Na hodnocení právě začínajícího pontifikátu nově zvoleného papeže je samozřejmě příliš brzy. Lev XIV. (občanským jménem Robert Francis Prevost) navíc dosud patřil mezi ty postavy církevního života, které se – ač v mimořádně vlivné funkci – do povědomí širší veřejnosti nedostaly.
Pro ty, kteří doufali, že nový papež by mohl pokročit o krok dál za Františkovy reformy, musí být volba Prevosta zklamáním, a to navzdory snaze o optimismus, která je u progresivnějších katolíků patrná.
Na základě jeho předchozího působení si ale lze udělat poměrně jasný obrázek, jaká od něho mají ostatní kardinálové volitelé očekávání. Zřejmé jsou dvě věci: nebyl zvolen ultratradicionalista. Vzhledem ke složení konkláve a vlivu myšlenek papeže Františka takovou volbu snad nikdo neočekával. Zadruhé, a to už je překvapivější, nebyl zvolen ani jakýsi František II. V dosavadních komentářích bývá často zmiňováno, jak si byl Prevost s papežem Františkem blízký a jak jako prefekt vlivného Dikasteria pro biskupy prosazoval do funkcí zastánce Františkovy synodální cesty. Ale to je jenom částečný obraz reality.
Prevost je místo toho zatím spíše neprůhlednou, ale jinak dokonale centristickou figurou. Středovou figurou je ovšem pouze v rámci katolické církve; a katolický mainstream je na hony vzdálený evropskému politickému středu. To dokládá už jen to, jak rychle jeho volba proběhla: pokud byla nalezena shoda během pouhých čtyř kol hlasování, musí to takřka nutně znamenat, že s jeho volbou ochotně souhlasila i významná část konzervativnějších kardinálů.
Přehledné shrnutí pozicí jednotlivých papabili Cardinal-O-Mat/Cardinalium Collegii Recensio také demonstruje, kde se na katolickém spektru Lev XIV. nachází. Z 12 otázek se nový papež ocitá jenom dvakrát na progresivním pólu, jednou na tradicionalistickém a jednou je neutrální,. V dalších osmi otázkách je jeho postoj nejasný. Skutečně progresivní kardinálové jako Reinhard Marx nebo Jean-Claude Hollerich přitom získali osm nebo devět progresivních „bodů“ a žádný tradicionalistický. Zjištění CNN, že Prevost volil v letech 2012, 2014 a 2016 v republikánských primárkách, je dalším střípkem do mozaiky Prevostových politických preferencí.
Komplikovaná snaha o optimismus
První veřejné vystoupení nového papeže bylo značně diplomatické. Nikoho neurazilo, protože obsahovalo všechny „správné“ odkazy na mír, jednotu i otevřenost církve, dialog i synodalitu. Ačkoliv nelze přeceňovat význam návratu k mozettě a bohatě zdobené štóle při prvním vystoupení, přece jenom je to symbolický návrat k předfrantiškovské tradici. První homilie nového papeže z 9. května vyzněla ještě tradičněji: byla vystavena na dvou negacích. Jednak na ostrém odmítnutí „světa“, protože ten se věřícím vysmívá a opovrhuje jimi, ale stejně kriticky se papež vyslovil i k postoji „prostých lidí“ včetně lidí v církvi, kteří Ježíše obdivují pouze jako spravedlivého člověka, protože i oni jsou představiteli „faktického ateismu“.
Zkrátka řečeno, pro ty, kteří doufali, že nový papež by mohl pokročit o krok dál za Františkovy reformy, musí být volba Prevosta zklamáním, a to navzdory snaze o optimismus, která je u progresivnějších katolíků patrná. Jasným dokladem Lvovy pozice je, že nad jeho volbou jásá jak jezuita James Martin, známý obhájce inkluzivního přístupu vůči LGBT+ lidem, tak i třeba vlivný tradicionalistický biskup Robert Barron. O „úlevě“ po prvním vystoupení Lva XIV. psal na sociálních sítích i kardinál Duka a jeho zvolení vítala i celá řada dalších Františkových kritiků. To jenom dokresluje, že Lev je prostě schopným komunikátorem, který šikovně dokáže dát každému něco. Jednomu křídlu důraz na synodalitu a pastorální zaměření, dalšímu slib stabilizace církve a ještě jiným kritiku zkaženého světa.
Pro pochopení Lvovy pozice i zmatku kolem ní je zásadní, že mnozí komentátoři a komentátorky považují automaticky jeho podporu synodality či kritiku globálních nerovností za znamení, že patří k progresivnímu křídlu. Tak tomu ale není. V dnešní katolické církvi, jejíž těžiště se stále více přesouvá na globální Jih, je kritika bohatého Severu a „západního konzumerismu“ naprosto běžná a zaznívá fakticky od všech, shora zdola, zprava zleva. A stejný status všeobecně přijímaného principu nyní získala i synodalita – s výjimkou nejkonzervativnějších Františkových kritiků (Sarah, Burke, Müller, apod.) se k synodalitě hlásí úplně všichni.
V tom spočívá paradox dědictví předchozího papeže. Na jedné straně je tento posun velkým Františkovým posmrtným vítězstvím. Na straně druhé s tím ale přestala být podpora synodality znamením příslušnosti k progresivnímu křídlu. Z přitakání synodalitě dnes už nutně vůbec nevyplývá např. podpora svěcení žen či zdobrovolnění celibátu. Naopak, mnozí noví zastánci synodality věří, že sensus fidei (tedy jakési všeobecné, intuitivní lnutí věřícího lidu k pravdám víry), o které se synodalita opírá, bude ve skutečnosti církev posouvat spíše konzervativním směrem, v protikladu k přílišné „sekulární“ demokratizaci či k údajně excesivní progresivistické obhajobě menšin a prosazování „genderové ideologie“, kterou ostatně Prevost v minulosti jasně odsoudil. A přesně takto, domnívám se, bude synodalitu vykládat Lev XIV. – jako klíčový nástroj, ovšem nástroj stabilizační, používaný jak proti nejvýraznějším Františkovým kritikům, tak i proti radikalismu těch, kteří by chtěli Františkovy reformy posunout ještě o krok dál.
Nově ustavený střed
Ultratradicionalisté a katolíci napojení na MAGA hnutí ve Spojených státech každopádně nadšení nebudou. Papež migrant dal už před svou volbou najevo nespokojenost s Trumpovou xenofobní migrační politikou a od Františka se Lev v této otázce bude lišit spíše stylem než substancí. To, že byl některými vlivnými představiteli a představitelkami MAGA hnutí rychle označen za marxistu a woke papeže, neznamená fakticky nic, protože pro MAGA je marxista každý, kdo nechce aplaudovat jejich fašizujícím tancům. Volba Lva XIV. je přesto skutečně kritickou odpovědí na trumpismus, ovšem jaksi zastřenou. S americkým prezidentem se první severoamerický papež na jedné straně neshodne v otázce migrace nebo boje proti globální nerovnosti, ale zato například jeho ostrá kritika médií, která pozitivně prezentují „homosexuální životní styl“ a LGBT+ rodiny, se od výroků prezidenta Trumpa také liší spíše stylem než obsahově.
V řadě otázek ale prostě pozice nového papeže známá není. Nejasný je jeho postoj k posilování role žen v církvi – odmítá sice jáhenské svěcení žen a svěcení žen označil za jejich „klerikalizaci“, která by místo řešení jednoho problému jenom mohla způsobit problém další. Ale zároveň se ženami oproti minulosti výrazněji spolupracoval v jím řízeném dikastériu. Neznáme jeho názory na dohodu katolické církve s čínskou vládou (která je dlouhodobě trnem v oku konzervativním kardinálům), na progresivní německou synodální cestu, na mezináboženský dialog včetně vztahu k islámu a mnoho dalších otázek.
Lev XIV. tak prozatím zůstává velkou neznámou. Jedno se ale zdá jasné, nad další radikální reformou zvítězilo tradiční vyvažování a obava z možného narušení jednoty církve. V posledních letech, a dokonce i v posledních dnech, zaznívaly z tradicionalistického tábora hlasy, které v souvislosti s Františkem skloňovaly slovo hereze. Lev XIV. je odpovědí většiny kardinálů na toto dilema. Církev se pod jeho vedením jistě nevyhne pokračování některých Františkových reforem, zejména v oblasti synodality, jak naznačil sám nový papež v poslední promluvě ke kardinálům. Ale současně se zdá, že nový papež bude spíše tím, kdo bude kroky vedoucí za Františkem započaté reformy spíše brzdit a upřednostňovat vnitrocírkevní stabilitu. Výraznější posun v otázce svěcení žen nebo postojů vůči LGBT+ lidem se nejeví jako příliš pravděpodobný.
Františka a jeho éru nyní všichni, jak je v katolické církví zvykem, veřejně popisují v superlativech, ale mezi řádky zaznívá úleva. Ultratradicionalisté tak sice nedokázali prosadit svého kandidáta, ale zdá se, jako by ve sboru volitelů převážil jejich pohled na Františkův pontifikát jako období překotných, často vysloveně nebezpečných změn, které ohrožují jednotu církve. Nečekaný závan svobody zkrátka způsobil mnohým závrať a po ní tak přichází doba stabilizace. Lev XIV. ještě může překvapit a šance, že by pokročil za Františkovy reformy ještě existuje. Lev XIV. ale bude mnohem spíše papežem nově ustaveného středu. Traduje-li se ale, že František po svém zvolení prohlásil, že karneval skončil, lze po zvolení Lva XIV. říct, že s ním pro změnu velmi pravděpodobně skončila Františkova revoluce.
Autor je odborník na náboženství a mezinárodní politiku. Působí v Ústavu mezinárodních vztahů.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás