„Proč odcházíte? Chystám se říct důležitá životní moudra.“ Blíží se půlnoc a Michel Gondry po projekci filmu Mikrob a Gasoil v olomouckém kině Central trpělivě odpovídá na otázky plného sálu, ale nedá mu to a do diskuze chce vtáhnout i diváky, kteří už sál opouštějí. Slavný francouzský filmový režisér a scenárista nedávno překročil šedesátku, ale působí pořád stejně hravě a rozverně jako jeho filmy nebo videoklipy. Režisér filmů Věčný svit neposkvrněné mysli nebo Věda o snech přijel do Olomouce první prosincový víkend na festival PAF, kde uvedl několik svých méně známých filmů a účastnil se masterclass. Doprovodil ho jeho syn Paul Gondry, filmař, animátor a tvůrce počítačových her, který zde v premiéře uvedl svůj debutový snímek Chronicles of Shpongle a na něj navázanou výstavu 1-800-PLUMBER.
PAF už roky těží z rozkročení mezi uměleckou, videoherní a hudební scénou a patří mezi festivaly z kategorie „pro fajnšmekry“.
Když druhý den s otcem a synem Gondryovými sedím v lobby hotelu Flora, vtipkují spolu, doplňují se a pomáhají si vzpomenout na jména tvůrců. Jablko od stromu rozhodně daleko nepadlo, ostatně jejich díla se mohou pochlubit podobným „kutilským“ rukopisem. Nicméně rozdíl mezi Michelem a Paulem je na konci víkendu, po hlubším ponoru do jejich tvorby, přeci jen patrný. Zatímco otec Gondry na svých projekcích mluví o inspiracích sny, díla jeho syna připomínají spíše oživlé noční můry. „Když byl Paul malý, vedli jsme dlouhý rozhovor o smrti a on mi řekl, že se jí nebojí, protože je kamarád s Ďáblem,“ vzpomíná Michel, načež Paul vehementně odmítá, že by byl satanistou.
„Baví mě představa, že se něco pokazí a pak spadne stěna vašeho bytu a za ní je úplně nová realita, která předtím nebyla vidět,“ popisuje Paul výchozí bod svých uměleckých projektů a mě dochází, že s otcem mají společnou ještě jednu věc – rádi se dívají za oponu všední reality a hledají v ní magii, která možná není na první pohled zřejmá. Sny nebo jejich „zlé příbuzné“, noční můry, tak můžeme brát jako vstupní brány do světa, který se skrývá za tím naším, zdánlivě známým a banálním.
Zpochybňování reality a otázky spojené s ověřitelností sdělení byly ostatně hlavním tématem letošního ročníku PAFu, kterému dal jméno tzv. Pinocchiův paradox. Když pohádková postavička, jíž při každé lži povyroste noc, říká: „Roste mi nos“, dostává se do logického paradoxu: pokud Pinocchio lže, jeho nos se prodlouží – tím se ale jeho tvrzení stává pravdivým a přestává být lží. Kdo jiný než průvodci po světě snů a nočních můr by měli být hosty festivalu?
Hračička v Hollywoodu
Michel Gondry se proslavil v polovině devadesátých let díky invenčním hudebním klipům. Nejdřív ale točil videa pro svoji kapelu Oui Oui, v níž deset let hrál na bicí, než se v roce 1992 rozpadli. „Zjistil jsem, že jako bubeník jsem používal asi tak desetinu mozku ve srovnání s tím, co jsem využil při točení klipů,“ říká s úsměvem. Po úspěchu klipu Human Behaviour, natočeného pro islandskou zpěvačku Björk, se rychle stal hvězdou oboru a spolupracoval s leckým od Daft Punk přes Foo Fighters až po The Rolling Stones. Jeho klipy jsou často postavené na vtipném filmařském nápadu, jako třeba když v The Hardest Button to Button od The White Stripes s každým beatem přibude do záběru jedna bicí souprava.
Už tady se ukazuje Gondryho typické „hračičkářství“ a vynalézavost, které nejspíš zdědil po svém dědovi Constantu Martinovi, vynálezci několika elektronických hudebních nástrojů. Zlatou éru hudebních videoklipů ale ukončuje krize hudebního průmyslu na začátku tisíciletí a Gondry přijímá nabídku z filmového průmyslu. V roce 2004 má premiéru film Věčný svit neposkvrněné mysli, hořkosladká sci-fi romance o světě, v němž je možné vymazat si nechtěné vzpomínky. Gondry ale zpětně na film nevzpomíná v dobrém, protože jak říká, „to byl víc film scenáristy Charlieho Kaufmana než jeho“.
Filmová kariéra nebyla jen procházka růžovou zahradou. „V našem průmyslu funguje nepsaná hierarchie. Jdeš od klipů k reklamám, pak k filmům a nakonec k vizuálnímu umění, ale zároveň tě veřejnost neustále obviňuje ze zaprodání a kritici říkají, že tvoje filmy vypadají jako reklama. Když to vezmeš opačnou cestou a jako vizuální umělec zkusíš film, všichni tě plácají po zádech,“ říká Gondry. Svůj umělecký debut si odbyl v roce 2006, kdy v newyorském So-Ho vystavoval artefakty z filmu Věda o spánku. Surreálná sci-fi o hrdinovi, kterému se pletou sny a realita, mu vynesla filmové ceny a etablovala ho v Hollywoodu, kde v roce 2011 natočil superhrdinský film Zelený sršeň. Po něm se Gondry vrací do Evropy, kde vznikla třeba jeho adaptace slavné knihy Borise Viana Pěna dní.
Průvodce po snech
Gondryho filmy propojuje filmařská hravost a zvláštní snová atmosféra. V deset let starém snímku Mikrob a Gasoil si dva teenageři postaví auto poháněné motorem ze zahradní sekačky, které navíc vypadá jako dřevěný domek, a vydají se s ním na velký prázdninový výlet. Režisér tady zcela samozřejmě nadržuje snílkovství a klučičí fantazii, která může popřít omezení dospělého života. „Dokáží si postavit svůj svět, což z nich už dělá dospělé, ale nikdy nezavrhnou dítě v sobě. Není nic horšího než děti, které vyrostou a popřou, kým byly předtím,“ říká režisér, podle něhož se v světě dospělých nedá bez dětské optiky smysluplně přežít.
Zatím posledním Gondryho počinem je animovaný film Mayo, dej mi název, který vytvořil pomocí jednoduché ruční animace vystřihovánek z papíru a zachycuje v něm sled báchorek, které mu vyprávěla jeho dcera Mayo. V kouzelném světě dětské fantazie se může stát úplně cokoliv – a to je také vzkaz snímku. V masterclass k filmu Gondry vysvětluje, že hodně scén z jeho filmů bylo inspirováno sny. „Lidé se snaží sny vysvětlit rozumem, a to je největší chyba,“ říká mi. Proto je raději natáčí. „Když se snažíme zachytit v umění něco z reality, nikdy ji nedokážeme replikovat celou a část bude vždy jen naše interpretace. Proto má každé umělecké dílo vždycky kořeny v nerealitě, ve snu. Točit film je vlastně snění o realitě,“ říká režisér.
Vybudovat si vesmír
Bavit se s otcem a synem Gondryovými je fascinující. Přelétají mezi Brueghelovými obrazy, sochami Bertranda Laviera, německými expresionistickými filmy, Davidem Lynchem a alt-right uměleckou propagandou. Gondry starší nenávidí rokenrol („Je to falešná konzervativní revolta“), nostalgii („Když se do ní ponoříš, staneš se zatrpklým“) nebo když musí své umělecké vize přizpůsobovat druhým („Pokud jde o umění, jsem zarytý individualista“). Když se ho ale zeptám, čím ho inspiroval jeho syn, odpoví, že je to jeho schopnost být kreativní v kolektivu s druhými lidmi.
Paul Gondry už byl na PAFu před dvěma lety jako člen kolektivu Animal Allegories, který zde představoval připravovanou videohru Timothy Leary, Charles Manson and the Rats of NIMH. Točí se kolem experimentů CIA s inteligentními krysami a propagační materiály ji popisují jako „halucinaci, která se dá hrát“. Počítačové hry jsou pro Gondryho juniora domovským médiem. „Propojují všechno, co mám rád, video, hudbu, výtvarné umění a ještě se v nich můžeš procházet,“ říká zálibně a dodává, že věří, že hry můžou být i platformou pro umělecké vyjádření. Aktuálně Gondry vyvíjí novou hru s estonskými tvůrci Disco Elysium („Víc zatím nesmím prozradit“).
Do Olomouce Paul Gondry přivezl hlavně svůj debutový film Chronicles of Shpongle. Podepisuje se na něm, že byl odkojený počítačovými hrami a jejich „worldbuildingem“. Gondry s gustem buduje fiktivní svět vyšinutého vesmíru kuřáků houbovité drogy, která dokáže propojit vědomí svých uživatelů, a ti pak mohou vstupovat do paralelní reality. Napůl experimentální film a napůl umělecký experiment Chronicles of Shpongle je halucinační jízda po sklepeních a stokách New Yorku, které subkultura „shponglerů“ využívá jako své útočiště. Do stejných míst dává nahlédnout Gondryho výstava 1-800-PLUMBER, která některá drogová doupata rekonstruuje v galerii XY na olomouckém Dolním náměstí (výstava zde bude až do 20. ledna).
Snílkové vpřed
PAF už roky těží z rozkročení mezi uměleckou, videoherní a hudební scénou a patří mezi festivaly z kategorie „pro fajnšmekry“. Nabízí koncerty, výstavy, přednášky, workshopy, instalace, projekce filmů, autorská čtení… Program soustředěný vesměs v prostorách Konviktu je mimořádně nabitý a jednomu je líto, že se nelze dostat na všechno. Samozřejmostí jsou zajímavá zahraniční jména – v hudebním programu letos například hudebnice CTM, Bianca Scout nebo Jasmine Wood, ale i domácí špička (GbClifford, Oliver Torr).
Festival dávno opustilo studentské nadšenectví a působí velmi profesionálně. Letos měl PAF kompletně vyprodáno ještě před začátkem programu, což ale znamenalo, že při čekání na koncerty se často tvořily dlouhé fronty. Vypadalo to, že se celá umělecká scéna z Prahy, Brna nebo Bratislavy na druhý adventní víkend přesunula do Olomouce a po oficiálním programu samozřejmě následoval i večírek.
Program ale zároveň divákům nic nedá zadarmo – skvělým příkladem jsou právě radikální experimenty, jakým byl i zmíněný film Gondryho juniora. Když se po jeho projekci procházím barokním centrem Olomouce, dochází mi, že zatímco jeho otec v euforických devadesátkách ve svých klipech oslavoval subverzivní demontáž reality, o tři dekády později už žijeme ve světě, v němž se realita stala předmětem politických manipulací, a nutně jsme se tak ocitli v zvláštním psychedelickém stavu absolutní nejistoty. Řešením ale není toužit po jistotě starého světa, ale spíše hledat způsoby, jak vybudovat realitu novou a lepší. A umění se svým snílkovským rozměrem nám k tomu má dávat prostředky.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás