Pracovníci v kultuře a umění tradičně představují zranitelnou skupinu. UNESCO na to upozorňuje již od osmdesátých let a většina států proto za posledních třicet let přijala nějaká opatření pro stabilizaci pracovních podmínek v kultuře. Hlavním důvodem je, že v kulturním a kreativním sektoru pracuje přibližně třikrát více osob na volné noze než ve zbytku ekonomiky. V České republice je to přibližně každý čtvrtý pracovník v kultuře a jedná se asi o osmdesát tisíc osob. Umělci navíc kombinují různé typy smluvních vztahů, více úvazků a procházejí obdobím neplacené práce nutné k přípravě na uměleckou činnost. Některé profese, např. tanec, lze zase vykonávat jen po omezenou dobu. Oproti jiným profesím je tak práce v kultuře neregulovaná a pracující jsou znevýhodněni.
Bude na Evropské komisi, jestli uzná, že dobrovolný registr umělců pomáhá „stabilizovat pracovní podmínky v kultuře“, jak se ČR zavázala. Požadované peníze jsme totiž už utratili.
Ve spojení s nepravidelným výdělkem a dalšími problémy jsou výsledkem tohoto stavu zejména nízké odvody do systému sociálního zabezpečení, což následně omezuje přístup umělců k základním nástrojům sociálního státu v případě nezaměstnanosti, zdravotních problémů či rodičovství atd. Umělci jsou zároveň ve slabé pozici vůči producentům a nadnárodním firmám. Pracovní podmínky v kultuře měl vylepšit soubor opatření známý jako status umělce, jehož schválení Česká republika slíbila i Evropské komisi. Legislativní změny, které připravilo ministerstvo kultury a vstoupí v létě v platnost, jsou nicméně jen úplným začátkem. V rozhovoru to tvrdí Jakub Bakule, prezident Kulturní a kreativní federace. Vystudovaný politolog je autorem dokumentů Státní kulturní politika 2021–2025+, Strategie rozvoje kulturních a kreativních odvětví a komponenty kultury v Národním plánu obnovy.
Prezident republiky na začátku března podepsal novelu zákona ustanovující status umělce, platit začne od července. Předloha také předpokládá vznik registru umělců, který bude spravovat ministerstvo kultury. Kulturní obec dlouho usilovala o legislativní změny, znamená nový zákon šťastný konec těchto snah?
Nic jako „status umělce“ neexistuje, existovat nebude a ani nemůže. Pod tímto názvem, který zbytečně provokuje tolik lidí, se skrývá kontinuální péče o pracovní podmínky v kultuře. Nejedná se tedy o přidělení statusu. Pojem pochází z deklarace UNESCO z roku 1981, která členským státům včetně ČR doporučila, aby věnovali pozornost specifikům práce v kultuře a umění, jinak hrozí, že umělci nebudou mít ve společnosti ani základní status. Pojem „status of the artist“ bychom možná měli překládat jako „postavení umělců ve společnosti“. I proto jsme se v Kulturní a kreativní federaci rozhodli, že termín status umělce přestaneme používat a mluvíme o pracovních podmínkách v kultuře.
Současný zákon zavádí registr, kam se umělci mohou dobrovolně zapsat. Nic jim z toho přímo neplyne, ale můžeme díky tomu lépe specifikovat okruh osob, kterých by se mohla dotknout budoucí opatření. V Evropě bychom takových menších nebo větších opatření našli skoro třicet. Takže je z čeho vybírat. Část z nich navíc nestojí nic – například možnost pracovníků z kultury, kteří jsou na OSVČ, se efektivně sdružovat, omezení neplacené práce ve smlouvách v kulturním sektoru nebo možnost hlásit neférové praktiky. Jiné představují pro státní rozpočet marginální částky. Současný zákon je tedy jen prvním krokem při zavádění změn. Prvním opatřením by mohla být nová tvůrčí stipendia pro menší část sektoru (1400 osob), ale ta nejsou mandatorní, tedy jeden rok mohou být, jiný nikoliv.
Kde se debaty kolem tzv. statusu umělce vzaly a proč vůbec potřebujeme speciální zákon na zakotvení umělectva, který je odlišný od klasických zaměstnaneckých vztahů?
V této oblasti se třicet let nepřijala žádná legislativa a ministerstvo práce a sociálních věcí, spravedlnosti ani ministerstvo financí si příliš nejsou vědomi toho, že je tu nějaké bílé místo. Naplno se to ale projevilo až během covidu, kdy umělci nemohli vykonávat svoji práci. Tehdy se ukázalo, že státu chybí i základní přehled o tom, kdo a jak v kulturním sektoru pracuje. Jedním z důvodů je stále zakotvený pohled na kulturu jako něco, co je mimo ekonomiku, což je ale samozřejmě naprostý nesmysl. Lidé z této sféry pracují za peníze, mají smlouvy, je to normální ekonomický sektor a na HDP má podobný dopad, jako zemědělství, které dotujeme jako diví. Ale zatímco na ministerstvu zemědělství mají ve statistikách každou krávu i políčko, kultura nic takového nemá. Dodnes třeba ani nevíme, kolik lidí dělá převážně na autorské honoráře.
Umělci dnes mohou fungovat jako tzv. podnikající neživnostníci, tedy podnikat na základě autorské činnosti a bez živnostenského oprávnění. To v zásadě nemá žádné výhody oproti klasickému OSVČ, ale naopak to má až absurdní nevýhody. Například pokud budu umělecký fotograf, mám paušální výdaje při podávání daně z příjmu 40 procent – daním tedy zbývajících 60 procent. Pokud si ale udělám živnost a poskytuji služby, tak už mám 60 procent paušální výdaje a daním jen 40 procent. V praxi je tak lepší se tvářit jako živnostník, zatímco k umělcům se stát obecně chová jako k podnikatelům. Ať si ale každý sám odpoví, jestli je herec, hudebník, spisovatel nebo malíř primárně podnikatelem.
V čem tedy spočívá hlavní myšlenka legislativních změn?
Jde o normální legislativní péči o sektor. Jelikož se ale od revoluce v oblasti kultury zákony prakticky neschvalují, tak nám chybí plno základních prvků. Pracovní podmínky jsou jeden z nich, obecný zákon o kultuře jiný, zákony pro kulturní instituce další. Z toho důvodu mohou být umělci oproti jiným profesím i diskriminováni. Prvotním cílem by tam mělo být narovnání pracovních podmínek v kultuře oproti jiným sektorům. Není to žádný nárok navíc, naopak, chceme jen, aby umělci dostali od státu stejnou obsluhu jako okolní sektory. V debatách s politiky nebo širší veřejností se často zasekneme už tady.
Až se tohle podaří, tak se můžeme bavit o tom, že Češi jsou kulturní národ, vážíme si toho, co umělci dělají, a snažíme se jim aktivně vytvářet podmínky pro tvorbu. Přiznejme si, že v některých případech jsou pracovní podmínky v kultuře úplně šílené a nemají co dělat v 21. století. Jedním z důvodů zranitelnosti umělců je fakt, že to jsou lidé, kteří chtějí tvořit i za nepříznivých podmínek. Umělec typicky není člověk, co se zvedne a jde dělat něco jiného, pokud dostane lépe zaplaceno. Jsou proto náchylní k přistupování na ponižující podmínky, například pracují za menší peníze, než je minimální mzda, podepisují nevýhodné smlouvy, v nichž jsou nestandardní položky a tak dále. K tomu jim stát stojí v cestě ve sdružování a zastupování.
Jak se podobné zákony prosazovaly v okolních zemích?
Dobrým příkladem je Německo, které se toho chopilo jako první a už v roce 1983 založilo velký fond, který přispívá na sociální pojištění umělcům primárně živého umění, ale třeba i novinářům. V Německu je v něm dvě stě tisíc lidí. Když se točí film, tak tvůrci jsou de facto zaměstnanci producenta, ale de jure ne. Obě strany chtějí nějakou flexibilitu, chtějí přecházet mezi projekty, ale zároveň umělci v rámci těch projektů nefungují jako podnikatelé, ale jako zvláštní typ zaměstnance. Proto Němci vytvořili fond, do nějž polovinu platí sám umělec, 20 procent mu přispívá na sociální pojištění producent, byť ho formálně nezaměstnává, a 30 procent dává stát, protože tím zohledňuje, že umělec pro společnost vytváří nejen ekonomické, ale i společenské a umělecké hodnoty.
U nás se debaty vedly podobným způsobem?
U nás ministerstvo kultury dlouhodobě fungovalo spíše jako ministerstvo příspěvkových organizací. Až během pandemie se zaměření stočilo i k lidem, umělcům, a začalo se řešit, že jejich pracovněprávní vztahy jsou specifické. K tomu bylo nutné vnímat, že jednotlivé obory fungují různě a je potřeba k nim také různě přistupovat. Některá tvorba má dlouhý náběh, příkladem jsou literatura nebo výtvarné umění, kdy člověk dlouho tvoří dílo a nemá žádné zásadní zisky; ty přijdou až je dílo hotovo.
Kromě pandemie byl klíčovým impulsem i Národní plán obnovy, se kterým přišla EU. Cílem bylo podpořit reformy a investice členských států v krizi. Ministerstvo kultury původně nebylo přizváno s argumentem ministerstva financí, že kultura není součástí ekonomiky, a tak není co obnovovat. Podařilo se mi tehdy se dostat k jednacímu stolu díky audiovizi a následně lobovat za celou kulturu. Příprava pak zabrala téměř rok, ale výsledkem je poměrně jednoduchá smlouva s Evropskou komisí o tom, co nám zaplatí, pokud splníme dohodnuté podmínky. „Status umělce“ byl jednou z dohodnutých reforem a ČR si plánuje na konci roku požádat o platbu minimálně přes 600 mil. Kč za jeho splnění. Bude na Evropské komisi, jestli uzná, že dobrovolný registr umělců pomáhá „stabilizovat pracovní podmínky v kultuře“, jak se ČR zavázala. Požadované peníze jsme totiž už utratili.
Pracovní podmínky v kultuře jsou logicky meziresortní problém, navrhovaná opatření se týkají samozřejmě ministerstva práce a sociálních věcí i ministerstva financí, důležitá opatření jsou ale také v gesci ministerstva spravedlnosti nebo zdravotnictví.
Od ministerstva kultury proto oborové asociace čekaly, že svolá meziresortní komisi. Jenže ta se vlastně nikdy nesešla a ministerstvo kultury připravilo tenhle zákon samo. Na druhé straně se ukázalo, že kulturní sektor je pro ministerstvo složitý partner, protože práce v jednotlivých odvětvích se natolik liší, že nelze jednoduše najít nejmenšího společného jmenovatele. I proto vznikla Kulturní a kreativní federace, aby mělo ministerstvo kultury srozumitelnějšího partnera.
Už když zákon putoval do parlamentu, působil hodně vykastrovaně. Teď vlastně dělá jedinou věc – zavádí dobrovolný registr umělců, kteří budou moci žádat o stipendia.
Samozřejmě se ukázalo, že samostatný přístup ministerstva kultury má obří limity, protože ministerstvo jen těžko může zasahovat do agendy jiných resortů. V zásadě tak může jen vytvořit registr a poskytovat dotace. Stipendia navíc nejsou pro vládu mandatorní výdaj, takže bůhví, jak to dopadne po volbách. Navíc má ten systém už v zákoně nesmyslně nastavené podmínky, třeba to, že nesmíte mít víc než poloviční úvazek. Spousta umělců pracuje na vysokých školách, v médiích, potřebují se nějak uživit, ale teď kvůli tomu nedosáhnou na podporu své umělecké činnosti.
Zákon má ale dobrou stránku. Registr je otevřený všem, zahrnuje i pomocné profese jako osvětlovače nebo bedňáky. Každý do něj za pětistovku může vstoupit. Tím to ale taky končí, žádný další benefit z registrace zatím neplyne. Kdyby ale v budoucnosti přišlo něco, jako byla pandemie, bude to stát moct skrze registr umělce odbavovat. Na druhou stranu není jasné, proč by se umělec měl registrovat kvůli nějaké potenciální pandemii, která třeba ani nikdy nepřijde.
V tiskovce ministerstva se operuje s číslem 1 400 umělců, kterých by se měly týkat stipendia navázaná na registr. Jak k tomu číslu došli?
To číslo nejspíš vychází z toho, že ministerstvo financí slíbilo poskytnout 130 milionů. Kultura si vypočítala, že těm nejohroženějším bude stačit 90 tisíc korun, takže jim vyšlo, že mohou vyhovět 1400 zájemcům. Je tak otázka, co se stane, pokud se přihlásí třeba pět tisíc umělců. Tím, že zákon vstoupí do účinnosti na začátku července, tak se letos pravděpodobně stipendia rozdávat nebudou. Pak budou volby a rozhodnutí padne na dalšího ministra nebo ministryni.
Jak je u nás téma politicky rámované?
Na téma se bohužel nabalila představa, že je to nějaká levicová politika, kdy se přiděluje status a renta. Myslím, že se ale urazila dlouhá cesta a pochopení je již větší. Na ministerstvu kultury určitě a lepší je to i ve Sněmovně. Minimálně mám pocit, že aktivní kulturní asociace jsou už více brány jako partner a ne soupeř. Po úřednické úrovni si to pak někteří lidé odmakali vzhledem k tomu, jak malé kapacity mají a že ministerstvu chybí třeba analytické oddělení. Je fér říct, že pro současného ministra Baxu tato legislativa nebyla priorita. Na druhou stranu téma zcela neumřelo a zůstane za ním legislativní práce v rozsahu, který ministerstvo kultury příliš nezná, například v oblasti audiovize, veřejnoprávních médií nebo kulturních institucí. Je třeba na toto tempo navázat, protože upřímně pro ostatní resorty je tohle standard už desítky let.
Jak by tedy vypadala ideální podoba toho zákona?
Podle mě neexistuje ideální zákon, ale skvělé by bylo navázání meziresortní spolupráce, aby o kulturu pečoval i zbytek státu. Pokud by se podařilo propojit zástupce sektoru a jiných ministerstev, jsem přesvědčený, že by z toho byla strukturální reforma. Jsou tu opravdu některá nízko visící ovoce, která stačí utrhnout. Často ani nejde přímo o zákony, ale o různé vyhlášky.
Největším skokem by pak byl například německý model. To by byl zlomový okamžik pro rámcově 25–30 tisíc lidí, kteří v kultuře pracují na volné noze. Byli by to novináři, herci, režiséři. Výdaje by byly ročně někde mezi 600–800 miliony. Dnes jsme bohužel v situaci, kdy i oceňovaný režisér s angažmá v Národním divadle musí odejít mimo sektor, aby uživil rodinu.
Pokud ale nechceme řešit velké ideje, tak se soustřeďme na základní věci. Kultura sice nemá ráda ekonomickou debatu, ale potřebujeme ji, aby se podmínky narovnaly. Až se to stane, můžeme se dál politicky bavit, jak moc je kultura důležitá a jestli ji chceme podporovat výrazněji. Je ale nutné, aby si ministerstvo práce všimlo, že umělci pracují. Ministerstvo financí zase, že také odvádí daně. Ale teď jsme teprve na začátku, kdy vznikl dobrovolný registr, kam se mohou umělci zapsat.
Jaké je z celé debaty doprovázející zákon poučení do budoucnosti?
Je naprosto nutné, aby se sektor sdružoval. Máme 200 profesních asociací, které ale nejsou dohromady nikde sdružené. A pak jsou tu obory, které nemají svoje asociace. Jako OSVČ pak umělci nemohou mít ani odbory, protože jsou podnikatelé, ale ani efektivní sdružování, protože hrozí, že budou označeni jako kartel. Na Západě je běžné, že v rámci oborů existují tabulky doporučených mezd, ale když to u nás udělala Jednota překladatelů, tak prostě přišel Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a napařil jí pokutu. Takže neřešíme oligopoly v potravinářství, ale místo toho rozkládáme malé umělecké asociace. Evropská unie přitom ve svých směrnicích nařizuje, že umělcům se má pomoci sdružovat, protože nemůžou udělat kolektivní vyjednávání.
Nezbývá nám nic jiného než dál systematicky vysvětlovat, že podmínky jsou nerovné, a to nejenom skrze lidské příběhy, ale i konkrétními legislativně právními a datovými nástroji. Kultura musí spolupracovat s dalšími sektory. Je na nás, umělcích a lidech okolo kultury, abychom jednali i s dalšími ministerstvy a nesoustředili se neustále jen na ministerstvo kultury.
Je na celé situaci alespoň něco pozitivního?
Minimálně to, že se debata trochu posunula. Ukázalo se, že i v kultuře se dá něco zvládnout. To soukolí sice bylo zadrhnuté, ale už se začalo otáčet. Na podzim budou volby a bylo by skvělé, aby strany měly svoji kulturní politiku jasněji definovanou v programech. Ani ne tak pro voliče, ale pro sebe, aby věděly, co chtějí po volbách dělat. Jsem také zvědavý, jak budou pracovní podmínky v kultuře pojaté v aktuálně vznikající kulturní politice na dalších pět let. Každopádně jsem drobně optimistický, že se s pracovními podmínkami v kultuře pohne kupředu. Bude to ale dlouhá cesta a upřímně sektor má před sebou i kus práce směrem dovnitř bez ohledu na stát.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás