Začátek monumentální světové výstavy Expo 2025 v Ósace si Japonci naplánovali tak, aby jim časově souzněl s hanami – slavností rozkvetlých sakurových květů. Romanticky padající odkvetlé okvětní lístky, které jsem potkal u ósackého hradu i na promenádě podél řeky Ókawa, jsou pro kulturu na dálném východě symbolem estetické kategorie mono no aware, jež upomíná na pomíjivost všech věcí. Japonci o neúprosném buddhistickém pravidlu nevyhnutelnosti vzestupu a pádu něco vědí i ze své historie. Země, která se v poválečných letech zvedla z trosek a na přelomu osmdesátých a devadesátých let se stala vůdčí globální ekonomickou silou, zažívá poslední dekády ekonomickou i kulturní stagnaci.
Češi letos znovu šanci zanechat výrazný dojem, prezentují se totiž úplně jinak než ostatní státy.
Pořadatelství Expa na umělém ostrově Jumešima u pobřeží Ósaky je dalším z pokusů současné japonské vládní garnitury, jak vrátit zemi hrdost a nastartovat kýžený ekonomický boom. Světová výstava má slavně navázat na tu, kterou město v prefektuře Kansai hostilo před 55 lety a společně s o šest let mladší tokijskou olympiádou je považována za milník japonského návratu na mezinárodní scénu. Jen z připomínek slavných časů žít nelze a Japonci teď chtějí znovu ohromit svět. Osud tokijské olympiády, kterou před čtyřmi lety výrazně poznamenala pandemie covidu, je ale varováním.
Více než sakurovými lístky je Ósaka v polovině dubna posetá červeno-modrými vlaječkami s logem Expa, v metru jezdí soupravy ozdobené maskotem výstavy – měňavkovitou bytostí Mjaku-Mjaku a obchody s turistickými předměty i obyčejné večerky zaplavil oficiální merchandise. Hostitelství akce berou ve městě vážně.
Ósaka se zdá být připravena na nápor turistů, kteří se na velkolepou výstavu mají přijet podívat – pořadatelé počítají s dvaceti osmi milióny návštěvníků v následujících šesti měsících. Tři a půl milionu lidí by mělo do Ósaky přiletět ze zahraničí. Japonsko se jim chce prezentovat jako moderní země prošpikovaná technologickými inovacemi, výstava má ale hlavně pomoci posílit sebevědomí národa.
Když v úvodní den Expa 13. dubna stojím přes dvě hodiny v jedné ze dvou bran výstaviště a v hustém dešti čekám na vstup, původní nadšení pomalu přemáhají pochybnosti. Fronta se vleče, bezpečnostní prohlídky jsou důkladné, ale Japonci nejsou zvyklí reptat. Když se konečně dostanu do areálu, zjistím, že před lijákem se nikde nedá schovat a dlouhé fronty před jednotlivými pavilony skýtají jen další nekonečné čekání. Stejně jako já se první den vypravilo do areálu 120 tisíc lidí a je to samozřejmě znát.
Pak ale déšť postupně ustane a po setmění z českého pavilonu sleduji slavnostní zahájení, které obstarala audiovizuální show Pod půlnoční duhou. Nad vodní hladinou jezera – nese bombastické jméno Moře spojení – ožívají hologramové postavičky a vyprávějí příběh o nutnosti lidské ohleduplnosti vůči přírodě a mně dojde, že právě za takovým spektáklem jsem se do Ósaky nejspíš vypravil.
Nejasné vyhlídky
Umělý ostrov Jumešima v ósacké zátoce byl pozoruhodným místem už předtím, než zde vyrostl dva kilometry dlouhý dřevěný kruh architekta Sui Fudžimota, který je dominantou areálu Expa a také největší dřevěnou stavbou na světě. V ósacké zátoce se „ostrov snů“ vynořil z moře na začátku devadesátých let jako součást ambiciózního projektu Technoport Osaka, který zde měl vytvořit nové městské centrum. V roce 2002 ostrov s městem na pobřeží propojil most, v té době už se ale Japonsko ponořilo do recese a místní úřady musely kvůli malému zájmu investorů měnit plány. Když se Ósaka ucházela o pořádání olympijských her v roce 2008, měl na ostrově vyrůst ubytovací komplex pro sportovce. Jenže žádost byla neúspěšná a japonská vláda se následně rozhodla, že prioritou budou hry v hlavním městě.
Do soutěže o pořadatelství Expa 2025 se Ósaka přihlásila v roce 2017 a o rok později jí bylo přiděleno. Odstartovalo to přísun obrovských investic hlavně ze státní kasy a jak už to tak bývá, z původních 125 miliard jenů se realizace prodražila ještě o dalších zhruba 110 miliard. (Celkově se cena projektu odhaduje v přepočtu na zhruba 36 miliard korun.) Zdražení přispělo k celkové skepsi. Veřejnost během posledních let v médiích sledovala zprávy o případech korupce a přípravy zároveň nabraly takové zpoždění, že se vloni i z nejvyšších politických míst ozývaly hlasy, jestli nebude lepší celý projekt prostě zrušit. Nakonec se ale všechno stihlo – ačkoliv například stanice metra Jumešima, po níž se na ostrov dá pohodlně dostat z Ósaky, byla otevřena teprve v polovině letošního ledna. Jen tři měsíce před slavnostním zahájením.
Podpora Expa je u japonské veřejnosti přesto vlažná a nezměnilo se to ani s blížícím se zahájením. Veřejnosti jednoduše nedává žádný smysl pořádat takto monumentální akci v době, kdy má většina lidí hluboko do kapsy. Podle průzkumu deníku Maniči Šimbun zveřejněném těsně před zahájením Expa „neplánuje“ nebo „spíše neplánuje“ návštěvu areálu 87 procent Japonců.
Když se o světové výstavě bavím s lidmi v Ósace, cítím určité rozpaky. „Byl jsem na Expu v roce 1970 jako malý kluk, ale pořádat ho teď mi přijde zbytečné a nechystám se tam,“ říká mi majitel obchodu s elpíčky v obchodní čtvrti Den Den Town a další muž přítomný v obchodě jen pokrčí rameny, což je vrchol nesouhlasu, který Japonec projeví na veřejnosti, pokud jde o vládu. Majitel baru v Dotonbori, samotném srdci Ósaky, mi stejný večer lámanou angličtinou tvrdí, že ho Expo zajímá, ale pak z něho postupně vypadne, že vstupenku si ještě nekoupil a teprve vyčkává, co se o akci dozví z médií.
První den po otevření areálu hlásí pořadatelé devět milionů prodaných lístků, což vypadá impresivně, ale jen do okamžiku, než zjistíte, že v tento okamžik počítali už nejméně se čtrnácti miliony zájemců. I odhad prvního propršeného dne zaostal zhruba o dvacet tisíc lidí. Když se do areálu jdu znovu podívat v úterý odpoledne, třetí den po otevření, nepůsobí to zde moc zaplněně, což je samozřejmě příjemné – dostat se do pavilonů je tentokrát relativně snadné. Dovedu si ale představit, že pořadatelům návštěvnost zatím spíše dělá vrásky. Po ztrátové olympiádě tak bude možná země čelit dalšímu fiasku. Pokud ovšem akci nezachrání zahraniční turisti.
Pro ně ale Expo zatím skýtá několik háčků. Pokud se vám podaří vyhrát loterii na vstup a zaplatíte v přepočtu 600 korun za vstupenku, zjistíte, že na vstup do těch nejžádanějších pavilonů – jako je třeba ten japonský, americký nebo čínský – potřebujete ještě zvláštní registraci na konkrétní den a hodinu. Takových registrací můžete získat maximálně pět, přičemž nikde není zaručeno, že ji obdržíte na den, kdy do Ósaky skutečně přicestujete. Webová stránka, kde registrace probíhají, je uživatelsky dost nevlídná a nelogicky nezvládá společné registrace více lidí. To možná pořadatelé ještě časem opraví, ale dost pochybuji, že stihnou něco udělat s kritickým nedostatkem krytých ploch v areálu. V dešti se to ještě nějak přežít dá, až ale bude v létě v Ósace teplota kolem 35 °C, půjde tady o život.
Kreativita, budoucnost, udržitelnost
Nad aktuálním Expem se snáší stín triumfálního předchůdce z roku 1970, kdy se do areálu na severním okraji města vypravilo přes 64 milionů lidí – hlavně Japonců – a až do našeho tisíciletí to byla divácky nejúspěšnější akce tohoto typu. Světové výstavy dnes samozřejmě neplní stejný účel jako třeba ještě na konci šedesátých let, kdy nabízely unikátní možnost setkávání geograficky vzdálených kultur. Globalizovaný a internetem propojený svět má spoustu jiných způsobů, jak šířit povědomí o technologickém pokroku a vymoženostech jednotlivých států než jejich zástupce nákladně svážet na jedno místo na zeměkouli. Tradiční koncept národních pavilonů prezentujících úspěchy států se dnes už zdá být překonaný. Jenže čím ho má světová výstava nahradit?
Když se procházím po areálu v předvečer oficiálního otevření, jsem ohromen většinou staveb, které zde potkávám. Dovnitř budov pochopitelně zatím nemůžu, obdivuju tak alespoň jejich architekturu – kuvajtský pavilon připomíná motýlí křídla, holandskému dominuje obrovská fialově zářící zeměkoule a ten švýcarský je sestavený z několika do sebe zapuštěných sférických objektů. Všechny ve tmě majestátně svítí a já mám pocit, jako kdyby na Jumešimě vyrostlo báječné sci-fi město budoucnosti plné roztodivných tvarů a barev.
Další den se mi v dešti přece jen podaří vystát frontu na několik pavilonů a ke svému zklamání zjistím, že impresivní stavby často skrývají jen prezentace připomínající stránky z turistických katalogů. Země sice nešetřily na financích, ale mnohdy šly tou nejjednodušší cestou. A tak se stane, že tvůrci španělského a portugalského pavilonu dostanou stejný nápad pracovat s motivy moře a připomínat historické kontakty jihoevropských národů s Japonskem. I v architektonicky monumentální oranžové budově Španělska ale máte nakonec pocit, že jste se ocitli na turistickém veletrhu, kde musíte sledovat reklamkové prezentace národních krás na obřích obrazovkách.
Dřevěný pavilon Uzbekistánu slibuje zvenku hodně, uvnitř ale najdu jen oslavu státního průmyslu nerostných surovin. Italové svým pavilonem parafrázovali slavnou La Scalu, uvnitř ale běží videa z historie země a ve vitrínách si můžete přečíst o významných historických osobnostech. Výsledkem je jen načančaná nuda.
Speciální kategorií jsou pavilony autoritářských států. Uvnitř turkmenského pavilonu na návštěvníky shlíží obrovský portrét prezidenta Serdara Berdimuhamedowa a budově dominuje silueta oblíbeného koně jeho otce, předchozího diktátora. Maďarský pavilon je postaven na oslavě místního folkloru a v podtextu cítíte silnou nacionalistickou linku. Nejpozději tady mi dochází, že letošní světová výstava odráží velký návrat národních států. Jestli se v minulých dekádách Expo proměnilo v setkávání podnikatelů kurátorovaných národními obchodními agenturami, ósacká přehlídka staví do popředí pocity národní hrdosti a potřebu soupeřit s druhými národy. K tomu se využívají oslňující, ale často prázdné spektákly.
Beru tak za vděk francouzským pavilonem, na němž se také rozhodně nešetřilo, ale má i nějakou myšlenku. Spektakulární skleněné instalace financované luxusními módními značkami spojuje téma rukou ze soch Augusta Rodina. Francouzi si mohli dovolit umístit do areálu i zenovou zahradu s jezírkem a stromem uprostřed. Proudy uvnitř jezírka lze rozpohybovat bubnováním na snímače umístěné okolo jezírka, ale podaří se to, jen pokud bubnuje víc lidí společně. Povedený je i polský pavilon oslavující krásu polské přírody. Můžete si zde na velkých displejích poskládat vlastní hologramovou květinu nebo panorama hor, o kousek dál se oslavuje inovativnost současných polských studií vyvíjejících počítačové hry. Národnostní podtext je tady alespoň zasazen do technologicky zajímavých řešení.
Po několika hodinách obcházení budov mi ale čím dál častěji naskakuje pocit déjà vu. Nespočítám, kolikrát čtu nebo slyším chytlavá slova „kreativita“, „budoucnost“, „inovace“, „udržitelnost“ spojená do banálních a nicneříkajících hesel. Pomyslným vítězem je slogan „Vytvoř si své sny“ z pavilonu Indonésie, které zavánějí tím nejtupějším reklamkovým newspeakem. Umělá džungle vytvořená z plastových vystřihovánek zavěšených ze stropu mi připomíná spíše noční můru.
V tomto kontextu působí velmi silně prezentace Ukrajiny, která je umístěná do jedné z hal Commons, kde dostaly prostor země, jež se vzdaly možnosti postavit si vlastní pavilon – je mezi nimi třeba i Slovensko. Ukrajina dlouho s účastí na Expu váhala, nakonec sem ale umístila jednoduchou výstavku každodenních předmětů spojených se současným válečným konfliktem. Země barbarsky napadená svým sousedem (pavilon Ruska na Expu chybí) nepotřebuje opakovat nicneříkající banality o budoucnosti, protože za ni každý den nasazuje životy vlastních obyvatel.
Sejdeme se na posledním callu
Český pavilon patřil na minulém Expu v Dubaji k těm nejpamátnějším a zdá se mi, že letos by to mohl zopakovat. Budova ve tvaru spirály postavená podle návrhu studia Apropos Architects, který kombinuje dřevo a sklo, sbírá po zásluze uznání v architektonické komunitě, a bude jí to určitě ještě víc slušet ve slunných dnech, které jsem v Ósace nezažil. Pavilon nepotřebuje venkovní stěny s blikajícími obrazovkami ani extravagantní tvary a vystačí si s decentní elegancí, což je něco, co na Expu jinak moc nenajdete. A počítám, že to přijde vhod i návštěvníkům, kteří se k němu dostanou až poté, co si projdou celý areál – český pavilon je totiž umístěný na nejjižnější straně výstaviště, těsně před Mořem spojení.
V přízemí je umístěná hospoda, která byla během každé mé návštěvy plná. Uvnitř je také k dispozici auditorium, kde se budou konat koncerty, a to hlavně vážné hudby. Mnohem zajímavější je ale návštěvnická cesta, která vás provede spirálou až k vyhlídce. Pod kurátorským dohledem Lucie Drdové a názvem Věci se budou dít, dokud mohou jsou zde umístěné skleněné objekty sochaře Ronyho Plesla, sitespecific kresby streetartového malíře Jakuba „Maskera“ Matušky, socha Alfonse Muchy a také umělecká videoinstalace The Last Call pražského studia Lunchmeat. Na jednadvaceti obrazovkách atypických rozměrů umístěných v chodbě návštěvnické trasy sledujeme záznam skupinového videocallu, na němž se sejde celé lidstvo, aby si konečně mezi sebou všechno vyříkalo a našlo společnou cestu do budoucnosti.
Lunchmeat byl součástí vítězného návrhu řešení pavilonu a od začátku bylo jasné, že Česko tentokrát nebudou (jako třeba na minulém Expu v Dubaji) reprezentovat podnikatelské subjekty, ale půjde se cestou umělecké instalace, která naváže na úspěšný projekt ósackého Expa 1970. V něm ještě dozníval svobodomyslný duch pražského jara a Češi tehdy kromě architektury ohromili i hudbou a sklem. Skleněná socha Marťan Reného Roubíčka – autora skleněných plastik z minulé ósacké expozice – je umístěna v návštěvnické cestě, byla vybrána za maskota pavilonu a symbolicky přemosťuje obě výstavy.
Šéfa Lunchmeatu Jakuba Peška potkávám v hospodě českého pavilonu. Má za sebou několik týdnů složitých technických instalací, které narážely na četné problémy – na ostrově platí přísná bezpečnostní opatření týkající se zemětřesení i požárů a panují zde extrémní teplotní výkyvy. Bavíme se ale hlavně o uměleckých záměrech. „Jako Lunchmeat se pohybujeme v komunitě mladých lidí, které tíží současný stav světa, a chtěli jsme tak do pavilonu otisknout nějakou zprávu o současnosti,“ říká Pešek. Monstrózní mezinárodní setkání světové výstavy je podle něj ideální platformou k tomu, aby lidstvo začalo přemýšlet i nad rámec jednotlivých národů. Název The Last Call ale také funguje jako varování, že máme poslední šanci něco podniknout s tím, než nám jako civilizaci definitivně ujede vlak.
Přinutit lidstvo k tomu, aby našlo společnou řeč, ale není jednoduché, obzvláště v době exaltovaného individualismu. Na videokonferenci z The Last Call tak exhibují bizarní motivační koučové, startupoví nadšenci a self-made byznysmeni a do toho všeho balastu ještě zní reklamní jingly, vyskakují internetové emodži a samozřejmě i memy s kočkami. Divoká změť obrazů odrážející informační přetížení internetové komunikace překvapivě organicky komunikuje s Maskérovými portréty lidí utrápených moderními civilizačními chorobami, které jsou umístěné mezi obrazovkami.
Poslední videohovor nemá žádný šťastný konec, ale kdo si celou, trochu stísněnou cestu spirálou projde, dočká se na konci katarze v podobě vzdušného finále, kde jsou ze stropu zavěšené Pleslovy majestátní skleněné objekty a z reproduktorů se ozývá árie z Dvořákovy Rusalky. „Něčím jsme si prošli, nebylo to možná zrovna příjemné, ale tady se můžeme konečně nadechnout a podívat se na naše úzkosti z odstupu,“ vysvětluje Pešek vyvrcholení instalace.
Že nápad videohovoru z The Last Call odkazuje na období pandemie a změnu způsobu komunikace se všemi jejími kladnými i negativními stránkami mi potvrzuje i tvůrčí tým za The Last Call ve složení Jan Kistanov, Jiří Kubalík a Františka Blažková. Potkávám je na Pekingském letišti cestou z Ósaky, mají tedy možnost zhodnotit, jak jejich instalace funguje v kontextu výstavy. „Většina pavilonů obsahuje něco, co mi nejvíc připomíná powerpointovou prezentaci, a působí to velmi produktově. My jsme o prostoru pavilonu přemýšleli víc umělecky a ne jako PR agentura,“ říká Blažková a Kubalík dodává: „Ve srovnání se zbytkem Expa je český pavilon formálně skromnější, ale zároveň vybočuje svým obsahem.“ Kistanov přiznává, že instalace má být komentářem k tomu, co se nyní děje ve světě. Padají slova jako atomizace, izolacionismus nebo do sebe zahleděnost, což se odráží ve způsobu, jakým The Last Call probíhá. Každý teď může komunikovat s každým, ale stejně nakonec vítězí neochota vést společný dialog a naslouchat si.
Československé pavilony kdysi zanechávaly v historii světových výstav výraznou stopu, ať už to byl ten bruselský v roce 1958, montrealský o devět let později nebo zmíněná expozice z Ósaky roku 1970. Místo spektáklu šly cestou umělecky objevných instalací, na což letos úspěšně navazujeme. A to i přesto, že celkové náklady na pavilon (zhruba 200 miliónů korun) jsou ve srovnání s ostatními zeměmi minimalistické – pro srovnání třeba ten polský stál třikrát tolik. Přesto mají Češi letos znovu šanci zanechat výrazný dojem, prezentují se totiž úplně jinak než ostatní státy.
Hned vedle českého pavilonu stojí impozantní černá budova umělecké instalace null^2 japonského umělce Joičiho Očiaičiho a se svojí morfující podobou jako kdyby vypadla z nějaké noční můry. Dům jako ze sci-fi mění vzhled přímo před očima diváků, změny formy jsou doprovázené zvuky vrzání a v některých jeho částech se otevírá něco na způsob černých děr pohlcujících prostor. Jestli instalace v českém pavilonu pracuje i s prvky ironie, tady už vládne tísnivá apokalyptická temnota. Podobně varovná díla jsou ale na Expu úplnou výjimkou.
Oranžový kocour opustil hovor
Národní pavilony mě na ósackém Expu vesměs nechaly chladným, byť přiznávám, že jsem je zdaleka nezvládl navštívit všechny – na to bych určitě potřeboval víc než jen dva plnohodnotné dny, které jsem zde mohl strávit. Prezentace hrdosti obalené v banálních sloganech působí nevěrohodně i proto, že přes zmíněný návrat nacionalismu se skutečné bohatství a moc v dnešním světě koncentruje spíše v rukách korporací. Ty se na světových výstavách začaly objevovat na konci šedesátých let, a i letos tvoří důležitou součást programu. Najdete tady hlavně ty japonské – proslulé zaibacu, všemocné monopolní koncerny organicky prorostlé se státem, které si mohou dovolit financovat technologický vývoj a na Expu se pochlubily výsledky.
Zatímco v americkém pavilonu můžou návštěvníci spatřit kámen z Marsu, který je vůbec poprvé prezentovaný na veřejnosti, a Číňané vystavují horniny, které z Měsíce přivezla vozítka Chang’e-5 a Chang’e-6, japonské korporace rovnou představují fantastické vynálezy, jako je třeba létající auto, které zde uvedla společnost Marubeni. Jeden korporátní pavilon se chlubí tím, že energii pro jeho provoz vytvářejí mikrobi rozkládající uvnitř něj odpadky. Obrovský zájem sklízí pavilon ósacké korporace Pasona vystavující dvě třiapůlcentimetrová umělá funkční srdce sestavená z tzv. iPS buněk vytvořených v laboratoři pod vedením japonského držitele Nobelovy ceny Šinji Jamanky. Jsou prý pravzorem lidských orgánů, které si v budoucnosti budeme moci pěstovat v laboratoři. Stejný pavilon nabízí i vany budoucnosti, které dokážou člověka dokonale umýt s pomocí proudu mikrobublin. V pavilonu ósacké univerzity se pak před očima návštěvníků rozprostře model energeticky udržitelného města budoucnosti. Vyzkoušet si zde můžete i modelový dům, který zde bude stát.
Pavilony korporací naplňují mnohem lépe než ty národní hlavní motto letošního Expa, kterým je „Vytváříme společnost budoucnosti pro život“. Ne snad, že by na jejich technokratických snech nebylo také něco velmi znepokojujícího, ale právě tady jsem pocítil údiv z budoucnosti, o němž jsem hodně četl v souvislosti s předchozím ósackým Expem a kvůli němuž jsem aktuální světovou výstavu tak toužil navštívit.
Expo 70 konané pod heslem „Pokrok a harmonie pro lidstvo“ bylo první světovou výstavou na asijském kontinentu a návštěvníkům nabídlo vize šťastné budoucnosti tažené vpřed báječným technologickým vývojem, v jehož čele se Japonsko tehdy ocitlo. Vrátit se do stejného naivního nadšeneckého mindsetu o šťastné budoucnosti se ale nedokážu ani v zemi, která mi vždy nejvíc připomínala svět ze sci-fi románů a filmů.
O půlstoletí později vidíme, že nové vynálezy nás postavily před další problémy a k udržení života na Zemi budeme určitě potřebovat víc než jen je. Slovo udržitelnost, které se na Expu skloňuje na každém rohu, se mi ale často jevilo jen jako prázdná fráze. Rozum zůstává stát už z nepředstavitelné energetické náročnosti celé výstavy. Dalším hořkým příkladem je osud monumentálního dřevěného kruhu v centru výstavní plochy, který Japonci slibovali po skončení Expa kompletně rozebrat a ekologicky využít. Jak se ale ukázalo, byly to jen plané sliby – pořadatelé nakonec našli odbyt jen pro asi osminu obří konstrukce. Co bude se zbytkem až Expo v říjnu skončí, nikdo neví. Spálí se? Zůstane hnít na ostrově? Pošle se jeho odpad někam do Afriky?
Ve slavné komiksové sci-fi sérii Kluci z 20. století (1999–2007) japonského tvůrce mangy Naoki Urasawy se vzpomínky na ósacké Expo prolínají s vizemi nevlídné budoucnosti, v níž Japonsko v blízké budoucnosti ovládne totalitní režim. Partička kamarádů, kteří světovou výstavu zažili jako malí kluci a otiskla se do nich svým technooptimismem, jsou o čtyři dekády později konfrontováni se světem, který místo utopie připomíná spíše dystopii. Šedesát metrů vysoká socha Věž slunce umělce Taró Okamota, která byla dominantou Expa z roku 1970 a dodnes stojí na původním místě, se zde vrací jako symbol zklamaných nadějí z představy budoucnosti, v níž budeme všichni šťastní a svobodní. Z resentimentu v románu těží vůdce úspěšné politické strany, který si říká Přítel a nabízí otevřenou náruč všem nešťastníkům, ale zemi vede vstříc další obří tragédii.
Kluci z 20. století varují, že vsadit všechno na technologický pokrok, který navíc zjevně slibuje nesplnitelné, je možná chybou. V co jiného ale můžeme ještě věřit? Moje cesta na ósacké Expo byla vedená bláhovým pokusem zažít podobné vzrušení jako hrdinové mangy v roce 1970, ale dějiny jsou o půl století jinde a mě už dávno není deset. Zklamání, které jsem zde musel asi nutně zažít, je možná generační – snili jsme o létajících autech a cestách na Mars a místo toho jsme dostali rozklad klimatu a nestabilní trh práce. Z podobných iluzí se ale dnes snaží probudit i Japonci, Expo je ale ujišťuje, že všechno je v nejlepším pořádku. Bohužel není.
Cestou z Expa se mi pořád vrací jedna scéna z instalace The Last Call, v níž je oranžový kocour, kterého debatování se zbytkem lidstva přestane bavit a z debaty se prostě odhlásí. Je to samozřejmě narážka na jeden konkrétní typ dnešních politiků, kteří místo řešení zásadních problémů světa raději staví svoji popularitu na popírání reality a falešných snech o velikosti národa. Expo se svojí nacionální halucinací nakonec nabízí podobně falešnou naději, než aby přemýšlelo o skutečných řešeních. A to i v době, kdy hrozí, že poslední varování lidstvo nevyslyší.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás