Profesor Gerardo Otero je uznávaný odborník na politickou ekonomii, potravinové systémy a rozvoj v Latinské Americe, se zvláštním zaměřením na dependency teorii, neoliberalismus a agroekologii. Prováděl rozsáhlý výzkum strukturálních dynamik extraktivního kapitalismu v Latinské Americe, dopadů globalizace a liberalizace obchodu na sociální nerovnost a veřejné zdraví a vznik alternativních, udržitelných potravinových režimů. Jeho práce zdůrazňuje roli malých producentů, potravinovou suverenitu a agroekologické praktiky jako životaschopnou cestu k sociálně a ekologicky spravedlivému rozvoji. Profesor Otero publikoval široce v akademických i politických médiích a přispívá k debatám o globálních potravinových systémech, nerovnosti a politické ekonomii globálního jihu.
Shrnul jste hlavní myšlenky a argumenty týkající se vývoje a odvětví dependency teorie v Latinské Americe. Na základě vaší analýzy tvrdíte, že Latinská Amerika je uvězněna v extraktivistickém režimu jako globální periferie. Nutným krokem je překročit paradigma extraktivního kapitalismu. Nové alternativy musí být autonomní vůči dynamice akumulace kapitálu vnucované centrem. Jaké jsou tedy aspekty extraktivistického režimu a jaké jsou vyhlídky na jeho změnu?
Od dob španělských a portugalských dobyvatelů byla hlavní ekonomickou rolí Latinské Ameriky těžba zdrojů a využívání pracovní síly. Tento model byl zesílen s nástupem Číny na počátku 21. století, což vedlo k tzv. „reprimarizaci“ – obnovenému důrazu na přírodní zdroje před výrobou a službami. Na přelomu tisíciletí tento boom komodit souvisel s nástupem levicových vlád, tzv. růžové vlny, typicky Hugo Chávezem ve Venezuele. Tyto vlády často používaly příjmy z extraktivních odvětví k financování sociálních programů, což řešilo akutní potřeby, ale nevedlo k endogennímu, soběstačnému rozvoji.
Po ukončení boomu komodit v roce 2014 se ekonomiky zpomalily. Situace Venezuely se zhoršila pod Nicolásem Madurem, zhoršena americkými sankcemi a zmrazením zdrojů, včetně zlata ve Velké Británii. Vývoz ropy, páteř venezuelské ekonomiky, byl omezen. Velká část krize, která donutila asi sedm milionů lidí opustit zemi, je důsledkem vnějších zásahů, nikoli jen korupce či špatného řízení. Obvinění Madura z drogového obchodování jsou z velké části nepodložená; Venezuela hraje v globálním exportu drog minimální roli.
Ve svém článku jste naznačil, že nové alternativy musí být autonomní vůči dynamice akumulace kapitálu vnucované centrem. Jaké jsou vyhlídky pro tuto autonomní dynamiku? Je něco na horizontu, nebo jde čistě o teoretickou otázku?
Existují reálné možnosti. Mexiko pod Claudií Sheinbaumovou (pokračující administrativou Andrésa Manuela Lópeze Obradora) představuje potenciální alternativu. Vláda označuje svůj program jako Čtvrtou transformaci, po Válce za nezávislost, Reformačních zákonech a Mexické revoluci. Na rozdíl od předchozích násilných transformací je tato mírová a demokratická. Administrativa se vzdaluje neoliberálnímu modelu, zvedla reálnou mzdu o 150 % a snížila chudobu a nerovnost, díky čemuž je Mexiko po Kanadě jednou z nejméně nerovných zemí Ameriky.
A pokud jde o potravinové systémy a zemědělství, zasáhla tato Čtvrtá transformace i je?
Snahy existují, ale výsledky jsou omezené. Vláda zavedla garantované ceny pro pět základních komodit (kukuřice, fazole, rýže, pšenice a mléko), což umožňuje malým producentům soutěžit s dotovanými produkty z USA. NAFTA dříve devastovala mexickou potravinovou suverenitu a rolnictví, činila zemi závislou na dovozech a exportech a zvyšovala ceny potravin. Supermarketizace tento proces zintenzivnila: Walmart kontroluje 64 % potravinové distribuce.
Mexiko také podporuje kávové družstva, kde vláda nakupuje produkci a transformuje ji na instantní kávu pro domácí distribuci. Informální zaměstnanost zůstává vysoká (56 % pracovních sil), ale minimální mzda byla zvýšena tak, aby umožnila nákup 2,5 základních spotřebních košů do roku 2030. Cenové kontroly doplňují garantované ceny pro producenty, čímž jsou chráněni před tlakem zpracovatelů nebo supermarketů.
Rád bych se vrátil k vašemu článku o obviňování obětí a strukturálním podmínění. Vysoké míry závažných infekcí COVID-19 souvisely s komorbiditami, jako je obezita, což vedlo v Mexiku k jedné z nejvyšších nadměrných úmrtností v letech 2020–2021. Jak neoliberalní obchodní politiky a sociální nerovnost přispěly k těmto závažným zdravotním dopadům?
Spojení mezi obezitou a neoliberální dietou odráží socioekonomické determinanty zdraví, nikoli individuální volbu. Na straně produkce je zemědělství oligopolistické: farmáři mají málo kupců a málo dodavatelů, což podporuje dotace na kukuřici a sóju a podporuje masocentrické diety. Na straně spotřeby nerovnost omezuje přístup k výživným potravinám; levnější jsou energeticky husté produkty. Kuře je „neoliberální maso“ – dostupné, zatímco zdravější varianty jsou luxusní.
Tyto strukturální faktory formovaly zdravotní stav před pandemií. Od 80. let tradiční diety ustupují energeticky hustým průmyslově zpracovaným potravinám, což vedlo k obezitě a komorbiditám. Když přišel COVID-19, tyto podmínky zvyšovaly úmrtnost. Podobně vysoká úmrtnost byla i v USA.
Zdůrazňoval jste, že koncept osobní volby je ideologicky konstruován. Jak tento narativ zpochybnit, když jednotlivci nemají skutečnou moc ovlivnit potravinové systémy?
Neoliberální ideologie, například Thatcherová: „Společnost neexistuje, jen jednotlivci“, klade důraz na osobní odpovědnost, čímž eliminuje ochranné sociální státy. Nízkopříjmové skupiny čelí omezeným možnostem: ultrazpracované potraviny jsou nejlevnější a často jediná volba. Vzdělání o výživě nestačí, pokud zdravější možnosti nejsou dostupné.
Individuální přístup vede k nespravedlivým opatřením, např. dani na sladké nápoje v Mexiku. Ta zasahuje chudé, kteří mohou být závislí na levných slazených nápojích kvůli nedostupnosti pitné vody. Strukturální zásahy, jako garantované ceny a podpora malých producentů, řeší zdravotní nerovnosti efektivněji než sankce zaměřené na spotřebitele.
Existují také důkazy o tom, že drogové kartely kontrolují zemědělství, například pěstování avokáda. Znáte tento trend?
Ano. V Michoacánu převzaly mocné kartely produkcTomášTomášTomáši avokáda a vystěhovaly původní vlastníky. Strukturální zranitelnost vznikla neoliberální politikou: malí producenti byli po NAFTA ponecháni napospas trhu, stali se obětí kartelů nebo konkurence. Kalifornská družstva získala kontrolu nad distribucí do USA, zatímco mexičtí producenti byli vystaveni násilí a vykořisťování.
Říkáte, že globalizace nemusí být neoliberalní. Jak by mohla vypadat socialistická nebo alternativní globalizace, zejména pokud jde o potravinové systémy?
Globalizace sama o sobě – vzájemná obchodní závislost – nemusí poškozovat pracovníky. Problémy vznikají, když severní firmy snižují mzdy. Mexiko ukazuje neoliberalismus: nízké mzdy byly udržovány desetiletí, dokud současná vláda nezačala jejich zvyšování bez nárůstu nezaměstnanosti nebo inflace.
Socialistická globalizace by prioritizovala pracovníky a ekologickou udržitelnost. Export-import systémy by podporovaly regionální potravinovou suverenitu, agroekologii a multipolární obchod místo neoliberálního maximalizování zisku.
Pracujete na článku o interregnu a potravinových režimech. Shrnete hlavní body?
Identifikujeme čtyři typy vznikajících potravinových režimů: financionalizované agribusiness (pokračování neoliberálního režimu), zelený kapitalismus (ekologicky rámovaný neoliberalismus), neomerkantilismus (čínský státem řízený model) a agro-suverenitní režimy (hnutí podporující potravinovou suverenitu a agroekologii).
Agro-suverenitní režimy se objevují zdola v Latinské Americe a částech Afriky a zdůrazňují udržitelné a sociálně spravedlivé potravinové systémy. Malí producenti již nyní zásobují cca 70 % světové populace; s podporou státu by mohli uspokojit světové potřeby.
Můžete vysvětlit potravinovou suverenitu a agroekologii?
Potravinová suverenita zdůrazňuje lokální kontrolu nad potravinovými systémy a právo na zdravé a kulturně vhodné potraviny. Agroekologie, podle Miguela Altieriho, kombinuje tradiční ekologické znalosti s moderní agrární vědou, maximalizuje biologické interakce a minimalizuje petrochemické vstupy.
Příklady ukazují, že agroekologie udržuje výnosy, zvyšuje ziskovost a zajišťuje nutriční rozmanitost, čímž zpochybňuje konvenční paradigma maximalizace hektarových výnosů.
Jak to souvisí s ekonomickým růstem a blahobytem?
Čtvrtá transformace v Mexiku klade důraz na blahobyt lidí před HDP. Snížení chudoby a nerovnosti zlepšuje životní úroveň, i když ekonomický růst je omezený. Agroekologie podporuje udržitelné živobytí a spravedlivé pracovní podmínky místo krátkodobé maximalizace produkce.
Jaká je cesta vpřed pro Latinskou Ameriku a globální potravinové systémy?
Latinská Amerika musí překročit extraktivní kapitalismus a budovat autonomní rozvojové modely. Politiky by měly podporovat: endogenní a soběstačné ekonomické programy, malé producenty a družstva, agroekologické praktiky zajišťující potravinovou suverenitu a strukturální zásahy řešící nerovnosti a zdravotní dopady. Globálně by alternativní obchodní a potravinové režimy mohly upřednostňovat multipolární spolupráci, ekologickou udržitelnost a sociální spravedlnost nad neoliberálním maximalizováním zisku.
Rozhovor vznikl díky podpoře nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás