V důsledku současných událostí v Gaze se vyhrotila debata o povaze sionismu. Stupňující se násilí, zločiny proti lidskosti a globální protesty znovu otevřely zásadní otázku: Bylo hnutí od počátku koloniálním projektem, nebo představovalo legitimní odpověď na existenční ohrožení Židů v Evropě?
Ve veřejném i akademickém prostoru dnes dominují tři základní výklady. První chápe sionismus jako emancipační národní hnutí v duchu jiných evropských národních hnutí 19. století. Druhý jej vnímá jako pokračování a specifickou mutaci evropského kolonialismu. Třetí přístup, zastoupený u nás zejména Pavlem Baršou, se pokouší tyto pozice překročit. Zkoumá vnitřní pluralitu sionistického myšlení a hledá možné alternativní směry vývoje.
Tato poslední pozice je bezesporu inspirativní, nicméně se zaměřuje převážně na dějiny idejí, čerpá z děl intelektuálních elit a nedostatečně reflektuje sionismus jako sociální hnutí s jeho institucemi a materiální realitou. Opomíjí jeho každodenní praxi v Palestině a nedostatečně zohledňuje širší kontext, jejž utvářejí tři vzájemně propojené dimenze: zaprvé nacionalismus jako emancipační hnutí s diskurzem (selektivní) inkluze; zadruhé kolonialismus jako praxe ovládnutí prostoru a obyvatelstva ve jménu civilizační hegemonie; zatřetí bezpečnostní logika, která transformuje pocit ohrožení v permanentní výjimečný stav.
Bez tohoto rámce, který tvořil a dosud tvoří základ ideologického a institucionálního jádra sionismu, lze těžko uvažovat o tom, zda se dějiny sionismu mohly odvíjet jinak a zda se Izrael mohl stát něčím jiným než tím, čím je dnes. Budoucnost je otevřená v každém okamžiku. Žádná sociální realita není lidské společnosti přirozená. Jenže bez zmíněného rámce se z analýzy „jazyka emancipace“ sionistických myslitelů stává jen poněkud naivní, idealistická konstrukce.
Emancipace shora: politický sionismus
Theodor Herzl, zakladatel politického sionismu, sehrál klíčovou roli v transformaci tzv. židovské otázky z oblasti morální empatie a náboženského soucitu do rámce moderní politické strategie. Ve svém stěžejním díle Židovský stát (Der Judenstaat, 1896) formuloval plán vytvoření židovského státu jako racionálně organizované entity odpovídající parametrům západní modernity: stát měl být řízen technokraticky, právně, hospodářsky výkonně a kulturně, tj. „normálně“. Herzl tak spojil emancipaci Židů nikoliv s univerzálními právy, ale s vytvořením vlastní národní suverenity.
Nacionalismus, kolonialismus a bezpečnostní logika utvářely struktury, ideologii i každodenní praxi sionistického hnutí v Palestině.
Klíčovým motivem Herzlovy koncepce byl bezpečnostní imperativ: Židé byli v Evropě neustále vnímáni jako potenciální hrozba, anomálie nebo objekt násilí. Jejich bezpečnost nebyla zaručena ani asimilací. Odpovědí měla být proto separace – vlastní stát, který poskytne nejen ochranu, ale i důstojnost. Tato reakce na zkušenost antisemitismu se stala zárodkem hlubší transformace. Bezpečnost se proměnila v klíčový rámec politického myšlení i budoucích institucí. Již zde se objevuje logika, která je charakteristická pro moderní národní státy: ochrana života skrze suverenitu, jež zároveň tuto hrozbu permanentně produkuje.
Herzlův plán předpokládal „klasické“ strukturální rozdělení společnosti. Bohatí evropští Židé měli s příslibem bohaté návratnosti investovat do infrastruktury osidlování Palestiny, zatímco chudí východoevropští Židé se měli stát pracovní základnou. Ukázněnou, produktivní a loajální. Tento model nejen kopíroval západní představy o civilizačním pokroku, ale zároveň implementoval koloniální dělbu práce. Půda měla být přetvořena osadníky. Nikoliv ovšem pro ně samotné, ale jako důkaz o probíhající normalizaci židovské populace a zařazení židovského národního státu (s „normální“ třídní strukturou) do postupně vznikajícího globálního systému národních států s jeho centry a periferiemi.
Vedle Herzlovy pragmatické politiky sehrál zásadní roli Max Nordau, který vnesl do sionistického myšlení eugeniku, vědu, která byla na konci 19. století velmi populární a jejíž poznatky se široce uplatňovaly v sociálních vědách a stále častěji i jako východiska politických doktrín. Představa „svalnatého Žida“ (Muskeljude) byla odpovědí na stereotyp dekadentního a nemocného diasporního intelektuála (Caféjude). Obnova národa se měla odehrát skrze obnovu těla. Zde se propojuje nacionalismus, diskurs hygieny a rasy a ideál práce. To vše ve jménu vybudování nového subjektu, schopného nejen přežít, ale v prostoru Palestiny časem i dominovat.
Nejvýznamnější institucionální dopady tohoto myšlení realizoval Arthur Ruppin, který po založení Palestinského úřadu v Jaffě (1908) sehrál klíčovou roli při budování základů modernizované koloniální správy. Zodpovídal za plánování osidlování, demografickou politiku a sociální organizaci židovských osad, což zahrnovalo výběr vhodných migrantů, ale i rozdělování půdy. Ruppin byl sociologem a demografem, jehož myšlení bylo silně ovlivněno rasovými teoriemi. Ty s nadšením aplikoval na židovskou komunitu, vnímanou jako biologicky kulturně specifickou skupinu, kterou je třeba pomocí jejího „přesazení“ do Palestiny ochraňovat a upevňovat. Prosazoval selektivní migraci židovských přistěhovalců do Palestiny, cílené sociální inženýrství a systematické vytváření homogenní židovské populace. Podporoval důslednou segregaci od místního arabského obyvatelstva, ale byl rovněž odpůrcem emigrace Židů z Afriky. Také oni podle něj představovali ohrožení projektu národního státu, určeného především pro kulturně a biologicky nadřazené aškenázské Židy.
Takzvaný politický sionismus tedy neusiloval pouze o národní emancipaci, ale především o to, aby Židé konečně „zapadli“ do logiky západní modernity. Všechny tři výše zmíněné dimenze – nacionalismus, kolonialismus a diskurs bezpečnosti – se staly nedílnými součástmi jednoho projektu. Současně se již zde ukazuje zásadní paradox moderního nacionalismu: zatímco univerzální logika kapitalismu potřebuje levnou a flexibilní pracovní sílu (kvůli maximalizaci zisků a možnosti rychle reagovat na změny trhu), etnicky definovaný nacionalismus usiluje o její rozdělení a částečné vyloučení. Sionismus se od počátku pohyboval v tomto napětí a řešil je skrze disciplinaci práce, etnickou homogenizaci prostoru a budování bezpečnostních struktur.
Evropské a americké inspirace: osidlovací kolonialismus
Inspirací sionistického osidlování byly kromě jiných koloniálních projektů především německé pokusy o germanizaci polského venkova ve východním Prusku. Stejně jako v těchto případech byla půda chápána nejen jako prostor obživy, ale i jako nástroj národní regenerace. Samotný Ruppin, který se osobně seznámil s prací pruské osidlovací komise, vysloveně uváděl kolonizaci východního Pruska německými osadníky jako zdroj poznání a příklad hodný následování.
Činnost sionistického hnutí je ale užitečné vnímat ve světle širších koloniálních vzorců, například amerického modelu „hraničního území“ (frontier), jak jej formuloval historik Frederick Jackson Turner. Palestina měla být – podobně jako západní území USA – přeměněna prací osadníků na kulturně a hospodářsky produktivní prostor. Bezpečnostní architektura osad vykazovala podle současných výzkumů mnohé podobnosti a odpovídala jejich praktickému a ideologickému účelu.
Stejně jako ve výše zmíněných koloniálních projektech mělo jít i v Palestině o trvalé usazení – nikoli jen o ekonomickou exploataci, ale o přetvoření prostoru, vybudování nové společnosti a vytvoření institucí, které původní obyvatelstvo marginalizují či zcela vylučují. Země, krajina a půda byly znovu pojmenovány, přeměřeny a začleněny do logiky národního, ale zároveň investičního a ideologického vlastnictví.
V souladu s koloniálními podniky byl i jazyk, který je ospravedlňoval: civilizační mise, modernizace, návrat k půdě, představa „pusté“ nebo „nevyužívané“ země. Sionističtí – tak jako jiní evropští a američtí – osadníci spojovali své úsilí s progresivními ideály jako práce, vzdělání a pokrok. Sílící socialisté v jejich řadách stále více zdůrazňovali rovnost a potřebu spravedlivého přerozdělování. Arabské obyvatelstvo bylo ovšem chápáno jako civilizačně opožděné, a proto určené buď k integraci pod novými pravidly, nebo k odsunutí. Sionisté tak symbolicky i prakticky přebírali jazyk i logiku evropských i amerických osidlovacích projektů: půda, práce a disciplína měly být nástrojem jak emancipace, tak hegemonie osadníků nad původním obyvatelstvem.
Nelze ovšem pominout, že na rozdíl od klasických imperiálních projektů vycházejících z mocenských center, byl sionismus zrozen také z marginality, úzkosti a existenčního ohrožení. Jeho nositeli byli často lidé, kteří sami uprchli před násilím, antisemitismem a sociálním vyloučením. Sionismus byl nejen strategií národní emancipace, ale reakcí na dlouhodobou absenci bezpečí a uznání v evropských společnostech.
Právě v tomto spojení koloniálních strategií a touhy po osvobození spočívá zvláštní a zároveň složitá povaha sionismu. Sionismus si osvojil způsoby osidlování (jako je zabírání území, vytváření pocitu bezpečnostních hrozeb a prosazování kulturní nadvlády), ale používal je ve jménu vlastní ochrany, ne rozšiřování říše. Tato jedinečná kombinace vedla k paradoxní situaci, kdy se původní oběť stala osadníkem. Diskurs bezpečí, který zpočátku sloužil jako ochrana života, se postupně proměnil v systém trvalého vylučování a přísné kontroly, který formoval každodenní realitu na osidlovaném území.
Kultura jako nástroj moci
Kulturní sionisté jako Achad ha’Am, Martin Buber nebo Gershom Scholem usilovali o obnovu židovské identity prostřednictvím jazyka, paměti a spirituality – nikoliv pouze či výlučně skrze stát. Tento směr odmítal redukovat emancipaci na politickou suverenitu a místo toho zdůrazňoval kulturní kontinuitu židovského života a duchovní rozměr návratu do Palestiny. Achad ha-Am apeloval na vytvoření duchovního centra, které by obnovilo židovský národní život zevnitř. Buberovo myšlení – po překonání námluv s německým romantismem a konceptem krve a půdy (Blut und Boden) – vycházelo z dialogické etiky a ideje koexistence, nikoliv dominance. Scholem zase často varoval před instrumentalizací mesiánských motivů v politické sféře židovského státu.
Není divu, že mnozí kulturní sionisté patřili k nejostřejším kritikům toho, jak se vize a sny o židovské emancipaci v Palestině naplňovaly. Jejich kulturní ideály byly postupně pohlceny, přetvořeny nebo potlačeny pragmatickými potřebami kolonizační praxe. Přesto jejich vliv nelze úplně přehlédnout. Podobně jako u jiných evropských národních hnutí 19. století sehrál kulturní sionismus zásadní roli při probuzení židovské národní identity a poskytl symbolický i ideologický základ pro legitimizaci osidlování. Hebrejština se stala mocným nástrojem národní jednoty. Mýtus návratu dodal osidlování hluboký teologicko-historický rozměr. A příběh o kontinuitě židovského národa pomohl přetvořit kulturní krajinu Palestiny do výlučně etnického rámce. Místa ze starých biblických příběhů se vtělila do mapy území, které mělo být ovládnuto národem povstávajícím z popela. Nehledě na to, že tato místa měla dávno své arabské názvy a obyvatele.
Kulturní sionismus tak vstupoval do institucionalizované praxe sionistického projektu méně zjevně, ale o to efektivněji. Vzdělávací systém, symbolická topografie osad, pojmenovávání krajiny a školské osnovy čerpaly z kulturně-symbolického repertoáru vytvořeného právě tímto proudem. Byl to kulturní sionismus, který vtělil mýtus do prostoru a přispěl ke konstruování nového sionistického subjektu – moderního, hebrejsky mluvícího, historicky ukotveného a zároveň odříznutého od arabského prostředí.
Z hlediska strukturální logiky se zde ukazuje napětí mezi ideály kulturní autonomie a praxí národní exkluze. Narativ o duchovním návratu byl integrován do kolonizačního rámce jako jeho vnitřní morální opora – bez nutnosti mluvit přímo o kolonizaci, respektive dominanci Židů v Palestině. Jakkoliv se kulturní sionismus vymezoval proti politickému pragmatismu, napomohl formování exkluzivní kolektivní identity, která tvořila základ pro budoucí stát a jeho instituce. I zde platí, že sionismus vstřebal impulzy západní modernity – tentokrát ve formě romantického nacionalismu a kulturní obrody – a přetavil je do projektu, jenž osciloval mezi univerzálním étosem osvobození a partikularismem národního zájmu.
Agrobaroni, kibucy a segregace
Mezi evropskými sionisty se v prvních desetiletích 20. století dále vedly i velmi ostré názorové rozepře. Hnutí se rozrůstalo, ale také rozpadalo do frakcí. Z nich se postupně nejsilnější stala socialistická, která se ovšem dále štěpila na zastánce budování národního (vnitřně solidárního) státu a boje mezinárodního proletariátu. Ostatně tak, jako jiné socialistické strany mnoha evropských zemí.
Frakce sice existovaly i v Palestině, pro osidlovací praxi ale mělo největší vliv pragmatické křídlo „národního socialisty“ a zakladatele sjednocených odborů Bena Guriona. Nejpozději od druhé dekády 20. století mělo to, co se dělo v Palestině, rozhodující dopad na sionistické hnutí jako celek. Bez ohledu na další diskuze se úsilí sionistů zaměřilo na emigraci (zejména) mladých Židů a jejich přípravu v zemědělských výcvikových centrech (hachšarách).
První fáze židovské kolonizace Palestiny v 80. a 90. letech 19. století probíhala pod patronací bohatých židovských filantropů jako Edmond James de Rothschild či Maurice de Hirsch. Kolonie typu Rishon LeZion nebo Petach Tikva vznikaly pod silným vlivem plantážních a agrokapitalistických předloh evropských kolonistů. Řídila je investiční logika a uspořádání převzaté z agrárního kapitalismu: velkostatkářské plantáže, na nichž většinu práce odváděli arabští námezdní dělníci.
Tento model, usilující o ekonomickou efektivitu a kulturní asimilaci osadníků, byl zvláště levicovými sionisty ostře kritizován jako zrada národních zájmů a některými dokonce jako nepřípustné vykořisťování. Právě rozpor mezi požadavky kapitálu a etnonacionalistickou exkluzivitou se stal jedním z klíčových momentů proměny pojetí kolonizace Palestiny.
Změna přichází na počátku 20. století. Iniciativy se zhostilo organizované sionistické hnutí, které zavedlo nové způsoby osidlování – kolektivní a rovnostářské zemědělské osady (kibucy, mošavy) spravované institucemi jako Židovský národní fond nebo Židovská agentura. Tyto osady však nebyly pouze alternativou ke kapitalistickému modelu hospodářství. Půda se považovala za národní majetek a byla pronajímána výhradně Židům, přičemž jednou z klíčových zásad se stala tzv. židovská práce (avoda ivrit), tedy zaměstnávání pouze židovských dělníků. Arabská pracovní síla byla vyloučena, což vedlo ke vzniku etnicky segmentovaného pracovního trhu a k marginalizaci místního arabského obyvatelstva. Paradoxně k tomu tedy přispěli ti, kteří byli nejradikálnější zastánci (pře)rozdělování.
Izraelský historik Gershon Shafir tento přechod označil za zásadní zlom v dějinách sionistické kolonizace. Cílem již nebyla pouze ekonomická soběstačnost, ale i vytvoření „nového Žida“ – rolníka, bojovníka a budovatele odděleného od arabského prostředí nejen jazykem, ale i prací. Arabské obyvatelstvo bylo zároveň chápáno optikou orientalistického diskurzu jako populace neschopná modernizace, jejíž přítomnost byla neviditelná či kvůli své „zaostalosti“ legitimizovala potřebu „zušlechťování“ krajiny. Sionismus tak nevystupoval proti kolonialismu, ale sám přejímal jeho klíčové strategie: transformaci krajiny, vytváření infrastruktury jako nástroje kontroly a používání pojmů jako „neobdělávaná“ či „opuštěná“ půda.
Prostor, kde žili původní obyvatelé, byl vnímán především jako území s ekonomickým potenciálem, nikoli jako domov jiného lidu. Zhodnocovaly se vodní zdroje, zemědělská půda, přístup k pobřeží a další strategické prvky. Ekonomická racionalita se propojila s nacionalistickou představivostí. Krajina měla být nejen útočištěm, ale také produkční základnou nového židovského osídlení. Veškeré plánování osad, infrastruktury i hospodářství probíhalo v tomto rámci. Výjimečnou roli zaujímal Histadrut fungující zároveň jako odborová organizace a hospodářský holding zaměstnávající výhradně židovské dělníky. Byl také politickou pákou, která určovala směr celého projektu, stále zřetelněji mířícího k vybudování národního státu.
Počátky osidlování tak ukazují, jak se v sionistickém hnutí propojily tři klíčové vektory moderní moci: nacionalismus, kapitalismus (kolonialismus) a diskurs bezpečí, na který se zaměřím v další části textu. Model hranice (frontier) jako pohyblivé linie expanze neznamenal jen fyzické rozšiřování do krajiny, ale i ideologické přetvoření prostoru. Osada byla místem na hranici, kde se utvářela suverenita, bezpečí i národní identita, přičemž samotná přítomnost druhých (arabského obyvatelstva) byla definována jako latentní hrozba.
Sionismus v této fázi krystalizoval v podobě dvou souběžných linií. Na jedné straně se jednalo o rovnostářský, až radikálně socialistický nacionalismus směřující k emancipaci chudých židovských rolníků a dělníků skrze kolektivní vlastnictví. Tento étos byl vtělen do institucí jako kibucy, Histadrut či mládežnická hnutí, která formovala „nového Žida“ jako disciplinovaného tvůrce národa. Na druhé straně však tento emancipační projekt platil jen uvnitř etnické hranice. Výhody kolektivní solidarity, práce a ochrany se vztahovaly výhradně na Židy.
Arabské obyvatelstvo bylo systematicky vylučováno – nejen z pracovního trhu, ale i z prostoru, infrastruktury, právního rámce i samotné národní imaginace. Rovnost a emancipace pro jedny tedy v praxi znamenaly vyloučení, marginalizaci a později i anihilaci druhých.
Tato etnicky selektivní modernizace, kombinující sociální spravedlnost dovnitř a koloniální nadvládu navenek, patří ke stavebním kamenům, na kterých byl budován národní stát.
Výjimečný stav
V sionistickém projektu hrála otázka bezpečnosti klíčovou roli od samotného počátku. Nešlo pouze o reakci na historické zkušenosti evropských Židů s perzekucí, pogromy či vylučováním z veřejného prostoru, i když ty v žádném případě nelze zpochybňovat. Jednalo se také o důsledek logiky samotné osidlovací praxe. Přesídlení židovské populace do oblasti s většinovým arabským obyvatelstvem nebylo jen kulturním a demografickým aktem. Vyžadovalo také vytvoření struktur, které umožní jeho obranu a politickou správu. Tak vznikaly první bezpečnostní složky. Nejprve Ha-Šomer (1909), později Hagana (1920) a s nimi propojený výcvik milicí a později pravidelné armády. Tyto síly přitom nebyly pouze vojenskou odpovědí na vnější hrozby, ale i nástrojem vnitřní disciplinace, selekce a produkce „normálních“ členů budoucího zdravého a silného národa.
Právě zde se začíná uplatňovat logika, kterou Giorgio Agamben popisuje jako výjimečný stav a která se rozvine s etablováním institucí izraelského státu. Jedná se o stav, kdy dochází k suspendování běžného právního řádu ve jménu bezpečnosti, avšak bez jeho formálního zrušení. Palestinské území bylo představováno jako prostor bez plnohodnotné suverenity, kde bylo možné testovat nová bezpečnostní opatření, vymezovat hranice mezi uvnitř a vně a zavádět výjimečné režimy nejen pro arabské obyvatelstvo, ale i vůči těm Židům, kteří se nevešli do ideálního modelu „nového Hebreje“. Výjimečný stav se tak stal nejen mimořádným opatřením, ale trvalým rámcem vládnutí, v němž byla každá forma odlišnosti potenciálně vnímána jako hrozba.
Ve spojení s konceptem hraničního území dochází k dalšímu zintenzivnění této logiky. Hranice, respektive pohraničí v této souvislosti neznamená pouze linii mezi dvěma teritorii, ale spíše zónu bezpráví a výjimečnosti, kde se formuje národní subjekt prostřednictvím vyloučení a expanze. Arabské obyvatelstvo bylo formováno jako „holý život“, tedy existence bez politického statusu, kterou lze spravovat, přemisťovat či eliminovat bez porušení zákona, protože je postavena mimo právní rámec.
Agambenův pojem zde nabývá mimořádné přesnosti: palestinský Arab se stal postavou výjimky. Vždy pod dohledem, nikdy uvnitř (nikdy jako plnohodnotný právní subjekt), trvale ohrožen (zadržení, vysídlení či eliminace jako nástroj správy), ale bez přístupu k ochraně. Právo, tedy prozatím nekodifikované právo kvazisuverénní entity, kterou se nové židovské osídlení v Palestině stalo, nebylo neutrálním nástrojem spravedlnosti, ale prostředkem selekce. Právo na půdu, práci, ochranu či mobilitu bylo vázáno na etnickou příslušnost, respektive entitu, o jejíž bezpečí se starala paramilitární organizace.
Institucionálně se tato logika propsala do samotných základů sionistického hnutí. Paramilitární organizace Hagana byla propojena s odborovým svazem Histadrutem, který zároveň spravoval pracovní trh, migrační politiku i základní podmínky kolektivního života. Díky své rostoucí ekonomické síle a členskému zázemí zajišťoval nezbytné finanční a logistické zdroje pro existenci a rozvoj Hagany. Vedení Histadrutu, v čele s budoucím premiérem Davidem Ben-Gurionem, mělo navíc silný vliv na rozhodování a směřování Hagany. Obě instituce byly personálně provázané a sdílely hlavní cíle.
Z této matrice vzešel budoucí stát Izrael – s národem formovaným zkušeností života na „hranici“, s výjimečným stavem jako konstitutivním momentem a s bezpečnostní logikou, která trvale produkuje hrozby, na něž má stát oprávnění (preventivně) reagovat.
Mezi normou a výlučností
Sionismus tedy nelze redukovat na kolonialismus ani jej ospravedlnit jako pouhou reakci na antisemitismus. Je třeba jej chápat jako emancipační hnutí a zároveň jako strukturální projekt moci, jehož kulturní, právní i geopolitické trajektorie sahají až do současnosti a stále se vyvíjejí. Historicky vznikl jako reakce na tíživou situaci evropských Židů. Projekt „emancipace asimilací“ v západní Evropě narazil na své limity, zatímco ve východní Evropě se podobný, převážně středostavovský model nemohl kvůli antisemitismu, sociálnímu vyloučení, ale rovněž kvůli odlišné sociální struktuře Židů vůbec rozvinout. Sionismus nabídl jinou cestu. Namísto začlenění skrze rovnost a univerzální práva navrhoval oddělení a suverenitu. Tento projekt se však neobjevil z ničeho nic. Vyvíjel se v neustálém napětí mezi touhou po „normalizaci“ židovského národa a realitou kolonizace, mezi rovnostářským ideálem a etnickým vylučováním, mezi potřebou ochrany a setrvalou produkcí bezpečnostní hrozby, potažmo výjimečným stavem.
Nacionalismus, kolonialismus a bezpečnostní logika utvářely struktury, ideologii i každodenní praxi sionistického hnutí v Palestině. Nacionalismus byl prostředkem selektivní inkluze: vytvoření „nového Žida“, moderního, produktivního a kolektivního, ale zároveň vylučujícího ty, kteří do této konstrukce nezapadali: především místní arabské obyvatelstvo, ale i „méněcenné“ Židy (mizrachim). Kolonialismus se projevil nejen v prostorové expanzi a přetváření krajiny, ale také v přenosu západních modelů typu „hraniční území“, kde suverenita vzniká v prostoru vyloučení. A konečně bezpečnostní diskurs, původně reakce na historickou zkušenost perzekuce, se stal jádrem institucí, které nepřetržitě produkují stav ohrožení vůči vnějšímu i vnitřnímu „ne-Židovi“.
Zvláštností sionismu bylo, že tyto prvky modernity, běžně se rozvíjející postupně, koncentroval do velmi krátké historické etapy. V rychlém sledu se rozvinuly ideje, instituce i prostorová realita, která propojila kolektivistickou etiku práce, etnický partikularismus, disciplinaci obyvatelstva a plánovanou bezpečnostní architekturu. Právě v této kompresi časů a funkcí spočívá výjimečnost sionistického projektu. Vznikl nikoli jako opozitum vůči Západu, ale jako jeho nejkoncentrovanější vyjádření.
To však zároveň odhaluje jeho strukturální ambivalenci. Na jedné straně rovnostářský a kolektivistický étos, který umožnil výjimečnou mobilizaci (např. v kibucech nebo Histadrutu). Na straně druhé exkluzivní rámec, který etnické Židy vnímal jako nositele pokroku, zatímco ostatní jako zaostalost a hrozbu. Paradox selektivní emancipace – sociální rovnost uvnitř a segregace navenek – není pro sionismus specifická. Byla a stále je symptomem širšího napětí mezi nacionalismem a kapitalistickým systémem a zároveň jeho další fází. Zatímco kapitalismus potřebuje levnou a flexibilní pracovní sílu, nacionalismus usiluje o etnickou homogenitu. Výsledkem byla například snaha levicových sionistů o „židovskou práci“, tedy etnické vytlačení Arabů z trhu práce. Tedy politika, která byla v přímém konfliktu se zájmy velkých soukromých vlastníků, zaměstnávajících arabské dělníky.
Model národního státu byl v globálním kontextu kapitalismu odpovědí na potřebu přehledné identity, teritoriální kontroly a politického rámce pro akumulaci. Plnil funkci prostoru pro produkci „normalizovaného“ subjektu, jak dobře ilustruje i budování státu Izrael. Státu, který vznikl vytvořením národní většiny skrze vyloučení druhých, a zároveň státu, který byl od počátku ve jménu bezpečnosti řízen výjimečným stavem.
A alternativy?
Tvrdé podmínky v Palestině odrazovaly i zapálené osadníky. Sám Ben Gurion odhadoval, že až devět z deseti příchozích z druhé aliji se po krátké době vracelo do Evropy. Kombinace chudoby, nemocí a minimálních ekonomických vyhlídek lámala i dříve neochvějné ideologické nadšení. Náročnost se ukazovala už v tréninkových farmách v Evropě. Pamětníci, mezi nimi i ti čeští a slovenští jako Fritz Beer či Eduard Goldstücker, popisují tvrdou pracovní a tělesnou průpravu s výraznou ideovou kázní, kterou řada adeptů nedokončila. Po roce 1917 se navíc výrazná část sionistické mládeže přesouvala ke komunistickému hnutí, které považovalo sionistický projekt za prostou odnož imperiálního kolonialismu.
Paralelně probíhaly i pokusy o židovsko-arabskou spolupráci v Palestině. Od dělnických iniciativ po politické experimenty včetně založení komunistické strany. Mnoho intelektuálů z řad sionistů (mezi nimi Hugo Bergmann, pražský rodák a později profesor Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a zakladatel organizace Brit Šalom, prosazující binacionální stát) poukazovalo na neudržitelnost myšlenky demokratického židovského státu postaveného na principu nadvlády jednoho etnika. Tyto iniciativy však zůstávaly slabé a roztříštěné. Chyběla jim široká sociální základna a někdy, zejména v případě komunistů, narážely na otevřenou represi ze strany britské správy i ostatních sionistů.
Jinými slovy, možností jednání bylo více, ale otázku, zda mohly uspět alternativy k řešení, které nakonec převážilo (homogenní, etnokratický národní stát), lze klást jen spolu s otázkou, nakolik mohli tehdejší aktéři na lokální úrovni reálně měnit rámec, v němž se sionistický sen uskutečňoval. Osidlovací praxe, „židovská práce“ a bezpečnostní racionalita vytvářely prostředí, jež jednotlivé iniciativy rychle sváděly do vyjetých kolejí. Kritická reflexe sionismu spočívá v porozumění strukturní logice – tedy kondenzátu západní modernity a zároveň laboratornímu prostoru, kde se zkoušely a institucionalizovaly mechanismy vylučování, kontroly a kolektivní imaginace (ne)bezpečí. V propojení emancipačních ambicí a koloniálních praktik tkví jeho tragická komplexita.
Konflikty dnešního Izraele a Palestiny nejsou pouze ani primárně důsledkem „nevyřešených sporů“, ale pokračováním delších trajektorií, které byly do budování státu vetkány od samého počátku. Jestli je možné hledat spravedlivé a mírové řešení, pak tento proces musí začít jejich rozpoznáním a ochotou demontovat instituce, které jsou s nimi spojené. Ne jako popření židovské existence v Izraeli/Palestině, ale jako možnost jejího nového uchopení mimo rámec exkluze, dominance a výjimečného stavu.
Autor je historik, sociální pracovník a člen iniciativy Židovský hlas solidarity.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás