„Richard byl dlouho jenom léčitel a kouč. Alternativní spiritualita může být i nebezpečná,“ říká Lucie Strachová

S bývalou členkou takzvané kutnohorské sekty jsme mluvili o osobním rozvoji, léčitelství i o tom, kde je hranice mezi „sektou“ a běžnou alternativní spiritualitou.

Hostkou podcastové minisérie Neříkejte tomu ezo byla Lucie Strachová, autorka podcastu Zmagořená. Lucie je vysokoškolsky vzdělaná žena, která strávila velkou část svého života ve společenství okolo léčitele Richarda z Kutné Hory. Mluvíme o tom, jaký je rozdíl mezi „sektou“ a alternativní spiritualitou, kde jsou hranice léčitelství a manipulace, a také o tom, jaká byla v kutnohorském společenství spirituální nauka.

Ty jsi byla součástí skupiny, kterou snad každý v České republice zná jako „kutnohorskou sektu“. Na svém instagramu jsi ale nedávno sdílela, že pojem sekta není úplně ideální. Můžeš vysvětlit proč?

My jsme s Richardem začínali u alternativní spirituality a také u léčení. Někteří za ním jezdili opravdu jen jednou za čas, aby jim ulevil od zdravotních problémů. Takový lidé se nikdy nedostali blíž a nebyli součástí nejbližšího společenství. Bylo to jako cibule. Lidé, co byli dál, by se ho neptali na každodenní rady, neměl na ně takový vliv. Přijeli, odjeli.

Já termín sekta přestávám používat právě kvůli tomu, že dostatečně neupozorňuje na nebezpečí alternativní spirituality. Právě tou to ale celé začalo – a celý proces byl plíživý. Sekty nejsou vždy takové, jaké si je představujeme nebo jaké je vidíme v televizi. Komunita kolem Richarda vypadala jinak. Většinou si nepředstavíte lidi, kteří jednou za týden přijedou do bytu na léčení. Podobné skupiny mohou být opravdu neviditelné.  Máte nějakého kouče, z dálky to vypadá super, je vám postupně líp… Ale nikdy nemůžeme vědět, co se děje v jeho nejbližších vrstvách. Já byla na hranici té nejbližší vrstvy…

Jak jste se k Richardovi do společenství s rodinou dostali?

Seberozvojová kniha sama o sobě není špatná. Ale mohou to být osudová dvířka, jak se dostat k něčemu nebezpečnému. Moji rodiče byli ještě předtím, než Richarda poznali, takzvaní hledači. Zajímala je ezoterika, která v té době byla v rozkvětu. Četli Čtyři dohody, Hovory s bohem a podobné knihy.  Na denním pořádku bylo reiki i to, že bůh je energie. Mamka byla i na kurzech. Takže věřit, že vás Richard bude léčit, bylo vlastně samozřejmé.

A jakou nauku jste ve společenství měli?

Nauka se u Richarda často měnila. I proto jsem si říkala, že je to spíš alternativní spiritualita. Většina sekt nebo náboženství má nějakou pevnou nauku, ale ta u nás nebyla. Vždy to směřovalo k individualizaci, která je součástí západní spirituality. Jeden rok se bavíme o reinkarnaci, další zase o elfech – to bylo, když vyšel Avatar…

Máte to vždy pod palcem hlavě vy. Já třeba sice poslouchala Richarda, poslouchala jsem ale i spoustu ezoterických Youtube kanálů a dalších zdrojů, které se mi líbily. Osho, Příznaky transformace, Cesty k sobě… Bylo to jako na trhu, vyber si, co chceš. Někdo se s Richardem bavil o pyramidách a astrálním cestování, mě zajímal seberozvoj. Chtěla jsem být co nejlepší člověk. Richard každému dal, co chtěl. Konkrétně v naší skupince mluvil o ekonomice, covidu a osobním růstu. Často nám opakoval, že na něm nemáme být závislí, že máme být svobodní. A zároveň tu závislost sám vytvářel. 

Dá se vůbec poznat, že se nad tebou kouč nebo třeba léčitel snaží mít nějakou moc?

To je těžké. Jakmile se jdeme k někomu uzdravit, jakmile tam máme třeba i zážitek, že je nám pak lépe a důvěřujeme mu, tak už jsme na tenké hranici. Nevím, jestli to v takové chvíli vůbec jsme schopní rozpoznat. Řekla bych obecně, že nebezpečná je izolace, ta ale bývá součástí i jiné spirituality, nejen sekt.

Mohla bys popsat, jak vypadala tvá každodennost v době, kdy jsi byla na pomezí Richardova nejbližšího kruhu?

My jsme nebyli úplně izolovaní, nepoznali byste to na nás v každodenním kontaktu. Možná jen tím, že jsme pravidelně klikovali a nepili alkohol. Celý život jsem ale měla kamarády, fungovala jsem stejně jako oni. Richardův vliv zkrátka nebyl vidět. Seberozvojem jsem se ale úplně mučila. Furt jsem si opakovala, že na sobě musím pracovat. Lepila jsem si na zrcadlo a do deníku motivační citáty, neustále jsem se bičovala, že nedělám dost. Každý den jsem uklízela, klikovala a přijímala své temné stíny…

Ve svém podcastu Zmagořená upozorňuješ na to, že dlouhé roky šlo hlavně o léčitelství a různé poradenství. Jak se tedy stalo, že to přešlo do takhle extrémní formy a násilí?

Myslím, že to nebyl Richardův záměr od začátku. On byl od svého táty prostě naučený, že má léčebnou moc, jeho táta byl také léčitel. A tak to začal dělat a zjistil, že mu to jde, že mu věnujeme pozornost. My jsme mu svými reakcemi jeho moc vlastně potvrzovali. A díky nám zjišťoval, co všechno může. Až ke konci se začal radikalizovat a začalo být lidem fyzicky ubližováno. Tedy kromě partnerek – tam to nejspíš dělal vždy. Ty extrémy přišly v momentě, kdy začal ztrácet jistotu a potřeboval si ji upevňovat.

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Magdalena Dušková

Magdalena Dušková je redaktorka Alarmu. Vystudovala politické teorie a kulturní antropologii na FF UK. Píše hlavně o politice, feminismu a sleduje také českou konzervativní scénu. Společně s Karolínou Ježkovou vytváří podcast Hysterie. | [email protected]

Pavel Šplíchal je spíš ignorant a anarchista než sociolog. Ale právě sociologii kdysi vystudoval, v Alarmu je od roku 2013. Píše o politice, ultrapravici, chudobě, nerovnostech a dalších tématech. Dřív se pokoušel to dělat vtipně, ale už to vzdal. Spolu s Janem Bělíčkem moderuje podcast Kolaps.