Fialův „antipopulismus“: šikana nájemníků jako lákadlo na voliče

I když se to tak nemusí jevit, vláda Petra Fialy v sobě pořád uchovává určitou racionalitu. Dlouhou dobu se při pohledu na preference mohla uklidňovat takzvanou teorií volebního cyklu. Tato teorie ve zkratce říká, že volební preference vládních stran klesají v průběhu volebního období, kdy vláda dělá „nutné“ reformy, konsoliduje rozpočet a škrtá výdaje. Poslední rok před volbami ale preference opět rostou, protože se vláda čím dál víc rozpočtově uvolňuje, až nakonec sklouzne k předvolebnímu populismu a „kupuje si voliče“. Podle teorie volebního cyklu tedy politici v předvolebním roce pomocí rozpočtu získávají klíčové voličské skupiny, a tak zvětšují svoje šance na znovuzvolení.

Způsob, jakým chce vláda lákat ztracené voliče, jasně ukazuje, že s některými lidmi vůbec nepočítá.

Fialova vláda ovšem „antipopulisticky“ hodlá získávat voliče především přísností na chudší část společnosti. Původně „antipopulismus“ ve Fialově pojetí znamenal také vymezení se proti Andreji Babišovi a jeho stylu politiky, byť samozřejmě vždy obsahoval také důraz na vyrovnaný státní rozpočet a odpor k „rozhazování“. Nakonec z něj ale zůstal především odpor ke všem sociálním opatřením a naopak snaha „antipopulisticky“ si získat voliče performovanou tvrdostí vůči sociálně slabším.

Fialovy dárečky

Že by si po třech letech Fialovy vlády obrovská část lidí alespoň nějaké malé dárečky zasloužila, není pochyb. Dárečky však bude dostávat někdo úplně jiný – pronajímatelé bytů. Vláda pro předvolební rok přišla s návrhem na zjednodušení vyhazovů pro nájemníky. Vládní politici opatření zdůvodňují prospěchem všech, prezentují ho jako řešení nedostupného bydlení. Ve vládní úvaze je důležitou příčinou nedostatku bytů na trhu nízká platební morálka nájemníků, která způsobuje, že majitelé raději nechávají byty ladem, než aby je pronajali.

Pokud by příčinou vysokých cen a nedostupnosti bydlení v Česku opravdu byli nájemníci neplatiči, (což nejsou, protože jich je minimum), tak vláda jako problém vyhodnotila skutečnost, že majitelé nedostanou své peníze a nikoliv, že velké skupiny lidí nemají ani na zaplacení nájmu. Vládní strany začínají deset měsíců před volbami svoji snahu získat zpět důvěru svých voličů tím, že všem ukážou svoji asociálnost vůči nájemníkům. Každopádně podle samotných údajů ministerstva je neplatičů minimum.

Snadnější výpovědi pro nájemníky tak mohou být nakonec jedinou zákonnou změnou na poli nájemního bydlení, které tato vláda udělá. Původně měly tyto změny výrazně zvýšit dostupnost bydlení pro stále se zvětšující ohrožené skupiny, do kterých spadají senioři i mladí lidé, kteří bydlení nedostali od rodičů. Změny v návrhu tohoto zákona dobře ilustrují, jak vládní politici hodlají využít poslední rok do voleb. Ani původní návrh, který vypracovalo ministerstvo pro místní rozvoj ještě pod vedením Ivana Bartoše, nepočítal s žádnou přísnější regulací nájemního bydlení. Nyní vláda návrh původně hrdě pojmenovaný jako „zákon o podpoře bydlení“ ale ještě více osekává. Například se na zhruba polovinu snižuje počet kontaktních míst, které měly být původně zřízeny ve všech obcích s rozšířenou působností. Samotné řešení nedostatku bydlení za pomocí poradenství by opravdu nepřineslo žádnou radikální změnu, která by pozici nájemníků zlepšila, i tak chce ale vláda kontaktní centra menší, s menšími úvazky a v menším množství. Největší změnou tak budou zmíněné rychlejší vyhazovy z nájmu, proti kterým sice půjde do patnácti dnů podat odpor, ale to může být lidem, kteří nemají po ruce žádnou právní obranu ani poradenství, úplně k ničemu. 

Povozit se po slabších

Způsob, jakým chce vláda lákat ztracené voliče, jasně ukazuje, že s některými lidmi vůbec nepočítá. A naopak právě na nich se hodlá hojit a na nich hodlá ukazovat, v čím zájmu vládne. Žádných „dárečků“ se tak chudnoucí česká střední třída ani lidé vysloveně chudí od vlády nedočkají. Kdepak. Věci jako důstojné mzdy, dostupné bydlení nebo funkční státní služby byly už dávno odsunuty do kategorie populismu. Stejně jako boj proti zneužívání dávek je i boj proti nájemníkům „neplatičům“ především virtuální. Skutečných neplatičů je mezi nájemníky naprostý zlomek, stejně jako je naprosté minimum lidí, kteří zneužívají dávky. V obou případech jde o symbolickou disciplinaci chudých.

Jen pár týdnů před tímto opatřením vláda schválila tzv. superdávku, která znamená reálné snížení příjmů pro chudé domácnosti. Pravice u vlády nezvládla nabídnout růst ani většině svých vlastních voličů, a tak na místo zlepšování životní úrovně nabízí přísnost na chudé a dupání po nejslabších. Ve skutečnosti ale boj se zneužíváním dávek i s neplatiči nájemného nepřináší žádné zefektivnění systému, ani nešetří státu náklady. Pouze komplikuje chudým život, který se stává čím dál méně snesitelným, a frustrované střední třídě může nabídnout satisfakci z toho, že stát zbytečně nikomu nepomáhá.

Paradoxně se premiér stále nechává líčit jako reformátor posunující zemi směrem k vysněnému Západu. Marketingová lež o německých platech má pomoci rámovat Fialu jako premiéra, který, byť s problémy, vede českou společnost směrem k prosperitě a blahobytu. Tento marketing je ovšem s realitou zoufale málo zkoordinovaný. Opatření jako šikana nájemníků a škrtání dávek k žádné prosperitě ani německým platům nepovedou, a to ani pro většinu střední třídy. Vozit se po chudých může nabídnout jen pocit výlučnosti a nadřazenosti nad těmi méně šťastnými, se kterými se nikdo nemaže. Rozkódovat, jak nás má k německým platům přivést vyhazování nájemníků na ulici nebo jak osekávání už tak mizerných dávek povede k záchraně demokracie, zůstává na každém z nás.