Dekolonizace je proces, který si spojujeme zejména s nově nezávislými státy v Asii a Africe po druhé světové válce. Dekolonizační hnutí se však vytvářelo už po první světové válce. Konec imperiálních mocností, jako byly Rakousko-Uhersko, ruské impérium, osmanská říše nebo německé císařství, vedl ke vzniku nových evropských států, které se vytvořily na základě práva na sebeurčení národů, jak jej prosazoval americký prezident Woodrow Wilson. Z toho procesu však byly zcela vynechány nebělošské národy. Ty musely počkat na rozklad hlavních evropských koloniálních mocností po druhé světové válce, zejména Británie, Portugalska nebo Francie. Dekolonizace ale nebyla jen pouhým dezintegračním procesem. Podle historika profesora Martina Thomase vytvářela dekolonizace nové podoby globalizace. Nově nezávislé státy hledaly spojenectví na základech, které by jim pomohly vymanit se z koloniálních vztahů. Taková byla například idea platformy Nového mezinárodního hospodářského společenství nebo tzv. Hnutí nezúčastněných zemí. Volnotržní kapitalismus tažený USA ale od sedmdesátých let minulého století postupně ovládl celý svět a řada z nově nezávislých zemí se brzy ocitla v podobné pozici, v jaké byly před vyhlášením nezávislosti. Nabízí se tedy otázka, jestli byl proces dekolonizace završen, nebo jestli vůbec proběhl. Tyto otázky jsem probral s historikem Thomase Martinem, kterému na toto téma vyšla nová publikace The End of Empires and the World Remade. Global History of Decolonization (Konec impérií a přetvoření světa. Globální dějiny dekolonizace).
Když hovoříme o procesu dekolonizace, vnímáme jej jako něco, co se odehrálo po druhé světové válce v souvislosti s alžírskou revolucí, válkou ve Vietnamu a nezávislostí afrických států v šedesátých letech 20. století. Počátek tohoto procesu však můžeme vysledovat již v první polovině 20. století. Můžete říci, kdy lidé v koloniích začali jednat a přemýšlet směrem k budoucnosti, v níž už nebudou existovat imperiální mocnosti?
Tato otázka má mnoho rovin. Na jedné straně můžeme tvrdit, že dekolonizace se ve skutečnosti odehrává zhruba po dobu čtyř set let. Můžeme do ní zahrnout americkou revoluci a to, co se dělo v Latinské Americe napříč 18. a 19. stoletím, a postupný rozpad toho, co označuji jako pevninská impéria.
Historikové starověku by ale klidně mohli tvrdit, že v souvislosti s dekolonizací lze jít ještě dále do minulosti, až k římskému impériu nebo k Mongolům a k událostem, které se odehrávaly v celé Eurasii. Pokud ale hovoříme o dekolonizaci ve 20. století, pak máme na mysli specifickou koncepci založenou na individuálních a kolektivních právech, která ji odlišují od všech těchto starověkých procesů.
Řekl bych však, že většina lidí, kteří se nacházeli na dně společnosti, jednala na základě svých nejzákladnějších impulsů.
Na počátku 20. století se začala více prosazovat myšlenka etnicity a identity, která byla spojena s náboženstvím, územními celky nebo jazykem. Tyto ideje začaly být přijímány jako definiční znaky politických skupin. První vlna dekolonizace 20. století proběhla po první světové válce a v jejím epicentru stály země východní a střední Evropy. Můžeme poukázat na to, že součástí dekolonizačního procesu byl i konec rakousko-uherské monarchie, konec císařského Německa, konec ruského impéria nebo konec osmanské říše.
Můžeme hovořit o pádu říší po první světové válce v souvislosti s politikou sebeurčení národů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona?
Někteří vědci naznačují, že tato myšlenka existovala již dříve. Francouzská revoluce byla založena na myšlence sebeurčení v tom smyslu, že jednotliví občané by měli být základem suverénního národa. Jenomže myšlenka práva na sebeurčení národů měla rasový přesah. Woodrow Wilson pocházel z Virginie, byl guvernérem New Jersey a zastáncem segregace ve Spojených státech. Věřil, že společenství a národy, které jsou schopny sebeurčení, jsou v drtivé většině bělošské. Ostatní skupiny a jejich představitelé byli z celého procesu nového uspořádání světa po první světové válce systematicky vylučováni, přestože mnozí z nich byli během války mobilizováni a přinuceni bojovat. Jenomže po skončení války už neměli právo se vyjadřovat k tomu, co by se mělo dít s jejich zemí.
Chápali Evropané politiku sebeurčení také jako politiku určenou pouze pro bělochy?
Jistě, například mandátní systém, který je spojen s aparátem Společnosti národů, se stal prostředkem, kterým si ti, kdo vyhráli první světovou válku, přerozdělili území. Tvrdili, že tato území připravují na nezávislost v budoucnu, ale skutečnost, že existují různé druhy mandátů, například mandáty „typu A“, což byla hlavně arabská území na celém Blízkém východě, mandáty „typu B“, hlavně v černé Africe, a mandáty „typu C“, ostrovní území v Tichomoří, naznačuje, že šlo o zcela jasný mechanismus rasové hierarchie. Například o mandátech „typu A“ se předpokládalo, že budou připraveny na nezávislost v horizontu jedné nebo více generací, ale například mandáty „typu C“ nikdy.
V této době však také můžeme pozorovat, že se evropské mocnosti snaží kolonizovat nová území. Můžeme vzpomenout například Itálii nebo válečný plán Německa, který byl založen na rozsáhlé kolonizaci nejen evropských států, ale také severní Afriky.
Ano, to je jeden z největších paradoxů dekolonizace. Je totiž možné, aby se impéria rozpadala a rozšiřovala zároveň. Neexistuje jeden druh univerzálního směrového procesu.
Když hovoříme o dekolonizaci v první polovině 20. století, můžeme najít nějaká hnutí nebo osobnosti, které inspirovaly kolonizované země k boji o nezávislost?
Existují dvě vlny dekolonizace. První je převážně asijská, hlavně jihoasijská. Jejím typickým příkladem je nezávislost Indie v roce 1947. Druhá vlna pak probíhá v jihovýchodní Asii a zejména Africe. Můžeme zmínit alžírskou revoluci nebo jižní Afriku a boje proti bělošským režimům, ať už šlo o Angolu, Mosambik nebo známější Jihoafrickou republiku v období apartheidu. Kdo však tento proces vede? A o co v jejich boji jde? Historici dnes píšou globální dějiny z pohledu kolonizovaných skupin a objevují něco, co bylo lokálně známo už dlouho. A to konkrétně ten fakt, že napříč zeměmi, komunitami i náboženskými skupinami existovala spojitost a tou byl boj za konec diskriminace, dehumanizace a za uznání práva na sebeurčení.
Pokud je tato úvaha správná, a já si myslím, že ano, pak je dekolonizace procesem zdola. Je řízena obyčejnými lidmi. Dekolonizace je odlišná od komunismu v tom, že neměla jednotnou ideologii, která by byla spojena s prací a myšlením jednotlivců. Ano, existuje spousta antikolonialistů, kteří formulovali myšlenky antikolonialismu, ať už máme na mysli Sunjatsena, Mahátmu Gándhího, Kwame Nkrumaha, George Padmorea a další. Řekl bych však, že většina lidí, kteří se nacházeli na dně společnosti, jednala na základě svých nejzákladnějších impulsů. Nemohli vlastnit půdu, dědit majetek, předávat svůj majetek nebo bohatství svým dětem stejným způsobem, jako to mohli dělat ti, kteří jim vládli. Mohli být zatčeni nebo zabiti za činy, které nebyly trestné, pokud by je spáchali lidé z jiné etnické skupiny. Tento pocit obrovské nespravedlnosti je něčím, o co v antikolonialismu skutečně šlo.
Ano, ale například ruská revoluce musela být něčím, co tento proces dekolonizace urychlilo. Byl to obrovský signál pro ostatní, že je možné svrhnout utlačovatele. Když mluvíme o druhé polovině 20. století, pak samozřejmě druhá světová válka a její destruktivní povaha byly něčím, co celý proces ještě více urychlilo. Jaké byly hlavní problémy po druhé světové válce, které skutečně nastartovaly celý dekolonizační proces ve světě?
Souhlasím s vámi. Antikolonialismus se skutečně stále více identifikoval s marxismem. V průběhu 20. století je mnoho dekolonizačních bojů vedeno levicovými politickými skupinami, které jsou v koloniálních režimech postaveny mimo zákon. Řekl bych, že čínská revoluce je stejně důležitá, ne-li důležitější než sovětská. Zároveň obě světové války byly jednoznačně dezintegrační v tom smyslu, že podkopaly moc evropských imperiálních států. Všechny tyto státy jsou těmito konflikty oslabeny.
Až do takové míry, že se nedokážou postarat ani o základní fungování svých kolonií…
Přesně tak. Po druhé světové válce se ukazuje, že velmoci nedokážou své kolonie spravovat. Impérium totiž do značné míry klame svou skutečnou silou. Když je vážně ohroženo z více stran, velmi rychle se zhroutí. Jakmile jsou Francie, Holandsko a Belgie v roce 1940 napadeny Německem, jejich koloniální državy v Africe a Asii jsou v podstatě uvrženy do politického chaosu. Když Japonsko zaútočilo na území v jihovýchodní Asii, což udělalo v Indočíně v roce 1940, v Indonésii v roce 1941 a v Malajsii a Singapuru v roce 1942, během několika týdnů a měsíců fyzicky odstranilo evropskou koloniální přítomnost z velké části jihovýchodní Asie. Celá tato koloniální struktura byla velmi křehká.
Chtěl bych se ještě dotknout otázky rozdělování kolonií a jejich území, protože to je také otázka první poloviny 20. století. Myslíte si, že toto rozdělování mělo za cíl vyvolat nové konflikty, aby se koloniální mocnosti mohly tvářit jako strážci míru a stability?
Většina lidí si vybaví rozdělení indického subkontinentu a Palestiny. Měli bychom však zahrnout i příběh Koreje a Vietnamu, které byly svévolně rozděleny na konci druhé světové války s naprosto katastrofálními důsledky.
Když se podíváme na tyto dva poslední příklady, můžeme jasně pozorovat, že vnější aktéři, zástupné mocnosti jako Sovětský svaz, Čína nebo USA a jejich spojenci v jihovýchodní a východní Asii podporují místní režimy s cílem zlepšit své vlastní geopolitické vyhlídky, což je strašlivě nezodpovědné a má to děsivé důsledky.
Přesuneme-li se k Britské Indii, existují tvrzení, že rozdělení si v podstatě vynutila neschopnost obyvatel Indie dohodnout se na jednotném unitárním státu. Je však naprosto zřejmé, že tomu tak bylo jen proto, že Velká Británie hinduistickou většinu a její hlavní představitele – Indický národní kongres –po celá desetiletí pronásledovala. Británie také zvýhodnila Muslimskou ligu, která se stane dominantní politickou silou ve státě Pákistán. Rozdělení je tudíž přímým důsledkem vlastních kroků Británie, které tomu předcházely. Podobně v případě Palestiny je nejzřejmější odpovědí to, že zejména po holokaustu, ale také díky velmi značnému vlivu židovské lobby v americké politice a potažmo v OSN, Palestinci nedostávají dostatečný a spravedlivý prostor při určování toho, jaká bude budoucnost jejich země. To je také důsledek skutečnosti, že Velká Británie během arabského povstání na konci třicátých let a dále během druhé světové války pronásledovala palestinské politické představitele v tak velké míře, že nebylo možné zajistit, aby slovo Palestinců mělo stejnou váhu jako slovo Židů, kteří měli také své relevantní argumenty, ale zároveň se s nimi zacházelo mnohem příznivěji než s Palestinci.
Vaším hlavním argumentem v knize je, že samotný proces dekolonizace nebyl dezintegrační, ale spíše byl spojen s globalizací nových nezávislých zemí, které se rozhodly být součástí nových globálních ekonomických a společenských aliancí. Mohly si vybrat, zda budou součástí západních aliancí, sovětských, nebo také aliancí tzv. nezúčastněných zemí. Jak byste tyto alternativy charakterizoval? Jaké mezi nimi byly hlavní rozdíly?
To je zásadní otázka. Je globalizace, postupná ekonomická, kulturní a politická integrace světa motorem dekolonizace? Nebo je tomu naopak? Přetváří nebo mění dekolonizace způsob, jakým je globalizace chápána? Myslím si, že je to to druhé. Je jednoduché si představit, že proces, který způsobuje rozpadání impérií po celém světě, je nutně dezintegrační. Jde o to, že dekolonizace je možná pouze díky všem těm novým spojenectvím mezi antikoloniálními aktivisty, skupinami, lidmi a komunitami napříč globálním Jihem, kteří sdílejí zkušenost s diskriminací v rámci kolonialismu a chtějí s ní skoncovat.
Jistě, chápu, jak to myslíte. Druhá světová válka byla dezintegrační, ale na druhou stranu dekolonizace je něco, co znovu pomáhá vlastně spojovat svět a vytváří prostor pro nový druh globalizace.
Ano, myslím, že to je to, o co šlo. Problém je v tom, že svět stále více ovládá volnotržní kapitalismus, který je v zásadě pod kontrolou Američanů a je výrazem moci bohatých světových průmyslových kapitalistických společností. Od čtyřicátých let 20. století až do současnosti tyto společnosti určují podmínky, za nichž se obchoduje. V tomto ohledu státy, které prošly dekolonizací a nabyly své nezávislosti, neuspěly. Nepodařilo se jim tento systém rozbít. Pokusily se vytvořit sdružující platformu Nového mezinárodního hospodářského společenství, kde se upozorňovalo na tento problém.
Byla zde snaha upozornit svět na to, že většina nově nezávislých států jsou vývozci zboží a získávají bohatství z prodeje surovin, které se pak v průmyslových společnostech přeměňují na produkty. Ale podmínky, za nichž se tyto suroviny prodávají, neurčují oni. A tak se z nich opět staly kolonie. Pokud tento argument dovedete do logického konce, pak je možné říci, že dekolonizace ve skutečnosti neproběhla a to, co zažíváme nyní, je forma neokolonialismu.
Jak byste charakterizoval sovětskou alternativu nebo Hnutí nezúčastněných zemí? Byly relevantní odpovědí na tuto západní kapitalistickou globalizaci a neokolonialismus?
Tyto alternativy byly do jisté míry odpovědí na kapitalistickou globalizaci. Podle mě byl Sovětský svaz méně efektivní a méně odhodlaný rozbít tento globální řád volného obchodu, protože byl uzavřen v cyklu studené války. Čína je od roku 1958 tomuto řádu mnohem vážnější výzvou. Po druhé světové válce je svět ovládán globálním kapitalismem. To bylo něco, s čím se Čína nehodlala smířit. Stala se podporovatelem toho, co se nazývá jakýmsi radikálním třetím světem. Některé státy jako Kuba nebo Vietnam se stále přikláněly spíše k Rusku než k Číně, ale právě Číňané tvrdili, že skutečná dekolonizace vyžaduje změnu ve způsobu ekonomické interakce ve světě.
Podle mě byla dekolonizační rétorika Sovětského svazu v tomto období spíše snahou vytvořit nové trhy pro své výrobky.
Na tom je podle mě hodně pravdy, ale dalo by se také říci, že Čína dělá totéž. Například Čína je dnes v Africe přítomna mnohem aktivněji než Rusko. Problémem většiny dekolonizujících se států je to, že se ocitají uzamčeny v politické geografii. Většina těchto nezávislých států vypadá jako bývalé kolonie, z nichž územně vzešly.
Myslíte si, že proces dekolonizace selhal, nebo spíše pokračuje?
Myslím si, že dekolonizace je neúplná. Je neúplná politicky. Je spousta míst, které stále existují v různých formách kolonialismu. S globálním Jihem, který je nominálně dekolonizován, se rozhodně nezachází spravedlivě ani ekonomicky, ani politicky. Vzpomeňte si například na distribuci vakcín během nedávné pandemie covid-19. Tento proces jasně zvýhodnil bohatý průmyslový svět a nesmírně znevýhodnil chudší státy. Nemyslím si, že dekolonizace je zdaleka dokončena. Stejně tak spousta lidí v dnešní době popisuje dekolonizaci spíše jako stav mysli než jako historický proces. V Americe například hodně slyšíme o diskriminaci nebělošských obyvatel. Dekolonizace se používá jako zkratka pro přetrvávající rasismus, špatné zacházení a porušování lidských práv v různých společnostech. Jinými slovy, pro mnoho lidí je představa, že dekolonizace je proces, který je nějakým způsobem ukončen, mylná, protože rasismus je stále zakořeněn v mnoha společnostech na celém světě.
Je podle vás vůbec možné, aby dekolonizace dosáhla svých cílů v současném politickém a ekonomickém systému?
Podle mě je dekolonizace skvělá v tom, že když lidé spolupracují napříč komunitami, napříč společnostmi, dokážou efektivně bojovat za svá práva. Dekolonizace nám ukazuje způsoby, jak se můžeme mobilizovat proti různým formám útlaku a diskriminace. My spolu mluvíme v roce 2024, většina problémů, kterým vy a já čelíme, jsou problémy životního prostředí. Jsou to problémy zdrojů. Jsou to problémy politických konfliktů a mezinárodních neshod. Jediný způsob, jak je můžeme vyřešit, je spojit se na globální úrovni, nikoliv na národní. Nemyslím si, že Česká republika může většinu svých vnitřních problémů vyřešit sama. To nedokáže žádná země. Musíme jednat společně, protože čelíme existenčním krizím.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás