Jestli něco opravdu nehrozí po těchto volbách, je to komunismus. A to v jakékoliv podobě. Po volbách nenastane beztřídní společnost, kde by člověk člověku byl bratrem a sestrou. Nehrozí ani žádná podoba brežněvovského „reálného socialismu“, stalinismu nebo leninismu. KSČM ani nemá sílu kandidovat sama za sebe a šéf Stačilo! Daniel Sterzik si píše na blog, že by ho Marx za jeho názory nenáviděl. A zrovna v tomto případě není důvod mu nevěřit. Sterzik má rád Donalda Trumpa a neměl by ho rád Karel Marx. Škála toho, čeho se bát po volbách, je široká, komunismus do ní nepatří.
Dokud je problém hlavně s „návratem komunistů“, příčiny jako rostoucí nerovnost a propad životní úrovně je snadné odmávnout jako součást samotné komunistické propagandy.
Přesto se hlavním tématem českých voleb stal strach z „návratu komunistů“. Otázku na možnou spolupráci s komunisty položil Petr Fiala Andreji Babišovi v superduelu na Primě jako první a hlasitě se dožadoval odpovědi. Jakoby to byla ta nejdůležitější věc. Šéf Motoristů Petr Macinka zase varuje, že „hlas pro Fialu je hlasem pro komunisty“. Divadelník Jan Hrušínský se bojí návratu do „bolševické totality“ a „před rok 1989“. Problém těchto voleb jako možnost návratu komunistů definují také Štít demokracie, Milion chvilek a antikomunističtí umělci.
Odstíny antikomunismu
Ačkoli si antikomunisté rádi myslí, že navazují na předlistopadové disidenty, mnohem spíše jsou dědici pravicového antikomunismu z devadesátých let. „Komunismus“ v této ideologii funguje jednak jako symbol čistého zla a také jako označení pro všechno státně autoritářské a obecně nepřátelské svobodě. Liberální antikomunisté se chápou jako obhájci svobody, soukromého vlastnictví a individualismu a zákonnosti jako záruky před státní svévolí. V případě řady umělců a občanských aktivistů je antikomunistická motivace právě takováto, spíše liberální.
Vedle toho existuje tvrdší pravičácký antikomunismus, který často operuje s termíny jako neomarxismus, ekoterorismus nebo zelený komunismus. Liberální antikomunismus se v mnoha věcech s pravicovým překrývá. V tomto pojetí se ale například i regulace na ochranu přírody stávají nepřátelským komunismem, který omezuje svobodu podnikat a užívat přírodu. Tomáš Jirsa z ODS říká, že i zpráva klimatického panelu OSN je „něco jako marxismus-leninismus“.
Za krajně pravicový antikomunismus pak můžeme považovat současné útoky amerického prezidenta Donalda Trumpa na „šílenou levici“ nebo označování antify za teroristickou organizaci. V podobném duchu se dá chápat označení antikomunistických aktivistů ze Štítu demokracie za „neomarxisty“. V tomto antikomunismu jsou už nepřátelé všichni liberálové – a samozřejmě všichni levičáci.
Český antifašismus
Přímý zážitek české společnosti s fašismem je mnohem starší než ten s komunismem. Letos jsme oslavili už 80 let od konce druhé světové války, osvobození, zhroucení Třetí říše a s ní i protektorátu. Válka a porážka nacismu a fašismu se nepřipomíná zdaleka tolik jako historicky pořád ještě relativně nedávná porážka „komunismu“. Rituály kolem 17. listopadu jsou těmi velkými oslavami demokratického režimu, i když mimo Prahu už slaví lidí málo.
I antifašismus má svoji autoritářskou služebnou kapitolu. Antifašismus byl součástí oficiální ideologie „komunistického“ režimu a sloužil tak také k legitimizaci autoritářského nedemokratického režimu. V posledních letech před revolucí už byl oficiální antifašismus nejmladšími generacemi vysmívaný a celkově ideově vyprázdněný opakovanými rituálními oslavami vítězství nad fašismem.
Současný levicový antifašismus tak má kořeny spíše v devadesátých letech, v odporu a sebeobraně proti neonacistům. Tato tradice je striktně antiautoritářská, hlasitě se staví proti rasismu a obecně útlaku a autoritářství. Levicové sociální hnutí na západě antifašismus rozšířilo na odpor proti útlaku nejen rasovému a národnímu, ale i genderovému, koloniálnímu nebo třídnímu.
Vedle toho existuje v Česku i oficiální antifašismus spojený zejména s vítězstvím nad hitlerovskou koalicí a odporem k holokaustu. K němu se hlásí v nějaké podobě všechny státy, které se účastnily druhé světové války, a většina jejich politických sil. I když v Česku jsou v posledních letech oslavy vítězství Rudé armády čím dál více rámovány jako pouze výměna německých okupantů za ty sovětské, samotná porážka nacismu zpochybňována není. Součástí hesla „nikdy více“ bylo i budování sociálních států v západní Evropě, aby už nikdy nedošlo k masové frustraci, která vedla ke vzniku nacismu.
Anti vs. Anti
V předvolebním Česku se ze strany zastánců tzv. demobloku objevily i antifašistické momenty. V reakci na mši Dominika Duky za Charlieho Kirka, jíž se zúčastnil nejen Filip Turek a Zdeněk Hraba, ale i někdejší vůdce českých neonácků Tomáš Vandas, se mluvilo o „klerofašismu“. Liberální střed a občanská společnost podporující současnou vládní koalici tuto akci razantně odmítly. Fyzickým napadením antifašistické demonstrace ve Frýdku-Místku se naopak nikdo moc nezabýval.
Tváří v tvář vzestupu autoritářství většina výrazných (mediálních, politických či občanských) aktérů v Česku skoro instinktivně sahá po antikomunismu. Antifašismus zůstává stranou. To má celou řadu příčin i důsledků. Antikomunismus především umožňuje bezpečně vidět nebezpečí pouze ve stranách jako je ANO, SPD, Stačilo! a (kupodivu taky) v Motoristech. Chudnutí většiny lidí nemůže být příčinou sympatií k vládě tvrdé ruky. Dokud je problém hlavně s „návratem komunistů“, příčiny jako rostoucí nerovnost a propad životní úrovně je snadné odmávnout jako součást samotné komunistické propagandy. Neuvěřitelné množství lidí vynaložilo v těchto volbách energii na to, aby národu vysvětlili, jak se má dobře. Přestože data tvrdila naprostý opak a ukazovala, že lépe se všem opravdu nevede.
Důsledkem antikomunistického myšlení bylo rámování Babiše jako stbáka a bývalého člena KSČ. Jeho někdejší členství ve straně bylo přitom málo podstatné oproti tomu, že koncentruje jako miliardář obrovskou moc a má v politice své vlastní zájmy.
Antikomunisté se neumí přesvědčivě vymezit vůči rasismu, vůči xenofobii a šíření nenávisti vůči menšinám. Babiš rozjížděl v roce 2021 demagogické a xenofobní – a ano, antikomunistické – útoky na Piráty, šířil xenofobní nálady, ale pro liberální antikomunisty bylo jeho největším hříchem členství v KSČ a později podpora KSČM jeho vládě.
Babiš v uplynulém volebním období mluvil o „nové totalitě“ a říkal hromadu dalších nesmyslů. Nakonec ale jeho největším hříchem má být, že „přivede zpátky komunisty“. Navíc komunisty, kteří se od miliardářova hnutí zase tolik neliší. Kvůli tomu, že si stále nechávají historické jméno a říkají si komunisté, ale můžou všichni antikomunisté strašit třídním bojem a znárodňováním a ignorovat prakticky všechno, co se v této zemi děje.
Antifašismus je citlivý na dehumanizaci lidí. Vychází z toho, že právě takto začínají krajně pravicoví demagogové získávat moc – urážením těch nejslabších a odebíráním jejich lidskosti. A vytvářením konspiračních teorií. Tvrdit, že možná budoucí vláda, například ANO-Moto-SPD, bude „fašistická“, by bylo přestřelené. Větší pozornost k rasismu SPD či nesnášenlivosti ANO a dalších stran proti uprchlíkům, tentokrát zejména z Ukrajiny, by ale vytvářela přesnější obraz toho, co nám hrozí, než prázdná varování o „návratu komunistů“. Více antifašisticky, místo antikomunisticky, naladěná občanská společnost by ale musela být mnohem kritičtější k politikům než dnes. Antikomunismus je totiž pohodlný i pro elity občanské společnosti. Antikomunistická občanská společnost pak ale navenek působí jako prodloužené propagandistické oddělení vlády.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás