Výhružky Evropě, snaha o anexi Grónska, Panamského průplavu nebo napjaté vztahy s Kanadou i Mexikem – tak aktuálně vypadá geopolitické působení nového kabinetu Donalda Trumpa. Je za ním nějaká koherentní strategie? Jaký sleduje Trumpův kabinet cíl a co od něj můžeme očekávat? Na domácí půdě se opozice zatím spíše hledá, zatímco represe rostou. Vzpamatuje se Demokratická strana z druhého Trumpova zvolení a jakou bude mít strategii? O aktuálních otázkách domácí i zahraniční americké politiky mluvil v Kolapsu amerikanista Jan Hornát, který aktuálně působí na Katedře severoamerických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Lednový vstup Donalda Trumpa do mezinárodní politiky způsobil velký otřes. Stojí za tím nějaká koherentní strategie nebo plán? Můžete ho popsat?
Nevím, zda to nazývat plánem. Vidím tam koherentní cíle. Co ale není koherentní jsou Trumpovy prostředky, jak těch cílů dosáhnout. Americká zahraniční politika má tu výhodu, že může formovat svět kolem sebe. Třeba česká zahraniční politika toto dělat nemůže. Když mají USA problémy, tak mohou využívat zahraniční politiku jako způsob, jak se s vnitřními problémy popasovat.
Jeden z hlavních domácích problémů, jenž nějakým způsobem rámuje chaos, který vnesl Donald Trump do světové geopolitiky, a který spojuje Trumpa a jeho spojence, je ekonomický populismus nebo ekonomický nacionalismus. Od konce studené války se americká zahraniční politika zaměřila na to, aby Američané měli co nejlevnější zboží. A čím budou mít Američané levnější zboží, tím budou spokojenější. Do toho přišel reaganovský neoliberalismus, který sázel na to, že se vším se vyrovná trh. Jenže trh se nevyrovnal se vším. Vznikla bublina Američanů, kteří přišli o práci. Ne, že by nutně neměli žádnou práci, ale přišli o práci, která byla kvalifikovaná nebo se v ní cítili dobře a pociťovali důstojnost. Cítili, že americká vláda nebo americká společnost jejich práci oceňuje. Právě mezi tyto lidi, kteří v minulosti o tuto práci přišli, si sáhnul Donald Trump, který ohlásil cla a řekl „mně je jedno, že zboží zdraží.” Byť takto explicitně to samozřejmě neřekl, tak ukázal, že mu jde o to vrátit Američanům, kteří ztratili důstojnost, práci, která jim ji dá. Toto je v kostce americký ekonomický nacionalismus.
Co si USA slibují od odklonu své pozornosti od Evropy a jejímu upření směrem k Číně?
Američané o tom, zda má mít prioritu Evropa nebo Asie, diskutují už od konce druhé světové války. Podle části diplomacie hrozby i ekonomické příležitosti přichází z východní Asie a Evropa není tak zajímavá. Balancování mezi Evropou a Asií tam bylo vždy.
V devadesátých letech Američané říkají „my integrujeme Čínu do západních struktur”. Čína vstupuje do Světové obchodní organizace v roce 2001 s podporou Američanů, přičemž idea byla demokratizační. Integrace do globálních ekonomických struktur měla posílit tržní kapitalismus a střední třídu, která měla požadovat politická práva. Čína se měla demokratizovat. Podle pravidel Světové obchodní organizace měla Čína otevírat své trhy a s těmi pravidly pak Čína úplně nesouzněla. A demokratizace taky nezafungovala. V roce 2008 přišel Obama a řekl, že část vojenských kapacit přesune z Evropy do Asie a začíná tady ta přetahovaná.
V prvních měsících druhého prezidentství se Trump zatím na Čínu příliš nesoustředil, ale určitě to přijde. S ní bude bojovat na několika frontách. Proč se zajímá o nerosty na Ukrajině, proč chce Grónsko i Kanadu, tak ve všem hrají nerosty roli. Čína vede v přístupu na trh, sama o sobě má kritické minerály, které jsou důležité pro umělou inteligenci a čipy, má svoje zásoby, má lépe vybudované dodavatelské řetězce než Evropa i než Spojené státy. Trump je musí dohánět a z toho pramení i jeho teritoriální nároky.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás
