Výsledky série voleb, které se konaly na začátku května, šokovaly mnohé Brity. Největších zisků dosáhla pravicově populistická strana Reform UK. V doplňovacích volbách v parlamentním obvodu Runcorn a Helsby porazila její kandidátka labouristickou konkurentku o pouhých šest hlasů. Uskupení Nigela Farage si rovněž připsalo dva z šesti přímo volených starostů a stovky křesel v komunálních zastupitelstvech.
Farage umně využívá polarizaci a jeho populismus je atraktivní pro někdejší voliče konzervativců i část bývalých příznivců Labouristické strany. Populismus prostě táhne.
Dle průzkumů se Reform UK v poslední době daří, což výsledky voleb potvrdily. Trend má už nyní důsledky na britskou politiku. Konzervativci se obávají, že je Reform UK na pravém spektru nahradí, ale i labouristický premiér Keir Starmer výrazně přitvrdil v migrační politice a vystoupil s rétorikou, která připomínala slova známého kritika migrace z minulého století Enocha Powella, kterého i Margaret Thatcher vyloučila z řad své strany.
Mimo to výsledky představují problém i pro institucionální stránku britského politického systému fungujícího tradičně na půdorysu souboje dvou hlavních stran – pravicových konzervativců a levicových labouristů. Jak uvádí politolog a volební guru BBC John Curtice, nedávné volby tento systém zpochybňují.
Konzervativci i labouristé svou převahu ztrácejí, a to nejen ve prospěch Reform UK, ale i dalších stran. Dařilo se totiž i středovým Liberálním demokratům a Straně zelených. Byť je celkový obrázek ovlivněn tím, že se hlasovalo převážně v typicky konzervativních oblastech, dávají debaty o změně volebního sytému smysl.
Nerovný volební systém
Ve Velké Británii se ve většině voleb používá většinový systém „first past the post“, tedy „vítěz bere vše“. Nefunguje zde tedy žádné přerozdělování hlasů ani druhé kolo hlasování. Tato tradice je takřka součástí DNA britské politiky. Poslanci jsou svázáni s jedním obvodem, s komunitou, se svými sousedy, kterým jsou odpovědní. Členové veřejnosti často ke svým poslancům chodí s žádostmi o pomoc nebo o radu a ti mohou jejich zájmy reprezentovat. Politika tak má osobnější charakter.
Na celostátní úrovni pak tento systém většinou tvoří jednobarevné většinové vlády, které bývají stabilnější a mohou být efektivnější než koalice, které známe z kontinentální Evropy. V Německu například skládání vlády trvá měsíce, v Británii je hotová v řádu hodin nebo několika málo dní po ukončení hlasování.
V dobách klidu má ale pochopitelně i své nevýhody. Bývalá dánská sociálně demokratická premiérka (a manželka labouristického ministra Stephena Kinnocka) Helle Thorning-Schmidt nedávno konstatovala, že Dánové jsou díky nutnosti tvořit koalice konsenzuálnější, protože k jednacímu stolu přichází se zájmem domluvit se a ne jen prosazovat svou.
Většinový systém také zvýhodňuje velké strany, které jsou schopné oslovit voliče napříč zemí. Nestačí, že je strana silná jen v určité oblasti. V jednom obvodu může vyhrát třeba o 16 tisíc hlasů, ale když vyhraje jen o jeden hlas, výsledek bude stejný a zbylých 15 999 hlasů je „zbytečných“. A strana, která získala byť o jeden hlas méně, odchází s prázdnou a její voliči nemají žádného zástupce.
Přehlídka vyhozených hlasů
V dnešní fragmentované politice jsou patrné právě nevýhody volebního systému. Velmi dobře je to vidět na výsledcích voleb starostů, kteří jsou v britském pojetí spíše hejtmany, takže se jedná o velmi vlivnou funkci. Paradoxní je, že právě tento druh voleb ještě nedávno nepoměry zohledňoval.
V obvodě Cambridgeshire and Peterborough například vyhrál konzervativní uchazeč s necelými 29 procenty. V oblasti West of England (Bristol a okolí) pak labouristická kandidátka pozici ukořistila jen s 25 procenty. Ostatní strany jí přitom dýchaly na záda – Reform UK měla 22,1 procenta, Strana zelených 20, konzervativci 16,6 a Liberální demokraté 14 procent. Když měla vítězná strana alespoň nadpoloviční většinu, daly se přivřít oči. Ale nyní? Tristních 75 procent hlasů vyletělo oknem. Důležitou pozici bude ovládat strana se čtvrtinovou podporou.
Uklidňující obrázek neposkytují ani komunální volby. „Skvělé“ ilustrativní příklady nabízí Společnost pro volební reformu, která dlouhodobě bojuje za zavedení proporčnějšího systému. V obvodu Shropshire získali Liberální demokraté 34 procent hlasů, zároveň ale 54 procent zastupitelů. Reform UK dostala ve Staffordshire od voličů 41 procent, ale oblast ovládne se 79 procenty křesel. Opět pohodlně povládnou strany, které nemají ani nadpoloviční podporu.
Kdo zachrání Británii před extremismem?
Dalo by se také říci, že dříve většinový volební systém bránil extremistům v postupu. Dvojice hegemonů má (nebo mívala?) poměrně silnou vnitřní demokracii. O místo v jednotlivých obvodech se tvrdě bojuje a kandidát tedy musí oslovit široké spektrum straníků. Antisystémové strany pak ve volbách mnohdy získaly velký počet hlasů, ale na vítězství v obvodech to zpravidla nestačilo. Ostatně v posledních parlamentních volbách měla Reform UK celostátně kolem 14 procent hlasů, ale jen pětici poslanců – tedy ani procento z celkového počtu.
Nyní to ale ale platit přestává. Farage umně využívá polarizaci a jeho populismus je atraktivní pro někdejší voliče konzervativců i část bývalých příznivců Labouristické strany. Populismus prostě táhne. A v případě změny dvoustranického systému na relativně těsný souboj tří, čtyř a někde i pěti stran, Farageovi stačí získat poměrně málo hlasů, aby bral vše.
Nabízí se otázka, zda se s tímto stavem nechystá labouristická vláda něco udělat, aby zabránila případnému převzetí země extremisty. Nyní žádné takové plány nemá. O reformě se čas od času mluví, ale z výraznějších politických uskupení ji podporují jen Liberální demokraté a Strana zelených, kteří v dohledné době nebudou mít sílu něco takového protlačit.
Reforma v nedohlednu
Ostatně je to právě Labouristická strana, která ze systému v loňských parlamentních volbách těžila nejvíce. Získala jen 34 procent hlasů, ale disponuje 63 procenty poslanců. Jinak řečeno, bez těchto okolností by takové většiny nedosáhla. Naopak biti na tom byli minulé léto kandidáti Reform UK nebo Zelených. Ti získali skoro sedm procent, ale jen čtyři z 650 poslanců (stejně jako velšská Plaid Cymru, které voliči neodevzdali ani procento hlasů).
Změna přitom nemusí znamenat rovnou překopání celé politické tradice a přijetí poměrného systému podobného tomu našemu. Ve Walesu, Skotsku nebo Severním Irsku na nižších úrovních voleb využívají systém přenosného hlasu. Nebo se stačí podívat přes moře do sousedního Irska.
Do parlamentu zde lidé volí v menších obvodech, takže osobní rozměr zůstává. Obvody jsou však vícemandátové, přičemž si voliči staví jakési ideální pořadí a hlasy se poměrně neintuitivně přerozdělují a v mnoha kolech přepočítávají. Ale funguje to. Do Dáilu pak obvykle vnikne trojice velkých stran (dříve to byla dvojice středopravých a nyní vládních Fianna Fáil a Finne Gael, nyní přibyla levicová a opoziční Sinn Féin), ale i důstojné zastoupení menších stran a nezávislých, kteří mohou promluvit i do vládní politiky. A pokud považujete Sinn Féin za relativně systémovou stranu, tak se Irové obejdou prakticky bez extrémistů.
Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás