Hostkou prvního z podcastů doplňujících reportážní sérii textů o alternativní spiritualitě Neříkejte tomu ezo, byla religionistka Zuzana Kostičová z katedry religionistiky Husitské teologické fakulty. Jedna z největších domácích expertek na alternativní spiritualitu se k tématu kdysi dostala skrze svůj odborný zájem o náboženství amerických Mayů. Na svém youtubovém kanále zveřejnila sérii přednášek o alternativní spiritualitě nahrané v době pandemie covidu. Dvacet tři přednášek a seminářů můžeme doporučit pro hlubší ponor do tématu.
V podcastu jsme si povídali o znacích alternativní spirituality, o jejích kořenech i vývoji v posledních letech, o konspiračním myšlení a představách o konci světa i o tom, proč ji neoznačovat slůvkem „ezo“.
Říkáte, že nějakou formu alternativní spirituality provozuje v Česku mezi čtyřiceti až padesáti procenty lidí, to je vysoké číslo. Co do toho všechno spadá?
Vysvětlit, co do toho všechno spadá, mi trvá na vysoké škole dva semestry. Je to spousta různých směrů, které se ne vždy samy k alternativní spiritualitě řadí. Kritéria se mění za pochodu, toto náboženství se pořád tvoří a my tak pracujeme s něčím, co nám podjíždí pod nohama, ale musíme se tomu přizpůsobit.
Do alternativní spirituality můžeme počítat různé typy mužské spirituality, ženské spirituality, psychedelické spirituality, některé typy eko spirituality, některé typy UFO spirituality a spoustu dalších věcí, které jsou hodně žité. Často si veřejnost stereotypně představuje, jak takový ezo člověk vypadá a kdo to je. Když se na to ale podíváme ze široka, tak jde o obrovskou spoustu nesmírně různorodých lidí. Každý k tomu bude přistupovat jinak, bude řešit něco jiného a bude mu to odpovídat na jiné typy otázek. Některé věci ale budou mít všichni tito lidé do velké míry společné.
A jaké věci to jsou?
Základní ideje jsou tři. Nejdůležitější z nich je představa o energii. V ní se míchá vědecké pojetí, ale i prvky vycházející ze západního esoterismu a představa magické síly, která dokáže měnit hmotu i člověka. Pak se tam míchají ideje o pralátce, ze které je utkán celý svět, které pocházejí spíše z filozofie. V alternativně spirituálním pojetí energie najdeme také vitalistické motivy života. Energie je pro alternativní spirituality centrální stejně, jako je Bůh centrální pro křesťanství.
Další zásadní ideou je holismus, tedy důraz na celistvost a myšlenka, že věci jsou propojené a neměly by se selektovat. Že svět je nějakým způsobem duální a že to není v pořádku. Mezi časté dichotomie patří například práce a volný čas, člověk a příroda, systém a jedinec, technologie a divočina a podobně. Jádrem myšlenky holismu je požadavek rovnováhy.
Třetí motiv, který považuji za zásadní, je spiritualizovaná představa lidského vědomí či lidského Já. Tato idea navazuje na starší křesťanské pojetí duše. Já dávám přednost termínu vědomí nebo lidské já, ale v prostředí alternativní spirituality, ve kterém se pohybují antropologové, se často říká duše.
Pořád se bavíme o náboženství, spiritualitě nebo symbolickém systému, (podle toho, jak se rozhodneme tomu říkat), který je velmi mladý. Nemá žádnou autoritativně fixovanou doktrínu. Samo o sobě by řeklo, že nemá dogmata a ani je mít nechce. Jestli je jednou mít bude, nebo ne, to je jiná věc. Za tři sta let to může být úplně jinak. To taky znamená, že je tam obrovská svoboda eklekticky si skládat spiritualitu. To ale neznamená, jak to předpokládala starší literatura, že tento eklekticismus je bezhraniční. I příznivci alternativní spirituality spolu komunikují, čtou, sledují videa a sdílejí klíčové myšlenky, které mezi sebou přebírají a socializují se do nich.
Můžeme tedy o alternativní spiritualitě přemýšlet jako o novém náboženství?
Když tu bude sedět nějaký můj kolega, který si bude myslet, že náboženství musí obsahovat velké organizace, jasně fixovanou doktrínu, autoritu a hierarchii, tak řekne, že ne. Já říkám, že ano. Pro mě jsou náboženství symbolické systémy, jejichž jádrem je konstrukce smysluplného světa. Když říkám konstrukce, myslím tím to, jakým způsobem si jakožto lidé vytváříme představu smyslu života, a to nikoliv individuálně psychologicky, ale celospolečensky v menších nebo větších skupinách. Náboženství nějak fungují, nějak se chovají a něco dělají a alternativní spiritualita to bezpochyby dělá taky.
Kontroverze okolo tohoto tvrzení vznikají, protože alternativní spiritualita slovo náboženství nemá ráda. A sama se takto identifikovat nechce. Není tím náboženstvím s církvemi, hierarchiemi, s papeži, svatými knihami a články víry, jednoznačně ne. Ale moje představa toho, co to je náboženství, není takováto. V dějinách lidstva byla spousta náboženství, která se chovala úplně jinak, přesto jsme jim vždy říkali náboženství.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás
