Koncem loňského roku jsme mohli sledovat pád více než padesátileté vlády rodiny Asadů v Sýrii. Rebelové, zejména ze skupiny Haját Tahrír aš-Šám (HTŠ), provedli rychlý převrat, který místní obyvatelé převážně oslavují. Dokonce i západní představitelé jej označují za boj za osvobození od totalitního režimu. Sýrie je ovšem příkladem země s koloniální minulostí, jakých je v oblasti Blízkého východu celá řada. Tuto minulost nelze ignorovat, protože násilné vytržení z tradice mělo na obyvatelstvo devastující dopad.
Jako univerzální vzor bývá západními mocnostmi často vnucována západní „vyspělá demokracie“ a její nedodržování bývá trestáno sankcemi, nebo dokonce vojenskými intervencemi. Zároveň ale, jak říká islamolog Attila Kovács z Filozofické fakulty Komenského univerzity v Bratislavě, „pro západní spojence jsou autoritářské režimy ideálním partnerem, protože zajišťují kontinuitu a stabilitu. Demokracie a volené parlamenty naopak přinášejí nejistotu.“ Také ale upozorňuje, že „většina režimů v arabských či muslimských zemích má problém s legitimitou před svým vlastním lidem. Tyto vlády často nereprezentují vůli obyvatel.“
Dá se fundamentalismus chápat jako přímá reakce na sociokulturní normy, postoje a politická uspořádání vnucená západními velmocemi?
Ano, fundamentalismus je reakcí jak na modernitu, tak na západní kolonialismus a jeho důsledky. Tyto skupiny reagují na imperiální vlivy, které narušily kontinuitu místních tradic, a na nerovnosti, které modernita přinesla. Paradoxem ale je, že fundamentalismus sám o sobě je moderním fenoménem. Přestože se staví proti modernitě, využívá její nástroje a metody, například využívá ideologii k masové mobilizaci. Fundamentalismus tak představuje určitý protipól modernity, z níž však současně čerpá.
Islamistická hnutí v určitých obdobích paradoxně podporoval i Západ. Například během sovětské invaze do Afghánistánu vznikala džihádistická hnutí za přímé podpory Spojených států.
Modernita sama o sobě je projekt, který nemusí být univerzálně přijímaný. Zvlášť v muslimském světě je modernita často vnímána jako import ze Západu. Politické strany a hnutí, která sem přinesla ideologie jako nacionalismus, se snažila implementovat modely převzaté ze Západu. To ale mnozí lidé nechápou. Často přitom poukazují na Írán. Slýcháme, že to byla vlastně progresivní země, tak trochu západního typu. Tamní revoluce na konci 70. let bývá často vykreslována tak, že vedla k ideální liberální společnosti, protože ženy chodily v minisukních. Ve skutečnosti to ale platilo jen u velice úzké části společnosti a běžní lidé takto nežili. Jedná se jen o západní představu sekulární modernity.
Co tedy znamená sekularismus v kontextu Blízkého východu?
Když v muslimském kontextu řeknete „sekularismus“, často to evokuje tyranii. Například v Egyptě nebo Sýrii mnozí muslimové na základě své negativní zkušenosti ztotožňují sekularizaci s diktaturou. Islamistická hnutí na to reagují slovy: „Ne, islám je řešení.“ Operují s pojmy jako sociální spravedlnost a rovnost, tvrdí, že vše potřebné je už obsaženo v islámu, a nabízejí vlastní interpretaci, jak by to mělo fungovat.
Islámští fundamentalisté často vycházejí z představ o určité – mnohdy imaginární – minulosti. Někdy však islám zneužívají k ospravedlnění svých politických či teroristických činů. Nejde jim o věrnost náboženským textům nebo historii, ale o prosazení vlastních politických cílů. Islám tedy využívají spíše jako ideologický nástroj než jako skutečný duchovní rámec.Lidé, kteří tato hnutí tvoří, obvykle nemají hluboké náboženské vzdělání. Jsou to často lidé s technickým nebo přírodovědným vzděláním.
Tato hnutí zároveň interagují s myšlenkovými proudy, které byly v regionu populární zejména v 70. letech, například levicové koncepce, marxismus nebo nacionalismus, včetně postkoloniálního panarabského nacionalismu. Tyto ideologie importované ze Západu podle islamistů selhaly. Proto hledají nová řešení, která vidí v návratu k náboženským kořenům a fundamentalismu.
Takže by se dalo říct, že islám funguje jako zbraň proti koloniálnímu tlaku?
Určitě. Raní fundamentalisté se často shodovali, že jedinou společnou hodnotou, která zůstala Arabům na přelomu 19. a 20. století, je právě náboženství. Pro část společnosti se stalo symbolem čistoty, něčím, co nebylo kontaminováno cizími myšlenkami ani narušeno vnějšími vlivy. Náboženství tak představovalo absolutní hodnotu, kterou jim nikdo nemohl vzít. Můžete lidi připravit o jejich sociální postavení, o jejich politickou moc, ale nemůžete jim vzít víru. Jak poznamenal jeden psycholog pracující v Gaze: „Když děti vidí, že jejich otcové a bratři jsou ponižováni a zatýkáni, hledají univerzálního Otce, kterého nelze ponížit – a tím je Bůh.“ Víra se tak stává posledním útočištěm pro lidi v bezvýchodné situaci.
Na Západě je však tento přístup redukován pouze na extremismus. Například konceptem džihádu není zdaleka jen náboženská válka. V původním smyslu to znamená boj proti zlu – snahu stát se lepším člověkem, lepším otcem, synem, členem společnosti. Jde o vnitřní i vnější úsilí o zlepšení sebe sama, o morální zápas. Islamisté však tento pojem používají výhradně ve smyslu ozbrojeného boje, aby legitimizovali své činy.
Předpokládáme, že islámský fundamentalismus má specifické rysy v kontextu kolonizace a prostředí Blízkého východu. Jakou roli v tom sehrály koloniální mocnosti jako Francie nebo Británie?
Pokud se podíváme na moderní dějiny Blízkého východu, vidíme, že hranice mnoha států byly doslova nakresleny podle pravítka britskými a francouzskými koloniálními správci. Politické uspořádání, které následovalo po první a druhé světové válce, bylo dílem těchto koloniálních mocností. Mocenské elity, jež se zde následně dostaly k vládě, byly často spojenci kolonizátorů. Většina těchto režimů v arabských či muslimských zemích má problém s legitimitou před svým vlastním lidem. Tyto režimy jsou většinou diktaturami nebo absolutními monarchiemi, jako například Saúdská Arábie, a nereprezentují vůli obyvatel.
Pro západní spojence jsou však tyto autoritářské režimy ideálním partnerem, protože zajišťují kontinuitu a stabilitu. Demokracie a volené parlamenty naopak přinášejí nejistotu kvůli možným změnám vedení. Stabilní a pevné jsou ale pouze navenek. Pro své občany nejsou tyto zřízení legitimní a vládne v nich útlak. Toho využívají k posilování svého vlivu islamisté, kteří kritizují současné režimy jako zkorumpované nástroje Západu. Jejich ideologie má silný protiimperialistický podtext.
Tyto režimy se často udržovaly díky podpoře evropských mocností a později dalších velkých hráčů, jako byl Sovětský svaz nebo Spojené státy. Například vojenská přítomnost USA v regionu je stále výrazná. Islamistické skupiny často tuto přítomnost využívají jako argument pro ospravedlnění svých násilných činů v boji proti cizím okupantům i spolupracujícím vládám. Příkladem může být Sýrie, kde Asadova rodina vládla přes padesát let s brutálními represemi vůči obyvatelstvu. Proti tomuto absolutismu se rozvíjel odboj mnoha islamistických hnutí. HTŠ v prosinci minulého roku převzala kontrolu nad Sýrií a Asad nalezl útočiště u svého ruského spojence. V současné době není ale stále jasné, jak bude vláda islamistického hnutí vypadat z dlouhodobého hlediska, jelikož své ideje zatím nemuseli konfrontovat s realitou. V posledních měsících sledujeme především útoky na náboženskou menšinu Alavitů, k níž patří i svržený Asad. Útoky však nová vláda pod vedením Ahmeda Šara odsuzuje s tím, že mstít se bývalému režimu brání sjednocení země. Většina obětí extremistických organizací jsou totiž sami místní muslimové, a především etnické a náboženské menšiny. Islamistické ideologie často vnímají „vnitřního nepřítele“ jako větší hrozbu než cizí okupanty, protože místní obyvatelé, kteří s vládnoucími fundamentalisty nesouhlasí, představují ideologické ohrožení.
Ačkoliv se v některých zemích odehrávaly revoluce a snahy o změnu, výsledkem často bylo převzetí moci vojenskými důstojníky, kteří nakonec sloužili cizím zájmům. Například egyptský prezident Násir se pokoušel vytvořit Hnutí nezúčastněných států, které by během studené války představovaly třetí blok. Avšak většina těchto režimů nakonec potřebovala finanční a vojenskou podporu, kterou mohly získat jen od velmocí, a ty za to požadovaly svůj podíl na moci.
To ale nevysvětluje, kde islamistická hnutí berou své stoupence…
Islamismus ale zdaleka není monolitním blokem. Mnohá islamistická hnutí vybudovala svou masovou základnu nikoliv na zastrašování, ale tím, že nabídla lidem určitou síť sociálních a zdravotních služeb, kterých se jim od státu nikdy nedostalo. Typickým příkladem je palestinský Hamás, který získal sympatii Palestinců nejen svým nekompromisním postojem při vedení ozbrojeného odboje, ale i tím, že vybudoval školy, mešity, kulturní centra, zdravotnická zařízení a distribuoval sociální pomoc.
Dalším faktorem západních zájmů v regionu je surovinové bohatství regionu, především ropa, a pak také strategická geografická poloha. Tyto aspekty přitahovaly neustálé zásahy zvenčí. V mnoha jiných částech světa, například v Latinské Americe, se velmocím často dařilo kooptovat místní elity a udržovat kontrolu jejich prostřednictvím. Na Blízkém východě však tato strategie selhávala.
Islamistická hnutí v určitých obdobích paradoxně podporoval i Západ. Například během sovětské invaze do Afghánistánu v 70. letech vznikala džihádistická hnutí za přímé podpory Spojených států. Tato hnutí byla vnímána jako efektivní nástroj v boji proti šíření komunismu. Náboženství zejména ve Spojených státech rezonovalo jako ideální nástroj konzervativních kruhů. Vůdcové afghánských džihádistů například jezdili po Spojených státech a vybírali příspěvky na svoji věc. Toto propojení mezi Západem a islámskými hnutími je zřetelné. Západní státy v historii opakovaně podporovaly určité ideologie pro své strategické cíle a následky těchto rozhodnutí měly dalekosáhlý dopad v další destabilizaci. USA a západní země (a to zdaleka nejen pro ty, které mají koloniální minulost, čehož může být dobrý příkladem právě Česko) mají zažitou koloniální vizi, kdy „bílý muž civilizuje domorodé“. To poté vede k podpoře režimů, které jsou vedeny „poslušnými a dobrými“ kolonizovanými.
Izrael ovšem kolonialismus praktikuje dodnes. To, že páchá genocidu na palestinských civilistech a zároveň jej podporují jeho západní spojenci, ovšem přispívá k nedůvěře arabských států vůči Západu.
Pokud jde o Izrael a jeho okupaci palestinských území včetně násilí a bezpráví, situace je mnohem složitější, než se na první pohled jeví. Islamistická hnutí v okolních státech ráda vytahují a zneužívají „palestinskou kartu“ k ospravedlnění vlastních činů a ideových postojů. Přitom ale sledují vlastní zájmy, a když je to pro ně výhodnější, bez váhání Palestince zradí. Bylo tomu tak například v případě Abrahámovských mírových dohod z roku 2023 mezi Izraelem a arabskými státy, které vůbec nebraly v potaz palestinské obyvatelstvo. Plánovaly přislíbit suverenitu Izraeli v jeho aktuální podobě. Což vedlo k dalšímu posílení frustrace Palestinců, které se projevuje i ozbrojeným bojem. Na druhé straně Arab nebo muslim „z ulice“ s Palestinci skutečně soucítí a podporuje jejich boj za národní suverenitu. Mnohé arabské nebo muslimské režimy si nedovolí nepodpořit palestinskou věc, právě protože nechtějí čelit hněvu svých občanů.
Právě na situaci v Gaze je vidět, že média nezvládají předat složitý kontext regionu. Jaký vliv má toto polovičaté zpracování na vnímání situace na Blízkém východě?
Západní média řeší jen konflikty. Jejich pozornost není kontinuální a ignorují každodenní život v regionu. Namísto toho si kladou otázku „Co to znamená pro nás?“, což je sice relevantní, ale zcela pomíjí, co daná situace znamená pro místní obyvatele. Tento přístup je ovšem dehumanizuje a podporuje zkreslený pohled na region. O Sýrii se média bavila jen v kontextu migrační krize – i dnes si kladou hlavně otázku, zda aktuální vývoj přižene do Evropy další vlnu migrantů. Už samotná tato otázka přitom vypovídá o absolutním nepochopení syrské situace. A bez kontextu se různé polovičaté informace přelévají do zóny dezinformací.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás