Posudková past: ostuda právního státu a katastrofa pro lidi s postižením

Ať už jde o příspěvek na péči, invalidní důchod nebo jiné dávky, na papíře je systém jasný: člověk s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem požádá o podporu, stát prostřednictvím odborníků posoudí jeho stav a rozhodne. Ve skutečnosti ale dotyčný člověk naráží na zkostnatělý, zacyklený, personálně vyčerpaný a nedůvěryhodný aparát lékařské posudkové služby (LPS).

Úkolem LPS je určit, v jakém stavu člověk je, kolik potřebuje péče a do jakého stupně závislosti má být zařazen. Od toho se odvíjí výše příspěvku na péči – maximálně 27 tisíc korun měsíčně, což odpovídá zhruba 5,5 hodině asistence denně při zákonné sazbě 165 korun za hodinu. Jenže lidé ve čtvrtém stupni úplné závislosti potřebují péči prakticky nepřetržitě: při hygieně, oblékání, vyprazdňování, nakrmení, polohování i přesunech. Nejde o pár hodin denně, ale o celodenní přítomnost druhého člověka. Systém je tedy nastaven tak, že nikdy nepokryje skutečné potřeby.

Stát se chová jako pojišťovna, která hledá sebemenší záminku, jak plnění odmítnout. Rozdíl je jen v tom, že u soukromé pojišťovny máte možnost odejít ke konkurenci.

Oficiálně se příspěvek na péči prezentuje jako nástroj, který umožňuje lidem s těžkým postižením zůstat doma, mezi blízkými, a ne v ústavu. Ve skutečnosti jde ale jen o částečný příspěvek – o záplatu, která se tváří jako celkové řešení. Většina rodin musí rozdíl doplácet z vlastních příjmů, anebo spoléhat na neformální pečující z rodiny, kteří dělají práci profesionální asistence zdarma a často na úkor svého zdraví i zaměstnání.

To má dvojí důsledek: stát může vykazovat, že plní závazek podpory domácí péče, zatímco realita v domácnostech je plná vyhoření, finanční nejistoty a pocitu, že systém lidi v nejtěžších situacích zradil. Místo přiznání reality ale stát hraje hru na to, že „něco dává“, a lidé v nouzi se musí spokojit s iluzí pomoci.

Podezřelí už od začátku

Krize posudkové služby není nic nového. Táhne se nejméně dvě dekády. Posudkoví lékaři často přesluhují, mají širokou pracovní agendu a jsou přetížení. Odborníků je málo, posuzují celou republiku, řízení se přerušují a hromadí. Pro lidi, kteří potřebují příspěvek okamžitě, aby si zajistili základní úkony života, je čekání rok či dva katastrofou. Situace přitom tvrdě dopadá nejen na potřebného, ale i na jeho okolí a v důsledku na celou společnost.

Nejlépe absurditu systému ukazují konkrétní osudy. Paní Míša žije s kvadruplegií a je zcela odkázaná na pomoc okolí. LPS ji však vyhodnotila jako schopnou sebeobsluhy odpovídající třetímu stupni závislosti jen proto, že si pořídila moderní sportovní pomůcku s elektropohonem, která jí umožňuje pohyb venku. LPS jí na základě toho neposkytla čtvrtý stupeň, přitom posuzovaným parametrem byla její (ne)schopnost písemné komunikace, která se sportovní aktivitou vůbec nesouvisí.

Pro žadatele je to psychicky devastující. Už samotné podávání žádosti o příspěvek znamená, že musí otevřeně přiznávat vlastní bezmoc, popisovat do detailů, co všechno nezvládá – často před cizími lidmi. A když se pak z posudku dozví, že mu úřad nevěří, že „přece něco zvládne“, působí to jako zpochybnění jeho důstojnosti. Místo aby stát uznal obtížnou realitu a nabídl podporu, posílí u nemocného pocit nedůvěry a stigmatizace.

Když právo neplatí

Pokud stát příspěvek odepře, může se člověk bránit žalobou. Jenže soudy si znovu vyžádají posudek – od stejné LPS. Občan tak stojí proti soupeři, který je zároveň rozhodčím. Práva zaručená Ústavou a mezinárodními úmluvami se stávají prázdným papírem.

Absurdní podstatu systému ilustruje případ Martina Prymuse, aktivisty a zakladatele iniciativy Postižení proti ČSSZ. Ve své námitce podjatosti popisuje, jak je lékařská posudková služba propojená s Českou správou sociálního zabezpečení (ČSSZ). Obě instituce spadají pod Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), a právě ony pak vydávají posudky, které se stávají rozhodujícím důkazem u soudu. Ten přitom nemůže rozhodnutí správního orgánu změnit – může ho jen vrátit zpět k novému posouzení. Výsledek? Perpetuum mobile, v němž stát potvrzuje sám sebe.

Posudky často vypracovávají lékaři s jinou specializací, bez jasné metodiky a bez řádného odůvodnění. Stejné onemocnění tak může být v různých regionech posouzeno naprosto odlišně. Ombudsman i nezávislí experti na to upozorňují roky – bez odezvy.

Pro hendikepované to znamená nekonečné cykly řízení, odvolání a vracení věcí zpět k orgánům, které jejich žádost odmítly už poprvé. Ve chvíli, kdy se člověk místo léčby nebo adaptace na své postižení musí soustředit na byrokratickou bitvu se státem, je to nejen nedůstojné, ale i kontraproduktivní. Výsledek? Psychické vyčerpání, zhoršení zdravotního stavu, chudoba a ztráta důvěry ve stát. Lidé, kteří by měli být podporováni, se ocitají v ještě hlubší marginalizaci a často rezignují na jakoukoli další obranu svých práv.

Úspory, nebo šikana?

Oficiálně má jít o hospodárnost. Ve skutečnosti ale LPS funguje jako obranný mechanismus, jehož cílem je vyplatit co nejméně peněz – bez ohledu na zákonný nárok a lidskou důstojnost. Stát se chová jako pojišťovna, která hledá sebemenší záminku, jak plnění odmítnout. Rozdíl je jen v tom, že u soukromé pojišťovny máte možnost odejít ke konkurenci. U státu ne – ten má monopol a rozhoduje zároveň o pravidlech hry i o jejich výkladu.

Pro stát jsou to peníze, úspora v tabulkách a statistikách. Pro konkrétního člověka to ale znamená rozdíl mezi důstojným životem a naprostou nouzí. Mezi tím, jestli má na základní hygienu a jídlo, nebo musí žít v podmínkách, které by soud zdravého rozumu označil za nelidské. Právě v tom se odhaluje skutečná podstata systému: nejde o pomoc, ale o kontrolu. Nejde o podporu lidí ve složité životní situaci, ale o test jejich vytrvalosti, poslušnosti a ochoty donekonečna prokazovat svou bezmoc. To, co stát nazývá „finanční efektivita“, je ve skutečnosti institucionalizovaná šikana těch nejslabších.

Postižení proti ČSSZ

Proti tomuto mechanismu se staví již zmíněná iniciativa Postižení proti ČSSZ. Sdružuje lidi se zdravotním postižením, kteří mají zkušenost s posudkovým řízením a často i se šikanózním jednáním úřadů. Iniciativa sdílí konkrétní příběhy, poskytuje právní osvětu a vytváří veřejný tlak na změnu. Její členové otevřeně mluví o systematickém porušování práv a odmítají představu, že postižení „zneužívají dávky“.

Hlas těchto lidí má přitom zvláštní sílu – nejde o akademické analýzy ani o zprávy úřadů, ale o autentické výpovědi lidí, kteří denně čelí důsledkům nefunkčního systému. Právě jejich zkušenosti ukazují, že problém není v jednotlivých pochybeních, ale v samotné konstrukci posudkové služby a v její provázanosti s Českou správou sociálního zabezpečení.

Postižení proti ČSSZ se tak stávají nejen obhájci vlastních práv, ale i reprezentanty širšího boje za důstojnost a spravedlivé zacházení. Veřejně odmítají obraz, který stát roky přiživuje – že lidé se zdravotním postižením jsou potenciální podvodníci, kteří musí být pod neustálou kontrolou. Naopak ukazují, že právě tato nedůvěra a represivní logika vede k porušování práv, prodlužování řízení a zbytečnému utrpení.

Svou aktivitou inspirují další: nejen lidi s postižením a jejich rodiny, ale i právníky, neziskové organizace či politiky, kteří vnímají, že tlak zdola je nezbytný. Bez něj by systém dál fungoval postaru, krytý složitostí legislativy a mlčením soudů. Iniciativa tak plní roli, kterou by měl plnit stát sám – otevírá debatu, nastavuje zrcadlo a připomíná, že lidská práva nelze vyměnit za rozpočtové škrty ani za pohodlí byrokracie.

Nefunkční služba

Posudková služba dnes není funkční. Nezajišťuje, aby lidem pomoc přišla včas, ani neposuzuje spravedlivě a nezávisle. Obrana je přitom absurdní: stát se soudí sám se sebou, zatímco občan – ten, kdo je na pomoc skutečně odkázán – ztrácí zdraví, důstojnost i důvěru ve spravedlnost. Každý další odklad, přerušení řízení či formální zamítnutí znamená konkrétní lidské utrpení: nedostupnou péči, rodiny na hraně vyčerpání, seniory a lidi s postižením ponechané napospas systému, který měl být jejich oporou.

Pokud má Česká republika brát vážně vlastní zákony i mezinárodní závazky v oblasti práv lidí se zdravotním postižením, je nejvyšší čas tenhle systém zásadně změnit. Nestačí jen kosmetické úpravy nebo sliby o digitalizaci. Potřebujeme posudkovou službu, která bude skutečně nezávislá na ministerstvu i ČSSZ, transparentní ve svých rozhodnutích a dostatečně personálně zajištěná, aby zvládala agendu v reálném čase. Jinak bude dál platit, že spravedlnost v sociálním systému není nárok, ale loterie – a v ní prohrávají ti nejslabší.

Autor je sociální pracovník.