Pokud ještě stále sledujete Facebook Petra Ludwiga a nezabanoval vás, asi jste si všimli, že po úterních newyorských volbách prožívá opravdu těžké chvíle. Od té doby už publikoval minimálně pět postů o tom, proč je Zohran Mamdani „ideologicky v jádru nebezpečný člověk“, „komunista jako z 50. let“ a svůj meltdown zakončil příspěvkem, v němž se nechal slyšet, že kdyby si měl vybrat mezi Mamdanim a Danielem Vávrou, volil by Vávru. Nejvíc ho děsí Mamdaniho vyjádření, že by „miliardáři neměli existovat“. Je dokonalou ironií, že Petr Ludwig ještě ani nestihl dopsat svůj pátý příspěvek na Facebook a už se spekulovalo, že tady možná budeme mít prvního bilionáře v dějinách lidstva – Elona Muska. Mamdani bude evidentně muset svou rétoriku ještě trochu aktualizovat.
Všude na světě vidíme, že politický střed se rozpadá a nemá žádné relevantní odpovědi na problémy dnešního světa.
Pro české a obecně postsocialistické prostředí je posledních 36 let velmi typické, že jakoukoliv levicovou politiku rámuje gulagy a padesátými léty. I z tohoto důvodu se nacházíme v situaci, kdy si lidé ve volbách mohou vybrat mezi stranami nabízejícími obchodní příležitosti a úlevy buď jedné, nebo druhé části české oligarchie. Kampaň Zohrana Mamdaniho ale ukázala, že tady existuje i jiná cesta, o které v Česku zatím nemáme tušení. Je to politika opřená o odborářskou a dobrovolnickou infrastrukturu, vycházející z rozhovorů s obyčejnými lidmi v ulicích, kdy tito nový politici zjišťují, co lidi skutečně trápí, a podle toho vytvářejí své politické programy. Neohlížejí se na to, jestli svým politickým programem náhodou nenaštvou bohaté a mocné, ale jdou si sebevědomě za svým.
Všude na světě vidíme, že politický střed se rozpadá a nemá žádné relevantní odpovědi na problémy dnešního světa. Pro centristické politiky je vše příliš radikální a připomínající padesátá léta – i autobusová doprava zdarma, boj proti krizi bydlení, zastropování nájmů, případně drobné zvýšení daní pro nejbohatší. Výsledkem je nástup krajní pravice, která osedlala frustraci a nenávist řady lidí. Těm pak ukazuje, že za jejich problémy nemohou ekonomické nerovnosti, špatná správa obcí a měst, nedostatečná redistribuce bohatství nebo rezignace na rozvoj veřejných institucí (školství, zdravotnictví, státní správa), ale že za ně mohou menšiny, přistěhovalci, trans lidé, neziskovky a také novodobí komunisti… Přinejmenším v tomto bodě se krajní pravice s Petrem Ludwigem potkává, a možná i proto je mu nakonec sympatičtější „motorista“ Daniel Vávra než demokratický socialista Mamdani.
Už toho bylo dost
Upřímně už mám těchto řečí dost. Aktuálně se tady formuje vláda, která se v bourání občanského sektoru i psaných a nepsaných zákonů demokracie pravděpodobně pustí do ještě většího extrému, než na který jsme už uvykli. Pokud má někdo schopnost oslovit voliče Babiše, SPD a Stačilo a zároveň dokáže přinést nějaký uvěřitelný pozitivní příběh, jsou to právě lidé jako Mamdani. Řeči Petra Ludwiga mě štvou z toho důvodu, že se on a spolu s ním obdobně intelektuálně vybavení lidé cpou do rolí zachránců demokracie a pod rouškou Štítu demokracie ostatní nabádají, že jejich problémy vyřeší kritické myšlení, boj proti dezinformacím, slušnost a morálka a zároveň se na svých sítích chlubí tím, že v posledních volbách kroužkovali Jana Lipavského, který všechny tyto kvality zcela postrádá.
Jakou sílu vlastně může mít morálka ve společnosti, jejíž systém je dlouhodobě nemorální a pomáhá bohatým ještě více zbohatnout, zatímco náklady na provoz státu ve velkém vybírá z peněz nízkopříjmových a středněpříjmových zaměstnanců? Jak můžeme mluvit o morálce v zemi, kde jedno procento nejbohatších vlastní 36 procent veškerého majetku? Jak jinak se dá tato situace řešit než politikou, která bude podnikání největších hráčů regulovat a bude se starat o to, aby rostla kvalita života společnosti jako celku, a nikoliv jen privilegovaných?
V Česku aktuálně vidíme politiku rozdělenou na dva hlavní bloky – pravicově-neoliberální blok, který se současným systémem nechce nic dělat, protože mu vyhovuje, a autoritářský blok, kterému sice aktuální systém taky vyhovuje, ale ještě k němu přimíchává nenávist k Ukrajincům, menšinám, queer lidem, neziskovkám a velké pochopení pro ruský fašismus. Jsem přesvědčený o tom, že běžní lidé by chtěli změnu, tato politická nabídka jim ale žádnou přinést nedokáže. Každý člověk se skutečným kritickým myšlením musí vidět, že toto nastavení vede jen k dalším a dalším katastrofám a je potřeba prošlapat jinou politickou cestu, která spojí lidi v boji proti oligarchii a za důstojnější a spravedlivější život pro všechny.
Stát se Evropanem
Pokud budou v čele protestů proti Babišově vládě lidé jako Ludwig, nikam se neposuneme a budeme stále dokola opakovat ty stejné chyby. Tímto textem ovšem nechci útočit na své liberální přátele, protože Petra Ludwiga za skutečného liberála ani nepovažuji. V příběhu volebního vítězství Zohrana Mamdaniho totiž najdeme ještě jednu linku, o které se tolik nemluví a může být inspirací i pro nás, přestože New York je s Českem jinak absolutně nesrovnatelný. Mám na mysli podporu, kterou Zohran Mamdani získal od liberálního židovského politika Brada Landera, s nímž utvořil sympatický volební tandem.
Brad Lander je skutečný liberál se vším všudy a bojoval třeba proti rasistickému zákonu „stop-and-frisk“, kdy měla newyorská policie oprávnění prohledat libovolného člověka jen na základě domněnky, že by mohl něco protizákonného udělat. Samozřejmě to policisté často zneužívali, aby mohli šikanovat afroamerické a nebílé obyvatelstvo New Yorku. Brad Lander kolem tohoto tématu postavil část svého politického programu a v minulém roce se zase nechal zatknout na protest proti aktivitám ICE v New Yorku. Přestože nikdy nebyl v ekonomických otázkách tak nalevo jako Zohran Mamdani, vždy bojoval za lidská práva a důstojnost pro všechny. A takových odvážných a čestných lidí je i v Česku hodně.
Mamdani a Lander v kontextu velmi liberálního a kosmopolitního města ukázali, že spojení liberální a levicové politiky má smysl a že socialistická politika Zohrana Mamdaniho v sobě má něco, co liberálním politikům prostě chybí. Především tedy nástroje, jak bojovat s ekonomickými nerovnostmi a jak boj za lidská práva dostat na takovou úroveň, že je skutečně všeobecně platný a spojený s rovnými příležitostmi pro všechny, a to i v ekonomickém smyslu.
Podobná politická koalice má tváří v tvář autoritářství a rostoucí krajní pravici stále větší význam, ale lidé jako Petr Ludwig svým otravným vyvoláváním duchů padesátých let a stalinismu neustále vykopávají mezi oběma stranami příkopy, které tuto spolupráci znemožňují. Upřímně se lidem na levici nedivím, že jsou pro ně liberálové podezřelí, když by je při první příležitosti odkopli a šli raději s krajními pravičáky, jakým je třeba Daniel Vávra. I v Česku ale určitě máme hromadu liberálně smýšlejících lidí typu Brada Landera. A třeba bude i u nás brzy možné prosazovat levicovou politiku ve prospěch většiny českých občanů bez toho, aby někdo okamžitě začal vytahovat gulagy a padesátá léta. Levicová politika je pevnou součástí evropské identity, a nakonec i čeští liberálové chtějí být za Evropany. Co takhle se jimi konečně stát?
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás