Náš největší úkol je přežít v co největší duševní pohodě a není to vůbec lehké poslání

Rok, který se právě chýlí ke konci, byl pro mě obzvlášť vyčerpávající a vlastně bylo dost málo času se během něj zastavit a přemýšlet. Tedy o něčem jiném, než jsou ty nejaktuálnější pracovní resty nebo neodkladné potřeby mých blízkých. Už delší čas si lámu hlavu nad tím, proč mám méně a méně času a opravdu bych chtěla přijít na to, jak to udělat, abych ho měla víc. Občas si vzpomenu na děvčátko Momo a občas se mi vloudí myšlenka, jestli mi ten čas někdo fakt taky nekrade. A říkám si, že bych opravdu nerada takhle žila až do smrti. Strašně bych to chtěla změnit a trávit víc času tím, že budu s lidmi, které mám ráda, což mě v životě naplňuje ze všeho nejvíc.

Jsem přesvědčená, že život člověka, který je hodný na své okolí a snaží se neubližovat, je sám o sobě obdivuhodný.

Nejsem pochopitelně sama, kdo žije ve stresu, a není to jen tím, jaký mám osobní život. Na lidi kolem mě i na mě dopadá to, v jakém žijeme světě. Klimatická krize, ekonomická krize, covid, války, militarizace naší společnosti a dost pravděpodobný rozpad světového řádu, který stál sice za starou belu a byl tu spíš pro nás, lidi z bohatší části světa, ale nějaký byl. Tedy alespoň teoreticky se šlo dovolávat pravidel a spravedlnosti. Ani se mi na to všechno už nechce myslet. Do toho ty otravné kulturní války a mezigenerační řevnivost. Lidi, co nadávají na mladou generaci, že jsou to sněhové vločky, a obhajují násilí ve výchově, díky kterému z té mojí a starší generace prý vyrostli lidé, kteří se jen tak z něčeho neposerou.

Ta dnešní mládež

Nadávání na dnešní mládež mě rozčiluje, nejen proto, že mám děti, ale i proto, že se mezi mladými lidmi cítím dobře a mám pochopení pro jejich nejistoty, které sdílím, jen jsem proti nim věkem už více obrněná. Ke všem těm věcem, které jsem zmiňovala výše, jsou tu ještě sociální sítě, kde se kromě problémů se sebeprezentací denně dozvídáme, kdo umřel, kdo je na smrt nemocný, že nějací lidé trpí a je potřeba jim pomoct. A to nejen o lidech, které známe, což je v pořádku, ale i o mnoha dalších. Na jednu stranu to může vytvářet okamžiky solidarity, na stranu druhou se to nedá dlouhodobě vydržet.

Do toho jsem během uplynulého roku zjistila, že se celkem snadno může společenská atmosféra proměnit způsobem, který bych ani při svém skepticismu nečekala. S lidmi, se kterými jsem se dřív sice neshodla na všem, ale nějaké základní porozumění světu kolem sebe jsme sdíleli, například přesvědčení, že lidská práva a humanismus jsou hodnotami, které stojí za to chránit, jsem se absolutně rozešla v pohledu na to, co se poslední rok děje ve světě. Žiju ve státě, kde se značná část elit domnívá, že je izraelský postup v Gaze v pořádku. Můžu tak sledovat strašlivé týrání a masakr Gazanů, které čím dál víc organizací označuje za genocidu, v podstatě v přímém přenosu, ale nemůžu o tom s mnoha lidmi, které stále považuju za čestné a dobré, ani mluvit. To samo o sobě by stačilo ke zhroucení. Snažila jsem se přemýšlet nad tím, co dobrého poradit, ale v následujících odstavcích vykrádám sama sebe, což mi takhle na Vánoce přijde úplně v pohodě.

Přestat se sebeobviňováním

Jako zásadní věc vidím nevyčítat si, že toho málo děláme pro lepší stav světa. Nevyčítat si, že nesledujeme denně, co se děje v Gaze, na Ukrajině nebo třeba v Súdánu, na který zapomněl celý svět. Nebo otázky spojené s klimatickou krizí. Nemá smysl si vyčítat, že dost neprotestujeme, nepíšeme, nedemonstrujeme. Byť samozřejmě i zapojení se do nějakých aktivit může být úlevné, protože se potkáváte s lidmi, se kterými si rozumíte. Stejně tak ničemu nepomůže, když si budeme vyčítat, že nejsme vegani, jezdíme autem, nebo jsme letěli na dovolenou. Sama bydlím v místě, kde si bez auta ani nenakoupím a opravdu nemůžu za to, že si člověk s průměrnou mzdou nemůže pořídit elektroauto. Kdybych si pokaždé, když sedám do auta, vyčítala, že používám spalovací motor, tak se nejspíš zblázním.

Jsem přesvědčená, že život člověka, který je hodný na své okolí a snaží se neubližovat, je sám o sobě obdivuhodný. Ne každý má naturel na to, aby byl bojovníkem. A nakonec si myslím i to, že ta „malá dobra“, která sice nezmění chod světa, ale někoho potěší, někomu pomůžou, jsou něčím, co je úplně zásadní.

Abychom si dokázali zachovat laskavost, je potřeba být laskavý i sám na sebe. A vyhledávat hezké chvíle s rodinou, přáteli je správné, a to, že někde jiní lidé trpí, by nás nemělo zbavit touhy žít. Bez ní totiž nesvedeme už vůbec nic. Ani vyjádřit se, když přijde ta chvíle. Ani zapojit se tam, kde je to potřeba. A když je na podzim podezřele teplo, nemá smysl si tu chvíli kazit tím, že si budeme říkat, že je to klimatickou krizí. Je úplně v pohodě si v takovém případě sednout na lavičku a nechat se tím podzimním sluncem zahřát a tu chvíli si užít. Jinak všichni zešílíme úzkostí, žalem a svět definitivně přenecháme těm, kdo žádnou citlivost nemají a budoucnost je jim lhostejná.

Víc patosu, méně přísnosti

Uvědomuju si pochopitelně, že jsem patetická a že moje rady zní jako laciná moudra, kterými nás internet zaplavuje, což je taky místy úmorné. Ale říkám si, že strach z patosu, panická obava, aby něco snad nebylo moc „ezo“ a přílišné vychýlení se k neustálé racionalizaci, je velkou slabinou levice a konkurenční nevýhodou oproti liberálům i konzervativcům, kteří se trochy toho patosu nebojí. Zároveň to může být jedním z důvodů, proč levice není sexy.

Navíc to, co píšu, jsem nevymyslela sama. Ostatně skoro nic, co píšu, jsem ve skutečnosti sama nevymyslela. S potěšením totiž sleduju, že když mě něco napadne a často to nemá ještě úplně tvar nebo definitivní podobu, potkám se následně s lidmi, kteří přemýšlejí podobným směrem. Takže abych vykročila z oné příslovečné sebekritičnosti levice, cítím, že je něco ve vzduchu, že čím dál víc lidí uvažuje nad tím, že bychom neměli být příliš přísní sami na sebe ani druhé a že bychom se hlavně měli mít víc rádi, sebe i ostatní, a ty další věci se pak třeba taky zlepší. A jestli ne, budeme mít aspoň lepší život.