Jedu v Ukrajinu. Záměrně píšu s předložkou „v“, protože jak mě poučila moje kamarádka, která je hlavním důvodem mé návštěvy, předložka „na“ je v tomto kontextu urážlivá. Jet na Ukrajinu totiž podporuje svým významem ruský narativ o etymologii slova Ukrajina – totiž, že se jedná o okraj Ruska. Jet na Ukrajinu znamená jet na okraj. Jet v Ukrajinu znamená jet do země, která více než před třiceti lety vyhlásila svou nezávislost a letos oslavila výročí oranžové revoluce.
Mnoho lidí v Česku se děsí, když se jim o svém plánu zmíním. Mají mě za blázna a nechápavě se ptají: „Proč tam jedeš?“ Proč bych měla dobrovolně jezdit na místo, kde probíhá válka a místní z něj naopak odcházejí? Reálná situace každodenního života v Kyjevě je opředena tajemstvím a strachem. A zatímco se až na výjimky v Česku mého nápadu děsí, v Ukrajině mi sice řeknou, že jsem odvážná, ale rozhodně mě nepovažují za blázna a mé návštěvy si cení. „Nedovolím žádné válce, aby zničila mé přátelství,“ říkám jako odpověď na dotaz, co mě sem přivedlo, a v očích přítomných vidím vděčnost.
Na baru objevuji místní trend na poli lihovin – karamelovou vodku, které se říká karamelka. Vodka je ruské slovo a rusky se v tuto dobu na tomto místě zásadně nemluví.
Když přijíždím, ukáže se, že muž, který seděl ve vlaku vedle mě a vypadal, že spí, je značně podnapilý. Po opuštění vozu se na perónu zhroutí a nemůže chodit. K mému překvapení nedochází k pohrdání, naopak se kolem něj seskupí asi deset lidí a odmítají odejít, dokud pracovník nádraží nezavolá jinému pracovníkovi a ten nepřijede s invalidním vozíkem, aby mého souseda odvezl bezpečně k taxíku. Mě kamarádka vyzvedává v nádražní hale. Jako první věc potřebuji základní poučení, jak to funguje s útoky a varovnými sirénami. Všichni mají Telegram a v chatech se informuje o pohybech raket. Kyjevská obrana je perfektní, rakety sem téměř nedopadají, největším rizikem jsou střepiny z těch sestřelených. „Když je air raid a jsi venku, běž do metra, když jsi doma, můžeš jít do chodby, abys nebyla v místnosti u oken. Máme tam pro tyhle případy matraci navíc.“ O pár dní později se sirény rozezní zrovna tehdy, když jsem sama ve městě. Lidé okolo se chovají, jako by se nic nedělo. Nikdo se neběží schovávat. Všichni jen zkontrolují svoje telegramové chaty a život plyne dál. Kromě informací o raketách jsou v Telegramu taky chaty zabývající se třeba duševním zdravím nebo sdílené dokumenty s adresami, kontakty a doporučeními na zubaře nebo opravnu notebooků. Informovanost a sebeorganizace obyčejných občanů jsou obdivuhodné. Princip vzájemné pomoci je zde všudypřítomný.
Zato ekologie a udržitelnost nemají mnoho prostoru. Odpad se příliš netřídí – neexistují veřejné kontejnery, kam by bylo možné ho vyhodit. Třídění klade na běžného člověka vysoké nároky, starají se o něj jen neziskové organizace, se kterými je potřeba svoz tříděného odpadu domluvit, a tak se stává vysokoprahovou záležitostí. Vodu z vodovodu nikdo nepije, její složení je neznámé a pravděpodobně zdraví škodlivé. Typickým rysem ukrajinské domácnosti se tak stávají barely s vodou, jaké se u nás vyskytují na chodbách kancelářských budov. Dalším specifikem bytu, kde žije má přítelkyně, jsou malá nezávislá nabíjecí světla. Jejich existence se ukáže být velmi praktická. Vyjadřují připravenost na každodenní několikahodinový výpadek elektřiny. O časovém rozmezí výpadku informuje speciální aplikace a město se snaží distribuovat elektřinu tak, aby nebyla v jedné oblasti vypnuta opakovaně ve stejný čas.
Generátory a skryté poklady
Kráčím městem. Zlatá brána, památková část opevnění města z 11. století, je obestavěná dřevěnou ochrannou konstrukcí. Za války se většina pokladů schovává. Zlaté kopule kostelů se ale stále lesknou na očích. Uvnitř katedrály svaté Sofie lze vedle sebe vidět malby, jejichž doba vzniku je od sebe vzdálená stovky let. Kostel byl napříč staletími opakovaně ničen a opravován, vykraden nacisty, rekonstruován v různých stylech, a tak nyní může sloužit jako učebnice umění a architektury, jelikož se zde na jednom místě setkávají styly v podstatě celého druhého tisíciletí. Na náměstí před ním zrovna staví konstrukci pro vánoční stromeček. Podobný prý stál na Majdanu při protestech v roce 2014. A kostel tehdy rozezvonil zvony a podpořil tak protestující. Naproti němu se tyčí další sakrální stavba, kostel sv. Michala. Na náměstíčku před ním však místo stromečku stojí tank a dlouhá zeď s nahromaděnými svíčkami okolo je plná fotek padlých vojáků.
O pár zastávek metrem dál se tyčí monumentální stometrová socha Matky Ukrajiny, stojí stále pevně a její výraz říká velmi jasně, že boj za svobodu se nevzdává. Ponechám stranou nacionalismus spojený s touto ikonou. Vnímám figuru jako archetypální symbol ženy, která bojuje za lidská práva. A potkávám takových v Kyjevě mnoho. Jedna z nich například projektuje přestavbu opuštěné industriální budovy na obytnou budovu pro evakuované. Další pracuje s dětmi v okupovaných oblastech, učí dívky opravovat auta, píše články o prostituci ve válečné zóně nebo obsluhuje za barem v malé kavárně, která poskytuje útočiště mnohým, včetně mě, v hodinách, kdy nejde elektřina. Kavárna se napojí na generátor a lidé z okolí zde se svými notebooky vytvoří dočasný coworkspace.
Je zataženo, zasněženo, jsme se sochou Matky Ukrajiny kromě sekuriťáků samy a já se na ni potměšile usmívám a vytvářím s ní tichý pakt. Slibuji jí, že pro boj za svobodu udělám, co budu moci. „Patriarchát zraňuje nás všechny,“ říká kluk, se kterým jsem se seznámila v oné kavárně, když tam později sedím a vedeme dialog o křehkosti lidského ega a potřebě uznání. Kromě patriarchátu probíráme nájemní krizi. Ve čtvrti Podil rostou rychle nájmy, dřív tam bydlel, teď už by to pro něj bylo nemožné. Vzpomenu si na Letnou, kde jsem strávila dětství a dnes ji nepoznávám. Nájmy ve válečné zóně jsou ale prý taky vysoké. V Kramatorsku, což je město na východě, kousek od frontové linie, které před invazí nebylo nijak známé, jsou nájmy stejně vysoké jako v Kyjevě. Byty si pronajímají novináři, a tak se jejich nájem díky válce stává cennou komoditou.
„Chtělo by to napsat něco o tom, že tady lidé žijí normální životy,“ postěžuje si můj společník a vracíme se tak v debatě do Kyjeva. Říkám mu, že ráda píšu, ale nejsem profesionální novinářka. „Tak to můžeš pojmout jako gonzo journalism,“ navrhne mi. Byl by prostě rád, kdyby někdo napsal o tom, že v Kyjevě se žije tak naplno, jak to jen jde. „Každý den může být poslední. V Evropě si asi myslí, že tady sedíme zavřený v bytech a brečíme. A to není pravda.“ Ne každý ale s užíváním si života za války souhlasí. Někteří odmítají chodit do klubů a podniků z principu a otázka, jak etické je pokračovat v kulturním životě, společností rezonuje. Ale město žije, jak to jen jde, to se nedá popřít. Generátor se pro mě stává symbolem nezničitelné naděje a jeho neutichající zvuk součástí každodennosti. Na ulicích si všímám ozdobných kamenných květináčů. Jsou všude možně a vypadají, jako by byly připraveny na to, aby v nich něco rostlo a volaly po tom. V létě možná i roste. Teď vypadají opuštěně, vyhladověle, ale přesto manifestují všudypřítomnou žízeň po plnohodnotném životě.
Přerušovaná akce a náhodné verbování
Curfew neboli zákaz vycházení začíná o půlnoci a končí v pět ráno. V deset třicet zavírají podniky, aby se lidé stihli dostat domů. Svépomocí vybudovaný klub Brukxt v bývalé továrně, jíž chce v budoucnu developer zbourat, funguje od čtvrtka do neděle od šesti do půl jedenácté. Je to, jako by se jedna noční akce rozdělila do čtyř kratších večerů. Muset vypnout hudbu přesně ve 22:30 je nezvyk, ale nezabraňuje to v poslechu a vytváření komunity prostřednictvím setkávání na jednom místě. Po desáté večer je zakázáno prodávat alkohol, takže na domácí afterparty je potřeba se připravit předem.
Na baru objevuji místní trend na poli lihovin – karamelovou vodku, které se říká karamelka. Vodka je ruské slovo a rusky se v tuto dobu na tomto místě zásadně nemluví. Vše, co souvisí s ruštinou se přejmenovává. Když namítnu typický západoevropský argument, který si vybavuji z pražských debat o invazi, že například ne všichni ruští umělci a umělkyně jsou prorežimní a nemůžeme zavrhnout ruskou kulturu jako celek, dozvídám se, že prostě slyšet ruský jazyk je pro místní „trigger“. „Jasně, že se můžeme bavit o ruské kultuře. Ale ne teď. Ne, když probíhá ruská invaze.“
Pokouším se to pochopit a docházím k závěru, že situace je analogická s násilím na individuální úrovni. Lze se bavit o odpuštění a vyrovnání, avšak ne dokud násilí stále probíhá. Těžko si budete snažit hezky popovídat s někým, kdo vás zrovna drží pod krkem. Nemluvit rusky je způsob obrany. Ne všichni by s tím však souhlasili. Tento přístup je specifikem pro sociální okruh, ve kterém jsem se ocitla. V ulicích Kyjeva lze jinak ruštinu zaslechnout poměrně často, mnoho lidí poslouchá ruskou hudbu a problematika akceptování či vymezování se vůči ruské kultuře je složitější.
Jdu na záchod a zapomenu zamknout. Vykonám potřebu, a zatímco si myji ruce, vejde dovnitř kluk, mladší než já, vypadá naprosto neškodně. Zamkne a řekne, ať počkám. Jsem zmatená, a tak nedělám nic a čekám. Přistoupí ke mně a začne mě líbat. Až po pár vteřinách mi dojde, co se děje. Pokouším se ho odstrčit. Mé tělo ale reaguje zamrznutím a nejsem schopna pohybu. Nakonec zvednu předloktí a opřu se vší silou do jeho hrudi. Nepřestává. Nevím, jak dlouho to trvá, už už mám pocit, že nemám sílu a podléhám, naposledy se pokusím o obranu a tentokrát se mi podaří ho odstrčit a utéct. Jdu na bar a tam šokovaně sdělím, co se stalo. Lidé z klubu jsou progresivně smýšlející a mají pravidla, která odmítají jakékoli obtěžování, starají se o mě a hodlají situaci řešit. Můj ctitel se vyděsí, dělá, že o ničem neví a utíká. Provozovatelé klubu si však prozíravě pořídili jeho fotografii a pokud přijde znova, zamezí opakování podobné situace.
Nejznámějším klubem, kde kromě produkce kvalitní hudby prý velmi dobře pečují o bezpečnost, je K41. Jeho návštěvu však nestihnu, stojí se tam hodinu a půl dlouhá fronta zakončená facecheckem. Namísto dobývání se do klubu se jdu podívat do nově otevřeného prostoru spravovaného kolektivem Repair Together, kde pořádají benefiční akci. Všechny peníze jdou na drony pro armádu. Podobné sbírky se dějí neustále, pořádají je jak kolektivy, tak jednotlivci. Dozvídám se, že jeden chlapec, se kterým jsem se před pár dny seznámila, byl ze dne na den odveden do armády po náhodné kontrole, na kterou narazil, když byl se svou přítelkyní na víkendovém výletě. Je to běžná praxe. Někteří muži kvůli tomu nechodí do metra, kde je pravděpodobnost namátkové kontroly vyšší. Někdy jde podplatit policii, aby kontrolu neprovedla. Někteří se ke službě přihlásí dobrovolně, je jim řečeno, že nejsou potřeba a pak čekají na zvací dopis. Jiné odvedou z výletu rovnou do výcvikového střediska. Verbování je svým způsobem zcela náhodné.
Šrapnely solidarity
Potkávám mladého vojáka. Vůbec jako voják nevypadá. Původně je umělcem. Říká, že se vůbec jako voják ani necítí. Se zbraní v ruce si připadá spíš jako terrorist artist. Ve válečné zóně raději moc nepije. Když vypráví s naprostou lehkostí historku o alkoholu a šrapnelech, které pořezaly tělo jeho kolegy, mrazí ve mně a nedokážu udržet pozornost. Mnoho vojáků by rádo na dovolenou, ale nemůžou. On byl na nemocenské, to je něco jiného. Na rozloučenou mi řekne „take care“. Je mi trapně. Přeju si, aby někdo opečoval jeho.
Poslední večer se loučím s Brukxtem, jehož komunitní atmosféra už se mi stala blízkou. Mám drobnou starost – zapomněla jsem předchozí den na jiném místě šálu a teď se ji snažím získat zpět. Vlna solidarity s mou situací je pro mě zázračně překvapivá. Všichni kolem mi pomáhají situaci vyřešit, a tak mi šálu nakonec přiveze taxík – prý je zde normální, že se vozí jen věci bez lidí. Mohlo by jim to být jedno, jde jenom o šálu. Ale pro mě má význam a jim to jedno není.
Nazítří jedu taxíkem, zde levným a běžným způsobem dopravy, na nádraží i já. Řidič je milý a ptá se, zda jsem Polka. Většina lidí si myslí, že jsem Polka, když promluvím, když mlčím, považují mě za Ukrajinku. Někdo mi řekl, že mám velmi slovanský obličej. Má kamarádka se mě ptá, kam následující týdny pojedu, a já zcela přirozeně neřeknu název žádného státu ani města. Řeknu „na západ a pak na jih“. Zvykla jsem si vnímat krajinu a zemi jako jeden celek.
Cesta vlakem mi však připomene krutou realitu, že takové vnímání světa je můj idealismus a že jiní lidé v hranice a jejich smysl naopak stále věří. Jakmile celník spatří můj napěchovaný špinavý černý batoh, chce ho prohledat. Z celého obsahu ho nejvíce zaujme menstruační kalíšek. Směju se a vysvětluju mu, co to je. Neumí moc dobře anglicky a myslím, že mi nerozumí. Vytahuje kalíšek z obalu svou rukou ve speciální rukavici a zkoumavě si ho prohlíží. Není v tom vůbec nic sexistického, je jako malé dítě, které prvně drží v ruce lžíci a jednoduše nechápe, k čemu předmět slouží. Na základě obsahu mého zavazadla usoudí, že bych mohla být novinářka. „Nejsem, ale možná bych chtěla být.“ On mi oponuje se stejně nechápavým výrazem, s jakým objevoval účel menstruačního kalíšku: „Tak proč prostě nejste?“ A loučí se se mnou mrknutím oka.
Následující hraniční přechod působí surreálným dojmem. Polsko nás vítá hlasitou popovou verzí Sounds of Silence znějící z reproduktorů, zatímco probíhá kontrola dokladů a bezpečnostní scan zavazadel hlasitě pípá. Holčička přede mnou má kufr s duhovým obrázkem poníka a nápisem „stay cute“. Připadám si jako v supermarketu.
Ve vlaku mířícím z Přemyšli do Prahy otevřu Instagram a přečtu si, že Ukrajina je nejzaminovanější území na světě, jehož odminování bude trvat 757 let. Cítím nespravedlnost světa a mám vztek. Vytahuju notebook a píšu tenhle článek, protože věřím, že by to tomu celníkovi, baristce i klukovi z kavárny a všem, se kterými jsem si poslední večer připila karamelkou na rozloučenou se slovy „za nas, za vas, za Donbas“, udělalo radost. Každý okamžik je vhodný na to si připomenout, že moje okovy jsou tvoje okovy, že není rozdíl mezi lidmi v Praze a Kyjevě, že jakékoliv násilí je neoprávněné a ruská invaze v Ukrajině je válkou nás všech.
Autorka je bývalá umělkyně.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás