Na počátku března letošního roku oznámil ministr zahraničí Spojených států amerických Marco Rubio, že na pokyn Elona Muska s okamžitou platností ruší většinu činnosti rozvojové a humanitární agentury USAID. Jedná se o 5200 programů z celkového počtu 6200 a i ty zbývající mají být postupně a bez náhrady ukončeny. Ačkoli čísla nejsou jasná, jako vždy při jednání současných pánů Bílého domu, půjde podle Rubia o více než osmdesát procent z celkových 42–43 miliard USD a tisíce projektů, na nichž závisí lidské životy.
USAID totiž není a nebyla skutečná rozvojová agentura, která by měla za úkol pomáhat lidem v nouzi. Jejím hlavním cílem, už od jejího založení v roce 1961, bylo prosazovat zájmy Spojených států tzv. měkkou silou.
Ani největší kritici USAID, kteří léta volali po zásadní reformě agentury – a mezi něž patřím, nemohou mít z Muskova jednání radost. Ale ani této situaci nechybí hořká výčitka bývalým šéfům. To, co udělal Musk ve velkém, se léta dělo v malém a nikdo si toho nevšímal. USA běžně rušily programy, když se jim znelíbila nějaká země, nebo tím vyhrožovaly, aby dosáhly svého.
USAID totiž není a nebyla skutečná rozvojová agentura, která by měla za úkol pomáhat lidem v nouzi. Jejím hlavním cílem, už od jejího založení v roce 1961, bylo prosazovat zájmy Spojených států tzv. měkkou silou. Humanitární a rozvojová asistence se stala nástrojem nátlaku na vlády zbídačených zemí, sloužila k exportu neoliberální ideologie nebo náboženského puritanismu.
Lesk a bída rozvojovky
Píši jen o rozvojové spolupráci (ODA – Official Development Assistance), protože humanitární pomoc, je jako koncept mrtvá. Nikdy nefungovala – kromě prvních pár týdnů a snad i měsíců po humanitárních katastrofách. Již před deseti lety se hlavní aktéři shodli, že jakákoliv podpůrná akce v sobě musí již od počátku obsahovat rozvojový rozměr, tedy plán obnovy a pozitivního společenského vývoje.
Ale ani s rozvojovou asistencí to není jednoduché. Jejím základním problémem je rozpor mezi tím, co si přejí dárci a co potřebují příjemci. Jednoznačně můžeme říci, že příjemci nepotřebují sídla bohatých rozvojových organizací a nepotřebují ani složitou byrokracii pro řešení problémů. Nepotřebují ani drahé konzultanty pro vyplňování složitých projektových formulářů. Z mých zkušeností nijak netouží ani po tom, aby jejich projekty bůhví jak podporovaly farmaceutický nebo technologický průmysl bohatých zemí. Zcela jistě si pak každý dovede představit, že z duše nesnášejí, když k nim s podporou projektu přicházejí také ideologie a propaganda.
Lidé v chudých zemích by rádi měli například přístup k čisté vodě a bezpečným hygienickým zařízením. Pro donory z bohatých zemí je ovšem mnohem efektnější, výnosnější a snazší jim dodat vakcíny a léky proti úplavici.
Z evropské zkušenosti víme, že zlepšení zdraví a zvýšení délky dožití – tedy včetně omezení dětské úmrtnosti, se podařilo díky vybudování sítě veřejné zdravotní péče. Příjemcům rozvojové pomoci ale nabízíme partikulární programy na očkování, léčbu toho tuhle a tamtoho tamhle, Bill a Melinda Gatesovi, kteří nemají rádi veřejné zdravotnictví, posílají chudým tolik moskytiér, že si z nich vesničané dělají obří sítě na ryby a ničí si tak vlastní životní prostředí.
Je zřejmé, že pro distribuci energie je nejlepší dobrá přenosová soustava se zajištěnými lokálními zdroji. Když jsme začali s instalací ostrovních systémů ve vzdálených oblastech, mělo se jednat o prozatímní řešení. Ale stala se z toho móda za miliony, protože to bylo mnohem jednodušší než vybudovat něco stabilnějšího.
Dary za všechny peníze
Těch pár případů. které jsem uvedl, spojuje několik faktorů. Místo systémového řešení se nabízí jen účelový výběr. Místo stabilních a odolných systémů se dárci zaměřují jen na velmi úzký segment, který vyhlašují za důležitý až klíčový. Donoři navíc preferují projekty, které přinášejí rychlé a snadno měřitelné výsledky, zatímco většina lidí preferuje spíše dlouhodobé a trvalé přínosy.
Za chybnou pozicí donorů není špatná vůle – tedy určitě ne ve velké většině. Je to vlastně celé systémový problém. A asi se ani nebudete ptát, co za tím je ten hlavní problém, protože odpověď je snadno očekávatelná, ano je to duch moderního kapitalismu.
Dá se ovšem namítnout, že při vší perverzitě a paternalismu měl konzervativismus a konzervativní kapitalismus v rámci svých sociálních koncepcí snahu o dlouhodobá řešení. Ať už šlo o ženské ústavy, kde tvrdou prací lámaly duše i těla svobodomyslných žen, přes internační školy pro domorodé děti až po hospodářský zázrak poválečného sociálního kapitalismu – který ovšem již od počátku zaváněl trochu nahnědlým korporativismem. To je samozřejmě pravda, ale s nástupem neoliberalismu, který byl jen odpovědí na zrychlující se pohyby kapitálu a jeho výnosy, se přenesl požadavek na rychlý výkon i do dalších společenských úrovní. Místo celostních programů nastoupila víra v jednoduché technologicky orientované postupy. Dlouhodobé, koncepční a systémové rozvojové projekty takřka přestaly existovat. Těžko je najdete i v národních politikách, natož pak v těch přeshraničních.
A tak se dostáváme k nejdůležitějšímu bodu, který spojuje rozvojové projekty doma i v zahraničí. Jdou jednoduše skončit a po jejich konci nezůstane takřka nic, na co by se mohlo navázat. Když vybudujete síť klinik na řešení očních problémů a budete pečovat o vzdělání domácích lékařů, pak vám po rozhodnutí amerického miliardáře zrušit tento program, zůstane aspoň něco, na čem se dá dál stavět. Pokud tam ovšem fungují jedna dvě super vybavené mobilní jednotky s draze placenými doktory ze západu, pak je situace po ukončení programu jasná. Mobilní jednotky zůstanou zavřené na dvoře sídla USAID a doktoři se vrátí domů. Místo vybudované zdravotní péče bude opět prázdno.
Tento systém je výhodný pro donory i bohaté státy, protože vytváří závislost. Když nějaká země neposlouchá pokyny těch bohatých, prostě stačí uzavřít kohoutky a poslat stovky, tisíce, a teď miliony lidí do pekla beznaděje. Připomeňme si rok 1980, kdy se Jemen v Radě bezpečnosti OSN postavil za rezoluci 476 vyzývající Izrael k ukončení okupace Palestiny, načež mu USA zastavily veškerou pomoc – to přispělo k začátku dosud trvající občanské války. Podobně v roce 2011 zastavily EU a USA pomoc Sýrii, která v té době byla po čtyřletém suchu na prahu hladomoru, aby podpořily odpor proti vládě.
A pokud nepřivedou k rozumu vládu vlastní naštvaní lidé, pak jim k tomu pomohou propagandistické programy pod zástěrkou podpory demokratizace. Tu dostanou fašisté, náboženští fundamentalisté, radikální odpůrci levice a podobné skupiny, které jsou ochotné vyslyšet přání mocností a svrhnout vládu. Smutným faktem je, že většinou se nakonec obrátí proti těm, kteří je financovali.
Magických 0,7 a daňové úniky
Rozvojovou pomoc začaly poskytovat ekonomicky rozvinuté země již v padesátých letech 20. století. Tedy země prvního světa (Západ) a země druhého světa (Východ) zemím třetího světa (Jih). Později se slovo pomoc změnilo na asistenci, aby to znělo méně paternalisticky, a přitom se nemusely měnit zkratky (aid – assistance). Od poloviny šedesátých let se začalo diskutovat v OSN o tom, že by země měly dávat na rozvoj a humanitární pomoc jistý závazný díl hrubého národního důchodu. V sedmdesátých letech se tento neformální závazek ustanovil na 0,7 procenta HDP. Dnes v této výši poskytují rozvojovou spolupráci pouze čtyři země: Norsko, Lucembursko, Švédsko a Dánsko. Celkově se ODA v letech 2023–2024 významně propadla a po akcích spojených států bude tento trend nepochybně pokračovat.
Jen pro srovnání se podívejme na oficiální čísla z roku 2023 pro EU a USA. Celková ODA EU činila 95,9 miliard eur (včetně příspěvků členských států), což bylo cca 0,49 procenta jejího hrubého národního důchodu. Unie je tak největším světovým podporovatelem mezinárodního rozvoje. USA dalo 64 miliard dolarů, což bylo 0,24 procenta HND. Přičemž není sporu o tom, že zatímco Američané se zaměřovali více na strategické a geopolitické cíle, unijní podpora byla mnohem koncepčnější, prorozvojová a solidární.
Experti jako např. Angus Deaton, držitel Pamětní Nobelovy ceny za ekonomii, poukazují na to, že závislost na ODA vede k závislosti na donorech, a proto vlády sledují spíše jejich zájmy, než zájmy voličů. Kdyby vlády měly možnost, zajistit základní chod státu výběrem daní, byly by mnohem více odpovědné svým občanům. To je ovšem těžké i v těch zemích, které disponují bohatými zdroji, protože výběr daní, především od zahraničních firem z dárcovských zemí, je pro tyto země velmi těžký. Je to dáno tím, že současný mezinárodní ekonomický systém poskytuje obrovské možnosti, jak se bohatá individua i bohaté korporace mohou daním vyhýbat nebo provádět daňové úniky. A – jak dokazuje ve svých zprávách například Tax Justice Network, jsou to právě bohaté země, které tento systém podporují a brání jeho omezení.
Spravedlivé přerozdělování
Když se v padesátých a šedesátých letech diskutovalo o základech humanitární pomoci a rozvojové spolupráce, stálo za tím i vědomí, že ekonomika na planetě je úzce provázána a bohatství jedněch je umožněno prací a zdroji jiných. A tyto výhody a nevýhody by se měly právě skrze dobrovolné příspěvky srovnat.
Tento proces byl a dosud je praktikován na mnoha nižších úrovních a celkem úspěšně dokázal vyrovnávat nerovnosti a zajišťovat rozvoj zaostalejších regionů. Transfery ve Spojených státech, Evropské unii, nebo Číně ukazují, že přes všechny problémy dokázaly radikálně snižovat regionální chudobu a zaostalost.
Jenže nezávazná a nepodmíněná podpora vůči méně rozvinutým zemím globálního Jihu nikdy pořádně nefungovala. Ať už proto, že státy a mocenské bloky ji zneužívaly k prosazování strategických a geopolitických zájmů, nebo využívaly ke zvyšování zisků domácích firem.
Solidarita a spravedlnost
Zastavení aktivit USAID je katastrofální ukázkou svévole mocných, která poškozuje – a to mnohdy fatálně – ty nejslabší. Jako každá katastrofa, vyžaduje nejen okamžitou pomoc nejohroženějším, ale především reflexi a systémové řešení do budoucnosti.
Tím nejdůležitějším je zabránit daňovým únikům na mezinárodní úrovni. Dále je nezbytné posílit aktivity, které zabrání vykořisťování lidí, půdy i nerostných surovin. A také vybudovat odpovědný systém přerozdělování, který zajistí rozvoj méně rozvinutých zemí a regionů.
Naše vesmírná loď Země, která se vesmírem řítí rychlostí 200 km/s, je příliš malá na to, abychom na ní mohli v klidu žít, pokud tu budou přetrvávat zdrcující nerovnosti. Přitom spolupráce, solidarita a spravedlnost nejsou věci, které míří jednostranně. Naopak. Obohacují celou společnost. I příklad USAID nám ukazuje, že bez solidarity a spravedlnosti na mezinárodní úrovni, stejně jako na té národní, hrozí celé společnosti zhroucení.
Autor je dělník a bývalý zástupce Světové rady církví při OSN v New Yorku a Ženevě.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás