Fotbal na prodej. Čeští miliardáři objevili kouzlo sportwashingu

Viktorce jsem začal fandit někdy na přelomu nultých a desátých let. Mám ve sportu rád příběhy outsiderů, kteří si hrdinně vyšlápnou na silnější, a fotbalový tým z Plzně tehdy přesně takový začal psát. Neznámý trenér Pavel Vrba na západě Čech postavil tým hlavně z fotbalistů, kteří předtím pohořeli ve velkých českých klubech a už o ně nikde nebyl zájem. Pod vedením skvělého stratéga ale znovu pookřáli a zrodila se legenda o podceňovaném týmu z periferie, který se skromným rozpočtem konkuruje těm nejbohatším pražským velkoklubům.

Zatímco třeba v Německu platí nařízení, podle něhož má mateřský sportovní oddíl většinový podíl na rozhodování ve věcech, které se týkají klubu, u nás samozřejmě platí, že čí chleba jíš, toho píseň zpívej.

Na jaře 2011 jedenáctka v čele s kapitánem Pavlem Horváthem slavně dokráčela k historicky prvnímu titulu pro Plzeň v české lize. Následně si Viktorka proklestila cestu i do Ligu mistrů, kde změřila síly s FC Barcelonou nebo AC Milán. Prostě pohádka, kterou dovršila účast v osmifinále Evropské ligy a druhý český titul v sezóně 2012/13. Další přišel hned v té další.

Od té doby Viktorka patří mezi elitní české týmy, byť podle slov klubového šéfa Adolfa Šádka jde každou sezónu „s klackem proti tankům“. Rozpočtem se nikdy nemohla rovnat pražským S nebo ostravskému Baníku, takže si finance musela vykopat výbornými výkony v evropských pohárech anebo prodejem nejšikovnějších hráčů. Trenéři pak pokaždé museli páteř týmu skládat od nuly, ale nějak se to vždy povedlo a Viktorka od té doby přidala ještě tři další tituly. Měřeno počtem ligových titulů není za posledních 15 let v Česku úspěšnějšího klubu, což je v evropském měřítku vzhledem k rozpočtům klubu naprosto výjimečné.

Zpráva z konce minulého týdne ale všechno mění. Novým majoritním vlastníkem FC Viktoria Plzeň se stal miliardář Michal Strnad, majitel zbrojařské firmy Czechoslovak Group (CSG) a aktuálně podle agentury Bloomberg nejbohatší Čech s majetkem v hodnotě 379 miliard korun. Teprve třiatřicetiletý Strnad, který poslední roky zbohatl na prodeji munice v souvislosti s konfliktem na Ukrajině, tak vstoupil do exkluzivního miliardářského klubu. Ocitl se zde po boku fosilního magnáta Daniela Křetínského vlastnícího Spartu a kontroverzního investora Pavla Tykače, který je už dva roky v čele Slavie Praha.

Z outsidera se „moje“ Viktorka najednou přes noc stala elitou, přinejmenším co se finančního zázemí týče. A já nutně stojím před otázkou, jestli dál fandit týmu, který vlastní miliardář vydělávající na ozbrojených konfliktech. Chci se vůbec osobně účastnit mohutného sportwashingu, na němž se český fotbal podílí? Bohužel se zdá, že už vlastně ani nemám na vybranou.

Lidé jako my?

Vstup velkého kapitálu do českého fotbalu je samozřejmě spojený s devadesátkami. V srpnu 1991 s velkou pompou koupil Slavii Praha americký podnikatel s českými kořeny Boris Korbel a chvíli roztáčel divoký finanční kolotoč, který ale na dnešní poměry vypadá jako nevinná hra s drobnými. Korbel zjistil, že ho funkcionáři v Praze nejspíš okrádají a z klubu se po dvou letech stáhl stejně rychle, jako přišel. Slavii pak nějaký čas držela nad vodou britská společnost ENIC a éru nejistoty ukončil v roce 2015 vstup čínské investiční skupiny CEFC China.

V globalizovaném světě možná dávalo spojení smysl, ale být fanouškem Slavie, nejspíš bych cítil podivnou pachuť, že můj klub patří záhadné asijské korporaci napojené na čínský stát navíc přes prezidenta Zemana. V naší dekádě spolupráce navíc začala drhnout a v prosinci 2023 klub odkoupil uhlobaron Pavel Tykač. Sedmý nejbohatší Čech si možná vzal příklad od jiného miliardáře Daniela Křetínského, jehož J&T převzalo v roce 2004 po éře chaosu a neprůhledných vlastníků fotbalovou Spartu Praha. Klub se pod jeho vedením stabilizoval, byť výsledkově je to poslední roky spíše jízda na tobogánu.

Tykač, Křetínský a Strnad jsou ale jen vrcholem pyramidy, během posledního roku změnilo majitele víc českých klubů. FK Liberec vloni převzal podnikatel Ondřej Kania, Jablonec minulý měsíc koupil Jakub Střeštík podnikající v nemovitostech, nového majitele má i Sigma Olomouc, do níž nedávno vstoupila společnost SPL Holding a Pardubice nově vlastní Karel Pražák patřící do třicítky nejbohatších Čechů.

Scénáře si jsou vždy hodně podobné – bohatí, mocní podnikatelé, jejichž majetek po pandemii vesměs pohádkově narostl, si pořizují fotbalové kluby jako své hračky. Plní si tím dětské sny a můžou se s nimi chlubit svým kamarádům. Prestiž hraje v jinak ztrátovém fotbalovém byznysu určitě důležitou roli, stejně jako šance proniknout vedlejšími vrátky mezi vyvolené českého byznysu, s nimiž pak můžete na tribuně navázat neformální vztahy.

Skutečným trumfem těchto her je ale nepochybně tzv. sportwashing, tedy schopnost přepsat veřejný obraz skrze hojně sledovanou sportovní atrakci. Dosud se tento termín používal hlavně pro autoritářské státy, které si pořádáním velkých sportovních podniků, jako jsou olympijské hry, vylepšují mezinárodní renomé – v nedávné minulosti se to týkalo třeba Ruska nebo Číny. Sportwashing ale využívají i miliardáři, kteří si potřebují naklonit přízeň veřejnosti.

Slávista Tykač byl možná dříve zapsaný u většiny lidí jako kontroverzní hrdina devadesátkové transformace, jehož mediální obraz obsahoval celou řadu kauz, z nichž několik se dostalo až k vyšetřování policií. V roli zachránce oblíbeného klubu ale mohl konečně zahájit rebranding do dobrosrdečného muže fotícího se s klubovou šálou na krku. Křetínský se obdobně může usmívat z fotek z tribuny a vystupovat na veřejnosti jako ochránce národních tradic. K nim kromě domácích stoletých fotbalových klubů nejspíš patří i jeho fosilní průmysl, pro jehož zachování je ochotný udělat cokoliv, včetně ovlivňování veřejného mínění skrze svá média.

Tykačovy a Křetínského uhelné elektrárny můžou dál vesele vypouštět do ovzduší toxické látky a jejich lobbisté v zákulisí blokovat přechod na čistší energii, média ale oba pány ukazují jako roztomilé figurky bodrých strýců, kteří udržují nad vodou oblíbené fotbalové kluby. Jestli si v starověku získávali římští císařové přízeň lidu skrz chléb a hry, dělají vlastně dnešní miliardáři to stejné. Ať lidé radši křičí na stadionech po rozhodčích a pěstují rivalitu mezi znepřátelenými kluby, hlavně ale ať neobrací svůj hněv proti oligarchům, kteří nás vedou do hořících pekel klimatického rozvratu.

Děsivý spektákl peněz

V mužském kolektivu se bez příslušnosti k fotbalovém klubu neobejdete a většinou odráží vaši geografickou příslušnost. Na gymnáziu a vysoké škole jsem fandil svému domovskému Znojmu, ale to odehrálo v první lize jen jednu sezónu a pak se trapně odporoučelo kamsi do suterénu a dosud z něho nevykouklo. Můj táta byl fanouškem Zbrojovky Brno, ta se nicméně poslední dekády také potýká s mizérií a aktuálně hraje až druhou ligu.

Moji starou lásku k pražským Bohemians spojenou s dětským obdivem k Antonínovi Panenkovi posílil před léty fakt, že se na záchraně stadionu v Ďolíčku podíleli samotní fanoušci. Jenže kdo chce fandit týmu, který se každý rok třese o sestup? Až tak daleko můj fotbalový masochismus nedosáhl, byť to mám na stadion ze Strašnic kousek.

Babička z máminy strany a podstatná část její větve naopak vždy přísahali na Spartu, ale z části Moravy, odkud pocházím, prostě nikdy nemůžete přiznat, že váš klub je z Prahy. Jsou to místa, kde ještě na začátku devadesátek majitelé aut s pražským SPZ vjezdem do města riskovali dlažební kostku v předním skle. Tyto lokálně-patriotické animozity mi vždy přišly dětinské, tedy kromě jediné sféry – fotbalového stadionu.

Takže se ze mě na začátku minulé dekády stal tak trochu „fanoušek úspěchu“ a začal jsem přísahat na Plzeň. Schytával jsem za to ale vesměs výsměch, obzvláště od kamarádů v hlavním městě, kde si přívrženci pražských S vymysleli konspirační teorii, že za úspěchy Viktorky stojí mafiánské praktiky všehoschopného Šádka, který zařídil, že Plzni se „přepískává“. Z horečnatého počítání penalt a odpuštěných červených karet naskakují fanouškům Sparty a Slavie žilky na čele a rádi vzpomínají na proslulý herecký výstup Davida Limberského z roku 2012, kdy nafilmoval pád, ze kterého se pak kopala rozhodující penalta proti Spartě.

S Limberským je nezapomenutelných historek víc, Plzeň má taky své svérázné hooligans, kterým věnoval dokumentarista Jiří Volek jeden neuvěřitelně vtipný díl ze série Kmeny. Poslední roky tým blízko vrcholu tabulky držel geniální trenér Miroslav Koubek, kterého ale na konci září odvolali po sérii zbytečných ztrát. Jasně, tým zažíval lepší a horší časy, nikdy se s ním fanoušci ale nenudili.

Moje fanouškovství se roky omezovalo na nedělní lovení pirátských streamů přenosů z české ligy z pochybných internetových zdrojů, ale letos na jaře jsem se konečně podíval i do Štruncových sadů. Dojala mě tabule slávy před stadionem, na které je podobizna klubové ikony a baviče Pavla Horvátha nebo vzpomínky na členy slavné Vrbovy éry, kteří už nejsou mezi námi – obránce Mariána Čišovského, který v roce 2020 podlehl amyotrofické laterální skleróze a Františka Rajtorala, který si před osmi lety vzal život během fotbalové anabáze v Turecku.

Zašel jsem si i do nedalekého Šenku na Parkánu, kam míří fanoušci po zápase. Samozřejmě se mi můžete vysmívat, že nic z toho ze mě ještě nedělá plzeňského klubistu, ale pořád je to víc, než jsem kdykoliv za život obětoval sportovnímu fandění. Plzeňské srdíčko tam prostě je!

Vstupem muničního miliardáře do klubu mi ale teď fanouškovství pořádně zhořklo. Klub nejspíš po éře „klacků“ získá kýženou finanční stabilitu, vstup velkých peněz může v dlouhodobém horizontu pomoci i české reprezentaci, ale z Viktorky to dělá jen další miliardářskou hračku. V globálním měřítku se poslední roky ve fotbalu roztočil absurdní kolotoč velkých peněz, který působí až apokalyptickým dojmem. Jako kdyby měl blyštivý fotbalový spektákl něco zakrývat.

Zatímco třeba v Německu platí nařízení, podle něhož má mateřský sportovní oddíl většinový podíl na rozhodování ve věcech, které se týkají klubu (zabraňuje to převzetí kontroly nad klubem externími investory), u nás samozřejmě platí, že čí chleba jíš, toho píseň zpívej. Kluby se tak stávají majetkem boháčů, kteří když si zamanou, mohou zbourat stadion na lukrativních pozemcích a postavit nový mimo centrum – jako se to v blízké době stane Spartě. 

Nestanu se jako fanoušek jednoho z mocných klubů teď sám součástí procesů sportwashingu? Není pochyb, že extrémně bohatí lidé jsou chybou v systému a představují velké nebezpečí pro demokracii. Nakonec to vidíme po celém světě. Těžko se smířit s tím, že i společnost, která se navenek tváří jako demokratická, je jen loutkou hrstky bohatých. Nejpopulárnější sport tyto tendence odráží a zároveň i tak trochu kryje. A než tleskat hrám miliardářů na fotbalovém stadionu nebo před obrazovkou, to si radši najdu jiný koníček.