Činnost britského premiéra Keira Starmera je v posledních týdnech velice rozmanitá. Jednou je i pravicovými komentátory vyzdvihovaný jako lídr evropského formátu prosazující schůdné řešení pro Ukrajinu, jindy na domácí scéně schytává kritiku za sociální necitlivost, která si nezadá s Margaret Thatcher.
Labouristický kabinet čelí nemalé krizi. Před poslance se totiž v těchto dnech dostává návrh na osekání sociálního systému, konkrétně jde o britskou obdobu invalidního důchodu. Mluví se o škrtech v hodnotě přesahující pět miliard liber a podle novějších informací to nejspíš bude ještě víc. Vládě vedené levicovou stranou se takový postup nevysvětluje lehce. Kritici poznamenávají, že se politika Starmerova kabinetu moc neliší od konzervativních předchůdců. Ministryni financí Rachel Reeves pak srovnávají s Georgem Osbornem, šéfem státní kasy z dob premiérství Davida Camerona, jehož jméno se pojí s „utahováním opasků“.
Na první pohled je jasné, že jde o to ušetřit, ne zlepšit podmínky lidem žijícím kolem hranice chudoby. A to je u labouristického kabinetu nezvyklé.
O část nebo celou dávku nevyhnutelně přijde podstatná část jejích dnešních příjemců. Z neziskového sektoru a od poskytovatelů sociální péče se ozývají argumenty, že se statisíce už tak znevýhodněných lidí dostanou do ještě větších problémů a dalších 250 tisíc lidí (z toho 50 tisíc dětí) se propadne pod hranici chudoby. Na Rachel Reeves však tyto argumenty nezapůsobily a někdejší ekonomka z britské centrální banky reformu minulý týden představila parlamentu. Je to totiž klíčová část strategie, jak stabilizovat veřejné finance, což si vláda stanovila jako první úkol své hospodářské politiky.
Malý manévrovací prostor
Nelze nesouhlasit s tím, že britská ekonomika na tom už byla lépe. Přesněji řečeno, nejméně od finanční krize na tom nebyla hůř. Úroky ze státních dluhopisů (tedy cena, za kterou si země půjčuje) jsou na historickém maximu. Ani po legendárním a katastrofálním „minirozpočtu“ měsíční premiérky Liz Truss nebyly vyšší. Podíl veřejného dluhu na HDP je kromě toho na nejvyšších hodnotách od šedesátých let. Manévrovací prostor Rachel Reeves je proto velmi zúžený a panují reálné obavy, že by jí trhy nemusely rozdavačnou politiku odpustit.
Labouristé přitom za nastalou situaci sami nemohou. Konzervativci jim ekonomiku po čtrnácti letech nepředali v nejlepším stavu. Proto už na podzim přišlo zvyšování odvodů zaměstnavatelů na sociální pojištění i růst některých daní. To nicméně nestačí. Nejen ve Westminsteru mohou poděkovat Donaldu Trumpovi za nejistotu, která rozkolísala trhy. I kvůli Trumpovi také musí vláda věnovat větší část rozpočtu na obranu, což z už tak omezené rezervy opět něco ukousne.
Veřejné finance proto potřebují delikátní přístup a britská vláda sází na odpovědnost. Ekonomickou strategií Starmera a Rachel Reeves je pokusit se udržet každodenní výdaje v rovnováze a půjčovat si jen na investice, které se v budoucnu potenciálně vyplatí. Ostatně součástí podzimního balíčku byly i investice do veřejných služeb a infrastruktury, které jsou ve srovnání s konzervativci masivní. Ani tradičně levicově laděný The Observer strategii v nedávném editorialu nijak zvlášť nerozporuje. Logicky zní i pro finanční trhy. So far so good.
Náklady zaplatí ti nejchudší
Problém nastává s dilematem, na čí účet se úsporná strategie odehraje. A na levicovou vládu je hodně nezvyklé, že si vybrala právě handicapované a lidi v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Konkrétně se jedná o dva příspěvky. Prvním je takzvaný „Pip“, který je určen lidem se zdravotním znevýhodněním, kteří při jeho pobírání mohou pracovat. Další je univerzální dávka v nezaměstnanosti, která se ovšem výrazně zvyšuje, pokud dotyčný nemůže pracovat ze zdravotních důvodů.
I tady se nabízí „logické“ vysvětlení. Během pandemie dramaticky narostly počty lidí bez práce a žijících z dávek, a to v celé Evropě. V Británii se však statistiky do předcovidových relací dosud nevrátily. Alarmující je zejména počet nepracujících mladých lidí. Úřady by se proto o situaci měly aktivně zajímat. Vláda se ovšem neptá po důvodech, jakkoli jsou některé nasnadě. Kvůli dlouhým pořadníkům v podfinancované Národní zdravotní službě se nyní čeká na operace a jiné zákroky měsíce až roky. Těžko si představit, že někdo, kdo čeká třeba na výměnu kyčelního kloubu nebo na operaci zad, půjde pracovat třeba jako skladník, i když se o sebe dokáže postarat a nemá „zas tak velká“ omezení.
Další lidé, zvláště méně kvalifikovaní nebo se zdravotními omezeními, zase nemohou v určitých regionech nalézt zaměstnání. Dávky v nezaměstnanosti nejsou v Británii nijak zvlášť velkorysé, a proto se někteří jejich dlouhodobí příjemci snaží získat „Pip“. Často je to ale až poslední řešení, když pokusy o nalezení místa nevyjdou. Pro tyto i další skupiny obyvatel je třeba nalézt řešení, jinak skončí v chudobě. Doporučení hledat pomocnou ruku „na konci svého ramene“ nepomůže. Vláda sice chystá investovat miliardu liber do programu pomoci při návratu do pracovního života, což je chvályhodné, ale podobné (i nákladnější) projekty v minulosti toho moc nezměnily.
Zdroje přece jen jsou
Ačkoli se Reeves vedle starostí o ekonomiku zaklíná také snahou o zefektivnění sociálního systému, její řešení nevypadá jako delikátní práce se skalpelem, ale jako hrubé sekání sekerou. Na první pohled je jasné, že jde o to ušetřit, ne zlepšit podmínky lidem žijícím kolem hranice chudoby. A to je u labouristického kabinetu nezvyklé. Nejde přitom o to, že by si Spojené království nemohlo půjčit, ale obává se důsledků drahých úvěrů. Mnozí uznávaní ekonomové však podotýkají, že by Reeves i za těchto podmínek mohla najít i méně bolestivá řešení.
„Existují alternativy, které by nevystrašily trh? Odpověď zní jednoznačně ano,“ uvedl pro The Guardian profesor ekonomie na americké Dartmouth College a bývalý člen výboru Bank of England zodpovědného za úrokové sazby David Blanchflower. „Ve světě, kde se mění směnné kurzy, kde jsou nejasná celní pravidla a kde převládá nejistota, pravděpodobně uvolníte ruku na kormidle a budete se starat o hlavní problémy, které máte, což nejsou fiskální pravidla,“ dodal.
Jednou z praktických možností je osvobodit výdaje na obranu od stanovených limitů. „Upřímně řečeno si myslím, že by to trhy přijaly, protože výdaje na obranu státu jsou v době, kdy se změnila geopolitika, zcela odlišné. A předpokládám, že trhy by byly vstřícné,“ potvrzuje pro britský deník také ekonom Benjamin Caswell z National Institute of Economic and Social Research.
Vyčkávající Farage
Labouristická vláda se navíc brání zvyšování daně z příjmu a odmítá větší zdanění bohatství. Daňový systém si však říká o revizi, přinejmenším v podstatě regresivní daně z nemovitosti. A v neposlední řadě je její strategie ošemetná i v politické rovině. S šetřením na potřebných se neztotožňuje velká část členů labouristů a podle prosakujících zvěstí hrozí rebelie řadových poslanců. Na zavržení škrtů to ale stačit nemusí, protože poslanecký klub je velmi rozsáhlý. Vláda však ztrácí podporu. Preference kabinetu se propadají, a co se životních nákladů týče, přes osmdesát procent Britů si myslí, že Keir Starmer a jeho ministři svou práci nezvládají. To vše se děje v době, kdy na chyby hlavních stran čekají populisté v čele s Nigelem Faragem. Jeho antisystémová strana Reform UK posiluje zejména na úkor konzervativců, ale cílí i na zklamané voliče labouristů. Reform UK nelze charakterizovat jako dogmaticky pravicovou, pokud se to hodí, dokáže navrhovat i typicky levicová řešení. Labouristická strana si proto nemůže dovolit ztrácet své skalní voliče.
Labouristé nakonec možná státní finance zachrání, i když ani to není jisté, protože na finanční trhy má vliv mnoho dalších faktorů. V nejhorším případě to však dopadne tak, že radikálním řešením finanční krize prohloubí nedůvěru v politiku, a přiloží tak pod kotel budoucí politické krizi. A jak vidíme v USA, s populisty u moci se nepochybně vrátí i ekonomické problémy.
Autor je historik a analytik Asociace pro mezinárodní otázky.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás