„Vysvlíkli mě do naha a zavřeli mě na osm dní do vypolstrované místnosti,“ vzpomíná pacientka

„…brzo si každej zvyknul na to, že je člověk nonstop pod dohledem kamer. Že se vždycky na půl hodinu po obědě a po večeři zamykají záchody. Že nemůžeš ven. Že nemáš svůj majetek, že dostáváš jenom na hodinu, na dvě mobil. Že nemůžeš mít u sebe tohle, že nemůžeš mít u sebe ořezávátko. Že můžeš ven jenom s jejich pomocí. Že se nesmíte dotýkat. Že můžeš do koupelny jenom tak. Že tě furt kontrolujou. Že máš denně kontroly, kde se svlíkáš do naha. Že kontrolujou, co jíš.“

(Svědectví dívky, která prošla hospitalizacemi v dětských psychiatrických léčebnách)

S duševním onemocněním se v Česku v roce 2022 léčilo více než 60 tisíc dětí a dospívajících. Kritickému stavu, v němž se psychiatrická péče v České republice nachází, měla pomoci reforma psychiatrie, jejíž implementace se však v poslední době téměř úplně zastavila. Reforma začala vznikat již v roce 2012 a její strategie byla ministerstvem zdravotnictví schválena v roce 2013. Do praxe se začala dostávat až o pět let později. Reforma psychiatrie měla zajistit kvalitnější a dostupnější péči zaměřující se nejen na léčbu, ale i na prevenci.

Od výměny vlády a nástupu Vlastimila Válka do funkce ministra zdravotnictví se reforma téměř zastavila.

Na první fázi reformy bylo Evropskou unií poskytnuto 2,5 miliardy korun. Ty byly investovány například do rekonstrukce sedmi největších českých psychiatrických nemocnic. Výrazným bodem reformy je plán zavedení takzvaných Center duševního zdraví. Jedná se o systém středisek, v nichž by psychiatričtí a sociální pracovníci měli pacientům poskytovat ambulantní péči. Podle plánu by těchto center mělo do roku 2030 vzniknout sto, v současné době je jich však pouze třicet a od roku 2022 nepřibylo ani jedno. Nejedná se navíc o jediný bod reformy, v němž postup stagnuje. Od výměny vlády a nástupu Vlastimila Válka do funkce ministra zdravotnictví se reforma téměř zastavila.

Válek reformu ostře kritizuje a vymezuje se tak proti bývalé Babišově vládě, která do ní poměrně rozsáhle investovala. Podle Válka bylo příliš mnoho financí vydáno na vytváření strategií a takzvaných měkkých projektů bez jasně měřitelných výsledků. Faktem zůstává, že i podle slov samotného ministra došlo minimálně ke zpomalení reformy.

Samotka, nahota a kurty

Pokračující politická neaktivita má však reálné dopady na lidské životy. Současná data ukazují, že se významně zhoršil stav duševního zdraví zejména u mladistvých dívek. Čekací doba na odbornou pomoc se pohybuje v řádu měsíců a následná péče může být často spíše noční můrou než skutečnou pomocí. To potvrzuje i příběh devatenáctileté Alice (jména všech dívek byla pro účel článku změněna), která v ústavní dětské psychiatrické péči strávila téměř dva roky. Během této doby byla umístěna v pěti různých zařízeních. Na diagnostickém oddělení v pražském Motole jí byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti.

Odtud pak putovala do Psychiatrické nemocnice Dobřany, na kterou má ze všech ústavů nejspíš nejhorší vzpomínky. „Tam jsem zažila dost nepříjemnou událost a kompletně ty doktoři tam byli hrozný, bylo to tam fakt nanic,“ svěřuje se nad šálkem kávy. „Já jsem se tam pořezala a následně jsem byla odeslána na oddělení 12, což je oddělení, kde jsou samotky a kurty. Tam mě vysvlíkli do naha a zavřeli mě do vypolstrovaný místnosti, kde byl tureckej záchod a nad tím záchodem byla kamera. Tam jsem byla osm dní. Bylo to hrozný. Já jsem vlastně asi první tři čtyři dny jenom seděla zamotaná v dece u dveří a volala jsem o pomoc, ale nikdy nikdo nepřišel. Po těch třech nebo čtyřech dnech jsem jela na vytažení stehů, takže mi dali nějaký erární oblečení a to už mi naštěstí nechali. Zbytek těch dnů už jsem měla normální oblečení. Bylo hrozně náročný, že jsem u sebe nemohla mít ani tužku, ani papír, vůbec nic. Takže já jsem tam celej den jenom seděla a koukala do blba a byla jsem tam sama se svýma myšlenkama. Já jsem byla přesvědčená, že se tam zblázním.“ Dívčině matce přitom personál pouze sdělil, že byla přesunuta na jiné oddělení. Žádné bližší informace o jejím stavu matka neměla.

Alicina negativní zkušenost s českou ústavní psychiatrickou péčí bohužel není ojedinělá. Devatenáctiletá Eliška si prošla hospitalizací v pražském Motole a Bohnicích. Místo aby měla pocit, že jí léčba pomohla, říká, že nemocnice vnímala spíše jako toxická místa. „Přijde mi, že tam třeba někdo přijde s tím, že se chce vyléčit, ale pak tam pochytá spoustu špatných návyků. Třeba nějaký lidi se začali sebepoškozovat, až když přišli na psychárnu. I mně se zhoršil stav, když jsem přišla na psychárnu,“ vyprávěla mi Eliška. Jako jednu z možných příčin vnímá nedostatek psychologické péče a terapií: „Tam fakt není, co dělat, a člověk z toho začne být úplně hysterickej. Furt jsme dělali blbiny, dělali jsme úplně cokoliv. Pamatuju si, že jsme tam po sobě házeli kelímkama, protože jsme prostě nevěděli, co se sebou. Já jsem fakt nevěděla, co se svým časem, co bych dělala se svým životem, já jsem si jenom navykla na ten systém, jaký tam je, a bylo pro mě těžký se dostat zase zpátky domů, pryč z toho systému.“

Aspoň moct chodit ven

Nedostatek volnočasových aktivit, zejména pak vycházek, vyplývá ze všech výpovědí, které jsem shromáždila. Jednotlivá zařízení se ale mezi sebou liší a některá jsou na tom podle svědectví dívek výrazně lépe než jiná. „No, v Motole se třeba nechodilo vůbec ven. Tam jsem se ven dostala vždycky, když jsem šla na šití, a jinak jsem byla pořád zavřená vevnitř. V Liberci jsme měli takovej vlastní dvoreček, tam jsme chodili ven, já nevím, třeba dvakrát, třikrát do týdne. V Dobřanech to bylo asi nejvíc nabitý, chodilo se jezdit na kola, byly tam různě arteterapie, taky tam byly ergoterapie, navlíkaly se korálky,“ sdělila mi během rozhovoru Alice.

Výpověď třetí z dívek, dvacetileté Kláry, se nesla v lehce pozitivnějším duchu. Kvůli neléčené schizofrenní poruše manického typu se dostala do velmi kritického stavu a psychiatrickou pomoc potřebovala opravdu naléhavě. Vnímá, že na dětském oddělení v motolské nemocnici jí byla funkčně nastavena potřebná medikace, a jak říká, „byla tam jakoby uklizená a nemohla nijak zraňovat sebe ani svoje okolí“. Je však otázkou, zda je tato úroveň péče dostatečná. Ze současných dat vyplývá, že pouhé „uklízení“ psychicky nemocných do léčeben často končí dlouhodobými hospitalizacemi, po kterých bývá zpětné začlenění zpět do společnosti téměř nemožné.

Autorka je studentka politologie a mezinárodních vztahů.