Lidstvo podle všeho nevyhyne ani v tom nejhorším scénáři. Přesto čelíme řadě velmi nebezpečných problémů. Mluvili jsme o nich s jedním z nejrespektovanějších historiků klimatické vědy. Paul N. Edwards je ředitelem programu vědy, technologie a společnosti a spoluředitelem Iniciativy pro existenciální rizika na Stanfordské univerzitě. Byl hlavním autorem zprávy První pracovní skupiny Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), která hodnotí fyzikální základy změny klimatu.
Co je tedy v současnosti největší riziko, kterému lidstvo čelí? Podle Edwardse je to stále rozsáhlá jaderná válka mezi USA a Ruskem. Způsobila by totiž obrovské ztráty na životech nejen kvůli samotnému použití jaderných zbraní, ale především kvůli následnému kolapsu způsobenému tzv. jadernou zimou. Velkým rizikem jsou ovšem i jaderné války menšího rozsahu. „Představte si například jadernou válku mezi Indií a Pákistánem. Nevyvolala by stejný druh jaderné zimy jako totální válka mezi USA a Ruskem, ale stále by měla dopad na klima, který by trval několik, možná i mnoho let. Mohla by způsobit hladomor, který by mohl být relativně lokální, ale také by se mohl rozšířit, protože naše potravinové systémy jsou velmi propojené,“ říká Edwards.
Podle Edwardse však může škody podobného rozsahu způsobit i klimatická krize. „Změna klimatu je ve stejné kategorii – v příštích sto letech by mohla mít dopady takového rozsahu, jako je kolaps potravinových systémů v případě sucha nebo masivních záplav v několika klíčových zemědělských oblastech současně. To jsou jasná a předvídatelná rizika, která jsou reálná.“ Dopady globálního oteplení o několik stupňů by byly obrovské. „To, co by se stalo s tropy při globálním oteplení o tři nebo čtyři stupně, by bylo katastrofální. Velká část těchto oblastí by se v podstatě stala neobyvatelnou. Mluvíme zejména o místech, kde je vysoká vlhkost a vysoká teplota.“
Nedlouho před rozhovorem český poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar prohlásil, že by Evropa měla zpomalit opatření na zmírnění klimatické změny, a místo toho se soustředit na adaptaci jejích dopadů. To Edwards vnímá jako zneklidňující přístup. Zmírňování globálního přehřívání by podle něj mělo zůstat prioritou: „Jedná se o extrémní rizika, která spadají do oblastí, s nimiž nemáme žádné zkušenosti, a určitě by měla velmi závažné důsledky. Něčemu takovému se nemůžeme přizpůsobit.“ Podle Edwardse „žádná adaptace nevytvoří společnost, která by přežila změnu o tři nebo čtyři stupně Celsia“.
Ostatně máme problém přizpůsobit se i jevům, se kterými máme historickou zkušenost. Příkladem je třeba výskyt extrémních projevů počasí. „Události, které se dříve stávaly jednou za tisíc let, se nyní dějí každých pět set let, nebo dokonce každých sto let. A události, které se dříve stávaly jednou za sto let, se nyní začínají dít každých deset let,“ zmiňuje Edwards. „To znamená, že se dějí věci, které se v minulosti zdály nepravděpodobné, protože jsme na ně jako civilizace zapomínali. Vezměte si například tsunami, které způsobilo zničení jaderné elektrárny ve Fukušimě. Podobné tsunami se naposledy objevilo před osmi sty lety. Na kopcích kolem Fukušimy byly dokonce značky, které říkaly ‚nestavte nic pod touto čarou‘. Ale lidé je prostě ignorovali, protože to bylo tak dávno, že jsme na to zapomněli. Nyní se věci, které dřív byly velmi vzácné, dějí mnohem častěji.“
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás