O rozmanitosti většinou mluvíme v souvislosti s naším jídelníčkem. Proč je ale diverzita důležitá i v produkci potravin? Jsou Češi opravdu výborní houbaři? Co je to radikalizace chuti a jak se naše chutě standardizují? Budeme v budoucnu jíst brouky, anebo pěstovat maso mimo zvířecí tělo? Nebo nás čekají jen halucinace z podvýživy? O budoucnosti produkce potravin hovoří v novém dílu podcastu Na rozcestí antropologové Varvara Borisova a Lukáš Senft.
Varvara Borisova a Lukáš Senft pracují na Sociologickém ústavu Akademie věd ČR na projektu „Za hranice bezpečnosti: role konfliktu v posilování odolnosti (CoRe)“ v rámci Operačního programu Jan Amos Komenský. Lukáš Senft v rozhovoru zmiňuje také svůj výzkumný projekt „Fytoterapie v době postindustriálního metabolismu: Biosociální zkoumání sběru, oběhu a užívání léčivých rostlin v Česku“ podpořený Programem podpory perspektivních lidských zdrojů – postdoktorandů (AV ČR).
Podcastová série Na rozcestí vzniká v rámci výzkumného programu Identity ve světě válek a krizí, který je financován Akademií věd ČR v rámci Strategie AV 21. Do podcastu si zveme společenské vědce a vědkyně, jejichž výzkum se týká důležitých témat a problémů globalizujícího se světa. Tento díl moderoval Jiří Krejčík.
Oba se zabýváte tématem budoucnosti produkce potravin, a tak se vás úplně na začátek zeptám, co jste měli dnes k obědu.
Varvara Borisova: Já jsem dnes měla bramboračku a cappuccino. Cappuccino stálo 65 korun, což je ještě cena, kterou dokážu akceptovat. Tahle cena ale poroste, a když bude cappuccino stát 95 nebo 100, tak už si asi řeknu, že si ho uvařím doma.
Lukáš Senft: Já jsem si uvařil doma, ale nestačil jsem dojíst cibulačku.
A myslíte, že takhle se budou stravovat ještě vaše vnoučata?
Varvara Borisova: Co se týká cappuccina, tak tam uvidíme. Už se totiž dostáváme do situace, kdy cena kávy bude ještě růst vzhledem ke způsobu, jakým je produkována. Cibulačka a bramboračka ale asi zvládnou přežít. I když asi nedokážeme říct, zda v nějakém sociálně-kulturním a politickém kontextu budou stále patřit do mainstreamových receptur.
Lukáš Senft: Bavili jsme se o tom cestou na nahrávání a asi jsme se shodli, že brambory a cibule se dají docela dobře vypěstovat i v rámci nějaké menší produkce a já jsem jejich velký zastánce.
Když už se tedy bavíme o způsobech potravinové produkce a problému s kávou, tak jaké by byly největší problémy současné produkce potravin?
Lukáš Senft: My se v rámci projektu Za hranice bezpečnosti zabýváme tím, jak se v Česku hledají nové a staronové způsoby, jak v dalších letech produkovat jídlo. Protože problémů s tím, co budeme jíst, je v Česku i na globální úrovni hodně. Mluví se o potravinové mezeře, kdy se srovnává třeba poptávka z roku 2010 s tím, jak bude vypadat v roce 2050, kdy bude na světě podle odhadů 9,8 miliardy lidí. Takže se bude zvyšovat poptávka a jídla bude muset být víc. Zároveň bude nejspíš muset být větší výměra zemědělské půdy, což je zase paradoxní požadavek, protože už není moc kde tu zemědělskou půdu vytvářet, protože nechceme kácet lesy. A zároveň bude potřeba produkovat intenzivněji, ale bez takového množství emisí skleníkových plynů. Takže to jsou často protichůdné požadavky, které upřímně zemědělcům vůbec nezávidím.
Současná situace se taky dává často do kontrastu s tím, jakým způsobem se produkovalo ve 20. století, kdy se v rámci takzvané zelené revoluce podařilo mezi šedesátými a osmdesátými lety navýšit výnosy obilovin na dvojnásobek a světový obchod se zemědělskými produkty se ztrojnásobil. Bylo to ale za cenu toho, že se využívala hnojiva nebo pesticidy se škodlivými dopady na životní prostředí. Důsledky tohoto intenzivního hospodaření se začínají projevovat a teď je globální shoda na tom, že potřebujeme najít nějaký nový udržitelný způsob výroby. Zajímavé ale je, že se teď nacházíme v takovém mezivládí, kdy víme, že staré způsoby tolik nefungují, ale ty nové ještě nejsou stabilizované. A nám právě přijde ze sociologického a antropologického pohledu zajímavé, o čem se mluví, co se zkouší a s čím se experimentuje. Budoucnost tedy ještě není jasná, ale právě proto je zajímavé o tom mluvit a provádět výzkumné intervence.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás