„Stejně jako jsme během apartheidu říkali, že je nevhodné, aby mezinárodní umělci vystupovali v Jižní Africe, ve společnosti založené na diskriminačních zákonech a rasové exkluzivitě, tak by bylo špatné, kdyby Kapská opera vystupovala v Izraeli,“ řekl v roce 2010 Desmond Tutu, jihoafrický teolog a bojovník proti apartheidu.
Hnutí BDS (prosazující bojkot, stažení investic a sankce), založené roku 2005 palestinskou občanskou společností, usiluje o ukončení izraelské okupace z roku 1967, odstranění institucionální diskriminace odpovídající definici apartheidu OSN a uznání práva na návrat palestinských uprchlíků vyhnaných v roce 1948. Jedním z nástrojů, které používá, je právě kulturní bojkot. Jeho klíčovým cílem je odhalit spoluúčast izraelských uměleckých institucí na režimu oprese a budování „brandu“ (značky) Izraele. Izraelská vláda zahájila v roce 2006 kampaň „Brand Israel“. Ta měla zlepšit image Izraele v zahraničí skrze „bagatelizování náboženství a vyhýbání se jakékoliv diskusi o konfliktu s Palestinci“. Cílem bylo prezentovat Izrael jako „relevantní a moderní“ zemi.
Drtivá většina Izraelců a Izraelek vojenskou povinnost plní a tak se na násilí v Gaze podílí aktivně či mlčky.
Bojkot je jedním z nenásilných nástrojů, jak se postavit bezpráví. V posledních měsících se kulturní bojkot Izraele výrazně rozšířil a začíná zasahovat film, literaturu, hudbu i mezinárodní kulturní a sportovní události. Tento trend odráží rostoucí tlak umělectva, institucí i místních samospráv na to, aby se kulturní svět distancoval od izraelských institucí obviňovaných z porušování lidských práv Palestinců a Palestinek.
Více než 5 000 pracujících ve filmovém průmyslu z celého světa podepsalo závazek, že nebudou spolupracovat s izraelskými filmovými institucemi. Mezi podepsanými jsou třeba Mark Ruffalo, Javier Bardem nebo Aimee Lou Wood. Hlavní izraelské filmové festivaly včetně Jeruzalémského filmového festivalu, Mezinárodního filmového festivalu v Haifě, Docavivu a TLVfestu nadále spolupracují s izraelskou vládou. Tedy vládou která přes dva roky prováděla to, co přední odbornictvo definovalo jako genocidu Palestinců a Palestinek v Gaze. Výzva je určena filmovým pracujícím k tomu, aby odmítli spolupracovat s izraelskými institucemi, které se podílejí na porušování lidských práv palestinského lidu ze strany Izraele. V prohlášení, jež se odvolává na výzvu palestinského filmařstva, se píše:
„Jako pracující ve filmovém průmyslu si uvědomujeme sílu kinematografie formovat vnímání. V této naléhavé krizové situaci, kdy mnoho našich vlád umožňuje masakr v Gaze, musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom se vypořádali se spoluvinou v této neúprosné hrůze“, píše se v úvodu manifestu. Odkazuje se taky na stanovisko Mezinárodního soudního dvora OSN, který rozhodl, že v Gaze existuje reálné riziko genocidy. Pár měsíců na to stejný soud ustanovil, že okupace Západního břehu Izraelem je nelegální a musí skončit.
„Inspirováni organizací Filmmakers United Against Apartheid, která odmítla promítat své filmy v apartheidní Jižní Africe, se zavazujeme, že nebudeme promítat filmy, vystupovat ani jinak spolupracovat s izraelskými filmovými institucemi – včetně festivalů, kin, vysílacích společností a produkčních společností –, které jsou zapleteny do genocidy a apartheidu vůči palestinskému lidu,“ uzavírá manifest.
Na hudební scéně vznikla mezinárodní iniciativa „No Music for Genocide“, k níž se připojily stovky hudebníků, hudebnic a vydavatelství. Umělectvo v rámci této kampaně žádá, aby jejich hudba nebyla dostupná v Izraeli prostřednictvím streamovacích platforem. Cílem je symbolicky i ekonomicky vyjádřit odpor vůči pokračující okupaci.
I některá města vzala iniciativu do svých rukou. Například Barcelona nedávno odhlasovala přerušení institucionálních vztahů s izraelskou vládou a pozastavení dohody o přátelství s městem Tel Aviv.
Pokrytectví na pódiu Eurovize
Rusko bylo vyloučeno z Eurovize po eskalaci ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022, protože tato soutěž prý „podporuje základní hodnoty demokracie“. Ředitel Martin Österdahl k tomu řekl, že Eurovize dlouhodobě odráží trendy a náladu v Evropě — je nejen hudební soutěží, ale i kulturním momentem, který více spojuje, než rozděluje. Soutěž podle něj mimo jiné také ctí solidaritu.
Nejsledovanější zábavní show v Evropě však dosud přes četné výzvy k bojkotu Izraele, jeho účast zatím nezakázala. O tom, jestli bude Izrael už třetí rok poté, co byl obviněn z páchání genocidy, v soutěži participovat, se rozhodne v hlasování na začátku listopadu. Organizace k tomuto kroku přistoupila potom, co v posledních týdnech Irsko, Nizozemsko, Slovinsko, Island a Španělsko oznámily, že zváží odstoupení z Eurovize, pokud se Izrael bude i nadále účastnit. Evropská vysílací unie (EBU) potvrdila, že pozve 68 členských zemí, aby se vyjádřily na valném shromáždění. Kancléř Friedrich Merz prohlásil, že pokud bude Izrael vyloučen z Eurovize 2026, Německo se této soutěže nezúčastní.
Podle izraelského serveru Ynet EBU „neoficiálně“ sdělila izraelským zástupcům, že se musí dočasně stáhnout ze soutěže. Pokud však Izrael chce v soutěži zůstat, musí vystoupit pod neutrální vlajkou – podobně jako tomu bylo v případě ruských sportovců na nedávných olympijských hrách.
Slzy izraelských liberálů
Izraelský ministr kultury a sportu Miki Zohar reagoval na výzvu filmařstva slovy: „Pokus o bojkot izraelských filmařů a institucí je cynický a neopodstatněný. (…) Místo toho, aby byla kultura využívána jako most pro dialog, mění se v politický nástroj pro podněcování a bojkot. Izraelská kinematografie bude i nadále vzkvétat, oslovovat srdce a dosahovat úspěchů po celém světě, navzdory všem pokusům o bojkot a poškození,“ dodal ministr.
Nadace Yehoshua Rabinowitz, která je největším izraelským filmovým fondem, dodala, že kulturní bojkoty nepřispívají k řešení konfliktu ani k politickým změnám. Tvrdí, že „škodí především tvůrcům, studentům a mladým kulturním profesionálům, kteří se zasazují o rovnost, lidská práva a dialog. Přerušení kulturní spolupráce nepřinese pozitivní politickou změnu, ale prohloubí odcizení a rozdělení. Správnou cestou k míru a spravedlnosti je posílení přeshraničního kulturního dialogu, nikoli uvalení bojkotů, které maří komunikaci a umlčují hlasy volající po změně.“
Izraelští liberálové a liberálky z oblasti kultury a umění vyjadřují překvapení, že jsou v zahraničí terčem bojkotu, a přirovnávají svou situaci k ruským či íránským disidentům. Hanín Mažadlí, autorka názorového sloupku v magazínu Haaretz, toto srovnání považuje za falešné a pokrytecké. Ačkoliv je izraelská kulturní scéna pokládána spíše za levicovou a vytváří i díla kritizující židovskou nadřazenost jako stavební kámen státu, prakticky se umělectvo podílí na podpoře genocidy – zejména účastí v armádě.
Drtivá většina Izraelců a Izraelek vojenskou povinnost plní a tak se na násilí v Gaze podílí aktivně či mlčky. Zatímco disidenti v autoritářských režimech riskují život a svobodu, izraelští odpůrci a odpůrkyně vlády mohou protestovat a odmítnout vojenskou službu bez existenčních následků. Tzv. refuznici, kteří odmítnou povinnou vojenskou službu jsou zavření ve vězení maximálně na pár měsíců. Čelí taky společenskému odsouzení, ale nejsou na rozdíl od zmíněných íránských a ruských disidentů v přímém ohrožení života.
Genocida v pásmu Gazy není prováděna diktaturou, ale státem, který se nazývá demokratickým a jehož židovští občané mají svobodu se proti němu postavit. Zločiny nejsou páchány pod totalitním nátlakem, ale na základě kolektivního rozhodnutí, s aktivní nebo tichou spoluprací majority Izraelců. Několik průzkumů, včetně toho, co byl provedený Hebrejskou univerzitou v Jeruzalémě na začátku června 2025, přineslo mrazivou statistiku: drtivá většina židovských Izraelců souhlasí s tvrzením, že „v Gaze nejsou žádní nevinní“. Většina opozice v Izraeli nebojuje proti samotnému systému, ale jen proti Netanjahuově osobě a jeho vládě, přičemž přijímá struktury, jež umožňují okupaci a násilí. Podle Mažadlí proto většina opozičníků nebojuje za skutečnou změnu – neútočí na základní princip židovské nadřazenosti, která tvoří jádro diskriminačního režimu.
Více než 50 významných izraelských dokumentaristů a dokumentaristek podepsalo otevřený dopis, v němž vyjadřují „hluboké zahanbení“ a „bezmocnost“ nad jednáním Izraele v Gaze a deklarují svou podporu bojkotu izraelských kulturních institucí ze strany mezinárodní filmové komunity.
Izraelský dokumentarista Barak Heymann píše ve svém sloupku Jako izraelský filmař děkuji všem, kteří bojkotují moje dílo, že „není pochyb o tom, že kulturní bojkot Izraele poškodí nejen fašisty, ale i dobré a odvážné lidi. No a co? Je to malá cena za ukončení genocidy.“
„Stát Izrael – prostřednictvím své armády, ve které slouží naše děti, synovci a neteře, sousedé, studentky a vnoučata, a s pomocí peněz z daní, které všichni platíme – v současné době vraždí jiný národ. Ničí ho a odsuzuje všechny, kteří ještě nebyli zabiti, k životu ve věčném uprchlictví, bez úmyslu přestat. Naopak. Čím více Izrael zabíjí, tím více touží po dalším zabíjení. Co je přirozenějšího než bojkotovat jakoukoli veřejnou instituci podporovanou vražednou krvavou vládou Státu Izrael?“ pokračuje Heymann.
„Jako tvůrce dokumentárních filmů, který za účelem financování své práce žádal (a nadále žádá) o podporu z místních filmových fondů. Ačkoliv nesouhlasím se světonázorem mnoha osob, které je vedou, jsem já sám spolu s nimi financován izraelskou vládou. Vítám všechny, kteří proto nechtějí promítat mé filmy, a děkuji jim za to.“
Jihoafrický moment
Kritici bojkotu často tvrdí, že ohrožuje svobodu projevu, avšak iniciátoři zdůrazňují, že se nikdy nevolá po ostrakizaci jednotlivých izraelských umělců či akademiků, nýbrž k bojkotu všech izraelských institucí zapojených do režimu útlaku a děl, které jsou těmito institucemi financované.
Přirovnání Izraele k Jihoafrické republice v éře apartheidu považují odborníci a odbornice za oprávněné – někteří jihoafričtí aktivisti, kteří sami bojovali proti apartheidu, dokonce tvrdí, že izraelský systém je ještě sofistikovanější a brutálnější. A proto se nyní zasazují za svobodu Palestinců a Palestinek. Ostatně předminulý týden byl spolu s dalším účastnictvem nenásilné Global Sumud Flotily izraelskou armádou zatčen i vnuk Nelsona Mandely, Nkosi Zwelivelile „Mandla“ Mandela.
„Potřebujeme vybudovat globální momentum souběžných kampaní bojkotu izraelských kulturních institucí a sportovních utkání, které nakonec vytvoří dostatečný tlak na vlády, a ty pak konečně přistoupí k praktickým krokům,“ říká Andrew Feinstein, další významný oponent apartheidu. Pouze ekonomické sankce, celosvětové zbrojní embargo a diplomatická izolace nakonec donutí Izrael zastavit brutální genocidu v Gaze, a hlavně strukturální útlak Palestinek a Palestinců. Tak jako tomu bylo u konci apartheidu v Jižní Africe v roce 1994. Itálie nedávno zažila vlnu celostátních stávek a protestů s rekordní účastí. Italská vláda na to reagovala vysláním jedné své vojenské lodi, aby doprovázela Global Freedom Flotillu do Gazy. (Zřejmě pod tlakem ji ale v kritickém momentu odvolala zpět.) Jak nám pravidelně připomíná zvláštní zpravodajka OSN pro okupovaná palestinská území Francesca Albanese už od podzimu 2023: „Úmluvy o genocidě ukládají členským státům dvojí povinnost, a to zabránit genocidě, aby k ní vůbec nedošlo. Jakmile se projeví úmysl, a to i genocidní úmysl, vzniká již povinnost zasáhnout, protože se jedná o trestný čin.“
Kino Pilotů a izraelské filmy
Zatímco Izrael v Gaze přes dva roky páchal genocidu, pražské Kino Pilotů bude v půlce října hostit už po několikáté festival izraelského filmu. Akce probíhá pod záštitou velvyslankyně Státu Izrael v ČR Anny Azari. Výběr filmů ani náznakem nekritizuje izraelskou brutální genocidu v Gaze nebo apartheidní vládu. Naopak buduje „brand Izrael“ a kromě dvou filmů, které se věnují masakru 7. října, by to podle nabídky snímků mohlo vypadat, že se nic tak výjimečného v posledních dvou letech v Izraeli ani nestalo. Převažují témata o mezilidských vztazích nebo o lidech na socioekonomickém okraji. Dva filmy tématizují historické události – heroické výkony izraelských vojáků v jomkipurské válce a politickou kariéru bývalého izraelského premiéra Ehuda Baraka, „který mimo jiné vypracoval plán na likvidaci Jásira Arafata.“ Připomíná to video z Tel Avivu, kde si izraelské obyvatelstvo užívá normální život, zatímco pár kilometrů od nich okolo dvou milionů lidí umírá hlady, pod bombami nebo kvůli nedostatku zdravotní péče. Izraelští podcasteři se tak můžou ve svých pořadech bavit představou, že by se během koncertů dokonce rádi koukali na živé záběry na trpící obyvatelstvo v Gaze.
V půlce září zahájila koalice téměř 400 prominentních obyvatel Ghany na lokální poměry bezprecedentní kampaň požadující okamžité zrušení izraelského filmového festivalu, který se měl konat v Accře, čímž Ghana vstoupila do globálního hnutí kulturního bojkotu kvůli genocidě v Gaze. Široká koalice občanské společnosti festival označila za „sionistickou propagandistickou akci“ zaměřenou na odvedení pozornosti od genocidy a apartheidu během dalšího stupňování násilí v Gaze. Festival nakonec proběhl s velmi malou účastí a doprovázen protestními akcemi. Praha ale zřejmě sionistickou propagandu v Praze přivítá s otevřenou náručí. Česko tak dál zůstává „hlasem Izraele v Evropě“ – jak hrdě prohlásil tehdejší premiér Petr Fiala před plným Staroměstským náměstím, které ho odměnilo potleskem.
Text byl napsán před uzavřením příměří a pozastavením genocidy. Dohody o příměřích Izrael v minulosti jak v Gaze, tak v Libanonu porušoval.
Autorka je editorkou sborníků Jestli mám zemřít, ať je to příběh a Na této zemi je pro co žít.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás