Česko opět na chvostu genderové rovnosti. A pořád si myslíme, že je to v pořádku

„Ženy mohou být, čím chtějí,“ rádi říkají muži. Můžou – pokud chtějí být přepracované, hůř placené a neviditelné. Nejnovější data za rok 2025 znovu potvrzují, že Česká republika patří mezi nejméně rovnostářské země Evropy i světa. V žebříčku Global Gender Gap Index 2025 se Česko umístilo na 102. místě ze 148 zemí, evropský Gender Equality Index mu přisuzuje 53,2 bodu ze sta. V zemi, která si zakládá na tom, že „všechno máme vyřešené“, jde o výsledky, které lze těžko označit jinak než jako neúspěch.

Homogenní mocenské struktury produkují homogenní rozhodnutí: krátkozraká, udržující status quo, neschopná reagovat na komplexní krize.

Genderová nerovnost v Česku je dána spojením hlubokých strukturálních problémů, kulturní setrvačnosti a politické neochoty změnit systém, který dlouhodobě selhává. Nejviditelněji se to ukazuje v oblasti moci a rozhodování. Ženy se v politice, ve vedení firem i ve veřejných institucích objevují spíše okrajově, jako by byly přizvané jen na fotografii, ale ne ke skutečnému rozhodování. Navíc se od nich nadále očekává přijetí druhé směny – neplacené péče, která společnost drží pohromadě, ale veřejné politiky ji odmítají vidět.

Strejcokracie

Tento stav však není jen důsledkem nedostatku politické vůle. Česko dodnes stojí na „strejcokracii“ – systému, v němž moc není dána transparentními institucemi, ale sítí neformálních vztahů, kamarádšoftů, „gentlemanských dohod“ a „chlapského slova“. Je to česká mikrokorupční specialita: nepsaná, ale natolik normalizovaná, že ji málokdo dokáže podchytit a pojmenovat. Rozhodování se často neodehrává u kulatého stolu, ale v zákulisí, na obědech, u piva nebo v podnikatelsko-politických kruzích, kam ženy prostě nejsou zvány. Ani kvóty, ani výkon, ani kvalifikace nestačí – protože nejde o meritokracii, ale o loajalitu v rámci starých sítí. Takový systém vytváří prostředí, kde se ženy mohou snažit sebevíc, ale klíčové dveře hlídají muži, kteří za „normální“ považují to, že mezi sebou nikoho jiného nemají.

Nerovnosti se dále přelévají do oblasti práce: do rozdílů v odměňování, nízké flexibility i očekávání, že ženy budou připoutány k rodinnému provozu, zatímco mužská práce je považována za tu „hlavní“. Část společnosti navíc stále udržuje představu, že většina těchto nerovností je přirozená nebo dobrovolná. Po každém výzkumu tak následuje hledání výmluv: metodologie je špatná, data zkreslená, ženy nestojí o vedení. Odklon od reality je tak hluboký, že se stal kulturním zvykem.

Nerovnost přitom není okrajové téma, ale zásadní brzda společenského rozvoje. Dopady sahají do ekonomiky, politiky, demografie i každodenního života. Rovnost není altruismus, je to základní předpoklad fungujícího státu, který chce využívat potenciál všech lidí, a ne jen těch, kteří se vejdou do starých struktur. Přesto odpověď zůstává stejná: přehlížení, relativizace a politická setrvačnost. Česko tak nepůsobí jako země, která neví, co dělat, ale jako země, která to vědět nechce.

Ztráty plynoucí z nervnosti

Důsledky této dlouhodobé nerovnosti nejsou abstraktní ani „ideologické“. Jsou hmatatelné, každodenní a hluboce formují podobu společnosti. V praxi to znamená chronickou únavu celé jedné části populace. Ženy v Česku dlouhodobě žijí v režimu permanentního přepětí: kombinují placenou práci s neplacenou péčí, přizpůsobují kariéry nedostatečné infrastruktuře a nesou odpovědnost za chod domácnosti, zatímco systém se tváří, že jde o jejich osobní volbu. Výsledkem není svoboda, ale vyčerpání, zhoršující se duševní zdraví a pocit, že selhání je individuální – i když má strukturální příčiny.

Na úrovni práce se nerovnost proměňuje v konkrétní ztráty: nižší mzdy znamenají nižší životní úroveň, menší finanční bezpečí a výrazně nižší důchody. Stárnutí v chudobě má v Česku jasně genderový rozměr. Ženy častěji končí samy, s přerušenými kariérami, s minimálními úsporami a bez společenského uznání práce, kterou po celý život vykonávaly. Nerovnost se tak táhne až do stáří – tiše, bez protestů, zato s vysokými náklady pro sociální systém.

Společnost jako celek tím přichází o obrovské množství talentu, inovací a perspektiv. Homogenní mocenské struktury produkují homogenní rozhodnutí: krátkozraká, udržující status quo, neschopná reagovat na komplexní krize. Výsledkem je slabá důvěra v instituce, nízká ochota podílet se na veřejném životě a pocit, že „to stejně nemá smysl“. Nerovnost se tak proměňuje v apatii – a apatie je ideálním prostředím pro další stagnaci.

Tichý konflikt

Dopady jsou vidět i v demografii. Země, které dlouhodobě ignorují rovnost, čelí nižší porodnosti, odkládání rodičovství a rostoucímu tlaku na jednotlivce, aby „to nějak zvládli“. Místo funkční podpory přichází morální apel. Místo systémových řešení individuální vina. To pak vytváří prostředí, kde se lidé bojí plánovat budoucnost – nejen děti, ale i kariéru, bydlení nebo péči o blízké.

Nerovnost deformuje vztahy mezi lidmi. Vytváří napětí, frustraci a pocit nespravedlnosti. Muži jsou v tomto systému často socializováni k obraně výsad, které ani nevnímají jako výsady, zatímco ženy jsou tlačeny k neustálému dokazování kompetence v prostředí, které je nastavené proti nim. Výsledkem není spolupráce, ale tichý konflikt, který oslabuje soudržnost společnosti.

To všechno dohromady vytváří obraz země, která se netočí v kruhu náhodou. Genderová nerovnost v Česku není vedlejším efektem jiných problémů – je jejich zesilovačem. Podkopává ekonomickou stabilitu, oslabuje demokracii, zvyšuje sociální napětí a brání tomu, aby se společnost skutečně rozvíjela. Ne proto, že by lidé nebyli schopní, ale proto, že systém systematicky nepočítá se všemi. Dokud budou tyto důsledky považovány za „přijatelnou cenu“ za zachování pohodlí starých struktur, nezmění se nic podstatného. Nerovnost tak zůstává účinnou formou společenské sabotáže – tiché, normalizované a dlouhodobě devastující.

Autor je sociální pracovník.