O atmosféře, ve které proběhla letošní inaugurace venezuelského prezidenta, možná nejvíce hovoří její místo. Zatímco v dřívějších letech skládal Nicolás Maduro či jeho předchůdce a mentor Hugo Chávez prezidentskou přísahu před zaplněným hlavním sálem Národního shromáždění, tentokrát ceremonie proběhla pouze s nejbližšími spojenci a v malých prostorách Oválného salonu. Podobně skromná byla i návštěva ze zahraničí. Do Caracasu 10. ledna dorazili totiž z významných politiků pouze hlavy dvou tradičních spojenců venezuelského autoritářského režimu. Chybět nemohl kubánský prezident Miguel Díaz-Canel a po informačním šumu nakonec z Nikaraguy přicestoval i Daniel Ortega, vládce možná nejbrutálnějšího současného režimu v Latinské Americe. Mimo to se ceremonie zúčastnili také zástupci Ruska a Číny.
Maduro své kritiky považuje za „násilné a prohnilé“ fašisty a oligarchy.
„Přísahám na historii, přísahám na svůj život,“ řekl Maduro s pravou rukou na venezuelské ústavě před předsedou Národního shromáždění Jorgem Rodríguezem. „Snažili se přísahu proměnit ve světovou válku… Ať si říkají, co chtějí, ať si dělají, co chtějí, nedokázali tomu zabránit. Je to velké venezuelské vítězství,“ zaútočil v následném projevu Maduro na opozici.
Bezmocná opozice a hrozba sestřelením
Ještě ve čtvrtek 9. ledna to přitom vypadalo, že Madurova inaugurace tak hladce neproběhne, a odpovídala tomu i opatření venezuelského režimu. V ulicích došlo k výraznému navýšení počtu policistů, vláda vyzbrojila polovojenské jednotky a následně uzavřela hranice s Kolumbií. Po více než 130 dnech skrývání totiž na veřejnost vystoupila faktická lídryně opozice María Corina Machado. Původní Madurova protikandidátka, které režim neumožnil se do prezidentského klání zapojit, vyzvala Venezuelany k protestům proti zfalšovaným výsledkům červencových voleb. Nedlouho po vystoupení političky ale došlo k jejímu zadržení, což tým Machado i někteří novináři označili za únos. Podle informací z místa mítink opozice narušili prorežimní ozbrojenci na motorkách, kteří následně Machado odvezli neznámo kam, uvádí deník The Guardian.
Zpět na svobodu se venezuelská politička dostala asi po třech hodinách. Během zadržení měla být donucena k natočení několika videí. Následně z neznámého místa oznámila, že se nachází v bezpečí a v boji proti Madurovi hodlá pokračovat. Zároveň ale přiznala, že do země nepřicestuje podle zveřejněných důkazů právoplatný vítěz prezidentských voleb a exdiplomat Edmundo González Urrutia. „Edmundo přijede složit prezidentskou přísahu ve správný čas, až k tomu budou vhodné podmínky,“ uvedla Machado.
Vůdkyně opozice tím narážela na výhrůžky venezuelského režimu sestřelením letounu s Gonzálezem na palubě. Madurův protikandidát, který po volbách musel uprchnout do španělského exilu, začátkem roku objížděl latinskoamerické spojence ve snaze získat co největší podporu. Největšího přijetí se mu dostalo v Argentině, cesta nicméně měla vyvrcholit návratem do vlasti v čase Madurovy přísahy. Během ledna však režim pohrozil sestřelením jeho letadla a v den inaugurace dokonce vrchní velitel armády generál Domingo Hernandéz Lárez na sociálních sítích zveřejnil video s ruským raketovým systémem země-vzduch.
I kdyby se ale Gonzálezovi povedlo ve Venezuele přistát, s největší pravděpodobností by ho čekalo okamžité zatčení. „Přijď! Čekáme na tebe!“ vzkázal kandidátovi opozice obávaný ministr vnitra Diosdado Cabello. Příslušník tvrdé linie režimu, přezdívaný „Kladivo“, zároveň odmítl, že by proti Madurovi revoltovala armáda, na což opozice do jisté míry spoléhala.
Nové sankce i odměny za dopadení
Machado i González nicméně trvají na tom, že se konec vlády dvaašedesátiletého vůdce přeci jen blíží. Opřít se venezuelská opozice může zatím alespoň o zahraniční podporu. Gonzáleze za zvoleného prezidenta považují Spojené státy, Evropský parlament a osm latinskoamerických států. Velká Británie ve spolupráci s Evropskou unií pak vyhlásila nové sankce zaměřené na patnáct osob napojených na Madurův režim. K ještě razantnějšímu kroku přistoupily Spojené státy, které zvýšily odměnu za informace vedoucí k dopadení Madura z 15 na 25 milionů dolarů. Zatykač za obchod s drogami pak USA vydaly i na ministry obrany a vnitra. Oba jsou totiž klíčovými členy největší kriminální organizace ve Venezuele, takzvaného Kartelu sluncí (Cártel de los Soles), jehož název odkazuje na odznaky venezuelských generálů. Právě tolerováním obchodu s drogami si podle serveru Insight Crime Maduro kupuje loajalitu venezuelské armády.
„Venezuelský lid a svět vědí, že Nicolás Maduro jasně prohrál prezidentské volby v roce 2024 a dnes nemá právo nárokovat si prezidentský úřad. Jsme připraveni podpořit návrat k demokracii ve Venezuele,“ uvedl americký ministr zahraničí Anthony Blinken. „Nárok Madura na moc nemá opodstatnění,“ komentoval inauguraci britský ministr zahraničí David Lammy. „Maduro postrádá veškerou demokratickou legitimitu,“ nechala se slyšet šéfka unijní diplomacie Kaja Kallas.
Maduro, opírající se o podporu velké části světových diktatur, ale obvinění odmítá a své kritiky považuje za „násilné a prohnilé“ fašisty a oligarchy. „Nebyl jsem prezidentem podléhajícím vládě USA ani proimperialistickým vládám latinskoamerické pravice,“ reagoval autoritář. „Má moc pochází z lidu,“ vzkázal. Nejostřeji pak reagoval na svého největšího kritika v regionu Javiera Mileie. Argentinského libertariánského prezidenta označil za „sionistického nacistu“ a „sociálního sadistu“.
Nejednotná levice
Zastání Maduro nemá ani u latinskoamerické levice. Od venezuelského autoritáře se v posledních týdnech a měsících odklonili i jindy věrní spojenci z této části politického spektra. Proti falšování voleb a věznění politických odpůrců se veřejně vyslovil kolumbijský prezident Gustavo Petro a inaugurace se nezúčastnila ani brazilská hlava státu Lula da Silva. „Peruánská vláda odmítá, aby Nicolás Maduro podvodně převzal prezidentský úřad. Peruánská vláda jej jako prezidenta neuzná,“ uvedla prezidentka Dina Boluarte. „Jako příslušník levice vám říkám: vláda Nicoláse Madura je diktatura,“ komentoval situaci ve Venezuele chilský progresivní prezident Gabriel Boric.
Zatímco i tradiční Madurovi spojenci se jeho diktátorským postupům postavili, odsouzení od zásadního hráče regionu chybělo. Mexiko nejenže vyslalo na inauguraci svou delegaci, ale také polevilo ve svých nárocích na Caracas, mapuje vývoj postoje středoamerické země server Confidencial. Na začátku srpna přitom Mexiko společně s Brazílií a Kolumbií požadovalo „nestranné ověření“ výsledků. V polovině téhož měsíce, kdy Venezuelu ke zveřejnění výsledků voleb a hlasovacích lístků vyzvala Stálá rada Organizace amerických států, se už ale Mexiko k výzvě nepřidalo. V říjnu pak sice prezidentka Claudia Sheinbaum připomněla požadavek na „transparentní výsledky voleb“, zároveň ale dodala, že „od této chvíle bude Mexiko v této otázce nestranné“.
Ještě o krok dále mexická hlava státu zašla v prosinci, kdy oznámila, že na Madurovu inauguraci přicestuje mexická reprezentace. „Nevidíme důvod, proč by to tak nemělo být. Rozhodnutí je na Venezuelanech, nikoli na Mexiku,“ obhájila v lednu své rozhodnutí Sheinbaum. Jak přitom připomíná server Confidencial, situace ve Venezuele by kvůli pokračující migrační vlně vyvolané brutalitou režimu měla zajímat i Mexiko.
Rukojmí jako páka
Právě téma migrace nejčastěji zaznívá v reakcích na udržení se Madura u moci. V předchozích letech jeho vlády Venezuelu stíhanou ekonomickým rozkladem i represemi režimu opustilo téměř 8 milionů lidí (ze země tak odešel každý čtvrtý občan!). Podle studie Venezuelan Diaspora Observatory by přitom nyní ze země mohl emigrovat další milion lidí. Naopak v případě změny vlády by se chtělo do Venezuely vrátit až 3,5 milionu lidí.
Režim zřejmě ještě přitvrdí a zvýší svou závislost na státech, jako jsou Rusko, Čína nebo Írán, popisuje pro server Americas Quarterly ředitel Centra politických studií na Katolické univerzitě v Caracasu Andrés Bello. Venezuela navíc drží nejméně 47 zahraničních rukojmí (mezi nimi je minimálně deset Američanů a také jeden český občan), která bude chtít Maduro využít při vyjednávání se západními zeměmi.
Podle Americas Quarterly už venezuelský režim začíná komunikovat s lidmi okolo nastupujícího amerického prezidenta Donalda Trumpa. Maduro je patrně ochoten jednat o zlepšení podmínek pro americké ropné společnosti a snížení migrace do USA (včetně repatriačních letů do Venezuely) výměnou za nezasahování Spojených států do politiky Caracasu. Na kroky Trumpa a jeho administrativy si zatím musíme počkat, budoucí ministr zahraničí Marco Rubio ale vyjádřil podporu opozici a návratu demokracie ve Venezuele.
Právě výběr Rubia jako ministra zahraničí nebo Mauricia Claver-Caroneho na post zvláštního vyslance pro Latinskou Ameriku podle agentury AP zatím naznačuje, že Trump bude chtít k Venezuele zaujmout stejně tvrdý postoj jako při svém prvním mandátu. Jak dlouho ale tento postoj Trumpově administrativě vydrží, zůstává otázkou vzhledem k Madurově pozici a situaci na globálním trhu s ropou.
Podle analytiků tak lze zatím čekat pragmatický postoj, jaký Spojené státy zaujaly například ve vztahu se Saúdskou Arábií. „USA musí zaujmout realistický přístup, který vyžaduje krátkodobé kompromisy, aby získaly dlouhodobý vliv tam, kde mohou prosazovat lidská práva a demokratickou správu,“ řekl AP bývalý expert Pentagonu na Latinskou Ameriku Brian Fonseca.
Autor je spolupracovník redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás