Fenomén drag v posledních více než deseti letech pronikl do mainstreamu hlavně díky původně americké, dnes už globální reality show RuPaul’s Drag Race. Jejímu tvůrci RuPaulovi Charlesovi se podařilo vytvořit formát, který byl na jednu stranu autenticky queer a na druhou dokázal oslovit mainstreamové publikum daleko přesahující samotnou queer scénu. Kombinace klasického formátu talentové soutěže a tradice drag queens dokáže neobyčejně chytlavě oslovovat queer publikum, ale zároveň chytře a vtipně komunikuje postoje, estetiku a problémy queer lidí ven vůči „většinové“ společnosti.
Drag Race má i své limity a problémy, které se týkají jak toho, jaké typy dragu reprezentuje a jaké naopak ne, co je ve skutečnosti zač samotný RuPaul, jak si jeho pojetí dragu rozumí s některými odnožemi feminismu nebo jaké nároky klade na drag performerstvo. Zároveň je ale nepopiratelné, že jde o formát, kterému se podařilo překonat mnoho komunikačních bariér a vytvořit obecně přijímanou platformu k debatě o homofobii, body positivity, duševním zdraví a veřejném obrazu queer osob – a zároveň ukázat, že queer bavičstvo je zábavné nejen pro queer publikum.
Pořadu se mimořádně povedlo představit publiku specificky české kontexty queer a drag kultury tím, že pracuje s archivními materiály České televize i staršími československými filmy.
Jen díky Drag Race mohl vzniknout takový formát, jakým je skvělá série HBO Jsme tu, v níž slavné drag queens jezdí po konzervativních státech USA, mluví s tamními queer osobami a přímo se konfrontují se zdejšími homofobními náladami.
Dává naprostý smysl, že formou, skrz kterou RuPaul pronikl do mainstreamu, je právě drag. Už dlouho předtím se o něm mluvilo jako o jednom z ústředních prostředků zviditelňování queer komunit. Stylizace performerstva do groteskně stereotypizovaného obrazu určitého genderu totiž jednak naplno odhaluje, že gender jako takový je konstrukt, a za druhé až pudově dráždí zastánce „tradičních rolí pohlaví“. Drag je navíc přímo navázaný na estetiku camp, která je primárně s gay komunitou spojená přinejmenším už od dob Oscara Wilda. Jakožto typ performance pak drag provází queer historii po celé dvacáté století.
Třpytkový vlak
Talk show Chi Chi na gauči, která vychází na iVysílání České televize od konce července, přímo a vědomě navazuje na linii „mainstreamového“ dragu odstartovanou právě Drag Racem. Mnoho z toho, co se vedlo RuPaulovi, se daří i tady, i když za cenu toho, že tak trochu nutí případné nové diváctvo naskočit do naplno rozjetého třpytkového vlaku.
Sedm zhruba dvacetiminutových epizod v režii Petry Chaloupkové (teleRevize) se skládá z rozhovorů, které „matka českého dragu“ Chi Chi Tornádo vede pokaždé s jinou osobností spojenou s drag performancemi. A přestože česká, resp. československá drag scéna není nijak velká, podařilo se v jednotlivých epizodách obsáhnout její celkem široké spektrum od nebinárního performerstva, které staví na principu genderfuck, přes drag kinga, tedy cis ženu performující stereotypního muže, až po heterosexuálního mainstreamového herce, který drag dělá čistě pro zábavu. Mimochodem, všechny tyto vyjmenované polohy se v Drag Race, který si zakládá dominantně na tradici gayů převlékajících se za ženy, vyskytují jen ojediněle jako anomálie.
Také volba moderátorky, tedy Chi Chi Tornádo je mimořádně šťastná, protože jde o osobnost, kterou zná několik generací divaček a diváků a která přemosťuje moderní drag a starší domácí formu queer crossdressing performance, kterou je travesti. Na jednu stranu podobně jako RuPaul ztělesňuje tradici, na druhou se k ní upřímně hlásí většina současných mladých drag queens.
Chi Chi také udává tón celé talk show svou personou upovídané tetky s prořízlou pusou, která mnohem lépe komunikuje s českou mainstreamovou televizní zábavou než RuPaulova osobnost shovívavé, ale zároveň svrchované dragové divy. Díky Chi Chi působí pořad jako nezávazné, ale zábavné tlachání prokládané přisprostlými vtipy, díky čemuž se zase daří hlubší témata dostávat k publiku nenuceněji.
Pořadu se mimořádně povedlo představit publiku specificky české kontexty queer a drag kultury tím, že pracuje s archivními materiály České televize i staršími československými filmy. Díky tomu se třeba můžeme dozvědět, jak zásadním queer dílem je snímek Stříbrný vítr nebo jak formativní byl pro českou travesti a drag scénu mim Jaroslav Čejka. Pokud by měl drag do budoucna zakořenit v českých mainstreamových médiích, pak bude právě takové opěrné body v domácí popkultuře nutně potřebovat.
Drag mění životy
Definitivní „queer ikonou“ se ale díky pořadu Chi Chi na gauči stal Ondřej Brzobohatý, tedy zmíněný heterosexuální mainstreamový herec, který nicméně občasně vystupoval pod drag jménem Tiffany Richbitch – a snad nadále vystupovat bude, i když momentálně v reakci na nenávistné ohlasy na první díl talk show prohlásil, že se svou drag identitou končí. Brzobohatý totiž v rozhovoru mluví jako zasvěcená osoba, která drag velmi dobře chápe, bere ho za svůj a dokáže ho vysvětlovat nezasvěcenému publiku.
Takové dragové „ambasadory“ z oblasti mainstreamového showbyznysu český drag a vůbec queer lidé také potřebují – a RuPaul si ostatně právě takové osobnosti občas zve do Drag Race jako hostující porotce. Legendární je v tomhle ohledu zejména hostovačka komika Jeffa Goldbluma, který vypadá, jako kdyby během show prodělal zásadní životní prozření.
Ve zbylých dílech už Chi Chi Tornádo mluví přímo s osobnostmi, které jsou známé výhradně prostřednictvím dragu. Což je na jednu stranu logická a v mnoha ohledech správná volba – účinkující to může extrémně zviditelnit, a navíc se tím dá hlas samotné komunitě, která může mluvit sama o sobě bez prostředníků či prostřednic, spontánně a v prostředí, které je jejich estetice přímo uzpůsobené. Na druhou stranu ale některé rozhovory vyznívají přeci jen poměrně insidersky, zvlášť pro publikum, které se v drag scéně kolem RuPaul’s Drag Race nevyzná. Z výsledné práce je také občas možná až příliš cítit úzkostná snaha přehlcovat diváctvo podněty, takže rozhovory jsou sestříhané do série krátkých koncentrovaných segmentů prošpikovaných nejrůznější grafikou či zvukovými efekty.
Možná ale i v tom je jedno z kouzel dragu. Nejde k němu přistoupit jinak než tím, že vás do něj někdo prostě hodí. Sám si pamatuji, že jsem se k RuPaulovi dostal tak, že jsem se coby cis muž heterosexuál, nicméně s dlouholetou zálibou v campu, na cizí doporučení začal dívat na šestou sezonu Drag Race a zažil jsem totální okouzlení na první pohled. Přesně takhle by mohla působit i Chi Chi na gauči, což je vlastně nevinný „tlachací“ formát, který má ale evidentně sílu mnoha lidem hnout žlučí. Přesto je enormně potřebný – ne kvůli tomu, aby vyvolával bouřlivé debaty, ale proto, že stejně dobře může někomu zásadně změnit život k lepšímu.
Autor je publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás