Režisér Radu Jude si za poslední dekádu vysloužil pověst sžíravého kritika rumunské společnosti. Jeho kořeny spadají do tzv. rumunské nové vlny, neformálního hnutí filmařů, kteří se v nultých letech prosadili s realistickými až minimalistickými snímky. Jude se však od těchto tvůrců postupně odlišil. S dalšími představiteli nové vlny sice sdílí satirický náboj, problémy současné rumunské společnosti ale dlouhodobě rámuje širší historickou perspektivou. Stejně tak nezůstává na poli pozorovatelského realismu. Naopak své snímky prokládá modernistickými montážemi a zcizujícími postupy.
Jeho filmům se už delší dobu daří navodit spontánní až partyzánský dojem. Otevírají sice velká témata jako nacionalistickou a fašistickou minulost Rumunska (Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři) nebo postavení práce v současném kapitalismu (Od konce světa nic dobrého nečekejte), současně si ale udržují étos skromných a experimentálních produkcí. Snímek Smolný pich aneb pitomé porno se Jude rozhodl natočit v souladu s opatřeními zavedenými během covidové pandemie. Kontext vzniku filmu tak neskrýval, naopak jej organicky zapojil do samotného vyprávění.
Co začíná jako morální cesta za ponaučením, následně končí poukázáním na limity čistě morálního přístupu.
V novince Kontinental ´25 jde v tomto ohledu ještě dále. Během příprav natáčení snímku Dracula, který má mezinárodní premiéru také letos, se Jude s několika spolupracovníky rozhodl připravit ještě jeden, menší projekt. Za pouhých deset dní natočil na iPhone snímek inspirovaný reportáží o soudní vykonavatelce, která začala trpět pocitem viny. Film ještě více než Judeho předchozí díla působí dojmem spontánního a rychle koncipovaného projektu. To pro něj však není přítěží. Kontinental ´25 totiž svou současnost a urgenci záměrně staví do popředí.
Krize svědomí
V sedmihradském městě Kluž sledujeme muže bez domova, jak prochází místními ulicemi i parkem. Po většinu času je zamlklý, jen příležitostně shání peníze nebo práci. Žije ve skromném příbytku v kotelně, odkud se ale kvůli soudnímu příkazu musí vystěhovat. Soudní vykonavatelka Orsolya (Eszter Tompa) se snaží být vstřícná, a tak se mu rozhodne dát více času na sbalení. Jakmile se ale v doprovodu místní policie vrátí, nachází muže uškrceného drátem u radiátoru. Tento incident v protagonistce spouští morální krizi. Vyčítá si jeho smrt a začíná přemýšlet nad morální obhajitelností své práce.
Zatímco úvod filmu představuje v podstatě němou observaci bezdomovce a jeho často komických interakcí s městským prostředím, od této chvíle se film proměňuje ve sled rozhovorů. Většina snímku je tak strukturována jako série setkání mezi Orsolyou a jejími známými, ať už z osobního či profesního života, kterým o této události vypráví. Tato mezní situace a snaha najít správnou morální cestu nejprve přibližuje Kontinental ´25 filmům, které společně s protagonisty směřují k morálnímu ponaučení.
Toho se však hrdince nikdy nedostává. Kolegové v práci nechápou její problém, neboť z právního hlediska neudělala nic špatně. Film se navíc na místo lineárního rozvíjení zápletky upíná k formálnímu i obsahovému opakování. Několikaminutové statické kompozice rozhovorů brzy nabírají černohumorný podtón, kdy Orsolya musí opakovaně líčit složité okolnosti incidentu i neobvyklý způsob sebevraždy. Tato repetitivnost a cyklické dialogy sice mohou být chvílemi vyčerpávající a divácky nepřívětivé, ale opakovaná setkání postupně nabírají na absurditě právě kvůli potřebě protagonistky se obhájit nebo získat užitečnou radu, zatímco druhá strana užitečné odpovědi nenabízí.
Smířit se s nespravedlností
V rozhovoru s kamarádkou i v dialogu s knězem tento problém nabírá širších měřítek. Nejde jen o případ sebevraždy muže bez domova v úvodu filmu. Kontinental ´25 se proměňuje v obecnější reflexi toho, jak můžeme žít s vědomím různých nespravedlností, které se ve světě dějí. Událost spouštějící zápletku se stává symptomem krize bydlení v současném Rumunsku. Ta ale představuje jen jednu z mnoha nespravedlností současného světa, a tak do filmu i morálního uvažování postav postupně vstupují i války na Ukrajině a v Gaze.
Většina postav se buď s hrdinkou filmu zcela míjí, nebo jí radí, jak se pocitu viny zbavit a obhájit tak svou nečinnost. V rozhovoru se svou kamarádkou sice Orsolya upřímně projeví snahu pomáhat drobnými charitativními příspěvky, i tato forma solidarity však vzápětí působí spíše jako očišťující rituál, díky kterému může žít s klidným svědomím. Promyšlený scénář oceněný Stříbrným medvědem na Berlinale se protagonistce nikdy otevřeně nevysmívá a bez přehnané ironie dokáže zachytit její empatii i upřímnou snahu o pomoc jiným.
Zároveň ale ukazuje na marnost jejího podniku a s tím i představy, že morální přístup k věci něco vyřeší. Filmu se tak daří elegantně převrátit výchozí formuli. Co začíná jako morální cesta za ponaučením, následně končí poukázáním na limity čistě morálního přístupu. Orsolya lituje svého rozhodnutí opustit dráhu učitelky a advokátky, kdy se namísto toho stala soudní vykonavatelkou spolupracující s developery. Pak jsou ale její snahy o správné rozhodnutí marné, neboť představuje součást systému, který tyto nespravedlnosti sám utváří.
Jednotlivá setkání jsou prokládána záběry různých částí Kluže. Vedle luxusnějších sídel i nově budovaných bytových komplexů se ve filmu stále častěji objevují historické památníky a sochy. Díky nim tak do filmového dění proniká vliv minulosti. Stále častěji jsou zmiňovány historické křivdy mezi Maďarskem a Rumunskem. Ty jsou o to palčivější v oblasti Sedmihradska, kde se film odehrává a kterou Rumunsko získalo po první světové válce. Zatímco Orsolye její blízcí říkají, že se nezachovala špatně, na sociálních sítích čelí štvavé kampani právě kvůli svému maďarskému původu. Původní perspektiva filmu tak na sebe nabaluje další a další vrstvy, které překračují úzký rámec osobní morálky.
Přiznaná historičnost
Do statických záběrů rozhovorů často pronikají rušivé prvky, ať už se jedná o zvláštně vychýlenou kompozici nebo předměty umístěné v popředí, nebo nás od dialogů do městské atmosféry vtahují zvuky či hudba z ulice. Jude do filmu zasazuje i poněkud nemotivované objekty, na které při natáčení narazil, jako je například robotický pes, který v úvodní sekvenci muže bez domova otravuje. Tyto nahodilé momenty ale zdůrazňují celkovou spontaneitu tvůrčího procesu i jeho konkrétní historické zasazení.
Nejrušivější element však představují velké atrapy dinosaurů, které se tyčí v klužském lesoparku. Jejich přítomnost po boku postav jako by přetékala významy, které nikdy nepůsobí jednoznačně. Představují jejich automatizované pohyby budoucnost lidí, kteří přijmou, že jsou jen drobnými součástmi kontrolujícího systému? Nebo přítomnost těchto vyhynulých tvorů odkazuje na křehkost sebedestruktivní civilizace, která je na planetě nahradila? Ve všech případech tyto výjevy svědčí především o režisérově víře v diváky, které podněcuje ke kritické reflexi dění na plátně, aniž by jim nabízel jednoduché odpovědi.
Tentokrát se Jude vyhýbá odvážným montážním sekvencím svých předchozích děl, do kterých vkládal archivní záběry nebo části jiných filmů. Nabízí krotší a realističtější podívanou. Přesto do svého filmu znovu zapojuje dialog s jinými díly kinematografie. Noirový snímek Objížďka, který Orsolya sleduje v televizi, do filmu vnáší motiv útěku před vlastní vinou. Nečekané vystřídání protagonistů je zase vypůjčené z Hitchcockova Psycha. A celkový příběh o hledání možností správného jednání v důsledku tragédie i samotný název snímku jsou reinterpretací slavného filmu Roberta Rosseliniho Evropa ´51.
Nejzajímavější i nejvtipnější případ ale představuje letmý odkaz na nedávné Dokonalé dny Wima Wenderse, které vyprávěly o skromném životě japonského umývače toalet. Tento film totiž pochvalně zmiňuje postava, která jen chvíli předtím dlouze mluvila o zapáchajícím muži, jehož přítomnost v blízkosti jejího domu jí otravovala život. Aseptický a idylizovaný obraz chudoby ve Wendersově filmu tak jako by v kontrastu s neučesaným přístupem Radu Judeho působil jako další příklad pokrytectví, kdy se na oko vztahujeme k chudobě, ale ve skutečnosti si ji držíme v bezpečné vzdálenosti od těla.
Kontinental ´25 se postupně proměňuje od jednoduchého příběhu ve vrstevnatější satiru, než by se v úvodu mohlo zdát. Přesto v celkovém srovnání se zbytkem Judeho tvorby představuje menší a možná i méně ambiciózní nebo provokativní projekt. Celková strohost i rychlost produkce ale filmu prospívají. Ten totiž nechce dát divákům univerzální morální lekci, která by byla platná bez ohledu na dobové zasazení filmu. Naopak vyniká zpracováním těchto témat v současném i historickém okamžiku.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás