„Všichni tu žijeme na lidských hrobech,“ píše sociální psycholog Michał Bilewicz ve své nedávno vydané knize Traumaland. Kniha se zabývá transgeneračními traumaty, která dodnes ovlivňují polskou společnost a mají kořeny v událostech z doby druhé světové války. Bilewiczův výrok má dvojí význam – metaforický, který odkazuje na přetrvávající traumatické vzpomínky na válku, a doslovný, který potvrzuje, že válečné hroby stále spoluutvářejí polskou krajinu.
Oficiální čísla a narativy
Podle oficiálních statistik přišlo během druhé světové války o život přibližně šest milionů polských občanů. Přibližně polovinu z nich tvořili polští Židé, druhou polovinu etničtí Poláci (asi dva miliony) a zástupci dalších etnických skupin, které žily v předválečném Polsku, včetně Ukrajinců, Bělorusů, Romů aj. (asi jeden milion). Ačkoli tyto údaje jsou pouze hrubé odhady a někteří badatelé tvrdí, že poměr je poněkud odlišný, všeobecně se uznává, že přibližně polovina (možná i více) všech polských občanů zavražděných během války byli Židé a zbytek tvořili příslušníci jiných skupin, především etničtí Poláci.
Kromě ohromujících ztrát na životech si Polsko dodnes uchovává četné fyzické stopy po válce. Všech šest bývalých táborů smrti se nachází na území současného Polska, stejně jako miliony sovětských a německých vojenských hrobů. Počet dalších obětí – zraněných, znásilněných nebo těch, kteří přišli o domov a majetek – lze jen těžko odhadnout. Jisté však je, že jen málokdo v Polsku se dokáže odvrátit od dědictví války a jen zřídka bychom našli polskou rodinu, která by neměla traumatické vzpomínky na toto období.
Pokud byli Židé v polské veřejné paměti vůbec zmiňováni, bylo to často v kontextu, který naznačoval, že je Poláci zachránili.
Všudypřítomná smrt a utrpení z druhé světové války stále vyvolávají silné emoce. Na rozdíl od mnoha jiných společností, které se vyrovnaly se svou minulostí, Polsko stále pronásledují její přízraky. To může být vysvětlení toho, proč Poláci vedou již po mnoho desetiletí intenzivní debaty o dějinách druhé světové války. Historik Robert Traba tvrdí, že po krátkém poválečném období „živé paměti“, kdy se narativy teprve utvářely a vyjednávaly, následovala fáze „legalizované paměti“, která trvala od padesátých do osmdesátých let 20. století.
Až do osmdesátých let 20. století komunistický stát kontroloval veřejnou debatu o minulosti. Podle tohoto vyprávění byli Poláci líčeni jako hrdinní bojovníci proti Němcům, Sověti měli zásluhu na osvobození Polska a židovské zkušenosti byly do značné míry opomíjeny. Za komunismu byly dokonce i oběti koncentračních táborů a táborů smrti obecně považovány za Poláky. Pokud byli Židé v polské veřejné paměti vůbec zmiňováni, bylo to často v kontextu, který naznačoval, že je Poláci zachránili. Toto zjednodušené vyprávění, které odpovídalo politickým zájmům komunistického režimu, se jen málo podobalo složitější realitě polských válečných zkušeností. Jak tvrdí Bilewicz, nesoulad mezi skutečnou historií a její politickou reprezentací jen prohluboval traumatické zážitky.
Změna vyprávění a kontroverze
První trhliny v dosud jednotné veřejné paměti druhé světové války se objevily v polovině osmdesátých let. V té době již komunistický stát ztratil velkou část své autority a do veřejného prostoru začala vstupovat nová generace, která neměla na válku žádné osobní vzpomínky. Budoucí „paměťové války“ v Polsku předznamenaly dvě události z let 1985 a 1987 – televizní vysílání zkrácené verze filmu Šoa režiséra Clauda Lanzmanna, který Poláky vykreslil jako spoluviníky antisemitismu, a zveřejnění eseje Jana Błońského Chudí Poláci se dívají na ghetto, v níž autor rozebíral polskou lhostejnost k židovskému utrpení.
Mnoho Lanzmannových diváků a Błońského čtenářů odmítalo přijmout tyto negativní obrazy polského počínání za války, protože si do té doby osvojili komunistické vyprávění, které zdůrazňovalo hrdinský polský odboj proti Němcům. Tento romantizující mýtus zastíral skutečnost, že jen malá část polských mužů a žen se zapojila do vojenského odboje proti okupaci, a ještě menší počet Poláků pomáhal židovskému obyvatelstvu.
Polské poválečné dějiny se ve veřejném vyprávění často dělí na období před rokem 1989 a po něm. Politické změny v letech 1989–90 ale měly na vzpomínky na druhou světovou válku jen částečný dopad. Například vyprávění o Sovětech jako okupantech nahradilo dřívější líčení Sovětů jako osvoboditelů, reinterpretace role Sovětů se týkala jak začátku, tak konce války. Stejně jako v mnoha jiných zemích východní a střední Evropy byly i v těchto zemích zničeny pomníky Rudé armády, která „osvobodila“ tyto společnosti od fašismu. V Polsku se však objevily dodatečné snahy začlenit sovětskou okupaci východního Polska v letech 1939–1941 do veřejné interpretace války.
Po roce 1990 se v polském paměťovém diskurzu výrazně prosadila také Ukrajina, která předtím patřila k Sovětskému svazu a neměla samostatné zastoupení ve veřejné paměti. Zejména pravicoví političtí aktéři vyzývali k připomínání volyňského masakru, události z roku 1943, při níž ukrajinští nacionalisté zabili desítky tisíc etnických Poláků (přesný počet zůstává neznámý).
Naproti tomu veřejná paměť týkající se polsko-německých a polsko-židovských vztahů se po roce 1989 změnila jen málo. Navzdory rozšířenému přesvědčení o významných diskurzivních změnách v devadesátých letech 20. století – podpořených novou geopolitickou situací a otevřením státních archivů – historické debaty na konci 20. století téměř nezměnily podobu. Těch několik málo veřejných vyobrazení minulosti nadále líčilo Poláky jako hrdinné bojovníky, zatímco zkušenosti Židů byly do značné míry opomenuty.
Významným posunem však byl vývoj vnímání koncentračních táborů a táborů smrti, které byly stále více nazírány jako místa židovského, nikoli polského utrpení. Tento posun však měl za následek, že se paměť holokaustu omezila na samotné tábory a fakticky byla vyloučena z širšího veřejného prostoru v Polsku.
Na pozadí této mnemotechnické situace vydal Jan Tomasz Gross knihu Sousedé (2000), v níž se zabývá masakrem Židů ve městě Jedwabne, které v červenci 1941 zavraždili jejich polští sousedé. Zatímco kritici tvrdili, že vrahy – nebo přinejmenším podněcovateli – byli Němci, Gross tvrdil, že polští pachatelé jednali z vlastní iniciativy. Jeho kniha se stala přelomovým dílem pro polskou paměť druhé světové války a vyvolala její radikální přehodnocení. Je však pozoruhodné, že toto zásadní dílo vzniklo až deset let po politickém posunu v letech 1989–90.
Černobílé vzpomínání
Účinky knihy Sousedé byly dvojího druhu. Na jedné straně Grossova kniha otevřela prostor pro výzkum polského antisemitismu a protižidovského násilí za války. Na druhé straně vyvolala to, co Piotr Forecki nazval „zpětnou reakcí“. Intenzivní, emocionální reakce na knihu vedly k obnovení důrazu na vyprávění o hrdinných Polácích zachraňujících Židy.
Kniha vyšla v době, kdy se veřejná debata pomalu přesouvala zpět k historickým otázkám. Zatímco polská politika a média se v devadesátých letech 20. století soustředily převážně na současnost a budoucnost – kromě některých nekontroverzních diskusí o novém vymezení role Ruska a Sovětského svazu v polských dějinách, na počátku 21. století došlo k oživení zájmu o minulost. Intelektuálka Maria Janion spojila tento posun se snahou Polska vstoupit do Evropské unie a svou sbírku esejů z roku 2000 nazvala „Do Evropy. Ano, ale spolu s našimi mrtvými“. Tvrdila, že vstup do Evropy je možný pouze pro společnosti, které se vyrovnaly se svou minulostí.
Když strana PiS (Právo a spravedlnost) v roce 2005 poprvé zvítězila v parlamentních volbách, vyhlásila konzervativní historickou politiku za jednu ze svých hlavních priorit. Jejich nacionalistický program zaměřený na minulost nahradil perspektivní cíle předchozích vlád, jako byl vstup do NATO a EU, kterých již bylo dosaženo. Tato první vláda PiS však přišla o moc již po dvou letech. V roce 2007 zvítězila v předčasných volbách liberální strana PO (Platforma Obywatelska neboli Občanská platforma) a vládla následujících osm let.
Přes značné rozdíly mezi těmito dvěma politickými subjekty si PO ve svém programu zachovala prvky konzervativní historické politiky. Její vize dějin byla sice méně nacionalistická a šovinistická než ta, kterou prosazovala PiS, ale stále se soustředila na utrpení polského národa. Vláda PO také iniciovala vznik Muzea druhé světové války v Gdaňsku, které později po svém návratu k moci v roce 2015 převzala PiS.
Od roku 2015 vznikl velký počet paměťových institucí – jak na státní, tak na komunální úrovni. Patří mezi ně nová pamětní místa, například v bývalém táboře smrti Sobibor (2019), Muzeum rodiny Ulmů zachraňující Židy (2016) a Muzeum koncentračního tábora Płaszów v Krakově (s expozicí plánovanou na rok 2026) a mnoho dalších. Kromě toho bylo instalováno větší množství památníků a pamětních desek, z nichž většina uctívá hrdinné bojovníky nebo polské jednotlivce, kteří za války pomáhali Židům. Naproti tomu iniciativy zaměřené na připomínku Židů, kteří se stali obětí polských akcí, jako v případě Jedwabného, narážejí na řadu překážek.
Vzhledem k argumentům, které Bilewicz uvádí ohledně dopadu transgeneračního traumatu na současnou polskou společnost, je silné zaměření na traumatickou minulost pochopitelné. Neexistuje však shoda na tom, jak tyto události připomínat, zejména pokud jde o polské zapojení do holokaustu. Mezi hlavní výzvy patří nejen uznání polského násilí na Židech, ale také případy lhostejnosti Poláků. Když Marian Turski, který přežil Osvětim, apeloval během 75. výročí osvobození tábora slovy „nebuďte lhostejní“, jeho poselství mělo široký ohlas a stalo se virálním.
Diskurzivní rámec, v němž se transgenerační trauma těchto složitých událostí a zkušeností rozvíjí, je často velmi zjednodušený a samoúčelný. Medializované politické vzpomínky vyžadují černobílá vyprávění, která kategorizují skupiny buď jako dobré, nebo špatné, oběti, nebo pachatele, hrdiny, nebo zrádce atd. Složité identity a mnohostranné role, které Poláci za druhé světové války hráli, jsou v tomto politickém kontextu často nežádoucí, stejně jako zkušenosti jiných skupin. Toto napětí mezi obtížnými reálnými zkušenostmi předchozích generací – často zamlčovanými a potlačovanými, a příliš zjednodušeným veřejným diskurzem vyvolává silné emocionální reakce. Právě tato dynamika významně formuje polskou kolektivní paměť druhé světové války.
Autorka je socioložka.
Text přeložila z angličtiny Tereza Stejskalová
Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás