„Všechno je nové, nic se nezměnilo.“ Při pohledu na složení nové irské vlády mi na mysli vytanula právě tato hláška osloského literárního detektiva Harryho Holea. Irská republika je v dnešním světě oázou klidu. Jinde demokratické vlády tradičních stran padají jedna po druhé, ale tady vládnou už více než sto let stále stejná uskupení, i v listopadových parlamentních volbách se ukázala jejich dominance. Ironické na tom je, že Irsku by změna právě teď mohla prospět.
Na koaliční spolupráci se dohodly strany Fianna Fáil a Fine Gael, které už spolupracovaly v předchozím volebním období. Obě uskupení jsou středo-pravicová, byť jednoznačné dělení v tomto případě není jednoduché a ani irští politici to moc nedělají. Fianna Fáil však bývá považována za sociálně konzervativnější a „venkovskou“, Fine Gael je více ekonomicky liberální. Rozděluje je však zejména historie, protože strany vzešly z odlišných názorových táborů kolem sporů o anglo-irskou smlouvu z roku 1921.
Sinn Féin je sice de facto antisystémovou a do značné míry i protestní stranou, ovšem nikoliv pravicově populistickou, jaké známe z pevninské Evropy.
Jedinou velkou změnou je absence Strany zelených, která ve volbách propadla a uhájila jen jedno místo pro svého lídra. Místo ní bude koalice spoléhat na různorodou a někdy i pochybnou skupinu nezávislých poslanců, kterým hlavní strany nabídly „superjuniorní“ místa u vládního stolu.
V médiích se minulý týden referovalo o nezvyklém chaosu a následně i pozastavení parlamentní volby premiéra, protože se opozice bouřila proti podivnému řešení, které souvisí se zmíněnými nezávislými. Někteří z nich totiž sice budou podporovat vládu, ale formálně zůstanou v opozičních lavicích a budou tak opravdové opozici ubírat čas u řečnického pultíku.
Střídání v půlce a „ministr pro Trumpa“
Nemění se ani personální složení a další netradiční dohoda. Fianna Fáil, přestože ve volbách získala lepší výsledek, souhlasila s pokračováním systému, kdy se lídři obou stran v půlce volebního období vystřídají v čele vlády. Novým premiérem, irsky tradičně nazývaným Taoiseach, je po tříleté přestávce opět Micheál Martin.
Čtyřiašedesátiletého politika irští komentátoři popisují jako mistra politického přežití, po klíčové postavě irských dějin Éamonu de Valerovi je v čele strany nejdéle. Fianna Fáil převzal po finanční krizi, po které dosud nejvlivnější strana přišla o polovinu mandátů v parlamentu, dokázal ji však vytáhnout opět na výsluní. Sám Martin se těší poměrně velkému respektu, patří k liberálnějším politikům a jeho výhodou je klidný styl a proklamovaná osobní integrita.
Dosavadní premiér Simon Harris z Fine Gael bude muset na dva a půl roku sestoupit o stupínek níž, ale ani jeho pozice nebude nezajímavá. Kromě funkce vicepremiéra dostane na starost zahraničí, obranu a nově mezinárodní obchod, což je vzhledem k mezinárodnímu dění klíčová oblast. Ne nadarmo se v Dublinu Harrisově pozici přezdívá „ministerstvo pro Trumpa“, protože bude mít za úkol okamžitě začít diplomatickou ofenzivu vůči Washingtonu – nebo spíše Mar-a-Lagu?
Hrozby zvenku i zevnitř
Zvolení Donalda Trumpa bylo pro Irsko znepokojující. Dalo by se s nadsázkou říct, že tamější ekonomika žije z přízně amerických firem, včetně těch z farmaceutického nebo technologického byznysu. Evropské základny tu díky přístupu na evropský trh, anglicky mluvící pracovní síle, a hlavně daňovým podmínkám má třeba Microsoft, Alphabet (Google) nebo Meta. I díky jejich daním se nyní Irsko těší z rozpočtových přebytků.
Jenže Trump chce, aby americké firmy zůstávaly ve Spojených státech a platily daně doma, a mimo jiné hrozí cly a domácí firmy láká k návratu různými výhodami. Pokud se mu to skutečně povede, Irsko to pocítí velmi tvrdě, protože je velmi navázané na americkou ekonomiku.
Zásadní výpadek příjmů by se nové vládě teď moc nehodil. Irská ekonomika není sama o sobě kdovíjak produktivní, ba naopak, a bují v ní řada velmi nebezpečných problémů. Francouzský Le Monde to nedávno shrnul trefně – Irsko je bohaté, tak proč si jeho obyvatelé připadají jak v rozvojové zemi? Sociální rozdíly jsou tu obrovské, zdravotnictví pokulhává, bydlení je v krizi a infrastruktura a velké projekty mají co dohánět. Pro novou vládu je toho dost i bez Trumpa.
Dokáže vláda přinést změnu?
Fianna Fáil a Fine Gael jsou určujícími politickými silami, od vzniku samostatného Irska tato země nikdy neměla premiéra z jiných stran, což je na evropské poměry nezvyklé. Není to tím, že by tu měli jako v sousední Británii většinový systém, složitý proces přehazování hlasů vpustí do irského parlamentu relativně dost uskupení. Přesto nemá zmíněná dvojice velkou konkurenci.
Opozici totiž vévodí Sinn Féin, který co do počtu křesel dokáže držet krok s hlavní dvojicí. V průběhu minulého období to dokonce dlouho vypadalo, že poslední volby vyhraje. Sinn Féin je sice de facto antisystémovou a do značné míry i protestní stranou, ovšem nikoliv pravicově populistickou, jaké známe z pevninské Evropy. Jeho program je levicový, chtějí řešit bydlení a zdravotnictví, po čemž je ve společnosti poptávka.
Problém je v tom, že se v minulosti jednalo o politické křídlo Irské republikánské armády. Kontroverzní Gerry Adams už před desítkami let začal proces začleňování této strany do mainstreamové politiky a v posledních letech tento proces pokračoval pod vedením Mary Lou McDonald. Hlavní cíl této strany, jímž je sjednocení Irska, ovšem stále zůstává platný. Přestože v Severním Irsku (tato strana působí na celém ostrově) náležícím do Spojeného království má strana šéfku regionální vlády, image podporovatelů terorismu se Sinn Féin zatím setřást nepodařilo a těžko se jí shánějí potenciální koaliční partneři.
Irům tak v příštích letech nezbývá než doufat, že se staří známí politici opravdu pustí do potřebných reforem a klidnou hladinu irské politiky přece jen trochu rozčeří. Před volbami i po nich se o tom mluvilo, nyní je však čas na činy.
Autor je historik a analytik Asociace pro mezinárodní otázky.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás