„Pokračujeme v osvobozeneckém boji partyzánů, který byl zrazen stranickou demokracií,“ řekl v projevu na sjezdu Ligy severu 6. února 1994 předseda Umberto Bossi, jenž tak chtěl povzbudit ducha italského odboje za druhé světové války. Na konci války bojovali partyzáni za svobodnou a demokratickou Itálii – svobodu, o které snili, však podle Bossiho potlačily stranické zájmy, které ovládly poválečnou republiku. O půlstoletí později podle něj vane ze severu Itálie nový vítr. Studená válka skončila, komunistická strana se rozpadla a tradiční politické strany se po policejní akci „čisté ruce“ topí v korupčních skandálech. Liga severu (federace severoitalských regionálních sil, které se spojily v průběhu osmdesátých let) proto vyhlásila válku „zlodějskému Římu“ a centrálnímu státu, který vysává těžce pracující daňové poplatníky. Bossiho strana měla sice vlastní nepřehledné podnikatelské vazby, brzy však uspěla ve volbách a v červnu 1993 ovládla milánskou radnici. V době, kdy horliví prokurátoři sráželi na kolena tradiční křesťanskodemokratické a socialistické strany, dosáhli úspěchů i další outsideři. Jedním z nich bylo hnutí Movimento Sociale Italiano (MSI) Gianfranca Finiho, které založili neofašisté v roce 1946 a které bylo v poválečné republice dlouho okrajovou silou. Bossi ve zmiňovaném projevu označil MSI za své úhlavní nepřátele. „Nikdy nepůjdeme společně s fašisty. Nikdy.“
I osmdesát let od konce druhé světové války se výročí klíčových okamžiků fašismu a odboje stále objevují na prvních stránkách italských novin – a vyvolávají konflikty.
Delegáti sjezdu strany jásali – a přesto ono „nikdy“ netrvalo příliš dlouho. O týden dříve oznámil milánský mediální magnát Silvio Berlusconi, že vstupuje do politiky, a slíbil, že spojí všechny „umírněné“ politické síly, aby se postavily tomu, co nazval „nová komunistická hrozba pro Itálii“. Před parlamentními volbami, které se měly konat 27. a 28. března 1994, narychlo sestavil Forza Italia, vlastní volební subjekt, který byl obsazen jeho obchodními spojenci a propagován jeho televizními stanicemi. Ve volbách chtěl Berlusconi kandidovat společně s MSI (v jižní a střední Itálii) i Ligou (na severu). Pokud by se ale tyto strany spojily, Bossiho slib, že „nikdy nepůjde s fašisty“, by vyzněl naprázdno. Tak to alespoň viděli demonstranti protestující v Miláně na Den osvobození 25. dubna 1994. Oslava výročí posledního partyzánského povstání se změnila v projev smutku nad tehdejší politickou situací v Itálii. Zatímco v minulých letech bylo toto výročí spíše nenápadnou záležitostí, v roce 1994 se sešly obrovské počty lidí – média informovala o stovkách tisíc až milionu účastníků pochodu. Bossi zavítal na shromáždění, aby ukázal, že jeho Liga severu je „antifašistická strana“. Přesto byl osočován rozlíceným davem, který ho nazýval „fašistou“, „klaunem“ a „zrádcem“. O pouhé dva týdny později se Liga severu spojila ve vládě s Berlusconiho uskupením Forza Italia a „postfašistickou“ MSI.
Fašisti v demokracii
Tento trojstranný politický pakt na pravici (v Itálii známý jako „středopravá“ koalice) se za posledních třicet let stal běžným, či dokonce základním pilířem italské volební politiky. Ačkoli docházelo ke změnám názvů, významným posunům v síle jednotlivých uskupení, a dokonce i ke krátkodobému sloučení dvou z nich, tito spojenci-soupeři kandidovali ve většině voleb společně a i dnes řídí národní vládu. Stará neofašistická strana MSI se v roce 1995 transformovala do Národní aliance (Alleanza Nazionale) a v roce 2012 se obnovila jako Fratelli d’Italia (Bratři Itálie), přičemž většina jejích lídrů (včetně dnešní premiérky Giorgie Meloni, která do MSI vstoupila jako teenagerka v roce 1992) pochází ze stáje Movimento Sociale Italiano.
Bossiho spory s „potomky fašismu“ odhalují rozporuplné vnímání fašismu v italském veřejném životě. Nařčení z fašismu není jen nadávkou, ale metamorfuje napříč nejrůznějšími rétorickými rejstříky. Zahrnuje vše od satiry až po odsouzení násilných skupinek nebo vyjádření silné emocionální sounáležitosti s odbojovým hnutím a jeho poselstvím. Shromáždění v Miláně v Den osvobození 1994 nebylo poháněno ani tak strachem z návratu fašistického režimu, jako spíše přesvědčením, že Berlusconi pošlapává morální odkaz partyzánské generace. Toto napětí mezi referenčními body minulosti, politickou identitou a perspektivami do budoucna bylo pevně zakódováno i v historii MSI. Již od konce čtyřicátých let hnutí prohlašovalo, že se „nezřekne fašistického režimu, ani ho neobnoví“ a že nyní reprezentuje „fašisty v demokracii“. Přesto, představitelé MSI jistě snili o rozdrcení svých komunistických odpůrců a otevřeně podporovali junty, které tak od Španělska a Řecka až po Chile skutečně činily.
Volby v roce 1994 byly přelomovým okamžikem v italských dějinách, který ohlašoval změnu éry a zároveň se pozoruhodně opíral o slovník minulosti. Uvolnily cestu postmoderní, hédonistické a postpolitické budoucnosti, ale zároveň oživily politické dělící linie, které zdánlivě patřily spíše do první poloviny 20. století. Jestliže Berlusconi trval na tom, že MSI je „umírněná“ strana (ačkoli v roce 2019 připomněl, že „konstituoval fašisty“), stavěl krajní pravici do kontrastu s „komunistickou“ hrozbou. Pokud se samotná levice nazývala „pokrokovou“, on trval na tom, že ve skutečnosti chce „iliberální“ Itálii, kterou vedou „nezralé síly a muži nerozlučně spjatí s politicky a ekonomicky zkrachovalou minulostí“. Od šedesátých let nebyly parlamentní volby nikdy tak silně rámovány „strachem z rudých“. V posledních několika letech se přitom podařilo získat bývalé komunistické vůdce pro evangelium volného trhu a globalizace a většina levicového i středopravicového spektra akceptovala roli Itálie jako členského státu Evropské unie s jednotnou evropskou měnou. Situaci tedy lze považovat za klasický příklad toho, co Anton Jäger nazývá „hyperpolitika“: eskalace rétorických volebních slibů, které vyprazdňují skutečný obsah politického konfliktu. Jsou tedy fašismus a antifašismus pouhými ideologickými „zombíky“?
Roky olova
Pravicové paměťové narativy běžně zdůrazňují, že minulost patří minulosti. Boj fašistů proti antifašistům podle nich už dávno skončil, ale neustále je udržován při životě, protože levice nemá o čem jiném mluvit. V nedávné knize Proč je Itálie pravicová novinář Italo Bocchino (sám bývalý člen MSI) tvrdí, že Meloni a její politické vedení demonstrují, že pravice ztratila „komplex méněcennosti“ vůči levici a její údajné hegemonii v institucích republiky. Meloni se koneckonců narodila více než tři desetiletí po konci fašistického režimu a těžko lze očekávat, že se bude stále omlouvat za minulost. Bocchino trvá na tom, že již na počátku devadesátých let si osobnosti MSI jako Pino Tatarella uvědomovaly potřebu evoluce strany a Fiuggiho sjezd v roce 1995, na němž se MSI rozpustila, znamenal její proměnu v nefašistickou sílu. To byl projekt reformního vůdce Gianfranca Finiho v devadesátých letech. On a další potomci bezprostředně poválečného období, jako Ignazio La Russa, zažili násilné boje v Itálii šedesátých a sedmdesátých let, ale nyní přijali smířlivý jazyk „konce století ideologií“. Meloni, jak zdůrazňuje Bocchino, s tím vším souzněla už jako osmnáctiletá mladistvá bojovnice za MSI.
Takové uvažování má jistý racionální základ: podmínky, v nichž žijeme, se nepodobají těm z meziválečných desetiletí, a proto dnes k žádnému fašistickému převratu nedojde. Dokonce i násilnější a explicitně fašistické bojůvky jsou v médiích běžně označovány za „nostalgiky“ po dávno skončené minulosti. A na úrovni osobní paměti historici již dlouho předpokládají, že afektivní vazby na italské dějiny poloviny století budou slábnout s tím, jak vymírá generace, která prožila druhou světovou válku. Jeden z předních badatelů o fašismu, Renzo de Felice, se koncem osmdesátých let pustil do boje s myšlenkou, že by antifašismus a odboj mohly poskytnout Italům sjednocující mýtus. Zaprvé to není možné proto, že v italské společnosti během druhé světové války převládala „šedá zóna“, jejíž politické přesvědčení bylo mnohem méně jednoznačné, než se obvykle připouštělo. Skutečnost, že odbojové strany pokrývaly široké politické spektrum od komunistů přes křesťanské demokraty až po monarchisty, neznamenala, že reprezentovaly všechny nálady ve společnosti. Navíc, i kdyby ti, kteří se do boje zapojili nejvíce, předávali tuto paměť svým dětem, generace narozené po roce 1945 by v tom nepokračovaly donekonečna.
Přesto se zdá, že myšlenka odeznívání napětí je poněkud jednorozměrná. Vidíme to na tom, jak se Meloni a její vláda nesnaží pouze přenést přes minulost tím, že ji ignorují, ale neustále svádějí boj na poli historické paměti v rámci jakéhosi „anti-antifašismu“, jehož cílem je zbořit domnělou hegemonii levice. Přesto se vyprávěný příběh zaměřuje spíše na sedmdesátá než na čtyřicátá léta. Meloni dala tento záměr zcela jasně najevo po svém vítězství v parlamentních volbách v září 2022 v projevu, v němž usilovala o vyslovení důvěry Poslanecké sněmovny. V rozvláčném líčení toho, jak nás italské dějiny dovedly až k dnešku, vykreslila poválečnou republiku jako zemi, kde byli stoupenci pravice po desetiletí marginalizováni a stávali se terčem smrtícího násilí ve jménu „militantního antifašismu“. Uvedla známý příklad: Sergio Ramelli, řadový člen neofašistické mládežnické skupiny Fronte di Gioventù, byl 29. dubna 1975 zavražděn členy krajně levicové skupiny Avanguardia Operaia, když se vracel ze školy. Podle vyprávění Meloni byla pravice „kriminalizována“ – až nyní mohla konečně odsoudit nespravedlnosti z dob antifašistické hegemonie.
V neofašistické ideologii myšlenka „hlubokých kořenů, na které mráz nedosáhl“ často vyjadřuje představu nepřerušené tradice – toho, co Meloni v projevu nazvala „sedmdesátiletou historií italské demokratické pravice“. Rétorická strategie zde spočívá v zahrnutí celé tradice MSI od jejího vzniku v roce 1946, kdy se tato strana otevřeně označovala za fašistickou, do příběhu „vykoupení“ a „návratu“ do hlavního proudu. Podle nejshovívavější verze strana pomohla ukončit politické násilí tím, že nabídla „poraženým z roku 1945“ východisko a pomohla jim přesunout se do demokratické politiky. S tímto tvrzením je neodmyslitelně spjata představa, že MSI nemá s politickým násilím nic společného – odtud pramení i oslava některých zásahů Giorgia Almiranteho, který ve své kampani za zavedení trestu smrti v osmdesátých letech prohlásil, že krajně pravicoví teroristé „si to zaslouží dvojnásob“. To je ovšem mimořádně neupřímný popis role MSI a jejího vůdce v politickém násilí sedmdesátých let. Sám Almirante se opíral o poslaneckou imunitu a poté o amnestii, aby se vyhnul trestnímu stíhání za krytí vraždy tří policistů v roce 1972. Pokud MSI v tomto období neměla strategii násilného převzetí moci, působilo v ní mnoho bojovníků, kteří ji měli. Dnes vedoucí členové Bratrů Itálie dokonce zpochybňují opakovaná soudní rozhodnutí o vině neofašistů za bombový útok na boloňské nádraží v roce 1980 a trvají na tom, že „my jsme tam nebyli“.
Osmdesátá léta byla důležitým bodem zlomu ve střetu antifašistů s neofašisty také proto, že generace, která prožila druhou světovou válku, začala odcházet. Ale nejen proto. Obrat nastal už v době, kdy v čele republiky stály osobnosti, které válku zažily. Důležitější byla snaha institucí, zejména socialistické strany, potlačit politické násilí a ukončit latentní občanskou válku v Itálii. Boj za omezení terorismu se odehrával pod heslem „pacifikace“, a to i v podobě gest vůči zavražděným neofašistům. Tak tomu bylo v únoru 1983, kdy Paolo di Nella, devatenáctiletý neofašistický bojovník, ležel v kómatu v římské nemocnici po útoku na ulici. Prezident Sandro Pertini – socialista a sám veterán odboje – přišel Di Nellu navštívit, už ho ale nezastihl naživu. I když si předchozí útoky na MSI vyžádaly více nevinných obětí (například desetiletého syna místního vůdce MSI zabitého při žhářském útoku v Primavalle v roce 1973), zabití Di Nelly bylo zlomové do té míry, že prezident Pertini a vůdce komunistické strany Enrico Berlinguer otevřeně vyjádřili svou solidaritu s obětí. Násilný antifašismus krajně levicových skupin jim nebyl blízký. Po Berlinguerově smrti v roce 1984 se Almirante zúčastnil jeho pohřbu ve zřejmé snaze mu toto gesto oplatit.
Když Meloni mluví o fašismu a antifašismu, musíme mít na paměti, že vychází z tohoto období italských dějin, kdy byla ještě malým dítětem. Její generace mladých lídrů MSI a Alleanzy Nazionale z konce devadesátých let vyrůstala ve straně, která již přijala jazyk „pacifikace“ a „překonání minulosti“, ale zároveň v sobě nesla silný komplex pronásledování zděděný z období „roků olova“. MSI v devadesátých letech nedoporučovala (stejně jako Almirante v šedesátých letech) fyzickou konfrontaci s levicovými studenty, ale bojové šrámy z dřívějších let mohly v jejích řadách stále budit respekt. Dominantním rámcem Meloni a její vzpomínkové politiky zjevně není oslava fašismu jako tradice nebo ideologie, ale příběh vykoupení zaměřený na MSI, které bojovalo proti „předsudkům“ a překonalo převládající narativy politických elit republiky – podobně jako Meloni sama při svém vzestupu do vládních výšin. Je to příběh (jak se Meloni vyjádřila těsně před volbami v roce 2022) o „vykoupení“ celé řady „lidí v této zemi, kteří museli po desetiletí sklánět hlavu“.
Historický revizionismus
I osmdesát let od konce druhé světové války se výročí klíčových okamžiků fašismu a odboje stále objevují na prvních stránkách italských novin – a vyvolávají konflikty. Liberální rámování těchto oslav například považuje za důkaz konečného vítězství antifašismu to, že i Meloni se účastní oslav na počest odboje, i když obvykle ve svém proslovu vyzdvihuje monarchistické nebo pravicové partyzány, aby zdůraznila, že osvobození Itálie „nepatří“ levici. To možná lze považovat za pokrok ve srovnání s minulými lety, kdy takových příležitostí využívala pouze k požadavkům k „osvobození“ od lockdownů ve spojitosti s pandemií covidu, nebo s více než desetiletým obdobím, kdy premiér Berlusconi podobné ceremonie ignoroval. Zatímco Berlusconi navrhoval, aby se Den osvobození stal všeobecnou oslavou svobody proti diktatuře, Bratři Itálie nyní tento jeho návrh přelouskávají občas až v třaskavých kontextech. Tak tomu bylo v říjnu 2024, kdy ministerstvo obrany připomnělo výročí bitvy u El Alameinu tvrzením, že vojáci vyslaní do Egypta fašistickou Itálií „obětovali své životy za naši svobodu“. Tento výrok přirozeně vyvolal směs pobavení a pohoršení. Zcela zřejmým záměrem přitom bylo představit odpolitizovanou verzi příběhu, prezentovanou jako nekomplikované uctění všech mrtvých.
To zapadá do dnes již zavedeného kánonu. V posledním čtvrtstoletí se množí „vzpomínkové dny“, které mají navenek vyjádřit uznání všem obětem. Jestliže Den osvobození v roce 1994 skutečně oživil myšlenku, že tato událost je politickou mobilizací, v údajně postideologických devadesátých letech se institucionální představitelé snažili o méně „rozdělující“ dny kolektivní reflexe. Centristický prezident Carlo Azeglio Ciampi zavedl v roce 2000 Den památky obětí holocaustu a v roce 2001 pak Den republiky, kterému byl navrácen status státního svátku. V roce 2004 však došlo k překvapivé kombinaci s tím, že pravicová vláda zavedla den památky Italů, které na konci druhé světové války zabili nebo vyhnali z jejich domovů jugoslávští partyzáni. Zatímco v osmdesátých letech se republika soustředila na „pacifikaci“ politického násilí, v roce 2000 vlna historického revizionismu stále více vykreslovala odboj, nebo alespoň jeho početnou komunistickou složku, jako jakési spiknutí s cílem uchopit moc, což údajně ilustroval obdiv italských komunistů k jejich jugoslávským kolegům, kteří vraždili Italy. Ačkoli bylo předloženo jen málo důkazů, které by naznačovaly, že Italové byli zabíjeni na základě etnické nenávisti (jmenované oběti byly převážně představitelé režimu), stal se takzvaný Den památky obětí jakýmsi protipólem Dne památky obětí holocaustu, kdy byly „obě genocidy“ uctívány společně.
Pokus o zmapování vývoje násilí na italsko-jugoslávském pomezí, které bylo centrem fašistických zvěrstev, je nahrazen příběhem o protiitalské genocidě, propagovaným neofašisty ještě koncem čtyřicátých let, ale zcela zdiskreditovaným historickým výzkumem. Klíčem k tomuto úsilí je prezentace Normy Cossetto (mladé fašistky a dcery místního režimního úředníka ve Visinadě, dnes v Chorvatsku, která byla v říjnu 1943 znásilněna a zavražděna Jugoslávci) jako „italské Anny Frankové“. Na Mezinárodní den žen 2023 přejmenovala radnice v Arezzu své foyer na počest obou dívek ve jménu odsouzení násilí na ženách. Na výzvy k uctění Frankové v podobě přejmenování názvů ulic se dnes běžně odpovídá požadavkem po „vyvážení“ takového kroku poctami Normě Cossetto. Jedná se o revizionismus holocaustu ve stejném duchu, jako jsou díla Davida Irvinga o bombardování Drážďan. Dějiny italského fašismu jsou zde zlehčovány tím, že Italové jsou prezentováni jako pouhé oběti, zatímco statisícům Jugoslávců, které italský stát a jeho fašistický režim zabil, se podobná pozornost nevěnuje.
Je však třeba si uvědomit, že tuto revizionistickou ofenzívu nepropaguje pouze krajní pravice. Přijala ji i významná část levého středu, zejména bývalí komunisté, kteří se snaží dostát svým demokratickým, prolidskoprávním a atlantistickým závazkům. I když to byli dlouholetí veteráni MSI, kdo přišel s myšlenkou dne památky obětí běsnění jugoslávských partyzánů, opoziční středolevé strany tuto myšlenku podpořily. Pro tuto změnu ideologického hávu byl zvláště typický projev Giorgia Napolitana, prvního bývalého komunisty, který se stal prezidentem republiky, když v roce 2007 poprvé předsedal vzpomínkovému dni věnovanému „foibe“. Podle jeho slov šlo o historii „etnických čistek“ (termín, který vstoupil do politického argotu během jugoslávských válek v devadesátých letech 20. století) vedených na základě „slovanského anexionistického plánu“. Dokonce udělil oficiální vyznamenání Vincenzovi Serrentinovi, policejnímu prefektovi města Zara z doby druhé světové války, který byl v roce 1947 Jugoslávií popraven jako válečný zločinec. Napolitano se také jednoznačně vymezil vůči „ideologické slepotě“, která vedla komunisty k mlčení o vraždách. Přitom již před čtvrtstoletím publikovali levicoví historici první rozsáhlou studii o poválečném násilí a „exodu“ Italů z pohraničí.
Existoval vůbec antifašistický konsenzus?
Kdo sleduje sociální sítě Bratrů Itálie, prochází neustálým proudem příspěvků o Normě Cossetto a Sergiu Ramellim, obětech z let 1943 a 1975, kteří prý představují zločinné a násilné aktivity antifašistické levice. Dny výročí odboje, které prozatím uznává dokonce i premiérka Meloni, zůstávají předmětem vášnivých polemik v tištěných médiích a televizních politických pořadech, přičemž ale neustálé výzvy k tomu, aby se „označila za antifašistku“, nebyly zatím úspěšné. Někdy se zdá, že boj o tyto vzpomínkové akce jen ukázal nemožnost nechat dějinné události minulosti. Má to své důvody. Druhá světová válka zůstává zásadním momentem vytváření moderní Evropy. Její příběh se neustále mění, a to jak v důsledku badatelské práce historiků, tak při jejím využití ve veřejném prostoru v závislosti na aktuálních zájmech a prioritách politické reprezentace.
Tento boj o vzpomínkové akce je však něco zcela jiného než to, co řešil svět po roce 1945. Jak ve své knize Fascismo mainstream trefně argumentuje badatel Valerio Renzi, antifašismus, který po druhé světové válce prosazovala komunistická strana, nebyl jen dědictvím války. Byl živoucím jevem, který bylo možné vidět v tehdejší současnosti. Byl inspirován válečnými zkušenostmi odbojové generace a silou její mobilizace proti utlačovatelům. Měl však také dobové ztělesnění v demokratických institucích, které pomáhali budovat, v dělnickém hnutí a masových stranách, v materiálních výdobytcích a v poválečné ústavě, jejíž příslib „demokratické republiky založené na práci“ poskytoval program, který měl být realizován v budoucnosti. Tento antifašismus nebyl konsenzuální, ale byl znovu a znovu oživován politickými boji – zejména pokusem o vytvoření křesťansko-demokratické vlády z roku 1960, která se opírala o podporu MSI, a masivním odporem, který to vyvolalo. Antifašistická identita sice v zásadě čerpala z politicky široce rozkročeného odboje, ale v praxi jí dodával energii étos masového dělnického hnutí orientovaného směrem k socialistickému humanismu.
Komunisté v letech 1943 až 1945 sdružovali zhruba polovinu partyzánů, ale v poválečných dekádách se více než jiné strany spoléhali na toto dědictví, aby se prosadili v „republice zrozené z odboje“, i když byli de facto vyloučeni z celostátní vlády. Jistě, antifašismus nehrál úplně stejnou roli v rámci identity největší politické strany republiky, křesťanských demokratů, zejména pak u konzervativnějších vrstev, které trvaly na tom, že pro osvobození Itálie od nacistického fašismu udělali mnohem více Spojenci než organizovaný antifašismus. Konflikt vyvolaly i spory okolo svržení chilské vlády Salvadora Allendeho v roce 1973, i když komunistická a levicová mobilizace proti Pinochetovi podnítila i protesty samotné vlády vedené křesťanskými demokraty. Jak naznačuje Silvio Pons, skutečnost, že se část chilské křesťanské demokracie zpočátku postavila na stranu převratu, byla také důvodem k nátlaku na část italské středopravicové strany, která mohla být podezřívána z nedemokratických sympatií. V éře diktatur ve všech ostatních státech jižní Evropy i v latinskoamerických zemích s úzkými vazbami na Itálii byl antifašismus stále produktivním rámováním tehdejšího ohrožení demokracie.
V tomto smyslu nešlo ani tak o antifašistický konsenzus, jako spíše o snahu znovu a znovu prosazovat myšlenku, že by antifašismus měl být základním pilířem republiky. Jiné politické proudy se nicméně nadále snažily prosazovat jiné ideje, což rozdělovalo strany z doby odboje, jež se od roku 1945 až do roku 1994 dělily o většinu lidové podpory. Zejména šlo o „antitotalitarismus“ a „evropanství“, které sice nesly zjevné styčné body s antifašismem, ale také zdůrazňovaly pouze některé prvky sdílené širokým spektrem odbojového hnutí, a to na úkor jeho zaměření na třídní a antikapitalistické prvky. Tak například zatímco MSI podporovala v roce 1951 NATO, komunisté byli po další tři desetiletí proti. Vždy existovalo zřejmé napětí mezi antifašismem a oddaností určitému pomyslnému souboru společných „prozápadních“ nebo „evropských“ hodnot. Jak ukazuje Grigorio Sorgonà ve své knize o zakotvení MSI v prowashingtonské, antikomunistické politice, tato strana doufala, že se jednou stane emisarem americké politiky. Pro republikány ve Washingtonu však byla spíše pochybným spojencem.
V současnosti jsou komunisté už pryč z politické scény, i když značná část aktivistické infrastruktury této strany nyní stojí za Demokratickou stranou, která se částečně spojila s křesťanskodemokratickými silami a také s liberály a progresivisty. Tato strana nadále vzdává hold odbojovému hnutí, ale už se z ní vytratila idea směřující k socialistické společnosti. Přesto má Demokratická strana jen asi polovinu voličské základny, již měla Komunistická strana v osmdesátých letech, a mnohem menší členskou základnu, neboť nedokázala nahradit starší generaci novými členy, kteří by mohli navázat na odkaz odbojového hnutí. Mezitím strana přispěla k postupné demontáži sociálních výdobytků šedesátých a sedmdesátých let. Snahy levicových aktivistů o prosazení práv LGBTQ+ nebo solidarita s migranty mohou do jisté míry čerpat z antifašistického rejstříku, jestliže však bezprostředním dědictvím odboje byl rozkvět masové politiky, lidové vzdělanosti a dělnické poptávky, má současná realita k této kolektivistické a organizované vizi antifašistické demokracie daleko.
Výzva Meloni k přepsání ústavy a přímé volbě premiéra s automatickou parlamentní většinou je hřebíčkem do rakve tohoto typu modelu masových stran. K tomuto kroku přistupuje v době, kdy kolektivní politickou mobilizaci poválečných desetiletí nahrazuje volební hra, kterou v drtivé většině vedou osobnosti televizních a digitálních médií. Nejedná se o čistě fašistický přístup, ačkoli snese srovnání s autokratickými modely, jaký například v Maďarsku zastává Viktor Orbán. Vzhledem k tomu, že od Berlusconiho éry „prezidentský“ model získal i středolevicové a středopravicové strany, mohla by taková reforma v referendu zvítězit. Bratři Itálie by se tak stali spoluautory italské ústavy, kterou by bylo stále obtížnější prezentovat jako produkt protifašistického odboje. Tento dokument obsahoval zákaz opětovného zformování fašistické strany. Itálie však byla ve skutečnosti jedinou evropskou demokracií, která měla aktivní fašistickou stranu bez přerušení po celá desetiletí, počínaje rokem 1945. Legislativa související s ústavním článkem se tak nad MSI vznášela jako hrozba, ale byla využívána nanejvýš k potlačení povstaleckých a teroristických spiknutí. Nyní dědicové této tradice poprvé vedou národní vládu a mohou doufat, že se jim podaří přepsat samotný dokument a možná i zakázat jiné politické síly – islamistické nebo krajně levicové.
Podle liberálních a středolevých novinářů však postfašistická pravice konečně dospěla a vydala se atlantistickým směrem, podobně jako postkomunistická liberální levice. Soudí tak dle toho, jak Meloni postupuje v zahraniční politice, kdy neohrožuje místo Itálie v EU či eurozóně a nepřipojuje se ke kolegům z pravice, kteří zpochybňují pomoc Ukrajině, ale naopak se chlubí svou podporou Kyjevu. Dokonce i její dílčí kritika izraelské války zapadá do logiky úzkého vojenského a strategického partnerství s touto zemí, dodnes uznávanou jako obránce „západní civilizace“ před „islámskou hrozbou“. A vše nasvědčuje tomu, že strana Marine Le Pen ve Francii půjde stejnou cestou. Přihlásí se ke kolektivním hodnotám Západu a vyslouží si za to pochvalu od liberálů. V poválečné Itálii dědictví antifašistického boje a síla kolektivní mobilizace udržely MSI na politickém okraji. Nyní Bratři Itálie tyto bariéry prolomili ve jménu překonání údajné „levicové hegemonie“.
Autor je historik.
Text přeložila z angličtiny Tereza Stejskalová
Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás