„Do chlapcova srdce byl vstříknut chlorid draselný, látka, která se používá při výkonu trestu smrti,“ alarmuje ve svém emotivně laděném textu na podporu protipotratové petice publikované koncem dubna předseda Ordo Iuris, advokát Jerzy Kwaśniewski. Šéf ultrakonzervativní organizace katolických právníků, již v Polsku podporuje i katolická církev, svými slovy naráží na potrat, který v devátém měsíci v polské Olešnici podstoupila paní Anita. Ordo Iuris ji obviňuje z toho, že svoje dítě zabila – s pomocí propotratových aktivistů.
Dříve by se k interrupci přistoupilo v rané fázi těhotenství, dnes se čeká, až bude žena duševně dostatečně zlomená na to, aby to ohrozilo její zdraví, a byl tak splněn zákonný důvod pro potrat.
Ordo Iuris, které působí i v zahraničí a mimo jiné spolupracuje také s českou Aliancí pro rodinu, staví základ protipotratové petice na lži. Dělat z Anity vražedkyni, jak se o to organizace snaží, je nevkusné. Realitou je těhotná žena, která si do poslední chvíle myslí, že si z porodnice odveze narozené dítě, a pak lékařka, jež se ještě před potratem chce přesvědčit, zda je zákrok nutný. Anita je spíš obětí zaostávající prenatální péče a strachu mísícího se s osobními názory lékařů. V Polsku je totiž normální, že se doktoři bojí potrat vykonat, přestože jde o legální ukončení těhotenství, podobně jako jej často odmítají, protože s ním jednoduše sami nesouhlasí.
V textu se také dočteme o 155 potratech, které byly v olešnické nemocnici provedeny minulý rok, včetně počtu těhotenství, z nichž se měly narodit děti s Downovým syndromem. Tato pro Ordo Iuris oblíbená diagnóza v jejich komunikaci už dlouhou dobu zastiňuje všechna ostatní zdravotní omezení. Její opakované zmiňování přitom zlehčuje situaci rodin, které dítě s postižením opravdu vychovávají. Svými sděleními Ordo Iuris laické veřejnosti totiž podsouvá, že život s takovým dítětem nepředstavuje skoro žádná omezení a zlí zastánci potratů jenom nechtějí, aby takové děti přicházely na svět.
Mimo to, že zneužívá Downův syndrom k ostrakizaci svých oponentů, se Ordo Iuris v případě paní Anity uchyluje i k výslovným manipulacím a lžím. Především jde o těhotenství samotné, kdy organizace jaksi zapomíná uvádět, že žena o potratu nejprve vůbec nepřemýšlela. Když se poprvé dozvěděla o tom, že její dítě bude mít zvýšenou lámavost kostí, naopak si spolu s manželem řekla, že si s nemocí poradí. Až později, ve 34. týdnu těhotenství, se ukázalo, co bylo podle některých lékařů zjevné už od 20. týdne, tedy že má dítě kosti příliš slabé na to, aby vůbec přežilo porod. A i kdyby jej zázrakem zvládlo, může po zbytek života umírat v bolestech. Anitě tehdy lékaři tvrdili, že diagnóza dítěte není tak zlá, ačkoli museli přinejmenším tušit opak. Až když se dozvěděla pravdu, začala přemýšlet o potratu. Doktoři z nemocnice v Lodži, kam během těhotenství chodila, jí ale na začátku devátého měsíce těhotenství, tedy ve 37. týdnu, odmítli interrupci vykonat. Nabídli jí místo toho porod císařským řezem a možnost zříci se rodičovských práv. Ve jménu boje za právo dítěte na život a politiky za tradiční rodinu se miminko mělo stát nástrojem výzkumu. Anita byla proti, a tak ji nechali zavřít do izolace na tamním psychiatrickém oddělení.
Poté, co se Anita dostala z lodžské nemocnice pryč, zamířila do 185 kilometrů vzdálené Olešnice, což je jedno z mála míst v Polsku, kde se vykonávají potraty. Tam se jí ujala gynekoložka Gizela Jagielska, která se na základě doporučení psychiatrů z lodžské nemocnice rozhodla potrat uskutečnit. Ještě předtím ale své pacientce doporučila podstoupit genetické testy a počkat na výsledky. I expertíza nezávislého pracoviště ale potvrdila tu nejhorší možnou variantu lámavosti kostí.
Autoři petice i přes zjevnou osobní tragédií těhotné ženy píší, že za každý podobný potrat by měli lékaři zamířit rovnou do vězení. Zároveň poukazují na to, že od roku 2020 je „eugenická interrupce“, jak nazývají potrat v případě nenávratného poškození plodu, nelegální. To je sice zatím de iure pravda, ale gynekolog Dominik Przeszlakowski k tomu říká, že důvodem velmi pozdních terminací těhotenství bývá v případě nevratného poškození plodu především zhoršující se psychické zdraví matek, které mají takové děti rodit. Okolnosti, kdy je budoucí potomek nevyléčitelně nemocný, ale těhotná žena je přesto nucena jej dál nosit, jsou totiž pro některé rodičky psychicky velmi náročné. Situace se podle lékaře v tomto ohledu zhoršila poté, co polský Ústavní soud v roce 2020 zakázal vykonávat potraty nevratně poškozených plodů. Dříve by se k interrupci přistoupilo v rané fázi těhotenství, dnes se čeká, až bude žena duševně dostatečně zlomená na to, aby to ohrozilo její zdraví, a byl tak splněn zákonný důvod pro potrat. Mnohdy se tak ale bohužel stane až v pozdějším stádiu těhotenství.
Nynější petice tak ukázala, že psychické zdraví žen pro Ordo Iuris nic neznamená. Organizace přitom manipulativně uvádí, že ženy mohou chodit na potrat „kdykoli mají v ruce potvrzení o svém špatném psychickém stavu“. Na vině jsou podle ultrakonzervativních právníků pokyny ministerstva zdravotnictví ze srpna loňského roku. Ty totiž poukazují na to, že psychické obtíže jsou také zdravotním omezením. I případ paní Anity však dokládá, že to není pravda. Přestože se Ordo Iuris snaží tvrdit opak, doporučení ministerstva zdravotnictví jsou z právního hlediska v pořádku. Ministryně zdravotnictví Izabela Leszczyna v žádném případě nezrušila ani nenahradila potratový zákon z roku 1993, pouze poukázala na to, že jej lze interpretovat ve větší prospěch žen. Šance na uvolnění potratové politiky dnes v Polsku není příliš velká. Jiné, než kosmetické úpravy, pokud vůbec, neprosadí vzhledem k názoru lidovců ani kabinet Donalda Tuska, byť dnes paradoxně vládne především díky masivnímu nástupu ženských voliček k parlamentním volbám, které se konaly před skoro dvěma roky.
Proti jakékoliv liberalizaci v otázce interrupcí se staví v Sejmu pořád ještě silná opoziční pravice v čele s Právem a spravedlností, se kterou v tomto případě uzavřeli spojenectví i vládní lidovci.
Někteří politici se tak pokouší ženám v nelehké situaci ulevit alespoň v mezích stávajícího zákona. Výsledkem takového snažení jsou například již zmíněné pokyny ministerstva zdravotnictví, kde autoři využili toho, že současná legislativa potrat v případě ohrožení zdraví nebo života těhotné nijak neomezuje, což znamená, že se k němu může přistoupit v jakékoli fázi těhotenství. I psychické zdraví ženy je legitimním důvodem.
Vyhrožují hlavně ti, kteří se rvou za život nenarozených
Část polské společnosti to ale nechápe, nebo odmítá chápat. Obzvlášť to platí pro kandidáta na prezidenta, nyní už bývalého europoslance a také někdejšího člena krajně pravicové Konfederace Grzegorze Brauna. Ten spolu s poslancem Konfederace Romanem Fritzem přijel 15. dubna do nemocnice v Olešnici a kvůli potratu paní Anity tam několik desítek minut v kanceláři zadržoval gynekoložku Gizelu Jagielskou. Lékařka tak kvůli politikům nemohla odejít za pacienty. Případ už šetří policie.
Po incidentu začaly doktorce přicházet výhrůžky. Několik dní poté, co do nemocnice přišli Fritz a Braun, někdo do špitálu telefonoval, že se v budově nachází bomba. Poplach se naštěstí ukázal jako bezdůvodný. Hrozby namířené proti gynekoložce Jagielské však policie vyhodnotila jako reálné a nabídla jí kvůli nim dokonce ochranu, což lékařka s ohledem na svou práci odmítla. Některé výhrůžky ale policie považovala za natolik závažné, že za ně již tři lidi trestně stíhá. Při rozsahu problému nemusí jít o konečný počet. Lékařka je od události s politikem Braunem vystavena velmi silné vlně nenávisti, i proto o ni od té doby pečuje psychiatr.
Nevraživost některých lidí došla tak daleko, že se na internetu objevila její adresa s poznámkou, že by si zasloužila smrt. Jagielské chodí i hrozby zabitím nebo ublížením na zdraví. To vše ve jménu obrany práva na život. Nápor na nemocnici i doktorku je enormní. Polský pravicový tisk dál volá po trestním stíhání nemocnice a gynekoložky Jagielské, již viní z vraždy, a orgány činné v trestním řízení se už zabývají otázkou, zda nemohlo dojít k potratu dítěte, které by bylo schopné přežít mimo organismus matky. V tomto případě by vězení hrozilo vedení nemocnice, případně i operující lékařce. Jak případ dopadne, bude v Polsku hodně záležet na tom, jaký soudce jej dostane na stůl.
Narození lidé s postižením už tak zajímaví nejsou
V kontextu boje proti takzvaným eugenickým potratům je smutné, že málokoho, tím spíš ne Ordo Iuris, zajímá, jak se v Polsku žije lidem s postižením. Organizace o ně projevuje zájem zásadně do té doby, kdy jsou ještě v děloze. Pak už ji jejich osud tolik nezajímá. Polsku přitom chybí třeba zákon o osobní asistenci. Primárními pečujícími jsou stále rodinní příslušníci, kvůli čemuž čelí většina lidí s postižením i těch, kdo o ně pečují, sociálnímu vyloučení. Rodiče dětí s postižením také velmi často řeší, kdo se o potomky postará, až už to sami nezvládnou.
Osobní asistence dnes v Polsku funguje jen díky programům, v rámci nichž stát nebo neziskové organizace přerozdělují různé dotace. Tyto finance ale lidem vystačí pouze na omezenou dobu. A ještě se nedostane na všechny. Zaplatit asistenta z vlastních peněz je přitom velmi drahé. Hodina stojí v přepočtu 233 korun, víkend 8700 korun a týden 20500 korun. Na pokrytí takových výdajů dávky od státu absolutně nestačí. Ještě donedávna navíc platilo, že pečující osoby nesměly kvůli nastavení dávkového systému vůbec pracovat ani si jinak přivydělávat.
Nový zákon sice už pečujícím práci povolil, ale než úřady dávku vyměří a přesměrují ji k osobě s postižením, může být domácnost, která se rozhodne do nového systému zapojit, bez příjmu i několik měsíců. Systémové selhání dopadající na ty nejslabší tak může za to, že roste počet lidí, kteří se peněz vůbec nedočkali, protože během čekání zemřeli. Závažnou situací kolem příspěvků se už zabývá i polský ombudsman Marcin Wiącek.
Na vině je především nedostatek specialistů oprávněných určovat výši přiznané podpory i zdlouhavý proces, který vyžaduje, aby komise každého z klientů navštívila a posoudila jeho stav. Pak má taková rada tři měsíce na rozhodnutí. V praxi bývá kvůli nedostatečným personálním kapacitám tato lhůta běžně překračována ne v řádu dnů, ale týdnů. V některých oblastech Polska se pak dokonce čeká i déle než půl roku.
K tomu všemu selektivně nastavená finanční podpora zvýhodňuje osoby s postižením pohybového ústrojí oproti lidem s jinými typy omezení, například ty s lehčí formou mentálního postižení či lidi s omezeními zraku nebo sluchu. I tak mají ale šanci na vyšší příspěvek prakticky jen nejtěžší případy, tedy ti téměř nepohybliví a nekomunikující.
Práva lidí s postižením jsou v Polsku podobně bídná jako reprodukční práva žen. Ve druhém případě se však nezdá, že by se mělo cokoliv v dohledné době zlepšit. Sejmem minulý rok v červenci neprošel ani zákon, jehož snahou bylo alespoň dekriminalizovat pomoc při ukončení těhotenství. Šlo pouze o to zbavit trestní odpovědnosti všechny, kteří těhotné ženě pomůžou koupit potratovou pilulku nebo si s ní o potratu budou jen povídat. V současné době za to mohou jít až na tři roky do vězení.
Ženská práva v Polsku zatím dál chřadnou. Navrch má teď díky dlouhodobě obratnému lobbingu a protipotratové politice minulé vlády všehoschopné Ordo Iuris, a tím pádem i s ním provázaná katolická církev. V jejich představách jsou ženy jen k tomu, aby poslušně a bez reptání rodily jednoho heterosexuálního Poláka za druhým. Případ paní Anity i děsivá petice tak ilustrují, že se kléru a dalším konzervativcům po několika dekádách splnil sen – potraty jsou v Polsku téměř zakázané.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás