Popřít, zpozdit, sesadit. Ztělesňuje Luigi Mangione třídní boj? 

Vražda ředitele americké pojišťovny UnitedHealthcare Briana Thompsona otřásla začátkem prosince internetem, a nejen jím. Obžalovaný z vraždy Luigi Mangione okamžitě získal masovou podporu. V online sbírce se na něj již vybralo v přepočtu více než tři miliony korun, internet zaplavují memy a firmy začínají vyrábět merch deklarující podporu obžalovanému. Ačkoli u sebe podle americké policie Mangione měl dopis, v němž odsuzoval pojišťovny a jejich fungování, jeho vina nebyla zatím dokázána a právník šestadvacetiletého absolventa prestižní americké univerzity jeho vinu popírá.

Solidarita s Mangionem nicméně nevznikla proto, že by lidé věřili, že čin nespáchal. Naopak. V posledních týdnech lidé zveřejňují mrazivé příběhy o tom, co jim UnitedHealthcare jako pojišťovna, jíž pravidelně platili příspěvky, provedla. V USA je systém zdravotního pojištění zcela privatizovaný a k pojištěným se pojišťovny chovají často tak, jak je to pro ně finančně nejvýhodnější. Například UnitedHealthcare v průměru zamítá třetinu pojistných zákroků, a to i když jde o nutné procedury plně pojištěných osob. Tato praxe má za následek, že lidé – nejen z nižší, ale i střední třídy – často upadají do dluhů a jejich zdravotní stav se zhoršuje, neboť pojišťovny žádosti o odvolání bez soucitu odmítají. Na tomto systému zavražděný Thompson vydělával v přepočtu 20 milionů korun měsíčně. Právě proto je jeho vražda pro mnoho lidí odpovědí na utrpení a frustraci americké společnosti.

Žijeme v civilizované společnosti?

Čin, z něhož je Mangione obžalovaný, je otevřeně politický. V novém dílu Hysterie probíráme, jak na politické násilí v minulosti pohlížely anarchistky, marxistky a feministky. Je totiž jednoduché říct, že „všechno násilí je špatné“ nebo že „vražda není nikdy legitimní“. Mnoho lidí si však takovou pozici zkrátka nemůže dovolit. Jak připomíná mimo jiné Rafia Zakaria, každý emancipační boj má jiné strategie, závislé na kontextu a na situaci. A mnoho takových bitev v minulosti obsahovalo také politické násilí, například boj o volební právo sufražetek.

V debatách o násilí se velmi často zapomíná na fakt, že násilí není pouze to, co je tak popsané v zákoně. Násilí může být i systémové. Násilí je, když člověku úřady odepřou důstojné sociální bydlení nebo když politici sníží už tak nízké sociální dávky. Násilí je, když umírají lidé bez domova zimou nebo když policie rozhání skupinky Romek a Romů, kteří si povídají na lavičce. Násilí je, když zaměstnavatel platí člověku mizernou mzdu, zatímco sám vydělává. A násilí také je, když pojišťovna odmítne proplatit potřebný zákrok, a uvrhá tak celé rodiny do dluhů a bídy.

Friedrich Engels zavedl pojem sociální vražda, který popisuje situaci, kdy chudoba, špatné bydlení a pracovní podmínky vedou k nadměrné úmrtnosti mezi dělnickou třídou. Tyto podmínky jsou podle něj důsledkem vykořisťování a honby za ziskem, které jsou inherentní kapitalistickému systému. Engels tento typ smrti odlišoval od vražd nebo zabití spáchaných jednotlivci. Sociální vražda byla podle něj páchána politickou a sociální elitou na nejchudších členech společnosti.  Podle Engelse se proti tomuto typu vraždy nelze bránit, protože vrah není viditelný a smrt obětí se často jeví jako přirozená.

Když liberální novinářstvo píše, že jsou USA „civilizovaná země“, zdá se, že nezná každodenní realitu milionů lidí a zapomíná na lidská práva méně privilegovaných. V posledních týdnech se někteří odvolávali na společenskou smlouvu, jenže ta je ve společnostech globálního severu dávno narušena. Násilí plodí násilí, a to plodí další násilí. Pokud nebudou státy dbát na základní potřeby svých obyvatel, je dost možné, že se k násilí bude uchylovat stále více lidí.