Přemluv vládu, báby si nevšímej! Předvolební dilemata levicových voličů

Pohybujeme se v nejostřejší fázi kampaně. Po vzoru amerických reality show nám politici v předvolebních debatách předvádějí komické stěry opozičních protivníků. Havlíček vypráví vtipy tak dlouhé, že pointa většinou doteče, až když už moderátorka předává slovo, Fiala podhaluje rebelskou stránku pana profesora a nelze se jednoznačně rozhodnout, v jaké poloze je horší a méně přesvědčivý. Ačkoliv se všude dočítáme, že pravolevé dělení politiky je zastaralý koncept, který v moderní společnosti nemá místo, politici i moderátoři jej v debatách sami stále hojně užívají. Macinkovo opakované označování Pirátů jako „radikálních levičáků“ pouze dokládá, že tento narativ nejen, že není mrtvý, ale že skrze volené politiky v debatách stále dramaticky polarizuje společnost. 

Představa, že lidé nad 60 let nejsou svéprávní a my, svrchovaně demokratické potomstvo, bychom jim měli správně poradit, je hloupá.

Levičáci aktuálně nemají koho volit. To není žádný alibistický nebo povýšený postoj, to je prostě fakt. Strana, která by zastupovala zájmy liberální levice na současné politické mapě Česka a zároveň měla minimální šanci na zvolení, neexistuje. A tak levičákům nezbývá mnoho možností – nejít volit vůbec, volit malé strany typu Volt či Levice nebo volit stranu, se kterou se alespoň v něčem názorově shodují. V druhém případě, který sám o sobě není žádnou výhrou v loterii, hrají dále roli i možné povolební koalice. Celé volební martyrium se tím ještě komplikuje. Jakkoliv tedy vychází levičákům v kalkulačkách Piráti, jejich případná a – podle slov Zdeňka Hřiba jediná možná – koalice je současná vláda. Ta má být tím nejlepším možným zítřkem? Třetí nejdražší bydlení v Evropě? Jeden z největších propadů reálných mezd? 

Volby prý rozhoduje peněženka. Takže je sice pěkné vláčet s sebou po volebních studiích triko s Miladou Horákovou a neúnavně s ním konfrontovat Janu Maláčovou, ale tyhle morální demokratické apely na všechny strany evidentně volby nevyhrávají. Tím spíš, když se na ně přilepí všechny obranné spolky demokracie a začnou ve veřejném prostoru diktovat svobodu – bez přihlédnutí k sociálním otázkám, k tomu, že se velká část české společnosti propadla do chudoby, bez totální empatie k faktu, že když někdo denně řeší existenční otázky, může si pamfletem o nabytých polistopadových svobodách akorát vytřít zadek. A tím není řečeno, že jsou hodnoty svobody a demokracie méněcenné, právě naopak – ale musí jít ruku v ruce s faktem, že reálné politické kroky této demokracie a svobody nehloubí příkopy mezi hrstkou miliardářů a většinovou společností, která objektivně chudne.

Nevolit je v pořádku

Ponechme stranou všechny obranné spolky demokracie, které zastupují více či méně podobnou agendu, a vybereme si pro ilustraci jeden z nich, který naprosto ukázkově (a podle dat snad i úspěšně) agituje: Štít demokracie. Když se člověk poprvé setká s logem tohoto spolku v online prostoru, myslel by si, že se snad jedná o nějakou novou SPĎáckou odnož domobrany. A hele, oni obránci demokracie! Rétorika tohoto spolku je velmi bojovná, nesmířlivá, „nakopává komančům prdel“ a vyhlásí každého dezoláta, který si dovolí sáhnout na českou vlajku. Někteří moji přátelé nasedají na tuto vlnu prázdného optimismu a – snad v dobré víře – nabádají všechny lidi své bubliny, aby šli volit.

Každý druhý influencer aktuálně sdílí předvolební poselství: „Hlavně běžte volit! Teď musíte!“ Napadají mě u toho vždy dvě věci. Zaprvé – volit nemusíte a mělo by to konečně být vnímáno jako naprosto legitimní postoj. Zadruhé – když vám odpovím: „Tak jo, budu volit Stačilo!, nebo Okamuru,“ bude to pro vás pořád stejně v pořádku? Základním paradoxem těchto spolků a přidruženého influencerstva je totiž fakt, že musíte jít volit, ale rozhodně ne jinak, než oni sami. 

Samotná agitace „Jdi volit!“ je otravná a má smysl pouze v případě, že si někdo snad nevšiml, že se blíží volby. Všichni víme, co volby znamenají, tedy i to, co znamená jít nevolit. Častým argumentem, proč jít volit, je fakt, že svým nevolením tzv. přihráváte body „většímu zlu“. Ale jaký je rozdíl mezi zlem současné ruské okupace a genocidy páchané na Palestincích? Je těžké si to přiznat, ale i zlo a jeho škálování hodnotí každý z nás jinak, především s přihlédnutím na kontext celé šíře životních podmínek. Pokud bychom chtěli přejít na realističtější rovinu diskurzu, neshodneme se ani na vymezení toho, co je a není levice. Již zmiňovaný Petr Macinka nazývá Piráty naprosto vtipně „radikálními levičáky“, ale plete se i Zdeněk Hřib, který „extrémními levičáky“ nazývá pro změnu hnutí Stačilo!, což mnoho komentátorů rozporuje a upozorňuje naopak na krajně pravicové tendence Sterzikova uskupení.

Svoboda, demokracie a sociální spravedlnost

Spolu se sloganem „Hlavně jít volit!“ se veřejné debatě bohužel ani letos nevyhýbá „Přemluv bábu“ étos. Pravda, už není tak ostrý jako dříve, ale nezmizel. Představa, že lidé nad 60 let nejsou svéprávní a my, svrchovaně demokratické potomstvo, bychom jim měli správně poradit, je hloupá. Máme přemlouvat naši bábu, ať nevolí komunisty? Připadá nám v pořádku citově vydírat naši bábu k nezvolení režimu, ve kterém prožila narozdíl o nás polovinu života? Nechte bábu svobodně se rozhodnout a smiřte se s tím, že existuje názorová pluralita. Můžete začít třeba u svých přátel, kde je situace zdánlivě snazší než v rodině. 

Tento velkolepý marasmus, kdy se levice zaměňuje s pravicí, demokraté se hádají s dezoláty a neexistuje jediná smysluplná volba, která by vyřešila aktuální problémy Česka, nabízí přeci jen jedno smysluplné východisko: bavit se s lidmi a pochopit jejich motivace volby. Je to daleko společensky přínosnější proces, než se ve společné bublině dojímat  kýčovitými videi nad svou vlastní morální nadřazeností. Většina konfrontací se totiž odehrává v online prostoru na sociálních sítích. V reálném offline životě se s lidmi ze svého okolí pravděpodobně shodnete na spoustě věcí, jinak bychom jako společnost už dávno nemohli existovat a každý by žil svou paralelní anarchii. Docela určitě totiž existuje velká část společnosti smýšlející levicově, ale ve státě, který je doslova posedlý odkazem komunismu a všechno levicové šmahem nálepkuje jako kolaborantské, je těžké se za tuto myšlenku byť jen postavit. 

Ať už tedy půjdete volit nebo ne, „nikdo se to nedozví“ – to nám aktuálně sdělují Motoristé na billboardech. Ale chceme žít ve společnosti, kde nemůžeme otevřeně komunikovat svoji volbu, která je často odrazem celého spektra vnitřních i vnějších vlivů? S drtivou většinou lidí se asi shodneme na tom, že demokracie je nejlepší možné zřízení, ve kterém společně žijeme, a že nic lepšího jsme zatím nevymysleli. Ale demokracie musí v první řadě myslet na slabé a zranitelné, jinak sama sobě podřezává větev. Dramatické rozevírání nůžek mezi lidmi, kteří ze současné situace profitují, a těmi, kteří nově končí na dávkách, nemůže žádná demokracie ustát. A to ani se Štítem. Nikdo příčetný přece neschvaluje obchodování se strachem, ale právě současná vláda mu dává zelenou. Opěvovaný projev Jiřího Mádla u příležitosti předávání stříbrných medailí Senátu ČR je v mnohém velmi inspirativní, ale jako všechny podobné demokratické projevy zapomíná na jednu základní věc: chvály se nenajíš. Pokud bych mohla mít k demokratickým stranám jedinou prosbu, tak tu, aby na tohle nezapomínaly.