V posledních týdnech obletěl český internet obrázek kontroverzně umístěného výdejního boxu v ulici Kopečná v Brně. Kovová schránka přepravní společnosti Zásilkovna byla instalovaná na betonovém soklu, který byl pro tento účel vystavěn šikmo na zchátralém kamenném schodišti. Zásah do veřejného prostoru, který rezignuje na okolní kontext, pobouřil obyvatele čtvrti natolik, že ho provozovatel po týdnu s omluvou odstranil. Obyvatelům měst neregulované šíření balíkových boxů vadí, e-commerce se ale nadále těší oblibě.
Odraz balíkové ekonomiky v urbanismu českých měst je svým způsobem specifický. Jednak nemají regulace jakéhokoliv druhu v Česku výraznou tradici a umisťování boxů tak většinou závisí na osobní odpovědnosti vlastníka pozemku, potažmo provozovatele. Druhým důvodem je poněkud atypický urbanismus českých měst, ve kterém v těsné blízkosti najdeme hustou historickou zástavbu a mnohdy předimenzované stavby druhé poloviny 20. století.
Balíkové boxy byly jednou z architektonických typologií, jejíž rozmach započala pandemie covidu-19. Rychlý rozvoj doručovacích inovací města zaskočil – nestíhala je začlenit do městského plánování a nastavit tak mantinely jejich umisťování a provozu. Zatímco některé tyto inovace (výdejní okna, dezinfikátory rukou či očkovací aplikace) s koncem pandemie utichly, balíkové boxy s námi zcela určitě zůstanou. Přináší s sebou však četné otázky.
Oproti výdejnám v obchodech, které mají určitou otevírací dobu, mají samoobslužné boxy výhodu nepřetržitého provozu. Vznikly jako infrastruktura pro člověka žijícího ve městě a pracujícího v proměnlivých časech, často do večerních hodin. Jejich obliba tak rostla spolu s proměnou pracovního modelu – pro takové lidi je jednodušší nemuset hlídat otevírací hodiny kamenných obchodů a vyzvednout balík kdykoli po práci.
Přístup měst k výdejním boxům v zahraničí se různí. V zahuštěném urbanismu některých evropských metropolí jako Paříž jsou schránky skoro výhradně v interiérech obchodů a jejich přítomnost na ulicích není možná, protože je zkrátka není kam umístit. V Německu 90 procent lidí bydlí do 10 minut od jedné z Packstation provozované částečně státní DHL.
V České republice nejvíce boxů provozuje logistická jednička na trhu Zásilkovna, která jich v polovině roku 2024 spravovala téměř čtyři tisíce. Balíkové schránky provozují i společnosti jako PPL, DPD a Alza (tzv. Alzabox). Posledně jmenovaná však narozdíl od Zásilkovny nechává své boxy využívat i jiné společnosti, mezi něž se řadí i PPL a DPD. Tímto způsobem mohou firmy propůjčovat nevyužité kapacity a lze tak předejít duplikováním boxů na jednom místě. Celkový počet balíkových boxů v Česku se pohybuje kolem 10 tisíc.
Odraz balíkové ekonomiky v urbanismu českých měst je svým způsobem specifický. Jednak nemají regulace jakéhokoliv druhu v Česku výraznou tradici a umisťování boxů tak většinou závisí na osobní odpovědnosti vlastníka pozemku, potažmo provozovatele. Druhým důvodem je poněkud atypický urbanismus českých měst, ve kterém v těsné blízkosti najdeme hustou historickou zástavbu a mnohdy předimenzované stavby druhé poloviny 20. století.
Výdejními boxy, bankomaty či automaty jsou často vyplňována přebytečná zákoutí a zbytkové prostory v rozsáhlých prostorách budov z období státního socialismu nebo výklenky a výlohy v historické zástavbě, ve které je obtížné provozovat kamenné obchody. Na vesnicích se často setkáváme s boxy umístěnými ve volném prostoru, ve kterém tak vytvářejí neopodstatněné bariéry, nebo jsou ledabyle nalepené na slepé fasády. Grafická a hmotová agresivita boxů nemá ve veřejném prostoru obdob. Mnozí tak volají po jejich přísnější regulaci.
Provozovatelé zásilkových boxů na kritiku reagují odmítavě. Třeba mluvčí Alzy Eliška Čeřovská v rozhovoru s deníkem Forum 24 tvrdí, že internetový obchod dopad na veřejný prostor zohledňuje: „Při plánování nových lokalit pečlivě zvažujeme, jak co nejlépe zapadnou do veřejného prostoru.” Alza i Zásilkovna rovněž tvrdí, že spolupracují s obcemi a architekty a že v historických centrech používají boxy střídmých barev.
Pokusy o regulaci
Finanční odměna pro ty, kteří se rozhodnou ve své kamenné prodejně zřídit výdejní místo, se pohybuje kolem deseti korun za balík. Hlavním plusem pro obchodníky je však spíše než výdělek přilákání potenciálních nových zákazníků do prodejny. Zato výplaty pro majitele, kteří na svůj pozemek umístí výdejní box, se pohybují v rámci tisíců za měsíc (v závislosti na umístění boxu a tedy jeho oblíbenosti). Nevyžadují však žádnou obsluhu a mnohé ani nepotřebují připojení ke zdroji elektřiny.
V posledních měsících je napříč společností znát jasné volání po regulaci výdejních boxů. Institut plánování a rozvoje Prahy vydal ke konci loňského roku Manuál pro umisťování balíkomatů na území hlavního města Prahy, který doporučuje barvy a materiálové provedení a popisuje ideální umisťování boxů na území hlavního města. Takový manuál má bohužel pouze formu doporučení, protože Institut nemůže ze své podstaty vydávat závazné předpisy. V praxi jsou tato zařízení navíc většinou umisťována na soukromé pozemky a jako mobiliář, stavební úřady se jimi tedy nezabývají a platí pro ně větší právní flexibilita, než pro stavby.
Je důležité rozlišovat rozdílné role, které výdejní boxy plní ve městech a mimo ně. V husté zástavbě města centralizovaná výdejní místa (boxy i obchody sloužící jako výdejny) snižují emise CO2, které by plynuly z dovážení ke dveřím, až o 40 procent. V městech s nižší hustotou zalidnění a na vesnicích však může nutnost vyzvednout zásilku na výdejním místě znamenat vydat se za ní autem, což jejich pozitivní efekt takřka vynuluje.
Je třeba rovněž podtrhnout, že tzv. last mile delivery tvoří jen část celkové ekologické zátěže, kterou e-commerce vytváří. Souběžně je tedy třeba si pokládat otázky ohledně vzdáleností, které balíky urazí ze zahraničí, a možností ekologicky šetrného balení. Také je třeba anticipovat, jak do příštích let s trhem zahýbou platformy s extrémně levnými výrobky jako Temu nebo Shein, které pravděpodobně systém přetíží. E-commerce využíváme všichni a snížení této poptávky je nepravděpodobné, přítomnost podobných hráčů z ní ale bude vytvářet neudržitelný systém i pokud vytvoříme celkově udržitelnou doručovací strategii.
Urbanistický smysl
Plošná kritika výdejních boxů tedy není příliš produktivní. Balíkové boxy umisťované v adekvátní hustotě a na vhodných místech mohou teoreticky snižovat celkovou uhlíkovou zátěž e-commerce. Současná situace, ve které neexistuje plán, jak je do měst začleňovat, si ale žádá určité kroky.
Řešení problému spojených s výdejními boxy existuje ve dvou rovinách. Na jednu stranu je to implementace pravidel již nastíněných v grafických manuálech – regulace reklamních polepů boxů, velikosti a tvaru a pravidla pro jejich umisťování. Pro tento účel budou pravděpodobně muset být balíkomaty vedeny jako specifická kategorie, ne pouze jako mobiliář, aby mohly stavební úřady dodržování regulací vymáhat. Regulace je v tomto případě opodstatněná – lze ji dát do souvislosti zejména s probíhajícími pokusy o regulaci reklamy ve městech. Hlavním minusem regulace maloobchodní reklamy je potenciální dopad na malé podnikatele, který ale v tomto případě opravdu nehrozí.
Pro jakýkoliv pozitivní vývoj v oblasti městské logistiky se také zdá naprosto nezbytné, aby provozovatelé boxů podobně jako Alza poskytovali své nevyužité kapacity jiným společnostem. Nemusí tak docházet k násobení boxů různých společností na stejném místě.
Druhý přístup tkví v tom, přijmout tento trend jako skutečnost a vytvořit pro výdejní boxy prostor tam, kde to dává širší urbanistický smysl. Možná, že by se města vedle regulací měla pokusit o holistický návrh a vytvořit pro tuto jednoznačnou společenskou poptávku infrastrukturu. Nabízí se boxy navrhovat jako vestavěné systémy a ne jako samovolně stojící mobiliář na nádraží či do vestibulů metra.
Lze je taktéž zakomponovat do již existujícího vybavení měst – třeba do zastávek městské hromadné dopravy. Řešit jejich umisťování souběžně s bankomaty, kávomaty a jim příbuznými provozy. Tyto služby, vhodně umístěné na komunikačních uzlech, by se pravděpodobně těšily velké oblibě a potenciálně by mohly pokrýt poptávku po výdejních místech natolik, že by se zabránilo dalšímu umisťování individuálních boxů a tedy i nežádoucím zásahům do veřejného prostoru. Takové plánování musí začít dialogem radnic a provozovatelů boxů.
Města prošla v posledních letech razantní proměnou po staletí zažitých archetypů. Stále častěji pracujeme z domu a na sebe, kanceláře v našich očích tedy často nahrazují kavárny a coworky, zvyšující se ceny nemovitostí znamenají život v krátkodobých nájemních bydleních a v důsledku rozmachu doručovacích služeb se i klasické prodejny a restaurace přestávají zdát být nutností.
Městské plánování je v tomto ohledu bohužel extrémně neflexibilní. Kupříkladu pražský Metropolitní plán, který aktuálně prochází procesem vypořádávání připomínek a do konce roku 2025 by měl být uveden v platnost, začal vznikat před 13 lety a tyto skutečnosti v něm tedy těžko mohou být reflektovány. Soukromému sektoru nikdo nebránil hledat v městském plánování skuliny a proměnu měst pod vlivem těchto trendů, často velmi problematických, začal uskutečňovat na vlastní pěst.
O to spíše se musí architekti městského plánování snažit myslet dopředu. Přesto, že si to v současném nastavení kapitalismu velkých platforem lze jen těžko představit, by z dlouhodobého hlediska bylo vhodné balíkové schránky, potažmo celou městskou logistiku, poskytovat jako univerzální, městem zaštítěnou službu. Bude-li totiž tato ekonomika nadále v rukou více soukromých hráčů ve vzájemné konkurenci, tak se tomu, že se od sebe vzájemně budou barvou, tvarem a umístěním snažit odlišit, těžko vyhneme.
Autorka je architektka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás