„Na rovinu, umírám. Bojovník má právo na odpočinek,“ řekl José Mujica magazínu Búsqueda ve svém posledním rozhovoru do médií. Rakovinu jícnu uruguayskému exprezidentovi diagnostikovali lékaři na jaře loňského roku. V září sice přišly dobré zprávy v podobě úspěšné eliminace nádoru, na začátku letošního roku se ale Mujicovi nemoc vrátila a rozšířila i do jater.
Legalizoval sňatky homosexuálů i interrupce, čímž předběhl dobu nejen v latinskoamerickém regionu. „Svět musí akceptovat určité věci, které jsou nezměnitelné.“
Ani to ale exprezidenta, který podle svého okolí měl kvůli nádorům velké problémy s příjmem potravy a v poslední době byl většinu času slabý a unavený, neodradilo od zapojení se do loňské prezidentské kampaně. Možná i díky návratu Mujicy do veřejného dění nakonec ve volbách uspěl opoziční umírněný levicový kandidát Yamandú Orsi. Mujica byl nadšený, že mohl předat pochodeň svého odkazu mladší generaci, které vzkázal, aby „žila v jednoduchosti, protože čím více máte, tím méně jste šťastní“.
Zatímco aktuální politická scéna v ani ne tři a půl milionové zemi je ve srovnání s ostatními státy regionu klidná a minimálně polarizovaná, Mujicova uruguayská životní zkušenost má ke klidu daleko. Obsahuje působení v marxistické guerille, drsné věznění během vojenské diktatury i náročný boj s těžkým onemocněním.
Bohatým brát a chudým dávat
Potomek baskických a italských přistěhovalců do Uruguaye svou aktivistickou a politickou kariéru zahájil už v šedesátých letech, kdy stál u vzniku Národního osvobozeneckého hnutí (Tupamaros). Problémy uruguayské společnosti ale vnímal ještě dříve. „V politice jsem od svých čtrnácti let,“ říkal před 10 lety jako končící prezident v rozhovoru s Deutsche Welle. „A pokud se nezblázním, budu v politice pokračovat, dokud mě nevynesou nohama napřed,“ glosoval tehdy.
Před vstupem do radikálně levicového hnutí měl přitom svou budoucí kariéru jasně narýsovanou. Synovi zemědělců, který o otce přišel už v pěti letech a od dětství pracoval se sestrou na rodinné květinové farmě, se podařilo dostat na práva, a ležela tak před ním snová budoucnost.
Jenže studium práv Mujica předčasně ukončil, více ho to totiž táhlo ke studentským hnutím. V době vysoké nezaměstnanosti a rostoucí chudoby navíc Tupamaros, inspirovaní inckým odbojem proti španělské nadvládě v 18. století, vyhlásili válku uruguayskému státu. Z boje pod heslem „bohatým brát a chudým dávat“ se postupem času stala násilná kampaň, během níž hnutí neváhalo přistoupit k únosům, bombovým útokům i atentátům.
Na začátku sedmdesátých let se tak díky společnému úsilí uruguayské armády a policie povedlo Národní osvobozenecké hnutí rozbít a velkou část členů pozatýkat. Mezi nimi i budoucího prezidenta a jeho budoucí ženu Lucíu Topolansky, která byla mezi lety 2017 a 2020 viceprezidentkou Uruguaye. Tito dva se setkali během tajné operace a za svého pobytu ve vězení si vyměnili několik dopisů. Znovu se setkali až po pádu vojenského režimu a vyhlášení amnestie v roce 1985.
Mujica byl po dobu guerillového boje vězněn celkem čtyřikrát, dvakrát se mu přitom podařilo z vězení uprchnout. Naposledy v září 1971, kdy 106 guerillových bojovníků po měsících práce vykopalo tunel z věznice Punta Carretas v Montevideu. O rok později byl ale zadržen znovu a stal se v podstatě rukojmím vojenské diktatury. Nový režim, který nastoupil po rozsáhlé kampani právě proti Tupamaros, vzkázal, že pokud hnutí obnoví ozbrojený boj, bude Mujica spolu s dalšími osmi předáky ve vězení popraven.
Mučení a samotka
Sám Mujica vždy tvrdil, že nikdy nikoho nezabil. Přesto byl nakonec režimem odsouzen za vraždu uruguayského policisty při přestřelce v roce 1971. Během následujících takřka 14 let, které strávil ve vězení, přežil nepředstavitelné. Deník El País připomíná, že odpůrce režimu strávil několik let v prostoru o velikosti okolo metru čtverečního a opakovaně čelil mučení.
„Museli jsme bojovat proti šílenství, protože v takovém druhu vězení bylo cílem nechat nás psychicky zlomit. A vyhráli jsme: nezbláznili jsme se,“ vzpomínal na léta za mřížemi Mujica po premiéře filmu Dvanáctiletá noc, který vypráví o jeho pobytu ve vězení. „Byl jsem sedm let zavřený v místnosti menší než tato. Bez knihy, bez čehokoli ke čtení. Jednou za měsíc, dvakrát za měsíc mě brali ven, abych se na půl hodiny prošel po dvoře. Takhle sedm let,“ popsal tehdejší podmínky.
Právě roky ve vězení ale podle samotného politika nejvíce formovaly jeho názory a charakter. „Potřeba existovat a přežívat nutí člověka přemýšlet, přehodnocovat a klást si otázky, které si v každodenním životě klade jen zřídka,“ vzpomínal později. Pobyt za mřížemi ho podle vlastních slov naučil „nenechat se ovládnout hněvem a fanatismem a pochopit, že některé účty zůstávají nevyřešené a člověk se musí posunout dál“.
Poslanec, senátor a prezident
Po propuštění z vězení a pádu režimu se spolu s Topolansky odstěhovali na venkov, kde založili farmu. Oba to ale táhlo do politiky. Do ní se Mujica vrátil v roce 1989, kdy spoluzaložil Hnutí lidové účasti (MPP), největšího člena levicové koalice Široká fronta (Frente Amplio). 10 let po amnestii se stal poslancem.
O jeho prvním dnu v Kongresu se dodnes vypráví historky. K budově totiž dorazil v běžném oblečení a na mopedu. Na otázku zaměstnance Kongresu, který ho mylně pokládal za kurýra, jestli se „zdrží dlouho“, odpověděl Mujica, že „snad ano“.
Za dalších pět let úspěšně kandidoval do Senátu a v dalších volbách už zasedl v historicky první socialistické vládě jako ministr zemědělství. Ani tady jeho cesta vzhůru neskončila. V roce 2010 vyhrál prezidentské volby a za dobu jediného mandátu zapsal Uruguay tučným písmem na mapu světa.
Zapřisáhlý ateista totiž obrátil jihoamerickou zemi vzhůru nohama. Legalizoval sňatky homosexuálů i interrupce, čímž předběhl dobu nejen v latinskoamerickém regionu. „Svět musí akceptovat určité věci, které jsou nezměnitelné,“ reagoval na slova o „levicovém“ či „liberálním“ programu. Země se za jeho vlády dostala v socioekonomických ukazatelích na vrchol statistik. Snížila se nezaměstnanost, míra chudoby i kojenecká úmrtnost.
Ne všechny kroky jeho vlády se ale setkaly s nadšením. Když Mujica rozhodl o legalizaci pěstování, distribuce a konzumace marihuany, zvedl se odpor opozice i části společnosti. Stejně tak ho ostře kritizovali pozůstalí po nuceně zmizelých osobách z doby vojenské diktatury. Mujicova vláda totiž přijala zákon o amnestii pro vojenské příslušníky obviněné ze spáchání zločinů proti lidskosti.
„V životě existují rány, které se nedají vyléčit, a člověk se musí naučit žít dál. Vím, že existují lidé, kteří mě nepodpoří, ale já jsem si zvolil inteligentnější a méně sentimentální postoj. Proto jsem nevyužil moci k útoku na armádu. Pokud se budu snažit pomstít… Bože chraň,“ řekl tehdy k tématu amnestie deníku El País.
Brouk, svetr a Obama
Nejen progresivními reformami ale uchvátil „Pepe“ v desátých letech možná celý svět. Veřejnost i své politické protějšky fascinoval také svou skromností. Na vrcholu své politické kariéry jako prezident pobíral měsíční plat 12 500 dolarů. Sám si ale nechal jen desetinu, zbytek věnoval na dobročinné účely. 1 250 dolarů bylo podle hlavy státu, která v té době jezdila světle modrým Volkswagenem Broukem z roku 1987, i tak „více než dost“.
Každý, kdo s ním chtěl udělat rozhovor, si musel ušpinit nohy, píše se v nekrologu v El País s odkazem na Mujicovo venkovské sídlo v Rincónu del Cerro půl hodiny jízdy od Montevidea.
Výjimkou nebyli novináři, prezidenti ani panovníci. Ať už šlo o Mujicova přítele a brazilského prezidenta Luize Inácia Lulu da Silvu nebo španělského krále Juana Carlose I. „Naučil jsem se cestovat nalehko. To vy nemůžete, protože jste měl tu smůlu, že jste se narodil jako král,“ řekl se smíchem krátce po konci svého mandátu v roce 2014 španělskému panovníkovi.
Skromný způsob života držel i v oblasti oblékání. Na zasedáních kabinetu se často objevoval ve svetru, sandálech a starých kalhotách. Nenosil kravatu, a to ani při oficiálních příležitostech. Výjimkou byl rok 2014, kdy Mujica navštívil Bílý dům v mírně nepadnoucím obleku. Jeho tehdejší hostitel Barack Obama ho možná i díky tomu popsal jako „mimořádně důvěryhodnou“ osobu.
Pod sekvojí se svým psem
Mujicovi se po skončení prezidentského funkčního období podařilo ještě jednou úspěšně kandidovat do Senátu, který ale předčasně opustil. Rezignoval na své senátní křeslo dopisem adresovaným předsedkyni Kongresu, své vlastní manželce, v němž psal o „osobních důvodech a únavě z dlouhého cestování“. Nadále nicméně podporoval Širokou frontu a vyjadřoval se k aktuálnímu dění, kdy například ruského prezidenta Vladimira Putina označil za „zku*vysyna“ nebo se zapojil do mírového jednání mezi kolumbijskou vládou a guerillami FARC.
„Zasvětil jsem svůj život změně světa a nezměnil jsem ani jednu zatracenou věc. Ale bavil jsem se,“ řekl loni v listopadu v rozhovoru s deníkem El País už vyčerpaný z radioterapie, kterou podstupoval. „Dal jsem svému životu smysl. Zemřu šťastný. Strávil jsem ho sněním, bojem i trápením. Zbili mě a tak dále, ale na tom nezáleží, nemám žádné dluhy, které bych musel splácet,“ dodal půl roku před smrtí.
Ani v posledních měsících pak neustoupil od své kritiky současného stylu života. „Problém je v tom, že žijeme v konzumní době, kdy si myslíme, že úspěch v životě spočívá v nákupu nových věcí a splácení hypotéky. Budujeme sebevykořisťující společnosti. Máte čas pracovat, ale ne žít,“ řekl v již zmíněném rozhovoru pro El País.
Posledním vzkazem před tím, než byl podle svého přání pochován pod sekvojí na své farmě vedle oblíbené fenky Manuely, se rozloučil se svými spoluobčany. „Je snadné respektovat ty, kteří smýšlejí jako vy, ale musíme se naučit, že základem demokracie je respekt k těm, kteří smýšlejí jinak. Kvůli tomu patří moji krajané do první kategorie a s nimi se loučím. Objímám vás všechny,“ vzkázala bez přehánění ikona latinskoamerické levice.
Autor je spolupracovník redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás