Před invazí bezmála stopadesátitisícový Kramatorsk je dnes jedno z posledních větších měst v Doněcké oblasti, které zůstává v bezpečnější zóně. I proto se mu poeticky přezdívá město setkání. Stovky vojáků se tady potkávají na den či dva se svými blízkými. Frontová linie je odsud i tak vzdálená jen zhruba 20 kilometrů. Šahídy, íránské drony dalekého doletu, i balistické střely tudy létají každý den. Často sice proletí směrem na vzdálenější města, ale čím dál častěji dopadají i v Kramatorsku. Sirény tady zní prakticky každých 20 minut, ale místní signálům po třech letech nevěnují velkou pozornost. Pouze při zvýšeném nebezpečí.
Volá mi kamarád a říká: „Hele pamatuješ, jak jsme tuhle těm pár dětem v Torecku vezli sladkosti? Tak jejich tátu teď zabilo dělostřelectvo. Musíme ty děti vyvézt.“ Takže se vracíme do Torecku, jednoduše ty děti vyvezeme. Děti jsou v mým autě a samozřejmě netuší, že ve vedlejším autě leží tělo jejich táty.
Pokud je hrozba ruského ostřelování vysoká, bzučí telegramové kanály a informují jak o typu zbraně a místě, odkud z ruského území vzlétly, tak i o směru, kam putují. Tehdy se již lidé přesouvají do sklepů a provizornějších betonových krytů nebo alespoň do místností, kde jsou chráněni dvěma stěnami. Spousta mladých a dětí, se kterými se dáme během dne na ulici jen tak do řeči, nám vypráví o tom, jak se v roce 2022 evakuovali. Někteří na západ Ukrajiny, jiní do zahraničí. Cesty všech však skončily stejně – návratem do Kramatorsku. „Rodinné úspory už jsme utratili na cestách a doma je doma. Nikam už odjíždět nebudeme,“ říkají. Během úterního rána jednoho z prvních dubnových dní stoupáme do kopce k bodu, kde máme potkat amerického dobrovolníka a evakuátora Michaela Lallu.
„Ještě nedávno měla vepředu namalované plameny,“ chlubí se nám brzy Mike svojí Ladou, ve které jezdí na evakuace. Stojíme v garáži domku, který si pronajal. Vystřídal jich už několik. Kramatorsk je po řadě opuštěných míst, které jsou dnes už za frontou nebo kousek od ní, dalším z jeho domovů. Tím posledním místem, kde přebýval, bylo Rodynske, městečko těsně před těžce dobývaným Pokrovskem. „Pak jsem se s ní ale pochlubil skupince našich operátorů dronů a ti mi se smíchem řekli: ‚Jo kamaráde, tak s tímhle seš jasnej cíl číslo jedna. S něčím podobným bychom tě snad prohnali i my.‘“
Pod vrstvou vybledlé béžové barvy plameny zblízka ještě trochu prosvítají, ale z většího odstupu už teď auto vypadá jako obyčejný žigul jakéhokoli dědy z okolí. „Ale umí ještě něco,“ říká Mike, zatímco vytahuje z kapsy telefon a zapojuje jack. Za chvíli se z poladěného audia stařičké Lady rozběhnou trapové beaty. „Občas si v něm přijdu jako doma, že si jedu někde po wisconsinské cestě. To auto je to pravý pro tyhle podmínky, všichni místní je tady znají do poslední součástky. Jediný, kdo se s ním musí učit, jsem tady já,” směje se Mike, zatímco se kýve do rytmu.
Mačkat spoušť nebo zachraňovat lidi?
Dům je na samém vršku kopce, odkud je otevřený výhled na staré město Kramatorsk. Ze zahrádky, kterou si tady osadil jahodami a tulipány, Mike postupně ukazuje do všech směrů, kterými už nad městem sledoval prolétat nízko letící rakety a íránské drony. Přiznává, že přese všechny zkušenosti jsou i pro něj stále děsivé. Přesouváme se k němu do kuchyně připomínající napůl prosklenou verandu a u hrnku nabídnutého čaje a instantního cappuccina rozebíráme jeho blízké plány. Lada je teď nepojízdná a jelikož Mikovi aktuálně chybí jakékoli financování, už tři týdny na žádné evakuaci nebyl. Všechny opravy si teď proto dělá sám.
Dnes je na pořadu výměna další z malých součástek, pro kterou musí do autoservisu. „Děcka, je to už týdny, co nemám ani floka. Pak si tu třeba vyrábím z nudy lavičku, támhle,“ ukazuje Mike na stlučené palety za oknem. „Tohle je život,“ opakuje už potřetí. „Mám tady všechno. Mám kocoura, za okny mi kvetou tulipány a je nádherně.“ Rozpačitě přikyvujeme, že tenhle život asi musí být taky o malých radostech, Mike ale mezi usrkáváním svého cappuccina nečekaně rozlíceně gestikuluje a naši představu vyvrací: „Ale tohle není místo pro užívání si radostí. Tohle si můžete říkat v míru, v každodenním životě. Tohle je válka!”
Na Ukrajinu se rozhodl přijet pomáhat i bez sebemenší znalosti jazyka. Teď už umí s americkým přízvukem pozdravit a nadávat. Názvy okolních měst, ze kterých evakuuje lidi, mu ale ještě dělají problémy. Místní z Mikeova domovského města Weyauwega ve Wisconsinu jej po několika návratech domů a následném odcestování zpět na Ukrajinu finančně podporují skrze dobročinné události a koncerty. Rádi si jej zvou do místního rádia, kde vypráví historky z Donbasu. Své podle něj sehrálo i znovuzvolení Donalda Trumpa do funkce prezidenta i to, že s vývojem ve světě si obyvatelé Weyauwega při jeho vyprávění dokážou zkušenost východu Ukrajiny vztáhnout i na svou komunitu. Zvlášť díky podobnému měřítku a způsobu života v malých městech. Nedávno mu také komunita malého wisconsinského městečka pomohla uzavřít sbírku na drony pro ukrajinské vojáky. „Je to neuvěřitelné, že lidé posílají peníze na zbraně a díky bohu za to!“ Na smartphonu nám vzápětí ukazuje karikatury Donalda Trumpa, které kreslí jeho otec: „Vidíte co tady píše? ‚Poopin’s puppet‘.“ Stejně jako Mike si myslí, že aktuální prezident Spojených států rozděluje společnost.
Na otázku, jak se malíř pokojů z Wisconsinu dostal k evakuacím, odpovídá: „V životě jsem si toho prošel už hodně. Jsem single, nemám děti a mám spoustu času a inspirace.” Po odmlce dodává: „Taky jsem vzdělaný – díky armádě.“ Brzy se tak dozvídáme, že Mike má stejně jako spousta dalších zahraničních dobrovolníků předchozí zkušenost ze služby v americké armádě. Sloužil v technických silách a zodpovídal za zdravotnické vybavení. „Když přijdeš do americké armády, dají ti na výběr ze dvou věcí – chceš být v pěchotě nebo opravář? A já se zeptal: ‚Můžu být obojí?‘ Řekli, že můžu. Byl jsem tehdy poslušný vojáček a za první rok služby v pěchotě národní gardy jsem to dotáhl na hodnost specialisty. Ale pak jsem si velmi rychle uvědomil, že nikam výš už stoupat nechci, a tak jsem zůstal ve stejné hodnosti celých osm let,“ pyšní se Mike svým rozhodnutím zůstat navždy už „jen“ specialistou.
„Když to pak v roce 2022 začalo, něco se ve mně pohnulo a věděl jsem, že začíná něco špatného. Naše země je zavázaná bezpečnostními garancemi a naši vojáci trénovali Ukrajince dva týdny před 24. únorem, ale těsně před vypuknutím velké invaze se všichni stáhli. Pak Zelenskyj vyzval zahraniční dobrovolníky, aby se přidali k odboji. Okamžitě jsem skončil v práci a odjel jsem.“ Tehdy se začal přidávat i zbytek zahraničního dobrovolnictva. Mike nechtěl čekat za oceánem, než dojde řada na jeho výcvik v zahraniční dobrovolnické legii. Raději si rovnou koupil letenku do Evropy a jel na Ukrajinu.
Na hranicích se seznámil s dalšími dobrovolníky. Sice také původně mířili do legií, ale nakonec se k nim mezi průtahy a několika nezdařilými pokusy narukovat stihla dříve dostat zpráva od jednoho z dobrovolnických evakuačních týmů: „Ptali se, jestli někdo nemůže převézt jedno z darovaných aut ze západní Ukrajiny na východ. Tentokrát jsem dostal šanci se rozhodnout. Mačkat spoušť, nebo zachraňovat lidi,“ kouká Mike do svých dvou dlaní, jako by v nich obě možnosti zvažoval, „A vybral jsem si pomoc. Zachraňovat lidi je příjemnější a stejně jsem nikdy nebyl nejlepší voják, v armádě jsem byl spíš poděs.“ Za tři týdny tak už spolu evakuovali civilisty z frontových měst.
Nyní už Mike pracuje převážně s lokálním ukrajinským dobrovolnictvem: „Nikdy nepracuju sám, ale nedělám teď už ani se zahraničními dobrovolníky. Jsem jen nástroj pro místní. Umím řídit, zvedat věci a vybírat peníze. Sbírky mi teď teda moc nejdou, ale ty první dvě věci umím skvěle. A to je vše, co tu dělám.“ Mike spolupracuje převážně s místními jednotlivci. Neziskové organizace jej nelákají, zakládá si na vlastní svobodě. Z bezpečnostních pravidel nicméně neustupuje: „Vždy, když tady potkám cizince, co se bez výcviku vydává blíž ke frontě, říkám mu: ‚Hodně štěstí, ale nevěřím svým očím, že jsi ještě naživu‘“.
Za oknem mezitím začala nečekaná sněhová přeháňka a rozeznívá se i další z řady sirén. Mike si zalévá další instantní cappuccíno a pokračuje ve vyprávění. „Když vjedeš na území, kde všude kolem bzučí drony, říkám tomu divočina. Na evakuaci musíš vyjíždět právě teď, teď by byl ten správný moment,“ říká Mike, a když se ptáme, jestli jde o počasí, kdy se střídá déšť se sněhem, přikyvuje. „Nebo zítra zrána to bude ideální. Na pár dní se má oteplit, a tak by měla být mlha. Nebo je aspoň třeba přijíždět za rozbřesku, kdy drony hůř vidí. Nazpět už je to loterie.“
Po třech letech války se totiž forma boje proměnila. Zatímco v roce 2022 byly největší hrozbou pro evakuátory rakety a dělostřelectvo, dnes to jsou malé útočné drony krátkého doletu. Podle toho se také proměnila bezpečnostní rizika výjezdů. I přesto se Mike a další evakuační týmy přizpůsobily. Za pomocí radaru můžou určit, zda jsou drony poblíž. Pokud radar zachytí obraz z kamery svědčící o tom, že dron letí jejich směrem, jediná možnost, jak vyváznout, je v plné rychlosti ujíždět. V případě, že má posádka auto vybavené i rušičkou, můžou se také snažit přehltit rádiové vlny daného dronu. Tyto systémy jsou nicméně drahé a často je nemají ani vojenské vozy.
Hned, jak se tyto obranné prostředky trochu rozšířily, se technika vyvíjela dál. „Slyšeli jste o Eddiem? Eddie Scott?“, naráží Mike na nedávný případ, kdy se v lednu cílem útoku takového FPV dronu stal již podruhé mezinárodní evakuační tým humanitární organizace BaseUA. Radary i rušičku tehdy v autě měli, i přesto je v Pokrovsku ruský dron dostihl. Při pozdějším vyšetřování vyšlo najevo, že šlo pravděpodobně o útok kamikaze dronu s optickým vláknem. Ještě loni v létě jsme zde o nich slyšeli jako o novince, která se objeví zřídka. Dnes už jsou na bojišti i v ruských útocích na civilní cíle úplně běžné. Tyto kvadrokoptéry není ani rušička signálu schopná vyrušit a radar pevné drátové spojení nezachytí. Jsou schopné doletět až 10 kilometrů rychlostí okolo 70 kilometrů za hodinu. Na tehdejší misi zasáhl dron obrněnou dodávku BaseUA viditelně označenou nápisem „evakuační tým“ skrze střechu. Eddie, britský dobrovolník, který na evakuaci pracoval také od počátku invaze, přišel na sedačce řidiče v důsledku výbuchu o levou ruku a nohu. Díky pohotovosti a výcviku druhého řidiče a evakuátora Eddie Scott přežil. Pro Mika je Eddieho příběh velmi blízký, dřív totiž s Eddiem společně vyjížděli v Ladě na evakuace.
Mike nejednou souhlasil s evakuačními misemi prakticky z bitevního pole. V takovém případě již spolupracoval s ukrajinskými dronaři, kteří cestu monitorovali ještě před výjezdem týmu. Čtyřčlenná rodina se takto například rozhodla svolit k evakuaci, až když už boje probíhaly před samým prahem jejich domu. Jakmile dorazil evakuační tým před rozedněním na místo, začaly s rodinou dlouhé domluvy. Zatímco okny otřásaly výbuchy, všichni spolu popíjeli čaj z termosky a tým přesvědčoval dospělé členy rodiny, aby přece jen odjeli. K rozhodnutí vyrazit došlo ve chvíli, když už svítalo.
Muž, jako hlava rodiny, otevřel garáž, a tehdy tým dobrovolníků nemohl uvěřit vlastním očím. V garáži stálo zaparkované, až na vybitou baterii, funkční auto. Za zvuků dronů kroužících nad domem tak zapínali generátor. „Začali jsme všechny jejich věci házet do auta, včetně osmi kartonů Marlborek. Odkud měl sakra tolik cigaret? Když se o tom dozvěděla jeho žena, měl co dělat, aby to vysvětlil. A nezapomněl evakuovat ani televizi. Říkali jsme mu, ať ji s sebou nebere, ale samozřejmě, že ji do toho auta strčil,“ směje se Mike. Tehdy vyvezli i dítě a invalidní babičku, kterou položili na matraci na zadním sedadle. Po roztlačení auta na samotné linii styku prý s obavami, ale na plný výkon proletěli blátivým údolím. Drony a ruští vojáci tehdy měli naštěstí příliš mnoho práce se svými protivníky. „Za tuhle záchrannou operaci nás pochválil i velitel jednotky, se kterou jsme spolupracovali. Představte si, kolik jedna taková mise stojí úsilí. A narozdíl od rychlých evakuací, které jen sváží lidi, se tyhle vždycky stanou velice osobními,“ dovypráví Michael zamyšleně.
Když jsme odtud unavení dorazili, volá mi kamarád a říká: „Hele pamatuješ, jak jsme tuhle těm pár dětem v Torecku vezli sladkosti? Tak jejich tátu teď zabilo dělostřelectvo. Musíme ty děti vyvézt. Takže se vracíme do Torecku, jednoduše ty děti vyvezeme. Děti jsou v mým autě a samozřejmě netuší, že ve vedlejším autě leží tělo jejich táty. Chceme je zavézt k jejich babičce v Kramatorsku, máma v tom všem říká, že se jí pár dní neozývá. Jedeme se podívat do bytu, babička je samozřejmě po smrti, průšvih. V noci, po celém dni náročných evakuací, jim hledáme nouzové ubytování. Nemůžu nemyslet na to, kde jsou ty děti teď, protože jsme je loni myslím nakonec evakuovali ke vzdálenější rodině do Pokrovsku a o ten se teď těžce bojuje. Můj kamarád se pak ještě vracel do jejich domu v Torecku, aby jim dovezl jejich cennou sbírku vojenských nášivek, málem tam kvůli ní umřel,“ směje se Mike.
„Ohromně jsem si to tady zamiloval a mám pocit, že Ukrajina je nejsvobodnější země, v jaké jsem kdy byl. A to jsem byl v mnoha. Ne všichni mě tady ale mají v lásce. Mám na mysli státní policii. Občas děláme specifické mise, něco, co sami nezvládají. My se jim nezodpovídáme, a to se jim nelíbí. Když mě zastaví na silničním checkpointu, trochu si mě dobírají, ale hlavně se vůbec nesmějí mým vtipům. Jeden z nich se mě třeba zeptal, kdo je prezidentem USA, a já odvětil, že Elon Musk. Nezafungovalo to. Kluk, co pro mě překládal, mě varoval, že s tím musím přestat. Že mi třeba říkají Kovboj z Wisconsinu. To já rozhodně nejsem.“
Před odchodem nám Mike ještě ukazuje svého kocoura evakuovaného z městečka Rodynske hned za Pokrovskem. Ač Mikeovým dlaním věří, před námi se snaží schovat, takže mu z náruče vyklouzne. Možná taky kvůli zmínce, že se ještě potřebuje rozloučit s postarší bytnou, u které Michael v Rodynske bydlel, nás napadá otázka, co se chystá dělat, až skončí s evakuací. Bytná se spoustou koček se evakuovat nechystá a Mike už příliš nevěří, že by k ní okupace nedošla. Sám už v Rodynske přestal nocovat, i když tam ještě i přes nebezpečí občas zajíždí. „Po návratu chci být užitečný své komunitě. To je můj cíl. A i tak dál pomáhat lidem z Ukrajiny. Možná bych jim v nějakém širším smyslu dokázal být ve Státech dokonce užitečnější. Lidé z naší komunity mě ponoukají k tomu, abych měl i větší politický hlas. Ukázalo se, že ve svém okrsku dokážu přemostit dost bariér. Možná budu kandidovat v komunální politice. V mém městě máme skvělého starostu. Pojďme udělat prezidenta z něj! Má víc zkušeností, než s čím přichází ti v nejvyšších patrech politiky. Jednoduše hned, co vystoupím, hodlám se dostat na kameru a vyprávět, aby se lidi přestali rozdělovat. Vždyť je to absurdní. Takže jo, pojedu domů sloužit naší komunitě.“
Autoři působí na FaVU VUT v Brně.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás