Jmenuji se Mahmúd Chalíl a jsem politický vězeň. Píšu z detenčního centra v americké Louisianě, kde se budím do dalšího chladného rána a trávím celý den tím, že jsem svědkem tichého bezpráví, které se děje lidem, pro něž neplatí zákonné ochrany.
Kdo má právo na to mít práva? Určitě ne lidi, kteří se tísní tady v celách. Určitě to není Senegalec, se kterým jsem se tu seznámil. Už rok je zbavený svobody, jeho právní situace zůstává nejistá a rodinu má za oceánem. Určitě to není 21letý vězeň, který do této země přišel, když mu bylo devět, jen aby ho deportovali bez jakéhokoliv slyšení. Spravedlnost v tomhle státě neplatí za zdmi imigračních zařízení.
Protipalestinský rasismus po dekády pohání snahy o rozšíření amerických zákonů a praktik, které se používají k násilnému potlačování palestinských, arabsko-amerických a dalších komunit.
8. března mě zadrželi agenti ministerstva vnitřní bezpečnosti, aniž by mi ukázali zatykač nebo soudní příkaz. Během toho doráželi na mě i moji manželku, videozáznam je dnes už zveřejněný. Než jsem si stihl uvědomit, co se děje, nasadili mi pouta a donutili mě nastoupit do neoznačeného auta. V tu chvíli jsem myslel jenom na bezpečnost svojí manželky Núr. Netušil jsem, jestli taky nebude odvedená, protože jí vyhrožovali zatčením za to, že ode mě nechtěla odejít. Ministerstvo mi celé hodiny neposkytlo žádné informace – nevěděl jsem, za co mě zadrželi, nebo jestli mě čeká okamžitá deportace. Během první noci v New Yorku jsem spal na studené podlaze. Nad ránem mě přesunuli do jiného zařízení v Elizabeth, New Jersey. I tam jsem spal na zemi a nedostal ani deku, o kterou jsem žádal.
Moje zadržení je přímým důsledkem toho, že jsem uplatňoval právo na svobodu projevu, když jsem se zasazoval o svobodnou Palestinu a konec genocidy v Gaze. Ta od minulého pondělí znovu pokračuje v plné síle. V lednu uzavřené příměří už neplatí a rodiče v Gaze znovu drží v náručích těla zabalená do látky, která by neměla být takhle malá. Rodiny musí zvažovat, jestli budou čelit bombardování, nebo hladovění a vysídlení. Vytrvat v boji za jejich úplnou svobodu je naší morální povinností.
Narodil jsem se v palestinském uprchlickém táboře v Sýrii do rodiny, která byla vysídlena ze své země během Nakby v roce 1948. Strávil jsem dospívání v blízkosti svojí vlasti, která mi byla zároveň vzdálená. Jenže být Palestincem je zkušenost, která překračuje hranice. V mojí současné situaci vidím podobnosti s tím, jak Izrael používá administrativní detenci – tedy uvěznění bez soudu či obvinění – k tomu, aby připravil Palestince o jejich práva. Myslím na našeho přítele Omara Chatíba (uvádíme také anglický přepis, Omar Khatib, pro možnost dalšího vyhledání – pozn. redakce), kterého Izrael uvěznil bez soudu či obvinění, když se vracel domů z cest. Myslím na pediatra a ředitele nemocnice v Gaze, doktora Hussama Abu Safíju (Hussam Abu Safiya), kterého 27. prosince zajala izraelská armáda a dodneška zůstává v izraelském mučicím táboře. Věznění bez řádného soudního procesu je pro Palestince součást každodennosti.
Vždycky jsem věřil, že mou povinností je osvobodit nejen sebe od svých utlačovatelů, ale taky je samotné od nenávisti a strachu. Moje nespravedlivé zadržení svědčí o protipalestinském rasismu, který během posledních 16 měsíců projevovala Bidenova i Trumpova administrativa tím, že Spojené státy dál blokují mezinárodní intervence a dodávají Izraeli zbraně na zabíjení Palestinců. Protipalestinský rasismus po dekády pohání snahy o rozšíření amerických zákonů a praktik, které se používají k násilnému potlačování palestinských, arabsko-amerických a dalších komunit. Přesně kvůli tomu se ze mě stal terč.
Čekám na právní rozhodnutí, na němž závisí také budoucnost mojí manželky a dítěte. Ty, které umožnily moje stíhání, mezitím dál pohodlně sedí na Kolumbijské univerzitě. Základy pro to, aby si ze mě americká vláda udělala terč, položily prezidentky univerzity Minouche Shafik a Katrina Armstrong spolu s děkankou Keren Yarhi-Milo. Svévolně trestaly propalestinské studentstvo a bez jakýchkoliv zábran umožňovaly průběh virálních kampaní s cílem doxovat – na základě rasismu a dezinformací.
Kolumbijská univerzita ze mě udělala terč kvůli mému aktivismu, když vytvořila nový autoritářský disciplinační orgán, aby mohla obcházet řádné procesy a umlčovat studující kritické k Izraeli. Kolumbijská univerzita se podvolila tlaku federálních úřadů, když zpřístupnila data o studenstvu Kongresu a ustoupila nejnovějším výhružkám administrativy Donalda Trumpa. Mezi další jasné příklady patří moje zadržení, vyloučení či suspendování 22 studentů a studentek – některým z nich odebrali bakalářský titul jen pár týdnů před promocí – nebo vyloučení Granta Minera, prezidenta místní odborové organizace v předvečer jednání o kolektivní smlouvě.
Jestli moje zadržení o něčem vypovídá, je to síla studentského hnutí a jeho schopnost posunout veřejné mínění ve věci osvobození Palestiny. Studentstvo historicky stálo v čele změny – vedlo boj proti válce ve Vietnamu, stálo v prvních liniích hnutí za občanská práva a usilovalo o konec apartheidu v Jihoafrické republice. I dnes nás studující vedou k pravdě a spravedlnosti, třebaže to široká veřejnost ještě zcela nechápe.
Trumpova administrativa mě stíhá v rámci širší strategie, jejímž cílem je potlačit disent. Za svoje politické přesvědčení se nakonec cílem stanou všichni, ať už mají vízum, zelenou kartu nebo občanství. Studentstvo, angažovaní občané i zvolení zástupci se musí v následujících týdnech spojit a hájit právo protestovat za Palestinu. V sázce nejsou jenom naše hlasy, ale základní občanské svobody úplně všech.
Jsem si plně vědom toho, že tento moment přesahuje moje osobní okolnosti. I přesto doufám, že se dostanu na svobodu včas, abych mohl vidět narození svého prvního dítěte.
Autor má v USA legální trvalý pobyt. Je zadržen a hrozí mu deportace za to, že protestoval proti izraelské válce proti Gaze.
Z anglického originálu uveřejněného na webu magazínu Jacobin přeložil David Scharf.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás