět, muži se naopak radikalizují doprava, a to nikoli nutně sami od sebe, ale dílem vlivem algoritmického diktátu sociálních sítí vlastněných technofeudály a jimi vybudovanou manosférou. Radikalizace a kulturně ekonomická reakce, kdy na ženy doléhají znovuzaváděné konzervativní politiky (antiinterrupční agenda nejen v USA, ale i třeba v Polsku, pokusy o ovládnutí veřejného prostoru ultrakonzervativními skupinami, které si brousí zuby na rodinnou a zdravotní politiku, známe i ze Slovenska a Česka) – tedy možná vyvolávají protireakci.
Ženy zároveň sledují všemožné kauzy #MeToo a v posledních měsících především dokumenty Epsteinovy kauzy, jejíž olbřímý rozsah a hororové detaily, ale taky schéma rasistického heteronormativního šovinismu – se často aspoň matně v základní nerovné vztahové struktuře zrcadlí v mnoha popkulturních produktech.
Možná za jiných globálních nálad by Heated Rivalry zapadlo, případně by se stalo kultovním primárně mezi gayi a napomáhalo jejich emancipaci ve vrcholovém sportu, což se také děje. V časech narůstající „antiwoke“ propagandy, fašizujících tendencí v politice a sítích terorizovaných dezinformacemi a útočnou manosférou, ale poskytuje MM romance kulturní únik především ženám. Únik do světa, kde muži projevují emoce – a to nikoliv ze škály agresivních výbuchů, ale empatie, překonávání původní uzavřenosti a nejistoty v citových tématech, jsou schopni péče nebo otevřené komunikace. Zkrátka se neprojevují jako patriarchátem traumatizované násilné trosky. A právě dost možná svlékání přežívajícího patriarchátu do naha, což se v tolika kauzách skutečně děje, pozmění i představy divaček o tom, co je romantické a sexy a že přitažlivost nemusí být nutně podmíněna socioekonomickým sadomasochismem.
Jako poslední filmový tip z devadesátých let zmíním ještě poslední film Stanleyho Kubricka Eyes Wide Shut (1999), který se v Česku uváděl pod názvem Spalující touha. Jestliže zmíněné Pretty Woman standardizovalo pouliční prostituci jako součást romantického schématu, Kubrick naopak natočil film o tajném společenství mocných, kteří se organizují za účelem sexuálního zneužívání a vražd dívek a žen. Kdo se ale elitní sexuální klub pokusí odhalit, dopadne spíš jako tehdy Tom Cruise, neúspěšně, přesto s tušením, že celá věc je daleko děsivější, než se zprvu mohla zdát. Na film, který kdysi divákům mnohdy přišel konspiračně přitažený za vlasy, dnes můžeme koukat jako na noční můru devadesátek – jako se ony na toxické společenské vzorce dívaly s doširoka zavřenýma očima.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás