Mobily ve škole: válka s technokorporacemi vedená přes školní lavice

S nástupem nového ministra ožívá diskuze o postoji českého školství k mobilním telefonům. Nejsme sami. Podle odhadů UNESCO k různě důrazné regulaci přistoupilo už 40 procent zemí; v Evropě mezi ty nejpřísnější patří Francie nebo Švédsko, kde budou od příštího školního roku mobily na základních školách zakázané úplně. U nás je aktuálně podle stanoviska České školní inspekce možné omezit používání mobilních telefonů školním řádem. Část škol toho využívá jen během vyučování, jiné experimentují s povinným odkládáním telefonů i mimo hodiny – a právě to je jádrem sporu.

Hádáme se o minuty a nepočítáme hodiny

Zastánci přísných regulací se odvolávají na vědecké studie, které dokazují nepříznivý vliv digitálních zařízení na studijní výsledky, soustředění a psychickou pohodu dětí. Příkladem je deset let stará vlivná studie Belanda a Murphyho. Jiné výzkumy jednoduchý obraz zase komplikují a dokládají, že dopady zákazů jsou smíšené, kontextově podmíněné a často málo výrazné.

Škola se stává divadlem symbolických gest: na pár hodin denně se z mobilu stane zakázaný objekt, děti budou v bezpečí – a potom mimo dohled instituce problém zase přestane existovat.

Proto je žádoucí předem vyjasnit několik východisek pro argumentaci: je nepochybné, že nekontrolovaný přístup dětí a mladých lidí k celému online prostoru není žádoucí. I když pomineme zjevně škodlivý nebo přímo nelegální obsah, všichni vedeme nerovný boj s profesionály, kteří s neomezenými zdroji velkých platforem v zádech nelítostně vytěžují náš čas a pozornost.

Připomeňme si ovšem, že debata se nevede o zákazu mobilů v hodinách – tam je vyrušování jakéhokoli druhu odjakživa postižitelné a je snadné odložení telefonu vynutit. Mluvíme o zbytku doby, kterou žactvo ve škole tráví nestrukturovaně, o přestávkách a před odchodem domů. To je ovšem jen zlomek času stráveného s digitálním zařízením ve srovnání s celým zbytkem dne, na který už školní řád nedosáhne: s časem prožitým nad telefonem doma, v MHD, venku s kamarády.

Emotivní debata o zákazu mobilů ve školách se tak ve skutečnosti vede o úzký výsek celého dne – jako by se právě v těchto minutách projevovala většina popisovaných neřestí a rizik. Škola se stává divadlem symbolických gest: na pár hodin denně se z mobilu stane zakázaný objekt, děti budou v bezpečí – a potom mimo dohled instituce problém zase přestane existovat.

Omezené rituály moci

Do velké míry tedy jde o zástupný problém. Škola je už dvě staletí nejtypičtější zástupkyní středostavovských institucí. Je to místo, skrze které stát předává svým mladým občanům informace, hodnoty a vzorce chování, jež od nich bude později vyžadovat. Školní řád je symbolicky zjednodušený soubor pravidel, kterými se později řídíme v životě, včetně poslušnosti k autoritám a podřízení se systému. Výchovná opatření při jeho porušení nás připravují na možnost postihů závažnějších prohřešků v dospělosti. Škola – a skrze ni stát – dosud měly absolutní moc nad tělem, časem a disciplínou dětí.

To se v posledních letech prudce mění. Komunikační a herní platformy v mobilech ztělesňují nový režim dohledového kapitalismu, který se vymyká klasickým formám regulace. Národní státy jen velmi obtížně prosazují pravidla proti firmám, které ekonomickou silou a datovou infrastrukturou přesahuje hranice kontinentů.

Stát ještě může provádět rituály moci, ale jen v hranicích vnucených mu zvenku. Nedokážeme hrstce technofeudálů zabránit, aby vybrali prezidenta nejmocnější země světa – pořád ale můžeme dětem na chvilku sebrat telefon s jejich algoritmy. Válka s platformovým kapitalismem se symbolicky mění na boj s nejméně mocnými účastníky systému: žáky a žačkami.

Kdo je závislý?

Vlády i část odborné veřejnosti přitom jen málo reflektují legitimní důvody, proč děti mobil používají. Telefon je pro mnoho mladých lidí hlavní sociální infrastruktura: nástroj, jak udržovat přátelství, řešit úkoly, koordinovat práci, být v kontaktu s rodiči. Pro část žáků je to navíc hlavní nebo jediný přístup k internetu a vzdělávacím zdrojům – zvlášť tam, kde chybí vlastní počítač nebo stabilní připojení. Právě ti, kdo jsou na telefonu nejvíc závislí z hlediska přístupu k informacím, bývají často z rodin s nejnižším socioekonomickým statusem. Když jsme jako společnost rezignovali na zajištění podnětné veřejné infrastruktury, jak můžeme trestat děti za to, že si prostor vytvářejí v soukromé digitální sféře?

Mimo to se – ve snaze zajistit emotivní argumenty pro přísnou regulaci – používání mobilů přehnaně patologizuje. Termíny jako „digitální závislost“ nebo „zkrácená pozornost“ se používají volně, často bez jasné definice. Zaměňování intenzivního používání mobilu s klinickou závislostí může stigmatizovat běžné chování a odvádí pozornost od strukturálních příčin stresu a úzkosti. Duševní zdraví a víra v budoucnost mladých lidí je jistě z mnoha důvodů v ohrožení, mezi nejdůležitější příčiny ovšem těžko patří Candy Crush Saga. Patologizace slouží k tomu, aby se systémové problémy – tlak na výkon, prekarizace, klimatická úzkost – přepsaly do jazyka individuálního selhání a slabé sebekontroly jednotlivých dětí.

Skutečný problém

Namísto politicky vděčných a efektních zákazů musíme trvat na složitějších, obtížněji postižitelných systémových řešeních. Na celospolečenské úrovni je to extrémně obtížné omezení moci technokorporací a znovupřevzetí veřejné a demokratické kontroly nad základní infrastrukturou včetně komunikačních platforem. Pokud zůstaneme ve školním prostředí, nabízejí se dílčí řešení, která omezí vliv a atraktivitu profesionálních těžařů naší pozornosti.

Patří mezi ně přeměna samotné školy v místo podpory namísto na výkon zaměřené selekce. Kritická pedagogika, která chápe technologie jako politické a mocenské nástroje a ne jako neutrální nástroje nebo čiré zlo. Participativní nastavení pravidel používání mobilů tak, aby chránila soustředění a soukromí, ale nepopírala legitimní potřeby a aktérství mladých lidí. A konečně systematická digitální gramotnost, která učí nejen neposílat „nudes“ a hesla kdekomu, ale rozumět tomu, jak platformy vydělávají na naší pozornosti a jak se v digitálním prostoru reprodukují nerovnosti.

Společnost vede s technokorporacemi boj o čas a pozornost dětí. Může ji s velkým úsilím vyhrát, pokud bude ochotná přemýšlet o strukturálních příčinách krizí a demokratizovat moc nad technologiemi. Symbolická gesta jako zamykání mobilů do skříněk na jednu volnou hodinu z celého dne, ve kterém na péči o děti stejně nemáme čas, přinese spíš papírové vítězství a politické body než skutečnou změnu.

Autor je učitel.