Vítězslav Sommer (historik)
Zaujala mě kniha When the Clock Broke: Con Men, Conspiracists and How America Cracked Up in the Early 1990s od Johna Ganze. Ten ukazuje, jak se část americké pravice v devadesátých letech kriticky vyrovnávala s odkazem Reaganovy éry. Političtí podnikatelé a konspirátoři jako David Duke, Ross Perot nebo Pat Buchanan tehdy otevřeli cestu k pozicím, které dnes s úspěchem zastává Donald Trump. Tato nová pravice prohrála souboj s clintonovským pojetím sociálního liberalismu, přišla ale s tématy, která v současnosti významně ovlivňují republikánskou politiku, jako jsou izolacionismus, kritika globalizace a neoliberalismu, nacionalismus, sociální konzervativismus, kult celebrit nebo koketování s rasismem. Ganz namísto opakování i v Česku dobře známých elitářských klišé o občanech zaslepených populismem a „iliberalismem“ poctivě pátrá po ekonomických a kulturních kořenech této významné politické změny.
Jakub Eberle (politolog)
Máte pocit, že bílý muž dnes nemůže svobodně veřejně říkat svůj pohled na svět – nebo alespoň na Lindu Bartošovou? Svižně napsaná kniha The Cancel Culture Panic: How an American Obsession Went Global od Adriana Dauba dokládá, že v tom případě jste se pravděpodobně stali obětí „cancel culture paniky“. Daub ukazuje, jak se z anekdotických případů skutečného „cancellingu“ vytvořila morální panika, která se ze Spojených států šíří doslova do celého světa. Banální spory o normy chování na pracovišti či univerzitní debaty o genderu jsou tak najednou považovány za zásadní ohrožení demokracie či západní civilizace. Daub ukazuje, že posedlost údajnou „cancel culture“ je hlavně symptomem selhávání současného liberalismu, který se nechává zatahovat do malicherných „kulturních válek“ a sklouzává do konzervativních až otevřeně autoritářských pozic.
Milena Bartlová (historička umění)
Z knih, které splňují náročnou kombinaci vydání 2024 a toho, že jsem je stihla přečíst, chci upozornit na publikaci Karla Srpa Ti druzí. Jean-Paul Sartre a Československo 1934–1970 (datováno 2023, ale vyšlo letos). Známý historik umění, programově stojící mimo instituce, tu nepíše o výtvarném umění, ale usiluje rekonstruovat něco jako „dobovou kulturní atmosféru“ druhé poloviny padesátých a šedesátých let minulého století. Daří se mu upozornit na to, že tehdejší Československo bylo navzdory železné oponě v mnoha směrech plnohodnotnou součástí kulturní Evropy. Kdybych psala odbornou recenzi, kritizovala bych například značně osobitou metodu psaní nebo to, že autor jako by nečetl nic jiného než dobové prameny. Tady chci ale vyzdvihnout, jak fascinující svět před námi shromážděná dokumentace otevírá.
Klára Votavová (publicistka)
Klimatický smutek není, jako když vám umře babička. Zatímco úmrtí lze „odtruchlit“, změna klimatu a ničení ekosystémů se nám v podobě výkyvů počasí nebo zpráv na sociálních sítích připomíná neustále. Může nás svírat vina, že se na destrukci klimatu podílíme, i bezmoc z toho, že s tím na systémové úrovni stejně nedokážeme nic dělat. Terapeutka a novinářka Jitka Holasová nás ve čtivě napsané knize Klimasmutek nekonejší popíráním reality, ani problém neindividualizuje, jak bývá v psychoterapii zvykem. Spolu s dalšími odborníky, které v knize vyzpovídává, nám pomáhá najít nástroje, jež nám mohou pomoct s vědomím této velké hrozby žít. Vnímání a oceňování toho, co ještě máme – bytí v lese, odhození digitálního balastu, tvorba komunit i potřeba si odpočinout od vyčerpávajícího aktivismu –, patří mezi hlavní z těchto dovedností.
Ondřej Slačálek (politolog)
Kniha Oliviera Roye Krize kultury je fascinující diagnózou: podle ní ztrácíme společně s globalizací a převládnutím zjednodušené angličtiny („globish“) hloubku, kterou poskytovaly sdílené odkazy dané vysokou kulturou i lokální zkušeností. V posledku se pro nás pro všechny stává paradigmatem to, co Roy dříve popisoval na muslimských a křesťanských fundamentalistech: hlubší debaty a interpretaci norem v národním rámci nahrazuje mechanické uplatňování binárních kódů ano/ne, dobro/zlo. Globalizace tak přinesla moralizování a plochost. Royův pohled je v mnohém přesvědčivý, ale přece jen příliš idealizuje dosavadní časy a lokalizované diskuse. Docela zajímavým zrcadlem jeho knihy je pozoruhodný text žijící klasičky studia sociálních hnutí Donatelly Della Porty Moral Panic and Repression: The Contentious Politics of Anti-Semitism in Germany, malá kniha vydaná jako článek v časopise Partecipazione e Conflitto. V německé reakci na válku v Gaze vidíme debatu zakotvenou v lokální zkušenosti a historické sebereflexi konkrétní komunity – a výsledkem je manipulativní označování protiválečných aktivistů za „antisemity“ či posuzování utrpení Palestinců prizmatem německé viny. Je to důležité čtení nejen proto, abychom viděli, jak plochá může být i debata v rozvinutém a kultivovaném prostředí. Ač česká situace není stejná situace jako v Německu, i u nás si někteří lidé myslí, že historie středoevropského antisemitismu je relevantním příspěvkem v debatě o právech Palestinců, a i u nás se křivá obvinění z antisemitismu stávají zbraní ve snaze potlačit protiválečné protesty.
Kateřina Nedbálková (socioložka)
Nejvíc mě zaujala kniha, kterou jsem letos četla jako poslední – Důstojnost od Petra Třešňáka. Zdálo by se, že je o specifické skupině a pro specificky zaměřené čtenáře. Je to kniha o lidech s intelektovým postižením. Je to ale také kniha o tom, jak je lidská důstojnost formována i deformována institucemi a organizacemi, konkrétně rodinou, ústavy, nemocnicemi či soudy. V zaměření na detail a kontext kniha umožňuje vidět, jak dané systémy fungují i jak selhávají, jak svou nefunkčnost zastírají před sebou i před okolím. Na Třešňákově textu oceňuji polohu, ze které vypráví, je přiměřeně popisný, vysvětlující, kritický i osobní.
Pavel Barša (politolog)
Dialog Michela Serrese a Bruna Latoura ze začátku devadesátých let, který vyšel v českém překladu pod názvem Vyjasňování, umožňuje českému čtenáři setkat se s figurou intelektuála zcela odlišnou od té, kterou si spojuje s postavami Émila Zoly, Jean-Paula Sartra, Václava Havla či Slavoje Žižeka – humanitních vzdělanců, kteří se svým duchem vznášejí nad světem materiální každodennosti, aby obyčejným smrtelníkům po způsobu kněží či proroků vyjevovali smysl jejich životů a dějin lidstva. Leží-li těžiště těchto kritických intelektuálů v literatuře a filosofii, Latour a Serres je bez problémů kombinují s otázkami přírodní vědy či technologie. Zatímco radikalita prvních se projevovala v souzení nedokonalého světa z univerzálního odstupu, radikalita druhých spočívá v otázkách, jež mu kladou z partikulárních míst uvnitř něj. Absolutní předěl, jenž intelektuály prvního typu odděloval od zbytku společnosti, u těchto postkritických intelektuálů zmizel.
Ľubica Kobová (filosofka)
Pre niekoho kniha Judith Butler Who’s Afraid of Gender? o antigenderovom hnutí prichádza možno neskoro – antigenderové hnutie je s nami už tri desaťročia. Prínos knihy sa ukazuje najmä v dvoch aspektoch. Butler v texte opakovane zdôrazňuje, že antigender je politickým projektom, vychádzajúcim z autoritárstva a fašizmu, a nie je „len“ novou podobou kultúrnych vojen. Gender sa stal fantazmou a ako psychosociálny jav katalyzuje strachy a obavy tak, že ich nanovo usporadúva a presúva na zraniteľné komunity. Antigender využívaný cirkvou, štátom a ďalšími politickými silami nám chce ukázať, kde je naše miesto. Butler zároveň objasňuje, prečo sa gender nevyčerpáva v individuálnej genderovej identite a v čom ako koncept slúži na pochopenie spoločnosti.
Kateřina Smejkalová (politoložka)
Z letošní četby zmíním rovnou dvě knihy, a to proto, že se věnují podobnému tématu a skvěle se doplňují. Jde o Ztrátu (Verlust) od předního německého sociologa Andrease Reckwitze a Explozivní modernitu (Explosive Moderne) od globálně vlivné socioložky žijící v Izraeli Evy Illouz. Oba se dlouhodobě věnují teorii pozdní modernity, tedy tomu, jakými společenskými principy a dynamikami je naše současnost utvářena, jak to působí na jednotlivce a jak ti svými praktikami systém následně reprodukují. Kniha Evy Illouz se věnuje celé plejádě negativních emocí, které současné uspořádání u lidí vyvolává a jejichž vyhřezávání (či titulní explozivnosti) jsme čím dál intenzivněji svědky. Andreas Reckwitz se soustřeďuje na titulní fenomén ztráty, který se stává všudypřítomným a v kombinaci s mizejícím příslibem pokroku vychyluje křehkou rovnováhu, na níž dříve modernita stála.
Markéta Křížová (iberoamerikanistka a historička)
Knihu Bílí, ale ne tak docela. Iliberální vzpoura ve střední Evropě od kanadského antropologa Ivana Kalmara českým čtenářům letos zpřístupnil vynikající překlad Michala Jurzy; originál vyšel před dvěma lety. Iliberalismus je na vzestupu od USA po západní Evropu, za místně a časově specifické ale Kalmar pokládá rasistické obsahy jeho středoevropské verze. Důvodů vidí mnoho, mezi nimi dlouhodobou diskriminaci (opět explicitně užívá slovo „rasismus“) ze strany obyvatel zemí západní Evropy a přetrvávající semiperiferní postavení regionu. A tedy i zklamání nadějí v „dohánění Evropy“ a sdílení privilegií evropské „rasy“ a „civilizace“, které doprovázely pád komunismu. Autor promýšlí i starší historické roviny, a především ukazuje pevné zasíťování střední Evropy v globálních procesech.
Dominik Želinský (sociolog, redaktor časopisu Kapitál)
Na Slovensku dnes veľmi často hovoríme o sedliactve, roľníctve či „postsedliactve“ a ich údajnom odkaze pre súčasnosť, avšak zriedka citlivo a informovane. Kniha sociálneho vedca Patricka Joyca Remembering Peasants: A Personal History of a Vanished World, ktorá vyšla začiatkom roka 2024, predstavuje celkom opačnú perspektívu, teda komplexný pohľad na svet európskeho roľníctva, jeho sociálne štruktúry a kultúrny systém, pričom prihliada najmä na prípadové štúdie Írska, Poľska a Talianska. Joycova kniha je osobná a nostalgická, ale nie je romantizujúca ani idealizujúca – je to, aspoň za mňa, vynikajúce čítanie.
Daniel Šitera (politický ekonom)
Nierówności po polsku (Nerovnosti po polsku) jsou kniha, která by si zasloužila českou obdobu. Autorské trio ekonomů Pawła Bukowského, Jakuba Sawulského a Michała Brzezińského v ní srozumitelně vysvětluje problematiku nerovností tak, aby jí porozuměl i laik. Zároveň velmi odborně vyvrací jeden široce medializovaný mýtus. Podle něj je Polsko jednou z nejrychleji bohatnoucích a zároveň nejrovnostářštějších zemí v Evropě, a proto údajně nemá problémy se společensko-ekonomickými nerovnostmi. Autoři však na základě rozsáhlých dat o nerovnostech příjmových, majetkových a životních šancí ukazují, že takzvaný hospodářský zázrak Polska z něj naopak učinil jednu z nejvíce nerovných společností v Evropě. Když odhlédneme od sousloví „hospodářský zázrak“, jako bychom se ocitli v diskusi o nerovnostech v Česku. Podle autorů nerovnosti nejen škodí společnosti jako celku, ale zároveň podkopávají základní podmínky pro další hospodářský růst země. Jako řešení navrhují investice do „predistribuce“ (robustní vzdělávací systému, silná pozice zaměstnanců v kolektivním vyjednávání, vysoké minimální mzdy) s následnou redistribucí prostřednictvím sociálního státu. Klíčem k úspěchu Polska má být rovnoměrně a kvalitně vzdělaná, dobře zaplacená a sebevědomá populace.
Eva Svatoňová (politoložka)
Sborník Jestli mám zemřít, ať je to příběh je skvěle sestavená a ucelená kniha, která do českého veřejného prostoru vnáší tolik chybějící perspektivu na situaci v Gaze. Tereze Langrové, autorce sborníku, se povedlo skvěle vybalancovat kombinaci osobních příběhů s odborněji laděnými texty, a vznikla tak po všech stránkách důležitá kniha. Zaujaly mě i knihy Disaster Nationalism od Richarda Seymoura a Counterrevolution: Extravaance and Austerity in Public Finance od Melindy Cooper. Seymour analyzuje „katastrofický nacionalismus“ jako formy protofašismu, která se objevuje po celém světě, ať už se jedná o osamělé střelce až po státem sponzorované pogromy: od UKIP a Reform UK ve Velké Británii, přes Trumpa a jeho příznivce ve Spojených státech, Módího a stranu BJP v Indii, až po genocidu páchanou na Palestincích. Melinda Cooper zase ve své knize poutavě odhaluje, jak se zrodil současný neoliberální přístup k veřejným financím.
Ondřej Macl (spisovatel)
Ač mi sotva přišla z tiskárny, hodně si slibuji od trilogie Kamila Fily Velmi pozdní odpoledne. Výrazný filmový kritik tu završuje své období veřejného feministy, do nějž byl exponován informováním o kauzách MeToo, titulem Gendermana nebo časopiseckým seriálem Uzel zahradníkem. Osobní beef s maskotem polistopadové sexuologie se mu podařilo přetavit v bezprecedentní dílo na pomezí „true crime satiry“, „datového hororu“ a „utopického sitcomu“, v němž nás jako Tomáš Halík ve svém Odpoledni křesťanství ponouká k proměně, jen tentokrát v oblasti genderu a sexuality. Díkybohu.
Lucie Jarkovská (socioložka)
Knihy reportérky Åsne Seierstad nejsou zdejšímu čtenářstvu neznámé. V minulosti vydalo nakladatelství Absynt knihu Knihkupec z Kábulu, kterou autorka napsala po svém pobytu v rodině Sultána Chána, a dále Dvě sestry o norskosomálské rodině, z níž dvě dívky odešly dobrovolně do Sýrie, aby se provdaly za bojovníky ISIS, a Jeden z nás o teroristovi Breivikovi. V letošním roce vyšla česky kniha Afghánci, která je stejně jako předchozí tituly čtivou románovou reportáží o světě, jež se nám zdá vzdálený a nepochopitelný. Přináší příběh islámské feministky, bojovníka Talibánu a studentky práv, která nemůže dokončit studium. Skrze osudy jednotlivců umožňuje porozumět dějinám a politickému vývoji tohoto regionu a ukazuje, jak dějiny a chyby politických vůdců formují možnosti i vnitřní svět konkrétních lidí.
Josef Patočka (publicista, člen organizace Re-set)
Pronikavý popis dnešní politické krajiny nabízí kniha Ajaye Chaudharyho The Exhausted of the Earth: Politics in a Burning World. Převládající reakcí vládnoucí oligarchie na ekologickou krizi se podle něj stává „pravicový klimatický realismus“: snaha „vykešovat“ z neudržitelného systému co nejvíc a zároveň opevňovat svá privilegia narůstajícím násilím. Proti nastupujícímu ekologickému apartheidu podle Chaudharyho potřebujeme politiku, která uchopí vyčerpání společností i ekosystémů akumulací kapitálu jako základ politického jednání založeného na konfrontaci extraktivních ekonomických okruhů a vytváření nových systémů péče a sdílení. Pozoruhodné podněty nabízí také kniha ruského marxistického disidenta a vězněného kritika Putinova režimu Borise Kagarlického The Long Retreat: Strategies to Reverse the Decline of the Left. Ta je především ostrou kritikou levicových tendencí k ideologickému a identitárnímu sektářství. Příležitosti, otevřené krizí systému, podle něj demokratičtí socialisté zvládnou využít teprve, jakmile začnou znovu systematicky budovat organizace hájící zájmy pracující většiny.
Linda Kunertová (ekonomka)
Vánoce již dávno nejsou svátky kapitalismu, nýbrž technofeudalismu. Alespoň podle řeckého ekonoma Janise Varufakise, který ve své nové knize s výmluvným názvem Technofeudalism představuje začátky i zákony tohoto novodobého ekonomického paradigmatu. Jeho tempo bohužel neudávají dunivé vibrace elektronické hudby, nýbrž algoritmy technologických gigantů, jako jsou Amazon, Facebook nebo Spotify, již povstali díky naší ochotě sdílet prakticky jakákoli osobní data. V jakési upgradované formě feudálních šlechticů pak obchodníkům s hmotným zbožím propůjčují „digitální léno“, bez něhož téměř nemají šanci se zákazníky obchodovat. Dystopický stav současnosti Varufakis umně zasazuje do kontextu ekonomických zvratů posledních desetiletí a zároveň nabízí řešení, jak z této datové klece ven. Jestli si čas od času dopřáváte nějaký ten balíček z Amazonu, po přečtení této knihy si to nejspíš rozmyslíte.
Karel Veselý (redaktor Alarmu)
Kniha Mixing Pop and Politics anglického hudebního publicisty Tobyho Manninga je ambiciózní procházkou dějinami anglo-amerického žebříčkového popu z přiznaně marxistické perspektivy. Čtenáře přesvědčuje, že mainstreamový pop a politika vůbec nejsou v opozici, jen je nutné se nebát číst podvratné poselství písní. Ukazuje, jak hudební průmysl v duchu středového liberalismu schválně levicovou politiku v popu zakrýval ve prospěch prodejů. Všímá si ale také radikálního potenciálu nostalgie a způsobu, jakým dnes nová pravice pracuje s politickými aspekty popkultury, které dříve byly výsostným polem levice. Šest set stránek Mixing Pop and Politics vám převrátí perspektivy a přesvědčí vás, že všechno, co jste si kdy mysleli o popu, bylo špatně. „Je potřeba mít víru v to, že obyčejní lidé jsou kreativní, že disponují mocí a imaginací a nikdo je nemůže zastavit. Pokaždé, když se zdá, že jsou na kolenou nebo úplně zaprodaní, zase povstanou a přijdou s něčím novým a zajímavým. A platí to jak o popu, tak i o politice,“ říká Manning v rozhovoru pro Alarm.
Vojtěch Pecka (environmentální sociolog)
V čerstvé paměti mám knihu finského politického geografa Veli-Pekkyho Tynkkynena How Europe Got Russia Wrong: Energy, Violence and the Environment (text si můžete zdarma stáhnout na stránkách vydavatelství). Kniha mapuje několik desetiletí evropské ignorance znepokojivých signálů přicházejících z Ruska. Ukazuje, jak dlouhodobá korupce ekonomických a politických špiček spojených s ruským fosilním exportem bagatelizovala agresivní tendence stále více imperialistického ruského režimu a vedla k řadě strategických omylů a chyb. Je to příběh o tom, jak Evropa postupně vyzbrojila svého největšího nepřítele. Autor ovšem také nabízí řešení, jak se bránit. EU je oproti Rusku ekonomický obr s mnohem pokročilejší ekonomickou strukturou a třikrát větší populací, ale především stojí na demokratických hodnotách, které má smysl bránit. K tomu ale nestačí diplomatické deklarace, ale je potřeba politické integrace i vybudování dostatečných prostředků vojenské obrany.
Martin Šorm (historik)
Zajímá mě středověk, a proto mě zaujalo, že se globálním mainstreamem ve 21. století stávají různé vzájemně se vylučující mýty společného původu, které jako by už skoro vytlačily ideály univerzalismu, rovnosti nebo sekularismu. Různé podoby identitárního konzervativismu se s pomocí vyprávění o dějinách prezentují jako samozřejmosti, budování nových pevností a likvidace nepřátel se nám předkládá jako něco přirozeného. Proto považuji za nejzásadnější letošní počin překlad knihy Ivana Kalmara Bílí, ale ne tak docela. Iliberální vzpoura ve střední Evropě. Kalmar píše o tom, jak se pojmy jako křesťanství, Západ nebo evropské hodnoty používají coby eufemismy pro bělošství. Globální rasizovanou škálu hodnoty lidských životů představuje jako pomůcku ekonomického systému. Na příkladu střední Evropy ukazuje, jak řeči o kulturní identitě zastírají důmyslné vytváření společenských nerovností.
Ondřej Císař (sociolog)
Letos vyšel český překlad pozoruhodné knihy Eichmann před Jeruzalémem Bettiny Stangnethové, která podává poválečný příběh „inženýra holokaustu“ Adolfa Eichmanna – před tím, než byl v roce 1961 souzen v Jeruzalémě. Kniha mimo jiné vychází z nechvalně proslulých rozhovorů, které poskytl během svého argentinského exilu. Odlišuje se tak od slavné knihy Eichmann v Jeruzalémě od Hannah Arendtové, kde je Eichmann představen jako někdo, kdo byl především děsivě normální, a zlo, které páchal, bylo zlem děsivě banálním. Podobně svou sociologickou analýzu holokaustu prezentuje neméně vlivná kniha Zygmunta Baumana. Stangnethová důraz těchto knih na sociální podmíněnost pachatelů zla doplňuje o pozornost, která by měla být věnována přesvědčením, která jim nejen umožnila zlo páchat, ale zdánlivě je i obhájit tváří v tvář druhým lidem, s čímž ani Arendtová, ani Bauman nepočítají. Je to kniha, která je ještě znepokojivější než ty jejich.
Lukáš Likavčan (filosof)
Tento rok mně nejvíce oslovila kniha The Elephant and the Blind filosofa a neurovědce Thomase Metzingera, ve které formuluje výzkumný program „minimálního fenomenálního vědomí“, jež je založen na poznatcích o „selfless states of consciousness“, které zažívají lidé například během hluboké meditace. Metzinger tyto stavy považuje za důkaz toho, že ve svém jádru je lidská mysl oproštěna od jakékoli formy „já“. Tyto stavy můžou být dle Metzingera bránou k novému typu eticky-politického vztahu ke světu s půvabným německým názvem „Bewusstseinskultur“, jež je založen na systematické vědecké kultivaci ne-egocentrických forem vědomí napříč biologickými a technologickými formami života. Moje nadšení pro tuto knihu vyplývá právě z formulace tohoto praktického projektu, jenž přivádí zpátky do hry pojetí filosofie jako pedagogiky péče o sebe a zároveň dbá na tvrdou, materiální, biologickou bázi ekologického jednání, která v mnoha ohledech stojí v protikladu k liberálním individualizovaným formám environmentálního vědomí. Poznat v sobě ne-sebestřednou bytost znamená poznat v sobě něco jiného než člověka moderního humanismu.
Jiří Růžička (publicista)
Předpokládám, že většina čtenářů Alarmu patří tak jako já k příznivcům elektromobility, tedy přechodu od spalovacích na elektrické motory. Novinář Henry Sanderson se na ni v knize Zelená horečka dívá bez technooptimistických brýlí a ukazuje její největší úskalí, což jsou především kovy potřebné pro výrobu baterií. I ty se musí podobně jako ropa někde vytěžit, což je emisně náročné, často spojené s úplatky pro místní vládce a jejich úředníky, ale také s množstvím zbytečných úmrtí. Většina potřebných kovů se dnes těží v Kongu, a to až středověkými způsoby, nejvyvinutější bateriový průmysl pak funguje v Číně. Právě ta se na tento byznys vrhla ve velkém ani ne tak kvůli klimatické změně, ale hlavně kvůli nedýchatelnému ovzduší ve svých velkoměstech, a také pro svou závislost na dovozu ropy. V přechodu na elektromobily jsme tak závislí především na Číně, která je nejen technologicky napřed, ale má také dostatek levné pracovní síly a k tomu zajištěná naleziště v zemích, od nichž dal vyspělý svět ruce pryč. Přesto v knize najdeme i okamžiky naděje, zejména pokud jde o recyklaci starých baterií nebo možnost předělat starší auta na elektrická. Je však zřejmé, že pokud jde o mobilitu, řešení rozhodně nebude jednoduché, zvlášť ve chvíli, kdy mnoho lidí považuje neomezené ježdění v autě za vrchol své svobody.
Svatava Antošová (básnířka)
Mým tipem roku 2024 je knižní rozhovor Erika Taberyho s dnes už bývalou slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou nazvaný Neztratit se sama sobě. Zpovídaná prezidentka pouští čtenáře nejen hluboko do svého soukromí, ale i do svého mentálního světa. A být do tohoto jejího světa vpuštěna pro mě bylo nesmírně cenné. A poučné. Především v tom, jak dokáže pracovat s negativními emocemi, které jsou nám vlastní a kterým často podléháme. Mám na mysli náš sklon k pomstychtivosti a vracení ran. Prezidentka ukazuje cestu, jak se k něčemu podobnému nesnížit, i když to stojí strašnou spoustu sil. Zklamalo mě jediné: že její odpovědi nebyly ponechány ve slovenštině, ale byly přeloženy do češtiny. Ubylo tím na autenticitě. Škoda.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás