Moje partnerka je aktivní ve veřejném prostoru. Má zkušenosti s legislativou, podílí se na tvorbě politik, účastní se odborných skupin i jednání s lidmi, kteří rozhodují o tom, jak má přístupnost vypadat na papíře. Rozumí systému, zná jeho možnosti i limity. A přesto – nebo spíš právě proto – mě náš společný život denně konfrontuje s tím, jak hluboce je česká společnost roku 2025 nepřipravená na cokoliv, co se nevejde do normy.
Přístupnost není otázka soucitu. Je to otázka konstrukce reality.
Mluvíme tady o ženě, která má kvalifikaci a kompetenci spoluvytvářet veřejné politiky – a přitom se často nedostane na koncert, do oblíbené restaurace, kina nebo divadla, protože schody, plošina mimo provoz, prostor, do kterého se vozík nevejde. Ne metaforicky. Reálně. Nedostane se dovnitř. A pokud ano, je to výsledek složitého vyjednávání, odemykání bočních dveří, přenášení bariér a nervózních omluv.
Politika přes obrubníky
Já jsem v tomhle vztahu outsider. Neřeším schvalovací řízení stavebních norem. Nepíšu stanoviska k zákonům. Ale jsem ten, kdo v terénu tahá batoh, zvedá přední kola vozíku a skenuje prostor o tři kroky dopředu. A jako tenhle „doprovod“ mám neodbytný pocit, že všechna ta deklarovaná práva a politiky zůstávají někde na papíře, zatímco skutečný svět žije v jiném časovém pásmu. Tam, kde přístupnost znamená „pokud si to zvládnete zařídit“.
Nikdy bych nečekal, že mě vztah přivede k politice přes obrubníky. Ale tady jsme. Přesně tam totiž začíná reálná politika každodennosti: v tom, kam se dostaneš, kam tě pustí, kde se můžeš svobodně pohybovat. A zároveň v tom, co si o tobě prostor myslí. A ten náš si často myslí, že vozík je přítěž – nehodící se prvek v hladké fasádě města.
Tohle není o „inspirativních příbězích lidí s postižením“. To je o nepřetržitém dokazování, že člověk vůbec má právo být někde přítomen. Místa, kde vozík může projet bez komplikací, se stávají takřka „turistickou atrakcí“. A pokud si někdo myslí, že to je přehnané, doporučuji týden s vozíkem. Nebo s někým, koho milujete a kdo se s ním pohybuje. Stačí týden. Reálný program, běžné dny, veřejná doprava, návštěva kina, muzea nebo kavárny. Garantuji, že ke konci týdne se ve vás bude střídat vztek, stud a bezmoc.
A to se bavíme o hlavním městě. O Praze, kde sídlí všechny největší kulturní instituce, koncertní sály a turistické atrakce. Kde se slavnostně schvalují strategie přístupnosti a rovných příležitostí. A přitom je pořád běžné, že „hlavní vchod je jen po schodech, ale možná by se to dalo obejít zezadu, jestli tam někdo bude.“
Jak se dělá realita
A tohle všechno má dopad i na nás dva. Nejen na to, co děláme, ale i na to, jak se u toho cítíme. Často jsme napjatí, protože nevíme, jestli se dostaneme dovnitř. Někdy jsme naštvaní, protože jsme zase museli změnit plány. Jindy zklamaní, protože se těšíme na společný večer a místo toho řešíme, kdo zůstane venku. A přitom chceme jen žít normální život – chodit na místa, která máme rádi, bavit se, užívat si jeden druhého. Nechceme, aby každý výlet byl logistická operace a každá schůzka test trpělivosti.
Zásadní přitom je, že moje partnerka není „oběť systému“. Je to silná, kompetentní, aktivní žena, která přesně ví, co dělá. A právě proto to tolik štve. Protože když ani ona, se vším, co umí, nedokáže žít ve veřejném prostoru bez denního stresu z nepřístupnosti – co teprve všichni ostatní?
Přístupnost není otázka soucitu. Je to otázka konstrukce reality. A na tu realitu teď každý den narážíme, i když bychom mnohem radši šli rovně. Tahle láska mě naučila mnohé. Ale nejvíc asi to, jak rychle se „rovné podmínky“ rozpadnou ve chvíli, kdy narazí na dveře, které se neotevřou.
Autor je sociální pracovník.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás