Dokumentarista a kameraman David Čálek (Pirátské sítě, Válečný zpravodaj, Nebe, peklo) si pro svůj aktuální film Doktor na tripu vybral téma psychedelik a jejich možného využití v léčbě psychických potíží. Zásadní roli ve výzkumu českých vědců hrají i ayahuaskové rituály kmenů z Amazonie. Ve snímku vidíme, jak se za nimi do džungle vydává mezinárodní výprava v čele s psychiatrem Tomášem Páleníčkem, který na toto téma vede výzkum v Česku. Vědeckými metodami přímo v srdci pralesa zkoumají účinky tradičních místních obřadů. Snímek ale také sleduje trojici pacientů, kteří se podrobují ketaminové terapii. Film se promítal na Jednom světě, nejbližší možnost ho vidět bude 11. nebo 13. dubna na mimořádných projekcích v pražském Vzletu, kterých se zúčastní i zástupci kmene Huni Kui přímo z Amazonie. V dalších měsících bude mít dokument filmovou a debatní tour po celém Česku i Slovensku.
Kde se vzal nápad natočit dokumentární film o výzkumech Tomáše Páleníčka?
S Tomášem jsme se před lety náhodou seznámili díky mojí ženě, která je dětská psychiatrička a znají se z praxe v Bohnicích. Byli jsme spolu na psychiatrické konferenci v Jeseníku a vyprávěl mi, že má sen pustit se do tohoto projektu. Tehdy to ale ještě nebylo spojené s žádnou konkrétní expedicí ani s původními obyvateli Amazonie.
Jeho výzkum už ale probíhal?
V šedesátých letech v tehdejším Československu tu bylo pár desítek lékařů, kteří legálně experimentovali s diethylamidem kyseliny lysergové (LSD). Jedním z nich byl například Stanislav Grof, který pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze Bohnicích pod doc. Jiřím Roubíčkem. Po své emigraci do USA s výzkumy ale přestal, protože je zastavila americká vláda v rámci protidrogové války. Nicméně Grof nelenil a objevil novou metodu, jak dojít do změněného stavu vědomí – holotropní dýchání.
V jazyce lidí z kmene Huni Kui pro depresi vůbec nemají slovo, netuší, že něco takového vůbec existuje.
Druhým, kterého chci určitě zmínit, je Milan Hausner, léčil duševně nemocné pacienty psychoterapií s využitím LSD v době, kdy byl primářem psychiatrické kliniky v Sadské u Prahy. Byl pravděpodobně jediným světovým psychiatrem, který využíval halucinogenní látky v klinické medicíně v takovém rozsahu a po takovou dobu. Také je třeba říci, že v Československu se tehdy Lysergamid (ochranná známka užívaná pro LSD) vyráběl ve velkém ve státních podnicích snad až do roku 1974. Nicméně od té doby se vlivem psychedelik na lidskou mysl nikdo vědecky nezabýval. Až zásluhou skupiny kolem doktora Horáčka z Národního ústavu duševního zdraví vlastně Tomáš Páleníček i další lékaři pokračující ve výzkumech.
Dalo by se říct, že je to tedy film o průlomovém výzkumu v psychiatrii?
Řekl bych spíše, že je to snímek o bezprecedentním fenoménu současné doby – depresi a jejím alarmujícím rozšíření ve společnosti. Psychedelika nám dávají další šanci s ní smysluplně bojovat…
Jak probíhalo samotné natáčení? Měl jste dokonce možnost účastnit se výpravy do Amazonie.
Na filmu jsme s Tomášem pracovali skoro sedm let, během kterých jsem sledoval jeho výzkum a byl jsem i dobrovolníkem v programu, který na zdravých lidech testuje účinky psilocybinu. Dnes se primárně používá ketamin, ale právě účinky psilocybinu jsou podobné a má tedy velký potenciál. V plánu bylo odletět na konferenci, při níž jsme se měli setkat s původními obyvateli a udělat nějaká předběžná zkoumání. Nicméně během našeho letu byla konference zrušena, a navíc nám v Paříži uletěl navazující spoj. Takže jsme se ocitli v Brazílii a během dne volna, který jsme tam měli, jsme se neplánovaně setkali s náčelníkem Ninawou, který je prezidentem federace lidí Huni Kui žijících v brazilském státě Acre. Byl spolu s dalšími původními obyvateli v hlavním městě Brazílie na protestu proti tehdejšímu prezidentu Bolsonarovi.
Ninawa nás pak poslal za svým kamarádem do vesnice Santa Rosa do Purus, kde jsme se mohli zúčastnit ceremonie v širší rodině. Prožili jsme tam s nimi týden a je třeba říci, že sem opravdu bílí běžně přístup nemají. Během toho týdne jsme měli čtyři zkušenosti s ayahuaskou i s jinými rostlinami, které místní užívají z přírodních zdrojů. To vše uvidí diváci ve filmu…
Tomášova expedice je prokládána příběhy lidí, kteří se podrobují léčbě vycházející z jeho metody. Jak těžké bylo je najít?
Na začátku natáčení jsme nevěděli, jak výzkum dopadne. Nicméně když už se léčba začala uvádět do praxe, přišlo nám nutné ukázat, jak to vlastně funguje, a to je pochopitelně nejlepší skrze příběhy a zkušenosti pacientů. Oslovit je ale bylo dost těžké. Lékař nesmí kontakty na své pacienty sdílet, takže se jich sám ptal, zda by chtěli být součástí natáčení. A oni se po zvážení téhle nabídky museli ozvat nám. Tibor a Richard se s námi spojili po první dávce. Skrze prvního jmenovaného jsme se dostali k Lucii, u ní sledujeme teprve přípravu na vstup do terapie. Ve filmu tedy máme zaznamenány všechny fáze, a to včetně výsledků, o kterých mluví Tibor.
Příběh Lucie je ale otevřený, na závěr filmu se teprve odhodlá ke své první terapii ketaminem…
U Lucie se uzavírá prvotní fáze, kdy překonává obavy a strach. Podpořená Tiborovou zkušeností do toho nakonec jde. Léčba pomohla Richardovi i Tiborovi, a tak můžeme předpokládat, že pomůže i Lucii. Mimochodem všichni tři pacienti do natáčení šli i proto, že chtěli pomoci dalším lidem, kteří mají pochybnosti nebo nejsou rozhodnuti. Je třeba dodat, že zatímco Richard byl součástí experimentální fáze, tak Tibor společně s dalšími prvními pacienty je už v programu, který probíhá v psychedelické klinice Psyon.
Bral Tomáš Páleníček účast ve filmu jako způsob propagace svého výzkumu?
Tomáš uvítal, že o výzkumu, léčbě a příbězích pacientů vznikne film, který bude sloužit k edukaci, detabuizaci tématu a také propagaci nové formy léčby. Výzkumu to může jen prospět a lidem, kteří mají duševní potíže to může otevřít nové cesty a možnosti, a to je to nejdůležitější.
Je Tomáš v něčem podobný hrdinům vašich starších filmů jako byl horolezec Radek Jaroš z Cesty vzhůru nebo Martin Dorazín z filmu Válečný zpravodaj? Napadá mě, že mají společné to, že prorážejí nějaké hranice, dostávají se někam, kde nikdo ještě nebyl.
Netočím primárně portréty, spíš se snažím hledat lidi, kteří jsou nositeli nějakého tématu, jež rezonuje ve společnosti. Ano, prorážejí hranice, přinášejí něco nového a ukazují cestu, která je jiná než ta běžná. To jsou průsečíky všech mých filmů. Jsou to pokaždé společenské nebo existenciální otázky, které se dotýkají směřování lidské společnosti. Film o Radkovi Jarošovi nebyl jen o jeho výpravě, ale i o tom, jak jeho děti trpí tím, že s nimi není tolik, kolik by měl. U Martina Dorazína je zase vidět samota, která je spojená s jeho prací válečného zpravodaje.
Náčelník Ninawa neměl problémy s přítomností ve filmu?
Když jsme se seznámili, tak byl u moci brazilský prezident Bolsonaro, který opravdu velikou rychlostí nechal porážet stromy v deštném pralese a zmenšoval tak území původních obyvatel. Někteří, kteří proti němu protestovali, byli dokonce zavražděni. Myslím si, že Ninawa věřil tomu, že když jejich učení získá v západní medicíně nějakou pozici, režim je na přímluvu evropských vědců ušetří. Vyprávěl mi, jak za ním jezdí hollywoodští herci, měl v plánu potkat se s papežem, takže oni nám chtějí pomoci a mají nám co říct.
Tady se zajímavě obrací vztah zdánlivě primitivních národů a naší racionální civilizace, která ale nemá na některé věci odpověď a potřebuje pomoc od těch, které považuje za civilizačně zaostalé…
Došlo mi, že zatímco my se rozvíjíme skrze technologie, jejich vývoj se odehrává v mentální rovině – z našeho pohledu žijí primitivně, ale udržitelně a v harmonii. Nechci srovnávat, který přístup je lepší, ale ukazuje se, že náš způsob života dává hodně zabrat psychice a má to za následek obrovský nárůst depresí. V jazyce lidí z kmene Huni Kui pro depresi vůbec nemají slovo, netuší, že něco takového vůbec existuje. Tomáš původně chtěl zjistit, jestli za to může ayahuasca nebo životní styl, nakonec nám došlo, že je to někde mezi. Jejich práce s psychikou je kvalitativně úplně jinde než naše. Nejde o to, jak člověk vypadá, co nosí na sobě, ale jakou kvalitu života má jeho mentální svět.
Přijde mi, že ayahuaskové rituály se poslední dobou staly v určitých sférách společnosti žhavou módou. Nehrozí v souvislosti s ayahuaskovým turismem výprodej metody, která je v jádru vlastně spirituální?
Samozřejmě, že existují lidé, kteří koupí ayahuasku v Brazílii a propašují ji do Evropy a dávají nebo prodávají ji zájemcům. Bohužel ale většina z nich absolutně neví, jak psychedelika fungují. Nikomu bych nedoporučoval to zkoušet na vlastní pěst a už vůbec ne lidem, kteří mají psychické obtíže. Hrozí opravdu velké riziko, že to neskončí dobře. Oproti tomu je třeba zdůraznit – pro ty, kteří by se báli o jiné formě léčby přemýšlet, že pacienti ve specializovaných zařízeních procházejí komplexním vyšetřením, které odhalí případné indispozice pro tuto formu léčby a samozřejmě vše probíhá po celou dobu pod kontrolou lékaře.
Roli skeptika v užívání psychedelik v psychiatrické péči představuje ve filmu Tomášův otec…
Měl zprostředkovat laický pohled společnosti a to se podařilo. Ptá se totiž na věci, které každého našeho diváka budou zajímat už v kině. Byť je to vystudovaný inženýr, tak jisté věci trošku zjednodušuje, ale to je samozřejmě proto, že odborná terminologie může být pro laika složitá. Líbil se mi také proto, že v sobě má jistou zemitost.
S dokumentem tak trochu vstupujete do aktivistického pole. Neskýtá to pro vás jako filmaře i nějaké nebezpečí?
Snažili jsme se být korektní a říkáme jen věci, které jsou vědecky podložené. Jsme si vědomi, že léčba může být alternativou pro určitou skupinu pacientů, kteří jsou rezistentní vůči antidepresivům, ale také to, že antidepresiva jsou pro některé pacienty záchranou. Do závěru filmu jsme proto přidali tři odstavce, v nichž vysvětlujeme, že léčba psychedeliky není jedinou možností léčby a že psychedelika zásadně nedoporučujeme brát rekreačně, protože to je nebezpečné.
Nedá mi nezeptat se i na vaši osobní zkušenost z terapie, které jste se účastnil. Obohatilo to nějak váš život?
Ano, první dávka psilocybinu pro mě byla velmi silným zážitkem, ve smyslu spojení s přírodou, navíc s pralesem, kde jsem byl poprvé. Z tohoto prožitku si pro sebe odnáším především poznání, že bychom měli opečovávat poslední vazby, které ještě s přírodou máme. Na druhou stranu nedá se říci, že by to byla zkušenost, která by mi úplně změnila pohled na svět. Jsem věřící, takže nemám nutně absolutní důvěru v racionalitu. Je ale známo, že lidé, kteří jsou ateisté nebo čistě materiálního založení, po takovém zážitku hledají nějaké duchovní společenství nebo i církev, zkrátka něco, co by s touto zkušeností rezonovalo.
Bavili jsme se o tom, že v Čechách je pokročilý výzkum psychedelik a také, jak rozšířené je u nás rekreační užívání psilocybinu. Není to nakonec naše reakce na nedostatek spirituality, kterou místo v náboženství hledáme v drogách?
Souhlasím, že v české kultuře máme velmi opatrný vztah k víře. Po revoluci se otevřela spousta duchovních cest a směrů, takže se dá asi říci, že je tady patrná touha po duchovnu. A do určité míry o tom svědčí i dosavadní zájem o můj film.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás