Ačkoli jsem byl přesvědčen, že Zohran Mamdani se stane newyorským starostou už nějaký ten pátek, skutečně jsem tomu uvěřil až v den voleb, když v šest hodin ráno kráčel se svými přívrženci po Brooklynském mostě a nesl před sebou nápis OUR TIME IS NOW. A ten čas – jak už víme – skutečně přišel. Brooklynský most, po němž tento šíitský muslim a demokratický socialista kráčel, se stal dějištěm politické básně našeho světa – přechodem od jednoho typu politiky k jinému. Přechodem k vizi, která stojí na levicových humanistických hodnotách. A už to je v našich potemnělých časech neuvěřitelně silným zdrojem naděje – nejen pro New York, nejen pro USA, ale nakonec pro celý svět.
Byl to Bernie Sanders, kdo v jednom videu vyslovil, proč má Mamdaniho (tehdy ještě) možný úspěch význam pro celý svět. Toto vítězství totiž ukazuje, že obyčejní lidé, jako vy či já, se mohou spojit a porazit sílu peněz, zvítězit nad oligarchií a miliardářským techno-feudalismem – alespoň pro začátek ve volbách. Ani miliony, které někteří miliardáři věnovali Andrewu Cuomovi, nestačily, aby přehlušily ten neuvěřitelný entuziasmus, to obrovské nasazení, které Mamdani a spolu s ním tisíce dobrovolníků v kampani prokazovali. Ale především – vizi, která naslouchá potřebám obyčejných Newyorčanů.
Mamdaniho kampaň byla, přes svůj radikalismus, laskavá a pozitivní. A právě to je zásadní lekce i pro naši levici, pokud by se chtěla větrem z Brooklynského mostu inspirovat.
Dostupné bydlení, doprava, potraviny, vyšší zdanění dvou procent nejbohatších, enviromentální témata – program zrozený z potřeb lidí, nikoli elit. Přičtěme k tomu Mamdaniho otevřený vztah k menšinám, včetně LGBTQ+ komunity, širokou náboženskou koalici, která ho podpořila, včetně velké části newyorských Židů – aniž by kdy zmírnil svou kritiku izraelské okupace. Takto by měla vypadat důsledná demokratická levicová politika: hluboce sociální, ale přitom zcela odolná vůči sirénám z nahnědlých vod. Takovým, kterým česká neparlamentní levice, jak jsme viděli v našich volbách, podlehla, aniž by jí to jakkoli pomohlo.
Jistě, tímto vítězstvím všechno teprve začíná – v tom měl ten záhadný tweet Donalda Trumpa nechtěnou pravdu. Před Mamdanim se nyní tyčí chvějící se masiv úkolů a hlavní zápas s oligarchií ho teprve čeká; v něm bude muset uhájit alespoň část svého smělého programu a vtělit jej do reality. A přece – už teď nás tento charismatický, krásný a usměvavý muž nesmírně obdaroval. Ve světě, který se stále rychleji sune k odporným formám autoritářství, rozsvítil maják – aktivní naděje. Nebyl ovšem sám!
Naděje je vždycky aktivní
A právě u aktivní naděje bych se rád na chvíli zastavil, protože analytický rozbor Mamdaniho vítězství a jeho dalších politických kroků rád ponechám povolanějším. Bez silné, živé naděje by se totiž toto vítězství nikdy neodehrálo.
Čtyři dny před newyorskými volbami jsem měl tu čest zúčastnit se semináře, který vedla skvělá eko-terapeutka Zdeňa Voštová. Jmenoval se Aktivní naděje a jeho půdorysem byla čtyřstupňová spirála podle americké environmentální aktivistky a buddhistické filozofky Joanny Macy. Právě tato mimořádná žena, která nás letos v červenci opustila, nám připomínala, že naděje je vždycky činnost, nikdy pasivní čekání. Ve své knize Aktivní naděje takřka básnicky píše:
Aktivní naděje není zbožné přání.
Aktivní naděje není čekání na to, až nás někdo zachrání.
Osamělý jezdec nebo nějaký spasitel.
Aktivní naděje znamená probouzet se do krásy života,
v jejímž jménu můžeme jednat.
Patříme do tohoto světa.
Síť života si nás v tomto bodě žádá.
/…/
Aktivní naděje je připravenost zapojit se.
Aktivní naděje je připravenost objevovat síly
v nás i ostatních,
připravenost objevovat důvody k naději
a příležitost k lásce.
(přeložila Hana Bernardová)
Myslím, že právě tyto „důvody k naději“ objevili všichni ti, kdo se nechali Mamdaniho vizí unést. Všichni ti dobrovolníci a drobní dárci, kteří nesli jeho kampaň. Jeho vítězství je především jejich vítězstvím. Vítězstvím Newyorčanů! A to je nakonec největší dar této politické básně z Nového světa – spolubytí, které v těchto volbách zvítězilo nad kapitálem.
Na onom semináři podle Joanny Macy, jehož smyslem bylo tuto aktivní naději zažehnout, jsme v malém zakoušeli, jak lze skrze sílu komunitního sdílení a imaginace – která neodděluje osobní od veřejného – probouzet tuto životodárnou sílu.
Spirála aktivní naděje začíná radostí ze života: vděčností a přítomností. Mamdaniho kampaň byla, přes svůj radikalismus, laskavá a pozitivní. A právě to je zásadní lekce i pro naši levici, pokud by se chtěla větrem z Brooklynského mostu inspirovat.
Druhým zastavením spirály je dotek s bolestí. Sdílení utrpení, kolektivního i osobního. V Mamdaniho kampani se do středu zájmu dostaly skutečné problémy obyvatel jeho města. Vědomí bolesti, jak víme od Macy, probouzí soucit. A soucit neboli solidarita umožňuje představivost.
Třetí kolo spirály náleží schopnosti uvidět svět novýma očima. V našem semináři se tato schopnost vidění vtělila do cvičení, kdy jsme sdíleli ve skupince po třech čin, kterým jsme ve svém životě zapůsobili pozitivně na okolní svět. Ostatní ve skupině nám nabízeli možnost vidět svět nově. Schopnost nového vidění je dalším darem Mamdaniho kampaně. Až příliš dlouho se politika centristické levice motala v kruhu – opatrná, unavená, beze snu. Tato neschopnost vykročit novým směrem zplodila monstra krajní pravice.
Poslední část spirály nás vybízí, abychom se vydali dál – abychom začali promýšlet vizi, kterou můžeme přispět k jinému – lepšímu světu. V mém případě to znamenalo promýšlet vizi terapeutických skupin zaměřených na téma aktivní naděje i úzkosti ze světa.
Mamdani New Yorku nabídl vizi. Jistě, v něčem je to vize staronová. Jakkoli u nás i ve světě nejrůznější chytráci nazývají Mamdaniho „komunistou“, je očividné, že je to jen důsledný sociální demokrat. Zdanění pár procent nejbohatších není komunismus. Ale v čase, kdy se celosvětová politika posunula směrem k extrémní pravici, je to takřka revoluční odvaha.
Spiritualita a angažovanost
Jakkoli Joanna Macy ve své spirále naděje obnovující spojení se světem používala spíše sekulární a civilní jazyk, její metoda je nejen terapeutická, ale zároveň hluboce spirituální. Macy byla původně křesťanská protestantská teoložka, která později konvertovala k tibetskému buddhismu, a oba tyto duchovní důrazy se výrazně promítly do jejího aktivismu i komunitní práce. Svým životem i myšlením ukazovala, že spiritualita může být zdrojem angažovaného jednání ve světě – jednání ve prospěch sociální a environmentální spravedlnosti. Že spirituální citlivost může být pramenem aktivní naděje.
V tomto kontextu mi přijde důležité se zastavit i u skutečnosti, která islamofoby přivádí do varu: Zohran Mamdani je věřící muslim. Ovšem snaha líčit ho jako islamistu je sprostá i směšná. Mamdani není ani proti právům žen, ani proti interrupcím, ani proti manželství pro všechny či právům trans osob. Jeho víra není dogmatická, ale etická; není nástrojem vylučování, nýbrž zdrojem solidarity. A právě to činí jeho politiku duchovně přesvědčivou. Jeho působení může mít dobrý vliv na současný islám. Může podpořit progresivistické kruhy uvnitř této tradice, přinejmenším na Západě.
Mamdani dokázal sjednotit široké spektrum náboženských organizací spíše progresivistického typu, nejen muslimů, židů a křesťanů, sympatie si získal i mezi angažovanými buddhisty. Mamdani v tomto ohledu nepřímo navázal na tradici „Faith-based organizing“, kterou rozvíjeli lidé jako Martin Luther King Jr., Dorothy Day nebo Thich Nhat Hanh. A zároveň ji aktualizoval pro 21. století – pro svět klimatické krize, rasové nespravedlnosti a digitálního odcizení. Ve své kampani navštěvoval kostely, synagogy i mešity.
I to může být pro případné vzkříšení české progresivní levice inspirací, jakkoli jsme mnohem sekulárnější země. I tak by do případné obnovy demokratické socialistické vize mohli být zahrnuti i sociálně citliví křesťané nebo přívrženci alternativní spirituality, kteří nepodlehli vábení fašistických tendencí. (V tomto kontextu lze uvítat projekt Alarmu věnovaný této spiritualitě, s nímž přišli Pavel Šplíchal a Magdalena Dušková – konečně se těmto jevům i ze strany levicového myšlení dostává vyváženějšího pohledu.)
People Have The Power
Mamdani o sobě v jednom rozhovoru řekl, že je noční můrou Donalda Trumpa: je imigrant, demokratický socialista a muslim. V době, kdy jsou imigranti terčem ICE, kterou Trumpova administrativa proměnila ve ztělesnění krutosti terorizující americká města. ICE se stala během vlády Donalda Trumpa symbolem státního zastrašování. Úřad, zřízený po 11. září k ochraně hranic a boji proti pašování, se proměnil v bezcitný nástroj deportační politiky. Jeho razie rozdělují rodiny, děti jsou oddělovány od rodičů a tisíce lidí jsou zadržovány v detenčních centrech, která připomínají věznice. Trump ICE líčí jako „ochranu Ameriky“, ale pro miliony imigrantů se stala symbolem teroru a ponížení.
Právě proti této logice strachu se Mamdani svou kandidaturou postavil. Jako imigrant a muslim představuje přímý protipól trumpovské politiky – nabízí místo ní vizi Ameriky založené na solidaritě, nikoli na vylučování. Jeho úspěch proto není jen volebním vítězstvím, ale i symbolickým narušením jednoho z nejtemnějších mýtů současné Ameriky. Proti nelidskosti tu stojí lidskost ztělesněná imigrantem.
V den Mamdaniho vítězství jsem si opakovaně pouštěl svoji milovanou písničku od Patti Smith Poeple Have The Power. Její závěr je nakonec nejlepším komentářem k Mamdaniho vítězství:
Lidé mají moc snít, vládnout,
vyrvat svět z rukou bláznů.
Je dáno, že vládne lid,
je dáno, že vládne lid.
Slyš!
Věřím, že všechny naše sny
můžou povstat skrze naše spojení.
Můžeme obrátit svět vzhůru,
můžeme obrátit běh Země. Máme tu moc –
Lidé mají moc…
Autor je básník a terapeut.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás