Svým důrazem na údajné zvyšování životní úrovně ve své komunikaci vláda Petra Fialy a liberální pravicový tábor ukazují, že moc dobře vědí, že mobilizace „za všechno“, za Západ a za českou demokracii nebude stačit. Hesla o tom, že „teď jde o všechno“ a že je „čas stát na správné straně“, doplňuje premiér na sociálních sítích sérií videí, ve kterých se na různých statistikách snaží ilustrovat dobrou kondici české ekonomiky a rostoucí blahobyt občanstva. Jde sice o všechno, ale nic se neděje.
Odlišný pohled na věc a odlišné názory k systému a polistopadovému vývoji kritičtějších spoluobčanů si ti pozitivněji naladění vysvětlovali jednoduše tím, že první skupina má nedostatek informací a tedy není schopná svou situaci realisticky zhodnotit.
Čistá ideologie
Příslib postupného zlepšování životní úrovně skrze růst HDP stojí v samotném základu takřka všech současných politických ideologií s malou výjimkou těch považujících za důležitější zachování života na Zemi. ODS (a SPOLU) se vždy tvářila, že sama nejlépe zajistí ekonomický růst pro obyvatele České republiky tím, že bude z titulu pravicové strany nejlépe naslouchat „tržní logice“. Ve chvíli, kdy toto nedokázala spolehlivě zajistit, nezbývá, než se upřít k vyšším hodnotám jako demokracie a Západ. Šťouraly, kterým se přesto nelíbí životní úroveň, je pak potřeba obvinit z nevděku, z rozežranosti, ze zneužívání situace a z neschopnosti rozeznat blahobyt, když běží kolem.
Jenže. Relativně dobré ekonomické předpovědi pro českou ekonomiku pro rok 2025 nemůžou vyrovnat propad životní úrovně většiny obyvatel způsobený vysokou inflací v letech 2022 a 2023. Fiala se chlubí (například v tomto rozhovoru) nízkou inflací oproti okolním státům. Nedodává ale, že inflační „zásah“ České republiky ve zmíněných dvou letech byl v ČR podstatně vyšší než u sousedů nebo, jako v případě Polska, byla vysoká inflace spojená také se solidním ekonomickým růstem a zlepšováním i dalších ukazatelů, jako je např. reálná mzda. V Česku ale doprovázela vysokou inflaci hospodářská stagnace. Jindy se Fiala kasá, že ČR poroste ve srovnání se sousedními zeměmi nejvíce. OECD však navzdory Fialovi předpokládá vyšší růst Polska.
Od vládních politiků se ve volebním roce dá kouzlení s čísly a podobná tvrzení o ekonomické skvělosti čekat – co jim taky zbývá. Horší je podobná absence odstupu u prodemokratických (tedy provládních) influencerů a intelektuálů, kteří se rovněž rozhodli vsadit na tvrzení, jak se ve skutečnosti máme dobře a jen si to kolikrát sami neuvědomujeme. Toto tvrzení se do české politické debaty vrací stále dokola a plní v ní svou specifickou roli: kdo si stěžuje na nedostatek, stěžuje si neprávem, protože si neuvědomuje, jak dobře se vlastně má.
Do nekonečného proudu těchto poznámek o neuvědomovaném českém blahobytu nejnověji přispěli teolog Tomáš Halík a influencer Petr Ludwig každý po svém. „My se v Čechách máme stále báječně a měli bychom za to být nesmírně vděční,“ zamyslel se Halík v rozhovoru se Světlanou Witovskou na ČRo Plus. V jeho případě šlo o globální pohled srovnávající život v české kotlině s mnohem méně šťastnými oblastmi světa. Zároveň Halík odpovídal na otázku, která sama o sobě zcela shazuje problémy stovek tisíc lidí v České republice. „Z čeho máme špatnou náladu? Když se na to podíváme z globálního pohledu, tak máme co jíst, většina z nás má kde bydlet, máme sociální systém, který se snaží pomáhat a nacházet potřebné. Neohrožuje nás bezprostředně válka, tak proč si toho nevážíme?“ zjišťovala Witovská.
Smysluplné globální srovnání a volání po pokoře a vděku za to, co máme, sám Halík naředil omlouváním vlády a depolitizováním jejích „nepopulárních opatření“ jako nezbytných kroků. Zcela tak ignoroval velmi konkrétní politiku a velmi konkrétní rozhodnutí vlády, které vedly k bohatnutí oligarchie a chudnutí většiny. Opravdu nešlo o přírodní zákon a jedinou možnou reakci na mezinárodní situaci. Halík pak protivládní voliče označil za nezodpovědné právě s poukazem na jejich životní úroveň a ekonomickou nespokojenost. Ze všech důvodů, proč někomu omlacovat o hlavu volbu Babiše nebo Okamury, je přitom tento nejhorší.
Oproti Halíkovi divočeji a nekompetentněji to na Facebooku rozjel Petr Ludwig, který sdílel statistický evergreen, tedy údaje Eurostatu o chudobě, ze kterých česká chudoba vypadá optimističtěji než ta švýcarská. A to i přesto, že tato statistika nevypovídá o chudých v Česku vůbec nic, jak letos vysvětlil v Českém rozhlase sociolog Daniel Prokop. Už titulek rozhovoru říká hodně podstatného o této statistice: „Chudý v Německu se má lépe než průměrně vydělávající slovenská domácnost“. Ludwig doplnil údaje z Eurostatu hned několika moralizujícími poznámkami, jako že „průměrný Čech se má objektivně skvěle, ale subjektivně se cítí mizerně,“ a dokonce i pseudovědeckým blábolením o tom, že „naši spokojenost jen cca z 10 procent ovlivňují vnější podmínky, ale zbylých 90 procent dělají vnitřní faktory jako genetika a vzorce našeho myšlení.“ Pokud jde o to odvrátit pozornost od strukturální nerovnosti, hodí se všechno – genetika i psychologie.
Čeští pravičáci zavádějící statistiku o nechudých Češích milují dlouhodobě. Už v roce 2014 ji pompézně nechápala Lenka Zlámalová, která svůj komentář na Echo24 neironicky nazvala „Máme méně chudých než Němci a Švýcaři“. V textu tehdy vážně tvrdila, že se Češi vlastně mají lépe než Švédové, jen to kvůli svému škarohlídství nejsou schopní vidět. „Frustrovaný pesimista si často neuvědomí, jak se má dobře, a kazí si život ve svých zlobách a úzkostech,“ uvedla svůj text. Zlámalové článek tehdy na sítích sdílela i ODS.
Subjektivní zážitky
Právě debata pod Ludwigovým příspěvkem o tom, jak se Češi vlastně mají dobře, jen si toho neváží, ukazuje, že v této oblasti nejde o data nebo fakta. Proklamovaní „bojovníci proti dezinformacím“ okamžitě podléhají vlastním emocím a dojmologii při interpretaci dat a ochotně mluví o „rozmazlené generaci uplakánků“ nebo radí „nauč se být šťastný s tím, co máš“ apod. Samozřejmě toto nebyly jediné reakce, celá řada lidí naopak pod příspěvek napsala svoje zkušenosti s relativním chudnutím a na svých příkladech nebo příkladech z okolí popsali ekonomické potíže, kterým čelí. Právě tyto zkušenosti vypadávají z obrazu, který vytváří Ludwig i Halík řečmi o nedostatku vděku nebo českém pesimismu navzdory blahobytu.
O rozdělení české společnosti, ve které bohatí nerozumí chudým a jejich problémy vnímají jako bagatelní nebo je nevnímají vůbec, vypovídá čtyři roky starý sociologický výzkum společnosti STEM Jedna společnost – různé světy. Z výzkumu mimo jiné vyplynulo, že bohatší a optimističtěji naladění Češi a Češky příliš nechápou důvody a motivace těch chudších a k systému kritičtějších. Odlišný pohled na věc a odlišné názory k systému a polistopadovému vývoji kritičtějších spoluobčanů si ti pozitivněji naladění vysvětlovali jednoduše tím, že první skupina má nedostatek informací a tedy není schopná svou situaci realisticky zhodnotit.
Obraz chudších obyvatel jako nekompetentních příjemců nekvalitních informací se dobře doplňuje s obrazem Čechů jako nevděčných konzumentů, kteří si neváží toho, jak dobře se ve skutečnosti mají. Respektive to nejsou sami ani schopni posoudit. Tento blahosklonný pohled se celkem pochopitelně vrací jako bumerang v podobě nárůstu preferencí protivládních stran. Zvláště pak, pokud se reálně daří většině hůře. Pokles životní úrovně pak způsobují strany, které se marketingově vehementně hlásí k Západu a k demokracii. Už dlouho v Česku platí, že pojmy jako svoboda a demokracie (popřípadě listopad) si politicky přivlastnili ti, kteří si to můžou dovolit. Pravdy a lásky pro chudé moc nezbylo. Přezíravý pohled na problémy běžných lidí je tak zároveň dlouhodobě spojený s máváním termíny jako Západ, demokracie a Evropa. Únava z toho je pochopitelná. To samo o sobě ale neznamená, že volba současné protistrany v podobě různě odstíněné ultrapravice nepřinese jen horší variantu téhož, pouze zbavenou líbivé rétoriky pro liberály.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás